Po stopách kaspického tygra

Až do padesátých let minulého století byl králem pralesů v severním Íránu kaspický tygr. Dnes je tato šelma považovaná odborníky za vyhynulou. Ale co když je vše jinak. Tygři z ostrova Bali byli také dlouho považováni za vyhubené a pak se v roce 1973 náhle ukázalo, že nadále přežívají v nepřístupné části ostrova.

Neprostupné lesy v  pohoří Taléš ukrývají mnoho vědcům dosud téměř neznámých rostlin a živočichů. O tom, zda tu žije stále i tygr, lze jen spekulovat. S motivem tygra se se lze v severním Íránu dodnes setkat na kobercích, gobelínech a dalších uměleckých předmětech. Většina zpráv o pozorování tygra či nálezu jeho stop v rozbahněné půdě, přichází z džungle pod severními svahy pohoří Elborz. Tygří zuby velké jako čepel kapesního nože. Jen ti nejstarší íránští lovci se mohou pochlubit takovouto  trofejí. Poslední tygři byli zastřeleni v polovině 20. století. Naši průvodci se smradlavým kozlem, na kterého jsme marně pokoušeli přilákat tygra v málo známém pohoří Taléš. Nažraný tygr musí hodně pít. Okolí tůní a vodopádů na bystřinách řinoucích se kaspickým pralesem je proto ideálním místem, kde lze hledat jeho stopy. Divočina na severních svazích Elborzu je plná zvěře. Mýlí se ti, kdo tvrdí, že by se zde tygr neuživil. Lovecká chatka ztracená hluboko v bažinách u laguny Anzali, byla místem, do kterého jsme vkládali velké naděje. Tradiční venkovské obydlí v provincii Mazanderán.

V této galerii je 9 obrázků. Zobraz celou galerii

Vysilující bloudění v půldruhého metru vysokém kapradí, krkolomné pády na kluzkých rozbahněných svazích a nekonečná čekání, až se konečně rozestoupí mlha a bude vidět dále než na dva kroky. Tak nějak vypadá v praxi výprava do horské džungle, která je poslední velkou divočinou v jihozápadní Asii.

Jižní pobřeží Kaspického moře se zcela liší od ostatních částí Íránu, neboť tu panuje vlhké klima s abnormálním množstvím srážek. Mezi moře a pohoří Elborz vklíněné provincie Gílán, Mazandarán a Golestán připomínají jednu velkou zelenou zahradu. Úzký pobřežní pás tvoří rovina s nesmírně úrodnou půdou, přeměněná pilnými zemědělci v nekonečnou mozaiku políček. Svahy hor však stále pokrývá téměř neprostupná džungle - legendární hyrkánský prales. Během několika cest do Íránu jsme v tomto kraji postupně na mnoha místech pátrali po kaspickém tygrovi, který tu podle různých nepodložených zpráv stále loví.

Kozel nezabral

Naše první výprava nás zavedla do provincie Gílán, jejíž páteří je nejzápadnější hřeben Elborzu, málo známé pohoří Taléš. Omlácený džíp nás vyvezl z městečka Fumanu rozblácenou cestou k jedné z mnoha vesniček ztracených hluboko v horách. Cestou jsme míjeli nádherná čajová políčka a od řidiče vyslechli pár historek o tom, jak v posledních letech zmizelo v odlehlých částech hor několik lidí.

Ve vesnici byli domorodci dost skeptičtí k našemu záměru nalézt poslední kaspické tygry nebo alespoň nějaké důkazy (stopy a pod.) o tom, že stále žijí. Většina byla toho mínění, že žádní tygři v kraji už dlouho nežijí a zmizení lidí či napadení zatoulaných krav připisovali medvědům, levhartům a zdivočelým pasteveckým psům. Přesto jsme našli průvodce, který byl ochoten zavést nás hlouběji do džungle na místo, kde v poslední době nějaká šelma opakovaně potrhala pasoucí se dobytek. Jako návnadu jsme s sebou vzali velkého rohaté kozla, jehož bílá barva a příšerný zápach ho k tomuto účelu přímo předurčovali.

Na čekané jsme strávili dva dny, ale kozel nás zklamal. Žádný tygr na něj zálusk nedostal. Při pochodu lesem se nám však podařilo zahlédnout spoustu jiných zvířat - především neuvěřitelné množství divokých prasat. Zcela zjevně nemají pravdu ti, kdo tvrdí, že by dnešní kaspický prales tygra neuživil. Takové množství zvěře jako zde nelze spatřit ani v Indii ani na jiných místech, kde tygr prokazatelně stále žije.

Rudý tygr

Poslední kaspický tygr byl údajně zastřelen roku 1958. Jiné prameny však tvrdí, že prokazatelně poslední úlovek této šelmy pochází z poloviny 30. let dvacátého století a odolávají se na trofej dodnes vystavenou v muzeu severoíránského města Darabádu.

Žádný exemplář tohoto poddruhu (Panthera tigris virgata) nebyl chován v zajetí, takže jedinou nadějí, že svět o tuto šelmu nadobro nepřišel, jsou stále se opakující zprávy o jejím spatření, jež přichází z odlehlých koutů země. Vědci jsou k nim však skeptičtí. Nahrává jim skutečnost, že nikdo dosud nedoložil své tvrzení fotografií, přestože je na ni vypsána tučná odměna. Oponenti však namítají, že běžný člověk má při nečekaném střetnutí s čtvrttunovým pruhovaným dravcem jiné myšlenky, než jak později dokazovat jeho existenci. Většinou v tu chvíli totiž myslí spíš na existenci vlastní.

Kaspický tygr je v občas v odborné literatuře označován za tygra turánského. Původně obýval celou střední Asii od západního Mongolska po Gruzii a východní Turecko. Vyskytoval se mimo jiné v Afghánistánu, Tádžikistánu a na jihu Arménie. Dnes již prokazatelně nežije na žádné z těchto lokalit. Poslední exempláře na území bývalého Sovětského svazu patrně dožily nebo byly upytlačeny krátce po druhé světové válce. Z počátku padesátých let pochází nepříliš spolehlivé zprávy o ulovení několika jedinců v Kurdy obývaných horách na východě Turecka. Poslední věrohodné pozorování této šelmy bylo hlášeno z Íránu roku 1976.

Z vypreparovaných kůží a starých fotografií lze usuzovat, že Kaspický tygr byl mohutnější než tygr indický a občas téměř dosahoval velikosti tygra sibiřského, který je považován za největší rasu této šelmy. Nejstatnější exempláře z kaspických pralesů vážily úctyhodných 320 kilogramů. Na délku měřila tato šelma obvykle okolo 290 centimetrů.

Pro „perského“ tygra byly charakteristické nadprůměrně dlouhé drápy. Jeho srst měla hustější pruhování a zpravidla výrazný červený nádech, takže se mu občas říkalo Rudý tygr. Mnoho lovců jej dokonce svého času pro jeho nezvyklé zbarvení považovalo za úplně nový druh kočkovité šelmy. O tom, že by se v kaspické oblasti vyskytoval zvláštní poddruh turánského tygra se dnes spíše pochybuje. Přitom je to lokalita, jejíž svěží příroda se podstatně liší od vyprahlých hor, které tvoří zbytek teritoria tohoto tygřího druhu.

Některé z kůží, dodnes vystavovaných například v bývalých šáhových palácích, mají však běžné zbarvení. Také kůže kaspického tygra uložená v jednom britském muzeu má běžnou nazlátlou barvu se střídajícími se tmavými a světlými pruhy hnědé barvy. To vede dnešní badatele k domněnce, že u kaspického tygra existovala barevná variabilita stejně jako u ostatních poddruhů tygra a výrazné červené zabarvení nelze považovat za jeho typický znak. Spolehlivým rozlišovacím znakem kaspického tygra je podle zoologů především hustší pruhování v přední části těla, než je to běžné u ostatních jeho příbuzných.

Snad díky svému ušlechtilému vzezření se tento dravec stal předlohou mnoha starých orientálních bájí i lovecké latiny. Zmínku o legendárním „hyrkánském tygrovi“ najdeme dokonce i ve světové literatuře, kam se dostala v jednom z děl Shakespeara.

Pátrání v laguně

Nejčastěji se tygr v dávných dobách vyskytoval v přímořských rovinách, kde hledal kořist v rákosím zarostlých bažinách a slepých ramenech řek. Na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem totiž tygr miluje vodu. V horkých letních dnech v ní hledá osvěžení a je vynikajícím plavcem.

Poté co začalo být úrodné pobřeží kultivováno zemědělci, byla většina tygrů nucena opustit tuto svou původní domovinu a ustoupit do lesnatých hor, kde po posledních žijících kusech nyní každoročně marně pátrají různí nadšenci za pomoci samočinných kamer, dalekohledů pro noční vidění a jiné moderní techniky. Při naší další výpravě nás tedy napadlo jít na to zcela jinak. Nehledat v horách, ale úplně na pobřeží, v ekosystému, kde se kdysi cítili tygři úplně nejlépe. Při pohledu na mapu přicházely v úvahu jen dvě lokality, kde mohl tygr dosud přežít. Rozsáhlé brakické bažiny u turkmenských hranic, které jsou cizincům nepřístupné a obrovská plochy rákosové džungle v okolí laguny Anzali nedaleko stejnojmenného přístavu. Nebylo tedy, co řešit.

Laguna Anzali je vlastně jedním velkým bludištěm kanálů, rákosových ostrovů i rozsáhlých vodních ploch, které tak trochu připomíná dunajskou deltu. Její okrajové části jsou oblíbeným výletním místem, kde lze pozorovat vodní ptáky a při troše štěstí spatřit i třiceticentimetrové růžové květy lotosů. My jsme se ovšem chtěli dostat do těch úplně nejvzdálenějších koutů rozlehlé laguny. Najmuli jsme si tedy motorovou loď a jednoho místního rybáře jako průvodce. Ten nás vzal do lovecké chatky ležící až v místech, kde se jezero pozvolna mění v bažinu. Tam prý před léty našel jeden jeho známý utopenou zdechlinu obrovské kočky, bohužel už však nebylo možné poznat jestli jde o levharta nebo tygra.

Akce, během níž jsme díky agresivitě místních komárů málem zešíleli, skončila nakonec neúspěšně. I tentokrát jsme však narazili na velké množství divočáků, takže teoreticky by tu tygr žít mohl. Navíc ta znepokojující historka o utopené šelmě! Levhart by neměl v laguně co pohledávat, to není jeho přirozené loviště… Ovšem mohla ho sem přinést i řeka.

Největší levhart světa

Není pochyb, že většina lidí, kteří hlásí z kaspické džungle pozorování tygra, viděla ve skutečnosti levharta, který je tu stále poměrně hojný. Tato skvrnitá kočka může být za určitých okolností s tygrem celkem lehce zaměněna.Také její stopy mohou laiky snadno splést svou velikostí. V zimním sněhu se navíc jak známo stopa táním postupně zvětšuje, takže i to může být vysvětlením některých hlášení z terénu.

Íránský levhart svou velikostí o polovinu převyšuje levharty indické i africké a je proto považován za největšího zástupce svého druhu na světě. Jeho doménou jsou lesnaté horské svahy a není patrně náhodou, že právě odkud přichází nejvíce zpráv o pozorování „tygra“. Stejně jako tygr se živí především divokými kanci, ale je lépe uzpůsoben pro pohyb v zarostlém horském terénu, kde si dokáže lov usnadnit šplháním po stromech i po skalách. Když byl tygr vytlačen z rákosových pobřežních plání do horské džungle, nedokázal mu patrně konkurovat. Byl však silnější a zaměřil se na kořist, kterou mohl ulovit bez námahy - na dobytek vesničanů. Tím si však zpečetil definitivně svůj osud, neboť domorodci jej za to pronásledovali ještě s větší urputností než sportovní lovci. Tygři byly nejen stříleni, ale líčily se na ně i pasti a otrávené návnady.

Tygří autogramy

V dávných dobách, než se kaspické pobřeží začalo hustě zalidňovat, žili však v Íránu tygři s lidmi v míru. Snad i proto, že kaspičtí tygři se nikdy neuchylovali k lidožroutství, tak jako tomu bylo v jiných částech světa. Pruhovaný predátor nebyl považován za krvelačnou bestii, ale pohlíželo se na něj jako na ušlechtilého vládce pralesa - a tak je i dodnes zobrazován. Motiv tygra se stal typický pro zdejší tradiční lidové umění, vyskytuje se na kobercích, gobelínech i tepaných podnosech. Není to ale to jediné, co v tomto kraji po tygrech zůstalo.

Při naší zatím poslední (a opět neúspěšné) výpravě nám průvodce ukázal tygrův doslova vlastnoruční podpis. Jednalo se vlastně o pár už sotva znatelných škrábanců na kmeni starého stromu na úpatí pohoří Elborz v regionu Mazanderán. Každý kaspický tygr si kdysi značkoval svůj revír tak, že se vztyčil na zadní a předními tlapami vyškrábal hluboko do kůry stromu svou vizitku kam nejvýše dosáhl. Tato výmluvná značka sloužila jako výstraha. Každý kolemjdoucí tygr si mohl lehce ověřit, jak velký protivník hájí zabrané teritorium a uvážit, zda se mu vyplatí pustit se s ním do křížku nebo bude lepší rychle zmizet. Kdysi bylo ovšem toto znamení také důležitou informací pro lovce o tom, na jak mohutnou šelmu mohou narazit a zda revír obývá trofejní exemplář.

Poslední šance

Rok od roku naděje, že kaspický tygr stále žije, významně klesá. Pokud vyloučíme, že se šelma stále vyskytuje v relativně lidnatém Gílánu a Mazanderanu, je poslední šancí provincie Golestán, která se nachází v místech, kde východní část pohoří Elborz pozvolna klesá do úrodné nížiny, jež se táhne až k turkmenským hranicím. Přesto že má tato oblast příjemné podnebí, nejsou ještě její okrajové části příliš hustě obydleny.

Jih provincie obepíná poměrně vysoký, listnatými lesy a vysokým kapradím porostlý horský hřeben Šáh Kúh, jehož vrcholky jsou věčně zahalené mlhou a zkrápěné dešti. Na pobřeží Kaspiku leží rozsáhlé těžko přístupné bažiny zarostlé rákosem. Velkou část Golestánu vyplňuje stejnojmenný národní park, vyhlášený už roku 1957. Jedná o mimořádně důležitou rezervaci, kde pod přísnou ochranou přežívají poslední velké populace elborzských medvědů, levhartů, ibexů a gazel. Právě tady byli prý v polovině minulého století zastřeleni poslední kaspičtí tygři. Cíl naší další plánované výpravy je tedy jasný…

Ráj divoké zvěře

Přírodní park Golestán se rozkládá na rozloze 1080 kilometrů čtverečních jižně od města Golestánu, v místech, kde se stýkají hranice tří íránských provincií – Chorásán, Golestán a Semnán. Tvoří ho neobyčejně členité území: hustým lesem porostlé třítisícové hory, strmé rokle zarostlé bujnou vegetací a hluboká údolí se stále kalnými potoky, které promění každý větší déšť v divokou řeku. Velké ochrany požívalo toto území ještě mnohem dříve, nežli získalo statut státem chráněného území. Tato přírodní lokalita se těšila zvláštnímu režimu již za kadžárovských šáhů v 19. století, byť tehdy sloužila jako exklusivní honitba pro perskou smetánku.

Golestán je dokladem toho, že v míře přírodní rozmanitosti Írán o mnoho předčí ostatní země v jihozápadní Asie. Pro svou nevšední krásu a mimořádnou biologickou hodnotu bývá návštěva parku v poslední době často zařazována do programu místních cestovních kanceláří se zaměřením na ekoturistiku.

Nejlepší přístup do této divočiny, která je nejméně osídlenou částí kaspického pobřeží, se nachází na její západní straně u sídla zprávy parku. Tato vědecká základna může posloužit i jako informační centrum pro případné návštěvníky. Mimo jiné se zde můžete dozvědět o aktuálních stavech divoké zvěře. Podle nedávného sčítání zde žije sto čtyřicet medvědů, padesát levhartů, stovky šakalů a několik vlčích smeček. Zastoupen je i rys a další druhy menších a středně velkých koček. Populace šelem díky přísné ochraně navíc stále stoupá. Jejich hlavní potravou jsou divoká prasata, kterých obývá rezervaci na čtyři tisíce kusů. Dobrá práce strážců rezervace omezila vnější vlivy, zamezila pytláctví a umožnila vznik skutečného ráje divoké zvěře. Kaspický tygr, pokud ještě skutečně žije, by zde měl ideální útočiště. Ale íránští ochránci přírody popírají, že by se zde dnes tato šelma stále vyskytovala. V zápětí však také dodávají, že pokud by to přeci jen byla pravda, stejně by to raději drželi v tajnosti.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Miroslav Beran (2008-11-12 00:13:22 | 90.178.132.143)
Velmi mně problematika zajímá, syn profesionálního lovce Uzbeka, žijícího v Turkestánu je přesvědčen, že poslední jedinci se pohybují v sev. Iránu a Kopetdagu. Přechody do Turkestánu bývaly častější. Druhé místo - tugaje u Termezu - turkestánsko-uzbecko-afgánké pomezí, kam v sedmdesátých letech zavítali v zimních obdobích jedinci z Iránu a Afgánistánu. Moje otázka: máte nějaké zprávy z Nuristánu (Afganistán)? Před lety mi nikdo nevěřil, že v Senegalu žije antilopa Derbyho, mnoho těch co zpočátku ironicky... byli později servilní a nyní parazitují a pilně publikují! Těším se na odpověď. S pozdravem Miroslav Beran

Diashow Aljaska 2017