Podnikání

Bylo potřeba rychle rozběhnout nějaký systém produkující peníze na živobytí. Dali jsme se s Rickem okamžitě do objíždění hromádek, kterých je v Sydney požehnaně, díky systému odklízení harampádí, praktikovaný většinou městských úřadů…

"Řekla vrána vráně:
koupíme si sáně,
půjdem s nima sáňkovati
dolů od Brisbáně".

Brisbáně je velice pěkné město, jak jsem si však hned z kraje všiml, krajané, kteří byli zvyklí žít ve městě odsud velice brzo zdrhají většinou do Sydney, nebo až do Melbourne. Nechtělo se mi příliš odsud hlavně kvůli počasí, ale po roce života zde se jevilo docela jasné, že s podnikáním by to tu nebylo zdaleka tak snadné jako alespoň 1000km jižněji. Do značné míry jsem si ujasnil, proč se o Brisbane v Austrálii říká podobně jako o L.A. v Americe, že je to největší vesnice na světě (v češtině by se možná řeklo buranov). Jelikož L.A. je zhruba 9x větší, bude asi mít ve velikosti prvenství.

O tom, kolik se toho přibližně v Brisbáni děje, vhodně svědčí na příklad rozsah inzertních novin stylu Annonce. Zatímco Annonce, kromě řady menších podobných novin, vyjde v Praze 3x do týdne, vychází v tomhle městě 1x za 14 dní plátek asi čtvrtinového rozsahu jednoho vydání Annonce. Brisbanští také chovají silnou nedůvěru k jakýmkoli schopnostem každého, kdo se neumí dost plynně vyjadřovat australsky. Stalo se mně osobně, že mi místní obyvatel odmítl prodat porouchané auto, protože měl obavy, že bych ho neuměl spravit.

No abych to zkrátil, když jsem byl osvobozen od zaměstnání ve fabrice, nejslibnější směr jsem viděl jižně. Kamarád v Sydney, který nedávno přišel o práci na stavbě mě během mé poslední dovolené vzal sebou na probírku Sydneyských hromádek, a bylo jasné, že na nich leží dost i pro mě.

Systém podpor v Austrálii není totéž co známe z jiných zemí. Mám-li to porovnat třeba s Německem, tam když ztratíte práci, dostanete podporu, která se rovná snad 80% výše posledního platu, procento se časem snižuje, a pokud neseženete job, skončíte na minimální podpoře sociální, ke které platí sociální úřad činži. V Austrálii ztratíte-li práci, jste od začátku prakticky na podpoře sociální (ať už se oficielně jmenuje jakkoliv), s malým přídavkem na činži. Snad proto, aby se jeden nezaměstnaný nevyvyšoval na druhého, všichni dostávají stejně. Má to jeden následek, a to, že pokud jste měli slušně placenou práci, a pronajímáte si k bydlení slušný dům za slušnou činži, tak jestliže tu práci ztratíte, je nutno se do pár týdnů vystěhovat, protože podpora vám na slušnou činži nestačí. Možná je to jeden z důvodů, proč Australáci nemají zdaleka takový "sitzfleisch" jako jsme zvyklí u lidí z Evropy.

Sehnat za těchhle podmínek bydlení, kde by se dalo také něco podnikat, nebylo tak snadné. Kamarádi někde vyštrachali jednoho známého v podobné situaci. Rick byl z Holandska, prapůvodem z Indonésie, nedávno se přistěhoval i se soustruhem a několika bednami nářadí. Bydlel v prťavém podnájmu, kde měl soustruh pod kuchyňským stolem a na bednách s nářadím spal. Tak jsme se složili na "bond", a pronajali společně dům s velkou garáží. Na bond padla většina odstupného od fabriky, a činže ač byla na velikost domu nízká, mě připravovala o valnou část podpory. Bylo potřeba rychle rozběhnout nějaký systém produkující peníze na živobytí. Dali jsme se s Rickem okamžitě do objíždění hromádek, kterých je v Sydney požehnaně, díky systému odklízení harampádí, praktikovaný většinou městských úřadů.

Každý týden několik ulic obvodu dostane do schránek výzvu, aby nepotřebné harampádí vynesli před dům na chodník do neděle večer, a od pondělka radniční náklaďáky jedou harampádí posbírat. Tahle akce je rájem sběratelů různých užitečných věcí. Soboty a neděle jsme s Rickem objížděli vybrané oblasti, a sbírali co se dalo. Dalo se tolik, že jsme to brzy neměli kam dávat, a bylo nutno se specializovat. Zůstali jsme téměř výhradně u sbírání automatických praček a sušiček, které často nepotřebovaly nic než nějakou jednoduchou opravu, a daly se rychle prodat.

Nebyl to tak špatný způsob zaopatření, příjem nutný k uhrazení veškerých životních nákladů člověk pořídil za 3 až 4 dny týdně, z nichž sobotní a nedělní činnost bych nazval spíš vzrušující zábavou podobnou do jisté míry lovu, nebo houbaření, než prací. Nicméně snil jsem stále o něčem, co by mi umožnilo cestovat, u čeho bych nebyl uvázán jako pes u boudy. Rozvíjel jsem nadále pokusy o vydělání majlantu poštou, a poté co jsem získal svolení k přetisku několika dalších technických plánků, objevil jsem jedny zemědělské noviny, které přinášely okolo 100% z kapitálu investovaného do inzerátu. Jelikož však inzerce tam stála zhruba $100.- za 14 dní, neměl tento projekt zas takovou obrovskou budoucnost. Ricka po víc jak půlroce začalo také spravování praček nudit a navrhoval výpravu za zlatem.

Na to mě ale nalákat nemohl. Měl jsem o tomhle dostatečné informace od krajana, se kterým jsem se seznámil už v Brisbane, když jsem tam byl jen pár týdnů. Tenhle pán, říkejme mu třeba Laco, majitel sportovního Mercedesu cabrio a menšího letadla, se skutečně živil velice dobře zlatem, ovšem jen překupnictvím. Bylo mi tenkrát divné, proč by někdo prodával vytěžené zlato levněji než je oficielní cena, Laco mi však vylíčil, jak jeho rýžování není dnes zdaleka tak výnosnou záležitostí, jako kdysi bývalo. Lidé ve zlatonosných oblastech, kteří se rýžováním zabývali tudíž byli vesměs na podpoře. Kdyby takový zlatokop šel prodat oficielně tu trochu zlatého prachu co nasbíral, zkrátili by mu podporu. Bylo pro něj tedy výhodnější svůj výtěžek prodat překupníkovi, který se čas od času stavil v místní hospodě, a znova jít hledat ten veliký nugget, jehož vidina tam většinu těchhle nešťastníků drží.

Projížděl jsem tedy dál ve volném čase inzeráty na různé "Business Opportunities" a navštěvoval schůze multilevel distributorů. Vzpomínal jsem stále častěji na radu Vojena Korejse, se kterým jsem se také setkal v prvních dvou měsících pobytu v Brisbane. Řekl mi tenkrát: Když budeš někdy potřebovat vydělat peníze tak aby ses moc nenadřel, tak v Austrálii je vždycky nejlepší něco prodávat! Myslel jsem si tenkrát o tom své. Zlaté české řemesnické ručičky dovedou vytvářet hodnoty, za které ještě leckdo rád dobře zaplatí - věřil jsem. To jsem však tou dobou netušil, že na leckterou práci bych se jako přistěhovalec nemohl tady doufat nikdy dostat, jako třeba dělat metaře nebo popeláře.

Jednou po cestě z hromádek jsem vzal stopaře australáka, který mi tuhle smutnou skutečnost šetrně sdělil. Právě sám získal místo popeláře po dvou letech na čekacím seznamu. Když jsem se podivil, co je na tomhle řemesle tak zvláštního, vysvětlil mi, že začíná ráno ve 3 hodiny, a v deset už má všechno hotovo a může si jít lehnout na pláž.

Musím se přiznat, že kdyby mě někdo chtěl tak brzo ráno dostat do nějaké práce, asi bych kolem sebe kopal a bil hlava nehlava. Nicméně informace se hodí, až budu potřebovat dlouho zůstat na podpoře, oznámím na úřadě, že neumím dělat nic než popeláře. Kdyby mě za ty dva roky přece jen náhodou vzali, musel bych holt přijít do práce opilý.

Jakákoliv slušná práce řemeslná nesla sebou povinnost členství v odborech. Po roce hledání a zkoušení různých příležitostí jsem objevil inzerát, který vyzýval: Prodávej něco, co každý kupuje. Zavolal jsem tam, a že prý se mám přijít podívat, že zrovna bude začínat kurz pro prodavače, nic mě to prý nebude stát, ať jen to zkusím. Na udané adrese jsem našel firmu vyrábějící jakési měděné obrazy cestou elektrolytického nanášení mědi do silikonové formy. Tahle prý znovuobjevená a zdokonalená stará ruská technologie dokáže totiž okopírovat nejjemnější detaily z původního modelu, což dodává výslednému obrazu velice propracovaný vzhled.

Tepaná měď je v Austrálii populární sama o sobě, návrhy australských motivů byly od kreslířů původem z Anglie, Holandska a Irska, firmu vlastnili Maďar s Rusem, čili obrazy byly venkoncem australské. Z nějakých 16 lidí kteří jsme se přihlásili do prodavačského kurzu, nás většina byla buď nedávných přistěhovalců, nebo cizinců. Obávali jsme se, zda ti z nás s nedostatečnými jazykovými schopnostmi nebudou mít přílišný handicap s komunikací při prodávání, ale zkušený salesman co nás školil, nás uklidnil s tím, že akcent působí spíš uměleckým dojmem, a může být jedině výhodou.

To se později opakovaně prokázalo být naprosto pravdou. Po třech dnech školení nám každému zapůjčili 5 obrazů a vyslali nás pro začátek po dvojicích do ulic prodávat. Můj partner byl ouřada statistik ze Švédska, a měli jsme oba pěknou trému. Nevěřili jsme příliš v úspěch tohohle podniku, a oba jsme se zařekli, že tomu dáme maximálně týden na zkoušku, a když z toho nevypadnou alespoň tři sta, necháme to plavat. Za první den Švéd vydělal stovku a já dvě. Tak jsme se stali salesmany.

Tento článek je součástí seriálu Cancy. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017