Pobyt u moře

Cestou podél pobřeží jsem viděl hořící ohně z rafinérií a lodě na moři. V Hurghadě, kde vystoupil polda a tři domorodci, byla 30 min. technická přestávka a po té jsme nastoupili asi hodinu a půl trvající cestu do Safagy. Sotva jsme vyjeli za Hurghadu, přišel řidičův poskok a chtěl zaplatit za občerstvení 20 LE za porci. Něco se ve mně po tomto perném dnu vzpříčilo a začal jsem platbě vzdorovat, s tím, že jsem myslel, že je v to v ceně jízdenky. Marně. Tom se své porce nedotknul, tak jsem ji vracel abychom nemuseli platit alespoň jeho porci. Také marně. Zkusil jsem smlouvat, ale potomek faraónů si stál pevně na svém. Zkusil jsem ještě jednou vzdorovat, ale odpovědí mi bylo: „OK-police“. A měl vyhráno. Zaplatil jsem a v Safaze jsme si zavazadla tahali z útrob autobusu sami.

Půl hodiny před odjezdem přistavil řidič autobus. Zvenčí, snad kromě okna přilepeného lepící páskou vypadal vskutku dobře. Byl to dálkový autobus Neoplan se záchodkem, klimatizací a televizí. Po naložení zavazadel, za které jsme zaplatili nakladačům opět bakšišné jsme se šli usadit. Dospěli jsme k dalšímu zjištění: v autobuse se neuklízelo od jeho zakoupení, a kromě hoven jste zde mohli najít všechny druhy špíny, která se na téhle planetě vyskytuje. Bohužel ani odpadky stravitelné nestačili likvidovat černí pasažéři - švábi, které jsme při našem příchodu z této činnosti vyplašili. Jediné pozitivum pro mě - kuřáka tkvělo v tom, že ostatně jako všude jinde v Egyptě, se zde smělo kouřit.

Obsadili jsme si místa až vzadu, abychom mohli noční cestu prospat. Ještě přisedli 4 Egypťané a vyrazili jsme. Cestou přes potemnělé káhirské předměstí jsem si ještě všiml muslimských hrobů umístěných na dvorcích domků, poté nějakého viaduktu a pak už jen tma a asi poušť.

Kousek za Káhirou přistoupil policajt, který pravidelně vystupoval a nastupoval během několika policejních kontrol které probíhaly zhruba každých 30 minut jízdy. Po nástupu poldy pustil řidič video a repráky, pod kterými jsme seděli se rozezvučely na plno. Tom sice usnul, ale já a Pavlína jsme i přes únavu oka nezamhouřili. Zhlédli jsme jeden stupidní film, po té druhý ještě stupidnější o egyptském lamači dívčích srdcí, jeho motorce a poskokovi. Během produkce jsme obdrželi občerstvení v podobě 250 ml coca-coly, dvou sladko-slaných koláčků a oplatku, které poskok řidiče přichystal v kuchyňce umístěné vedle značně zapáchajícího záchodku. Kávu nebo čaj jsme raději odmítli, jelikož jsme viděli nádoby, ve kterých byly tyto nápoje připravovány. Po 3 hodinách najednou ticho. Ale netrvalo dlouho, a pan řidič pouštěl klipy s arabskou hudbou a mezi tím nějaké arabské grotesky o sto šest až do Hurghady.

Cestou podél pobřeží jsem viděl hořící ohně z rafinérií a lodě na moři. V Hurghadě, kde vystoupil polda a tři domorodci, byla 30 min. technická přestávka a po té jsme nastoupili asi hodinu a půl trvající cestu do Safagy. Sotva jsme vyjeli za Hurghadu, přišel řidičův poskok a chtěl zaplatit za občerstvení 20 LE za porci. Něco se ve mně po tomto perném dnu vzpříčilo a začal jsem platbě vzdorovat, s tím, že jsem myslel, že je v to v ceně jízdenky. Marně. Tom se své porce nedotknul, tak jsem ji vracel abychom nemuseli platit alespoň jeho porci. Také marně. Zkusil jsem smlouvat, ale potomek faraónů si stál pevně na svém. Zkusil jsem ještě jednou vzdorovat, ale odpovědí mi bylo: „OK-police“ (oukey-policie). A měl vyhráno. Zaplatil jsem a v Safaze jsme si zavazadla tahali z útrob autobusu sami.

Autobusová zastávka byla plná polehávajících lidí. Jak jsme se dověděli od taxikáře, který nás vezl do hotelu, byli to poutníci vracející se z Mekky. Měli štěstí, že se jejich loď nepotopila stejně jako loď na stejné lince před deseti lety. V hotelu Safaga and Marina nás přivítali již lépe, klíč jsme dostali ihned, pomohli nám se zavazadly, a po výměně prostěradel, která byla poněkud „ojetá“ po předchozích hostech jsme zalehli.

Zdá se, že to špinavé povlečení jsou v tomto hotelu běžná věc, jelikož jsem o stejném případu již na Internetu četl. Pokoj byl na egyptské poměry celkem slušný, i přesto, že hotel nepatří k nejmladším. Bylo zde kromě nás jen asi 10 Němců, hlavně potápěčů, kteří byli fajn, a uměli dokonce pít i slivovici. Hotel samotný má bazén a zahradu s nepříliš vzrostlým rostlinstvem. Nemá však svou pláž, ale každý den nás vozil zdarma autobus do hotelu Shams, který má celkem pěknou pláž a vůbec celý je celkem fajn, i když jeho hosty byli pouze Němci a pár Rusů.

18.- 27.11.1999

Na druhý den po probuzení kolem poledne nás Pavlína poslala omrknout moře před hotelem, aby pak mohla zdezinfikovat koupelnu Savem, které při balení uschovala tak, že uniklo mé pozornosti. Já nejsem nikterak háklivý, ale musel jsem uznat, že v Egyptě je Slivovice a Savo opravdu nutností. Já a Tom jsme zatím, vybaveni na šnorchlovačku, dorazili na pláž u mola před hotelem. Pláž byla plná odpadků vyplavených z moře a uprostřed byl přístřešek z palmového listí. Pozitivem však bylo to, že kromě dvou zevlujících domorodých výrostků nebyl na pláži nikdo. Tom se nedočkavě odebral k moři, a já jsem šel, jelikož začínalo být horko, rozbít tábor pod přístřešek.

Sotva jsem roztáhnout deku, jeden z výrostků se odlepil ze stínu a přišel ke mně se slovy : „Pane, pláž je placená, zaplať 15 LE za osobu!“ To už na mě bylo sice moc, ale zůstal jsem klidný. „Opravdu chcete zaplatit za tuhle hromadu odpadků?“ otázal jsem se. Výrostek se rozhlédl a pokrčil rameny: „Jaké odpadky?“ Pak stočil pohled opět ke mně a hleděl mi drze do očí. Vydrželi jsme si hledět do očí dobře jednu minutu, něž znovu vyřkl:“Zaplať!“ Bylo mi jasné, že to jen zkouší a odvětil jsem:„Nic platit nebudu, jsem z hotelu Marina a tam mi řekli, že tu nemám nic platit!“ On na to drze: „Zaplať!!!“ Od této chvíle jsem si ho přestal všímat o on na mě vydržel zírat ještě asi čtvrt hodiny, zatímco já si četl. Poté odešel i se svým kumpánem a již se nevrátil.

Šnorchlování na této pláži bylo mizerné, pod vodou téměř nic nebylo. Viděli jsme zde pár trsů korálů, ježovky, pár klipek a jednoho osténce. Pak jsme okoukli molo s loděmi zdejších Diving center a šli do hotelu na večeři. Jídlo zde bylo celkem slušné, i když se menu stále opakovalo. Pití bylo oproti pitivu v obchodě poměrně drahé. Jednou jsme si koupili bednu balené vody v obchodě, ale ochranka nás s tím do hotelu nechtěla pustit s tím že je v každém pokoji upozornění. Protestoval jsem, že nic takového v pokoji nemáme a že mám vodu na čistění zubů a na pití na pláži, jelikož jak sami dobře vědí, z vodovodu teče voda z Nilu, se kterou mají zdravotní problémy oni sami. Vstup s vodou nám však může povolit pouze manažer hotelu. Požádal jsem je ať ho zavolají, situaci jsem mu vysvětlil a bedna byla naše. Povolil nám však vyjímečně jen tuhle, tak jsme si láhev k jídlu vždy koupili za 3,5 LE.

Ještě bych se měl zmínit o jedné věci, a to je přítomnost moskytů. Nevěřil jsem, že nás tento hmyz bude pronásledovat na území mezi pouští a Rudým mořem, kde není žádná přirozeně tekoucí, či stojatá sladká voda. Patrně se líhli v nádržích s odpadní vodou, která byla požívána k zalévání rostlinstva. Večer sice tyto komáry hotelová obsluha ze zahradních rostlin vykouřila, ale ti naletěli do hotelových pokojů, takže jsme měli vždy večer před spaním co dělat s jejich likvidací. Moskyti byli navíc strašně podlí, uměli se dokonale schovávat pod a za předměty v pokoji. Párkrát nás bodli, ale neměli jsme naštěstí žádné zdravotní následky.

Zbytek dovolené jsme strávili na pláži u hotelu Shams, kde byly slunečníky, budky z palmového listí a pod nimi dřevěná lehátka, na něž jste dostávali látkové karimatky, které vždy přinesl hotelový poskok. Když je rozdal očekával nenápadně bakšiš. Dávali jsme mu vždy 1 LE. V moři u pláže byly pěkné ostrůvky korálů kousek pod hladinou. Během šnorchlování jsme viděli kromě různých druhů korálů, hub, plžů, mlžů, hadic, hvězdic, klipek, hlaváčů a okouníků, také klauny, murény, osténce, papouští ryby, jehly, rejnoky modrokroužkované, perutýny, sépie a chobotnice.

Dokonce jsem u zdejšího mola v hlubší vodě našel hejno barakud a pár pěkně velkých tuňáků. Jeden ke mě dokonce připlaval zezadu a pak předplaval. Pěkně jsem se ho lekl, jelikož měřil dobře okolo jednoho metru. Později jsem si všiml, že někteří lidé krmili ryby téměř z ruky, takže byly velmi krotké. Slyšel jsem že se na travnaté ostrůvky poblíž pláže chodí pást želva. My jsme ji tam však nepotkali. Mrzí mě, že jsou tyto ostrůvky hodně zdevastovány jak turisty, tak místním surfařským centrem Mistral, které na ně kotví své bóje. Sám jsem byl požádán během šnorchlování o pomoc při kotvení jedné bóje. Když jsem se ponořil viděl jsem několik kotvou uražených, pěkně urostlých korálových hlavic. Kotvu jsem jim zapíchl o kus dál pod kámen a korály zapíchl zpět do štěrbin. Alespoň nějak jsem Rudému moři pomohl. Potápěč Bernd z Mnichova mě během popíjení slivovice řekl, že když tu byl minule, viděl Rusy táhnoucí do letadla plné tašky korálů. To je dost smutný pohled, zvláště pak, když je Rudé moře jedna z mála dosud zachovalých korálových lokalit.

Během pobytu jsme dvakrát navštívili malý písečný ostrov Tobia island, vzdálený asi 20 min. plavby. Výlet je možno zakoupit v potápěčském centru hotelu Shams za 25 LE/os. Na východní straně ostrůvku je krásná korálová stěna sahající do hloubly asi 10 m. Viděli jsme tu hlavně různé druhy tvrdých korálů, hodně korálových ryb, bodloků, barakud, murény, perutýny, rejnoky a také krokodýlí rybu, která odpočívala asi jen 2 m pod hladinou, a kterou Tom dokonce i hladil (později jsme se dověděli že je to docela potvora, a může pěkně hryznout). Zkrátka nádhera. Vzpomínám si na to, jak Pavlína plavala při hladině podél horní hrany útesu. Měla na nohou tenisky, a na jedné rozvázané šňůrky. Pronásledovalo ji hejno okouníků, kteří snad mysleli, že šňůrky do bot asi budou nějaká pochoutka. Vzápětí ji málem napadl bodlok, hájící své teritorium.

Takto jsme si hnili na hotelu Shams po zbytek naší dovolené. Byl tam také pěkný bazén, ale kupodivu voda v něm i ostatně ve všech hotelech, které jsme během pobytu navštívili byla hodně studená. Teploty přes den sice dosahovaly 29°C, ale dny byly krátké a noci celkem chladné. Jednoho dne jsme se rozhodli pro pěší tůru do asi 3 km vzdáleného hotelu. Vyrazili jsme podál pobřeží s cílem nasbírat pár vyplavených mušlí, a omrknout okraj pouště. Ten den začal foukat dosti silný vítr, takže občas kolem nás proletěl nějaký igelit z hromad odpadků a zdechlin vyplavených z moře. S pouští to bylo podobné. Probrodili jsme se přes hromadu odpadků u silnice, ve které se mimo jiné povalovala i zdechlina dvoumetrového mořského úhoře - kongera, který byl navíc pěkně nafouklý. Po té jsme po pár desítkách metrech narazili na ostnatý drát s odpadky navěšenými větrem, za kterým byla vojenská zóna. Vrátili jsme se zpět na silnici, kde jsme stopli taxi.

Seznámili jsme se také s prodavačem triček z obchůdku v hotelu Marina. Jmenuje se Mansúrd Koddos (pozdravujte ho, jestli ho potkáte) a je to fajn chlapík, možná i tím že není muslim, ale křesťan - koptik. Přijali jsme pozvání do Safážského koptického kostela, který sice byl oproti našim kostelům poněkud chudší, ale o to tam byli lidé srdečnější. Nabyl jsem dojmu, že je to právě muslimské náboženství, které se částečně podílí na egyptské povaze. Poslechli jsme si nácvik zpěvu dívčího sboru a přijali pozvání na pár šálků čaje. Mansúr nám mimo jiné sdělil, že ceny za některé služby jako hotel, autobus nebo taxi jsou až 10 krát vyšší pro turisty, než pro Egypťany.

Doprava po Safaze není problém. Neustále tam krouží malé autobusy, které zastavují jen když si stoupnete k cestě. Cena 1 LE za člověka kamkoli po městě. Moc tam toho k vidění není, ale je zajímavé pozorovat jak plyne zdejší život. Jednou jsem potřeboval směnit švédské koruny. V hotelu to nešlo, jelikož brali jen marky nebo dolary. Museli jsme zajet do banky. V bance Egypt National Bank Safaga tyhle peníze vůbec neznali, porovnávali je se vzorníkem a nakonec museli telefonovat pro kurz, který vycházel k přepočtu na české koruny dost blbě. Bral jsem i tak, a po obvyklé trase mezi přepážkami jsem směnil. Bylo to navečer, a po večeři znavení neustálým rácháním v moři jsme usnuli. Ve 23 hod. nás probudil hotelový poslíček s tím, že kurz byl chybný a že úředník z banky mi rozdíl ihned přiveze. Byl jsem příjemně překvapen a chtěl bych touto cestou bance Egypt National Bank ještě jednou upřímně poděkovat.

Během druhého týdne našeho pobytu se má žena rozhodla, že zpět autobusem do Káhiry nepojede a že letíme z Hurghady do Káhiry letedlem. Požádal jsem o zaknihování letenek v recepci našeho hotelu, ale zásoba peněz se nám tenčila natolik, že bychom na letenky neměli. Proto jsem se rozhodl vybrat peníze na kreditní kartu, kterou mám od mého zaměstnavatele k dispozici pro služební cesty. Vlastním 2 karty - American express a Visa. Po příchodu do banky (Cairo bank) jsem se u přepážky zeptal, zda můžu z karty vybrat peníze. Souhlasili (jak by ne!) ale musím napřed za šéfem. V kanclu u šéfa seděl odbarvený Francouz a šéf telefonoval. Dal jsem se s Pierrem do řeči, a zjistil, že i francouzské cestovky mají také problémy: koupil si zájezd, přiletěl do Káhiry, kde na ně měl čekat autobus s delegátem, ale nečekal. Museli si najít ubytování a obtelefonovat cestovku. Na druhý den se egyptský delegát objevil s polorozpadlým autobusem bez klimatizace, ve kterém se 10 hodin kodrcali pouští do Safagy. Ubytování v Káhiře jim však zaplatit odmítl. Říkal jsem si, že i přes útrapy jsme na tom byli lepší.

Po Pierrovi jsem na řadě já: podávám šéfovi pas a American express ale ten kroutí hlavou, že prý chce kartu a ne počmáraný kousek umělé hmoty. Naštěstí mám ještě Visa kartu. Podávám ji. Šéf je spokojen. Hrabe se mi v pasu, a ptá se co to je Czech republic. Odpovídám, popíraje naši státní minulost, že přece Czech republic, stát v Evropě. Kroutí hlavou a nechápe. Musel jsem s pravdou ven: „Bylo to Československo, ale rozdělili jsme se“ Šéf se rozzářil a napsal na papír Czechoslovakia. Dál se ptá kolik chci peněz a částku si píše mezi jiné na usmolený kus papíru. Pak si opisuje číslo mé karty ale arabskými číslicemi. Poté někam volá, asi zjišťuje zda je karta krytá. Než mu to zjistili, tak jsme ještě trochu splkli, já pak dostal arabsky počmáraný papír, se kterým jsem oběhal další přepážky (u každé mi pár papírů ručně vypsali a přidali) a nakonec asi po hodině jsem z banky venku i s penězi. Nádherný bankovní systém! (Peníze mi samozřejmě strhli v práci z platu)

Večer jsem v našem hotelu předal peníze na letenky recepčnímu (samozřejmě i s bakšišným), a již na druhý den ráno jsem letenky obdržel: letíme s EGYPT AIRem. Pár dnů po té, co se letadlo téhle společnosti zřítilo u amerických břehů. Fajn, člověk má přece zkusit všechno! Večer před odjezdem mě recepční vyzval k placení. Platím smluvenou částku, a ještě objednávám na 5 hod. odpoledne následujícího dne odvoz. Po mém návratu na pokoj přibíhá poslíček, že není něco v pořádku s mou platbou. Že by mi chtěli opět nějaké prachy vrátit? Přicházím do recepce a dovídám se, že musím zaplatit ještě jednu noc a to i s jídlem které nesníme, jelikož jsem zaplatil pouze do zítřka do 12:00, ale odjíždíme až v 17:00. Odmítám s tím, že pokoj do 12 hodin. vyklidíme, a že bychom si nechali zavazadla v recepci. „Ale to budete stále ještě v hotelu, a pak musíte zaplatit!“odpovídá recepční. Ruším tedy jejich dopravu s tím, že odjedeme již ráno.

Na pokoji vymýšlíme „akční plán“: Opustíme hotel a necháme se zavést do hotelu Shams, kde řekneme, že nás tam vyzvedne autobus naší cestovky. Požádáme v recepci o pohlídání zavazadel, a v 16 hod. odjedeme na letiště do Hurghady předem domluveným taxi. Odcházím domluvit taxi, které nás odveze do hotelu Shams a odpoledne odtud na letiště.

21.11.1999

Den odjezdu. Všichni už se těšíme domů, jelikož koupat se nedá. Poslední 3 dny foukal dost silný a chladný vítr od severu, což sice vylákalo na moře desítky serfařů, ale to se poněkud ochladilo. Ráno balíme a po snídani vyrážíme na taxi, které na nás čeká na smluveném místě. V hotelu Shams naši lest neprokoukli (kdyby ano, chtěli by určitě zaplatit), tak jsme den strávili poflakováním po pláži, pozorováním malých krabů, kteří po odlivu vylézali ze svých děr v písku hledat potravu. Tu vyhledávali tak, že přes ústní ústrojí „prosévali“ zrnka písku, ze kterých slepovali malé kuličky, které pak skládali do řad za sebou. Párkrát jsme si ještě zahráli stolní tenis a kulečník, načež jsme se přemístili do haly u recepce, jelikož čas odjezdu se přiblížil. Navěšeli jsme na sebe zavazadla, a chtěli vyrazit. Recepční však měli dobrý přehled o dění před hotelem, a ptali se kam jdeme, když náš autobus tam ještě není. „Jdeme mu naproti“, řekl jsem a vyšli jsme ven. Taxikář už tam stál, tak jsme k němu zamířili. Naložili jsme zavazadla ale při nasedání jsem si všiml recepčního, jak nás od hotelu pozoruje, a bylo nám jasné, že naši lest prokoukl. Museli jsme projet ještě přes závoru u budky hotelové ochranky. Dva ochranáři hráli šachy, a k otevření závory se neměli. Třetí se někde poflakoval. Taxikář sice troubil ale se šachisty nepohnul ani zvonící telefon. Báli jsme se že volají z recepce abychom se vrátili a zaplatili. V tom se objevil třetí člen ochranky a zvedl závoru. Měli jsme vyhráno a na letiště jsme odjížděli s pocitem, že jsme alespoň jednou vyhráli my. Za vjezd k letišti se kupodivu platí 10LE, což nám bylo přičteno k ceně dopravy.

Při odbavení na letišti nám byl nabídnut let do Káhiry, který měl odlétat asi o hodinu dříve, čili asi za 45 minut. Díky zpoždění však odlétal jen asi o 10 minut dříve než let původní. S bezpečností si v EGYPT AIR těžkou hlavu nedělají. Letušky vesele používaly své mobily i během startu letadla! Přistání po hodinovém letu nám ukázalo příčiny, proč letadla EGYPT AIRu občas padají, jelikož to vypadalo, jako bychom ve vzduchu zastavili a pak dosedli na letištní plochu stylem „kolmé přistání“. Náraz byl tak tvrdý, že vyvedl z míry i letušky, které jsou na podobné případy určitě zvyklé. Nicméně jsme to hrdě přežili. Po vyzvednutí zavazadel (ani jednou jsme na ně v Egyptě kupodivu nečekali déle než 5 minut) jsme se přesunuli do terminálu mezinárodních letů, kde jsme v čekárně pozorujíce arabský ruch a pospávajíce čekali dalších 8 hodin na náš ranní let do Budapešti. Zajímavý byl styl umývání podlahy v letištní hale: tři zřízenci přijeli s vozíkem, na kterém byl sud s vodou. Jeden s vozíkem pojížděl, druhý rozléval vodu na podlahu, a třetí špínu roztíral asi 1,5 m širokou stěrkou ve tvaru V. Letiště hlídalo hodně vojáků, ale nezdálo se mi, že by nás chránili nějak ostražitě. Mnohdy to byli kluci, kteří snad neměli ani 18 let.

Letadlo sice mělo ještě hodinu zpoždění, ale to v egyptském měřítku nic neznamená. Letěli s námi ještě nějací egyptští sportovci, kteří dělali v letadle bordel, ale jelikož jsme byli již na maďarské půdě, už nám to ani nepřišlo. Při dosednutí na letišti v Budapešti měla Pavlína slzy v očích: PŘEŽILI JSME TO! Trochu nás ještě chtěl ošidit taxikář, jelikož nás povozil po Budapešti trochu víc než bylo zdrávo, a měli jsme zaplatit pomalu jednou tolik, než za stejnou cestu na letiště před naším odletem. Dal jsem mu tolik kolik jsem u sebe měl, což bylo asi 60% požadované sumy a opustil jsem ho s nevšímavým výrazem, který jsem se naučil v zemi faraónů.

Doslov:

Teď, s odstupem času bychom se tam ještě někdy rádi vrátili. Napsal jsem tenhle článek pro ty, kteří mají cestu do Egypta v plánu. A to proto, aby byli připravení na Egyptskou mentalitu a prostředí. Člověk musí být také připravený na to, že může utratit trochu víc, než plánuje. Nás to oproti plánovaným 55 tis. Kč stálo asi 70 tis.Kč (2 dospělí + jedno dítě 11 let). To už by se asi vyplatilo zaplatit zájezd v cestovce. V každém případě nelitujeme toho, že jsme tam byli. Je to zajímavá země, pro nás sice trochu jiná, ale stojí za to ji navštívit.

Poděkování:

  • mé ženě a synovi, že mi tam vůbec nenadávali
  • potápěči Jindrovi Böhmovi, který mě varoval,
  • cestovce EXIM TOURS, která nám vyřídila víza,
  • mému zaměstnavateli, díky jehož penězům jsme se vrátili,
  • rodině Horníčkové (tchánovi, tchýni, švagrovi a švagrové) za hlídání psa Besiny,
  • babičce Horníčkové za upečení dobrot na cestu,
  • kolegovi z práce, Janu Huňkovi, za to že pracovní nápor zvládl sám,
  • Rudému moři, které nám dovolilo šnorchlovat v něm,
  • a všem Egypťanům kteří nás neotravovali.

Tento článek je součástí seriálu Zemí faraonů. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017