Poslední anatolští kočovníci

V dálce se ozývá cinkot rolniček a bečení ovcí. Tábor kočovníků, který už od rána marně hledáme, musí ležet někde nablízku. Náhle proti nám s ostrým vrčením vybíhá několik ovčáckých psů velkých jako tele. Začínáme panikařit, ale naštěstí přichází včas záchrana. Na scéně se objevuje ani ne desetiletý pasáček, důrazně psy napomíná a zahání svou velkou holí.

V této galerii je 9 obrázků. Zobraz celou galerii

Potřásáme si s chlapcem rukou a naučenými tureckými frázemi se ptáme, zda bychom mohli v jeho táboře přespat. Naší žádostí je překvapen i potěšen. Nedivíme se. Jsme pro něj nečekaným vytržením z jednotvárného života v odlehlých horách, kde turisty znají děti jen z vyprávění. Vede si nás hrdě ke skupince stanů schoulených pod prudkým skalním srázem na břehu nepatrného potůčku. V dálce vidíme další pastýře ženoucí z pastvy početná stáda. Zapadající slunce dodává oblakům prachu, jež zvedají ze země kopýtka ovcí, zlatavý nádech. Výjev jako z dávných biblických dob…

Jsme rádi, že se nám podařilo k táboru dorazit ještě za světla. Přiblížit se ke stanům kočovníků po setmění, to může být opravdu nebezpečné – nejen kvůli psům, které jejich spící majitelé nemohou rychle odvolat. Podle celkem pochopitelného smýšlení pastevců nechodí za tmy na neohlášenou návštěvu lidé s dobrými úmysly. Znalci poměrů tvrdí, že v některých oblastech střílí proto v noci na každého, kdo se potlouká poblíž jejich tábořiště, aby odstrašily případné zloděje dobytka.

Tábor pastevců

Ležení kočovníků tvoří jen tři stany. Před jedním z nich muži právě zapalují malý ohýnek. Bez velkých okolků jsme pozváni na čaj a skromnou večeři – sýr s chlebovými plackami jufka. Na oplátku rozdáváme dětem, které se kolem nás zvědavě seběhly, české bonbóny a čokoládu. Jeden starší pastevec ovládá základy několika světových jazyků, kdysi totiž pracoval jako kuchař v hotelech u moře. Ptá se, jak jsme tábor našli. Po pravdě odpovídáme, že jsme jejich stany zahlédli včera dole u silnice z okna autobusu, během výletu k jedné antické památce, a jelikož nás zajímalo jak žijí, rozhodli jsme je navštívit. Dnes byla však na stejném místě už jen zválená tráva. Vydali jsme se tedy údolím vzhůru do svahů hory Emir Dagi, neboť nám bylo jasné, že právě tam se teď na jaře vyhánějí všechna stáda z okolí na čerstvé pastviny.

Ráno si prohlížíme za asistence našich hostitelů tábor. Stany mají kuželovitý tvar a tvoří je dřevěná konstrukce pokrytá pevnou bílou látkou. Jejich vybavení je jednoduché a účelné – plynový vařič, plechové nádobí a vrstva koberců místo lůžka. Ženy se chlubí, že jsou všechny dílem jejich rukou. Muži nám zas předvádí dnes už velmi vzácný filcový kabát z ovčí vlny, kterému se říká kepenek. Jedná se o unikátní vynález anatolských nomádů, jehož využití je opravdu univerzální. Nosí se jako ochrana proti dešti a studenému větru, ale také se používá jako spací pytel. Je nepromokavý, ale přitom prodyšný. Z vnější části bývá zdoben malovanými ornamenty, kterým je přikládána magická moc.

Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale i na počátku 3. tisíciletí žijí v Turecku, na území státu ucházejícího se o členství v EU, tisíce lidí kočovným způsobem života. Jejich domovem je nehostinná Anatólie (turecky Anadolu), asijská část této blízkovýchodní země. Turci z měst těmto nomádům říkají Jörükové, někteří o nich také mluví jako o Turkomanech.

Kolébka civilizací

Prakticky celou Anatólii tvoří vyprahlá náhorní plošina, ze všech stran lemovaná drsnými horami. Několik impozantních vrcholů sopečného původu se zvedá i v samém srdci Anatólie, které jinak zabírá jen jednotvárná rovina, místy přecházející v polopoušť. Najdeme tu několik velkých jezer, ale naprostá většina z nich má slanou vodu, která se nedá pít. Navzdory těmto nepříznivým přírodním podmínkám leží právě zde kolébka mnoha velkých civilizací. Za všechny jmenujme alespoň starověké říše Chetitů, Frýgů a Lýdů.

Řada vědců se domnívá, že dnešním Jörükům, potomkům turkických kmenů, které se ve středověku v několika vlnách přihnaly do Anatólie ze střední Asie, koluje v žilách stále i kapka krve těchto dávno vymřelých národů. Je totiž velmi pravděpodobné, že se dobyvatelé částečně smísili s původním místním obyvatelstvem. Navíc v tradicích Jörüků lze prý najít kromě typicky tureckých prvků z předislámských dob i stopy zvyků starých anatolských kultur.

Vyskytují se však i opačné názory. Podle nich jsou potomky oněch „míšenců“ dnešní usedlí Turci, proto také vidíme na ulicích tureckých měst tolik odlišných typů tváří a jen málokdy ryzí turkický profil. Naopak Jörükové z Anatolských plání mají na rozdíl od většinové populace rysy charakteristické pro všechny turkické národy střední Asie – nápadně vystouplé lícní kosti a zešikmené oči. Lze se proto oprávněně domnívat, že jsou to zbytky těch divokých turkických kmenů, které se nikdy nedokázaly sžít s civilizovanějším maloasijským obyvatelstvem a přizpůsobit se usedlému způsobu života. Jinými slovy: Jörükové jsou vlastně možná jedinými čistokrevnými Turky v dnešním Turecku.

Konec karavan

Oficiálně se Jörükové dělí pouze na několik velkých kmenů, z nichž nejdůležitější je Karakoynlu a Karakeceli. Ve skutečnosti však tvoří tito poslední anatolští kočovníci bezpočet rodinných klanů, které spolu udržují jen sporadické kontakty. Jörükové vyznávají umírněnou formu islámu a zachovávají i některé pohanské praktiky. Jsou to houževnatí, hrdí a srdeční lidé. Odmítají vzdát se svého jednoduché způsobu života, netouží po moderních vymoženostech. Občas příležitostně pracují ve městech, ale žít zde nedovedou a nechtějí. Někdo je považuje za romantické duše milující volnost a svobodu, někdo zas za otroky jejich stále hladových stád ovcí a koz.

Pověstnou se stala pohostinnost Jörüků. Každý cizinec, který přichází v míru, musí být podle starého zvyku pohoštěn coby tanrinin misafiri (host Boží).

Dříve urazili někteří Jörükové na svých poutích po Anatólii stovky kilometrů. Karavany jejich velbloudů tehdy zásobovaly odlehlá místa ve vnitrozemí a zpět do přístavů přivážely koberce, koření a další ve světě žádané orientální zboží. Poté, co zemi na začátku minulého století proťala síť asfaltových silnic, přišli však o veškeré příjmy z obchodu a velbloudů se téměř zbavili. Jen v přímořských oblastech jižně od Izmiru nadále chovají tyto vznešené hrbaté mimochodníky kvůli populárním velbloudím zápasům, které se konají v zimních měsících.

Nebezpeční psi

Kromě ovcí a koz chovají Jörükové také velké pastevecké psy. Ti jsou od nepaměti postrachem všech cestovatelů. Přísloví, že pes, který štěká nekouše, se na tyto bestie rozhodně nevztahuje. Na první pohled vypadají tak trochu jako kříženci vlkodlaka a psa baskervilského. Ve skutečnosti jde většinou o různé příbuzné obávaných kavkazským ovčáků, z nichž byly vyšlechtěny některé rasy velkých bojových psů.

Často se lze také setkat s plemenem Kangal, speciálním velkým a silným psem vyšlechtěným poblíž stejnojmenného městečka v centrálním Turecku, o jehož odvaze a zuřivosti koluje mnoho krvavých historek. Na krku mívají obojek s velkými kovovými hroty, aby při svých bitkách vzájemně nezabili. Úkolem psů je chránit stádo před vlky, medvědy a zloději. Při setkání s nimi nikdy neutíkejte. Obvykle je lze udržet v bezpečné vzdálenosti házením kamenů, mávání holí nezabírá.

Psi chtějí většinou vetřelce pouze zastrašit, zaútočí jen pokud se dostanete mezi ně a stádo. Jste-li už jednou v táboře, očichají si vás a více je nezajímáte.

Velké velikosti dosahují anatolští pastevečtí psi především kvůli své zvláštní výživě. Nejsou krmeni masem, to by se svým pánům značně prodražili, ale odpadem, který vzniká při výrobě sýrů a jogurtu. Syrovátka je jim servírována ve velkých kýblech spolu s nalámaným chlebem. Pokud dostanou k ohlodání nějakou kost, tak je to pro ně velký svátek.

Léto v oblacích

Dnes už se Jörükové stěhují většinou jen na vzdálenost několika desítek kilometrů. Pro pastevce není totiž žádným přínosem stěhování do dalekých krajů, důležitá je změna nadmořské výšky. V létě je jejich přechodným domovem jajla. Toto slovo nemá v češtině odpovídající ekvivalent. Znamená letní tábor, ale i horskou pastvinu nebo jen místo vysoko v horách.

Stěhování na letní tábořiště začíná hned s prvním teplým jarním dnem, obvykle koncem května. Jajla bývá položená tak vysoko v horách, aby se lidé vyhnuli vše spalujícímu letnímu žáru a zvířata měla dostatek čerstvé trávy. Leží proto nezřídka i ve výšce 3000 metrů. Vždy, když jsou louky v okolí tábora spaseny, což bývá přibližně po třech týdnech, je třeba jej přemístit jinam. Do nejbližší vesnice či města se z jajly čas od času sváží sýr, jogurt a další mléčné výrobky na hřbetech malých oslíků.

Zima bývá v anatolských horách dlouhá a tvrdá. Jörükové ji tráví dole v teplé nížině nebo na mořském pobřeží, kde mají své stálé sídlo. Tomuto zimovišti se říká kišlag. V minulosti byl kišlag vlastně jen jakýmsi pevným táborem, kde měli stany kamennou podezdívku. Dnes už jde zpravidla o vesničku s jednoduchými domky, kde část rodiny zůstává po celý rok. Děti proto mohou chodit do školy, tak jak to vyžadují turecké zákony. Zatímco ženy se v zimě věnují vázání koberců muži hledají příležitostné práce. Mnoho Jörüků se v poslední době vydává za prací do zahraničí. Někteří i zbohatli a pořídili si velký dům u moře. V létě ho prý však stejně opouští, protože je cosi nevysvětlitelného táhne do hor.

Jörücký skansen

Chcete-li se s Jörüky setkat, vydejte se na svahy velkých anatolských vulkánů jako je Erciyas, Emir a Hasan nebo do pohoří Taurus. Pokud se však chcete více seznámit s životem těchto kočovníků a nemáte čas hledat jejich tábor v rozlehlých anatolských horách, je tu ještě jedna možnost. Navštivte Yörük Folklorik Parki, svérázný stanový skansen ležící na okraji Kemeru, jednoho z nejpopulárnějších letovisek na turecké riviéře. Najdete tu několik stylově zařízených stanů z černých kozích kůží, jenž jsou typické pro kočovníky z jihu země, ve kterých můžete obdivovat originální rukodělné práce. Kromě figurín navlečených do pestrých krojů expozici občas oživí i skuteční Jörükové. Předvádí tu lidová řemesla a tance nebo dávají cizincům ochutnat tradiční turecké pokrmy – například jako papír tenké chlebové placky jufka, které jsou dodnes hlavní potravou těchto hrdých, ale chudých lidí.

Jörücká love-story

Tureckým národním nápojem není káva ani čaj, jak se často mylně uvádí. Tyto nápoje sem přišly teprve nedávno a dnes se pijí na celém světě. Tureckým národním pitíčkem je ayran (čti: ajran). Vyrábí se z jogurtu smíchaného s vodou a solí. Každý, kdo ho ochutnal, vám potvrdí, že nic neosvěží a neposilní člověka v parném létě tak jako tento nápoj. V restauracích dnes ayran točí do sklenic a v obchodech se prodává v plastových kelímcích. Nejlahodnější je však čerstvý ayran, namíchaný z ovčího jogurtu přímo na jajle vysoko v horách. O tom také vypráví stará pověst.

Kdysi dávno stál v jednom horském táboře Jörüků stan, kde žil mladý muž se svou starou matkou. Každý týden v pátek jezdil tento chlapec s ostatními muži z tábora dolů do města, aby tam vykonal sváteční modlitbu v mešitě a prodal výrobky z ovčího mléka. Na jednom z těchto výletů náhodou potkal krásnou dceru paši, který městu vládl. Mezi mladými lidmi vzplanula velká láska. Jenže, kdo kdy slyšel, že by nějaký mocný paša dal souhlas své dceři k svatbě s prostým Jörükem! Naštěstí dívku něco napadlo. Řekla svému milému: „můj otec miluje dobré jídlo a pití, zejména ayran. Pokud nějakým způsobem zařídíš, aby on ochutnal tvůj ayran, bude mít k tobě snad vstřícnější postoj a ke svatbě dá souhlas. Oči mladého muže se rozzářily nadějí. Běžel do svého tábora a čekal, až paša pojede na lovu kolem. Jednoho dne se konečně objevil na koni nedaleko tábořiště. Byl vyčerpaný po dlouhé lovecké výpravě a nemohl proto odmítnout pozvání na pohoštění. I na svých dalších loveckých výpravách paša vždy navštívil stan mladého Jörüka, aby okusil vynikající ayran kočovníků. A jejich vzájemné přátelství rostlo. Po nějakém čase vyslal chlapec stařešinu kmene do města, aby se pokusil dojednat svatbu. A protože měl paša chlapce rád, nemohl na žádost o ruku jeho dcery odpovědět záporně. Ozvěna hlasů šťastných svatebních hostů se prý dodnes občas ozývá v anatolských horách…

Drsní Kurdové

K posledním anatolským nomádům patří vedle Jörüků také několik kurdských kmenů z pustých hor na východě země. Na rozdíl od Jörüků, které už dnes lze považovat spíše za polokočovníky, jsou tito drsní lidé stále dokonalým prototypem nezávislých tuláků, kteří dodnes nechtějí brát na vědomí dokonce ani státní hranice. Přesto že obývají rozsáhlé území, není lehké se s nimi setkat. Turecká armáda totiž cizince jen nerada vidí v horách na hranicích s Irákem a Íránem, kde stojí většina jejich táborů. Některé oblasti jsou dokonce pro turisty uzavřeny úplně, jako třeba atraktivní pohoří Hakkari. Stále tu totiž doutná partyzánsky vedená válka kurdských separatistů proti centrální vládě. Dalším problémem je čilé pašeráctví, údajně hlavní zdroj příjmů právě kurdských kočovníků, kteří jsou ve zdejším nepřehledném horském terénu jako doma.

Při cestování po východním Turecku jsme spatřili kurdské stany mnohokrát. Lákavě vypadaly stanové osady v hlubokém údolí Zábu, ale díky kulometným hnízdům a kontrolním stanovištím turecké armády všude podél silnice, byla pro nás jejich návštěva vyloučena. Na další kurdský tábor jsme narazili při túře do málo známého pohoří Munzur na horním Eufratu. Bylo však odpoledne, muži byli se stády vysoko ve svazích, a od stanů na nás civělo jen několik vykulených žen v pestrých šatech. Když jsme se k ležení přiblížili, dalo se navíc několik dětí do breku a psi spustili varovný štěkot. Raději jsme tedy nepřekročili bystřinu, která nás od tábora dělila, neboť nebylo pochyb, že k návštěvě není právě vhodná chvíle.

Nakonec jsme se s kurdskými kočovníky setkali a to v dost kuriózních místech – na dně gigantického kráteru vyhaslé sopky Nemrut Dag u jezera Van. Nejdříve nám nahnaly trochu strach pušky v jejich rukách, ale naštěstí se ukázalo, že nejde o militantní separatisty, ale o chudé horaly, kteří si jen občas rádi zapytlačí.

Nejraději ovšem vzpomínám na kurdské tábory na svazích bájné hory Ararat. Tahle těžko přístupná oblast je skutečným královstvím nomádů. Takhle si představuji Divoký Kurdistán. Dodnes zde používají i velké černé stany z kozích chlupů a hostům se servíruje tradiční kaše ašur, která je někdy také nazývána Noemovým puddingem, neboť její recept pochází podle legendy od Noemovy ženy. Ta jej prý smícháním posledních zbytků zásob poprvé připravila posádce biblické Archy, jež jak známo údajně přistála právě zde.

Tento článek je součástí seriálu Ve stínu Araratu. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017