Po stopách Voňavé konkubíny

Snad každý Číňan zná romantickou pověst o hrdé muslimské krasavici Siang-fej, jež se nikdy nepodvolila císaři Čichien-lungovi, který vládl Říši Středu v 18. Století. Je tento slavný příběh pravdivý? A pokud ano, kde leží hrob legendární „Voňavé konkubíny“?

Nejúžasnější stavbou v Kašgaru je mazár Abacha Chodži z druhé poloviny 17. století. Ujgurské dívky jsou proslulé svou krásou po celé Střední Asii. Centrem náboženského života v Kašgaru a zároveň největší muslimskou svatyní v  Číně a je mešita Id Kah (též Aitagar) z počátku 15. Století. Příběh o hrdé muslimské krasavici je mezi Ujgury předáván z generace na generaci už dvě století. Zatímco v Pekingu se stala legenda o Voňavé Konkubíně námětem opery, na kašgarských ulicích zpívají o její odvaze a kráse lidový umělci. Podobu bývalých kašgarských velmožů známe ze starých obrazů. Portrét Voňavé Konkubíny se však žádný nezachoval.

V této galerii je 6 obrázků. Zobraz celou galerii

Není příliš známou skutečností, že se na území Číny nachází kromě buddhistických a taoistických památek také řada významných muslimských monumentů. Přitom některé tyto stavby patří ke skutečným klenotům islámské architektury, jako třeba mešity a hrobky v městečku Kašgar, jež bylo kdysi významnou křižovatkou Hedvábné stezky.

Kašgar je největší a zároveň nejodlehlejší čínskou oázou. Leží na okraji pouště Taklamakan v provinci Sin-ťiang (Xinjiang), která tvoří západní konec země a bývá také nazývána čínským Turkestánem. Jeho původními obyvateli jsou Ujgurové, kteří s Číňany nemají etnicky nic společného, patří totiž do rodiny tureckých národů Střední Asie, stejně jako Uzbeci, Turkmeni nebo Kazaši.

Ujgurský Tádž Mahal

Neblaze proslulou kulturní revoluci přečkalo v Kašgaru téměř deset muslimských svatyní. Největší chloubou města je hrobka (mazár) Abacha Chodži, která pro svou neobyčejnou krásu získala výstižnou přezdívku „ujgurský Tádž Mahal“. Impozantní mauzoleum s dvěmi věžemi ve tvaru minaretu leží obklopeno pečlivě udržovanými zahradami na východním předměstí. Zvenku je obloženo nádherně zdobenými smaragdově zelenými kachli. Uvnitř je sněhově bílé. Před vchodem se třpytí malé umělé jezírko, v němž se odráží jeho téměř pohádková silueta.

Abach Chodža pocházel z vážené muslimské rodiny, jež odvozovala svůj původ od samotného Proroka Muhammada. Kašgaru vládl v druhé polovině 17. století. Kolem jeho sarkofágu bylo později pohřbeno dalších celkem 72 těl z pěti generací vládnoucí dynastie Chodžů. Náhrobky tak vyplňují prakticky celý interiér. Většina z nich je popsána citáty z koránu a přikryta barevnými látkami a koberci.

Manželka rebela

Pro Číňany je mazár Abach Chodžův známější jako hrobka Siang-fej (Voňavé Konkubíny), slavné ujgurské konkubíny čínského císaře Čichien-lunga (vládl 1735–1796), jejíž životní příběh je obestřen mnoha mýty. Jedním z nich je právě i to, že byly její ostatky po smrti převezeny z Pekingu sem do rodinné hrobky.

Siang-fej pocházela z výše zmíněného klanu Chodžů. Narodila se roku 1734 a její ujgurské jméno bylo Majmuru Ajzimu. Od dětství však byla známá pod přezdívkou Iparchan (ujgursky: Voňavá), neboť ráda nosila ve vlasech sladce vonící větvičku plané olivy.

Podle legendy byla původně ženou jednoho z vůdců náboženského povstání v Kašgaru proti čínské okupaci. Když se císař Čichien-lung dozvěděl o její kráse, přikázal generálům, které vyslal na západ svého impéria vzpouru potlačit, aby ji pro něj získali. A ti Iparchan skutečně z dalekého vojenského tažení přivezli. Nadšený císař se jim za to velkoryse odměnil, ale jeho radost se ukázala být poněkud předčasná. Iparchan měla vždy při setkání s ním svou půvabnou tvář ledově chladnou a nikdy neodpověděla na žádnou z jeho otázek. On však přesto doufal, že se mu tato hrdá dívka nakonec podvolí.

Tragická smrt

Jeho matka byla jiného názoru. Brzy poznala, že Iparchan má nepoddajnou povahu a radila proto nešťastně zamilovanému synovi, aby ji poslal spět do rodné země a zapomněl na ni. Císař to ovšem stále odmítal udělat, a tak se rozhodla, že věc vyřeší sama a ukončí jeho trápení. Jednoho dne, když byl císař mimo palác, zavolala si Iparchan do své komnaty a přesvědčila ji k spáchání sebevraždy.

Pověst, oslavující muslimskou krasavici, jež tragicky zahynula aniž by poskvrnila čest svého rodu, vznikla patrně v Turkestánu. Kupodivu však více zdomácněla v samotné Číně a inspirovala mnoho tamních umělců – dodnes se tu například hraje opera Žal Voňavé Konkubíny. Není divu, že časem byla monumentální hrobka rodiny, z níž pocházela, vydávána i za místo jejího posledního odpočinku a součástí romantického příběhu se stalo vyprávění o eskortování jejích ostatků 120 člennou stráží z císařova sídla do Kašgaru. A právě tato nevěrohodná pasáž popisující několik tisíc kilometrů dlouhý transport stála později na počátku pochybností o pravdivosti celé legendy.

Konec mýtu

Vše odstartovala v roce 1923 kniha Cesty po Sin-ťiagu. Její autor, čínský cestovatel Xie Bin, si totiž při návštěvě Kašgaru všiml, že nosítka, na nichž sem bylo údajně tělo zesnulé Siang-fej dopraveno a jež je tu možné dosud spatřit, jsou „velmi hrubě opracována a prostě vyzdobena“. Historikové krátce na to souhlasili s jeho názorem, že „při velikosti císaře Čichien-lunga, je nemožné, aby takovýto dopravní prostředek byl užit pro přepravu rakve jedné z jeho žen“. Začalo se pochybovat i o dalších bodech příběhu a pátrat po důkazech, které by pomohli objasnit, co je v něm historickou pravdou a co pouhou fikcí.

Z archívů dynastie Čichien se brzy podařilo zjistit, že mezi konkubínami císaře Čichien-lunga byla „císařská konkubína Rong z rodiny Chodžů, žena muslimského původu…“. Byla touto ženou Voňavá Konkubína? Na základě této jediné věty nebylo možné dát ještě na tuto otázku definitivní odpověď. Nicméně během dalšího studia archívu se podařilo nalézt seznam jmen, jenž uváděl, kdo mezi příbuznými konkubíny Rong obdržel od císařského dvora dary. Byl mezi nimi i Turdi, jeho ženy a Parisa. A podle generalogie rodiny Chodžů byl Turdi starším bratrem Iparchan a Parisa jejím strýcem. O tom, že legendární Iparchan je totožná s konkubínou Rong, tak už nebylo pochyb.

Neobyčejná dáma

Ve světle nových poznatků se také ukázalo jako neudržitelné a absurdní tvrzení, že první manžel Voňavé Konkubíny patřil k iniciátorům proticísařského povstání muslimů, jež proběhlo koncem padesátých let 18 stol. v Turkestánu. Historické záznamy totiž dosvědčují, že její bratr Turdi pomohl armádě Čichien-lunga toto povstání naopak potlačit a krátce potom byl v roce 1759 vyzván císařským ediktem, aby převzal titul Fu Guo (opora říše). Jeho mladší sestra jej při této příležitosti doprovázela do Pekingu, kde se následně stala císařovou konkubínou. Podle dvorního archivu byla nazývána Neobyčejnou dámou, neboť její vzezření, zvyky a náboženství připadaly čínským dvořanům exotické a podivné.

Zbývá jen dodat, že konkubína Rong prokazatelně nespáchala sebevraždu jako mladá dívka, ale zemřela přirozenou smrtí ve věku 55 let v roce 1788, tedy 11 let po smrti císařovy matky. A její hrob neleží v Kašgaru, jak místní průvodci dodnes tvrdošíjně tvrdí turistům, ale nalézá se tisíce kilometrů dále na východ, v pohřebním komplexu čhingských císařů nedaleko Pekingu.

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017