Potosí – smrt, stříbro a karneval

Bolívie byla poslední kontinentální zemí Jižní Ameriky, která mi ještě scházela do mé „sbírky“. Přijel jsem sem z argentinské Purmamarky a první město, které jsem navštívil, bylo Potosí, které leží v nadmořské výšce přes 4,000 m.n.m.

Potosí - hora Cerro Rico (4824 m n.m.) Potosí - děti v maškarním Potosí - ulice a Cerro Rico v pozadí Potosí je válečná zóna! Potosí - prodej banánů Potosí - čtvrť pod Cerro Rico Potosí - celkový pohled Potosí - Cerro Rico Potosí - prodej květin Potosí - zotročení místních obyvatel (graffiti)

V této galerii je 23 obrázků. Zobraz celou galerii

Konečně jsem tedy dorazil do Bolívie. Bolívie je poslední jihoamerickou zemí na kontinentě, kterou jsem ještě nenavštívil (tou poslední zbývající je ostrovní stát Trinidad a Tobago). Z argentinské Purmamarky jsem dorazil přímým autobusem do argentinského pohraničního města La Quiaca. Zde jsem vystál na obou celnicích dvě fronty, vyplnil formulář a obdržel bolívijské razítko, čímž jsem se ocitl ve městě Villazon.

Villazon je neuvěřitelně chaotické město, které má asi 30000 obyvatel. Je to takové jedno velké tržiště, kde se prodává všechno možné. Uprostřed tohoto chaosu je autobusové „nádraží“, kde jsem si koupil lístek do Potosí. Poprvé jsem si tu také dal maté de coca, čili kokový čaj. Není to špatné pití, chutná to asi jako náš normální čaj.

Bolívijský autobus, kterým jsem jel do Potosí, v žádném případě nepřipomínal elegantní koráby silnic, které jezdí v Argentině a Brazílii. Nebyl ale nepohodlný. Moc jsem se v něm ale během nočního přesunu nevyspal, navíc bus jel dost pomalu. Neviděl jsem v noci silnici, ale podle častého drncání to rozhodně nebude žádná highway.

Koka

Každá kultura má svoji tradiční drogu. Evropané odpradávna holdovali alkoholu (pivo, víno, medovina…), severoameričtí Indiáni kouřili tabák, Indové si oblíbili marihuanu a betel. V Číně kouřili pro změnu opium, také však pili čaj, zatímco Arabové a obyvatelé Etiopie dávali přednost kávě. Pokud to obyvatelé v té které oblasti s užíváním těchto látek nepřeháněli, nezpůsobovalo to větších problémů. Některé tyto drogy jsou pak vyloženě zdraví prospěšné, pokud se nekonzumují ve velkém množství. Střídmé pití alkoholu například snižuje výskyt srdečních a cévních chorob, blahodárné účinky se přisuzují čaji, marihuana má některé léčivé účinky atd.

V andských zemích, a to obzvláště v Bolívii, v Peru a v Kolumbii, byla vždycky tradiční drogou koka. Kokainovník pravý (Erythroxylon coca) je keř nebo malý strom, řadící se do čeledi rudodřevovité (Erythroxylace­ae). Obvykle dorůstá výšky 2–3 metry. Obyvatelé And od nepaměti žvýkali listy koky s páleným vápnem nebo rostlinným popelem (pomáhá to absorbovat účinné látky v koce obsažené). Dalším způsobem využití kokových listů je příprava kokového čaje (mate de coca). Účinnou látkou v listech koky je kokain. Do roku 1904 byl kokain obsažen i v Coca-Cole, pak však byl v receptuře nahrazen kofeinem. Dodnes se však používá extrakt z kokových listů, zbavený kokainu, jako ochucující ingredience Coca-Coly!

Samotný kokain (chemický vzorec je C17H21NO4) je samozřejmě v rostlině obsažen v relativně malé koncentraci. Průměrně obsahují listy koky 0.8% kokainu. Listy koky jsou mírným stimulantem, který tlumí žízeň, hlad a pomáhá odstranit únavu, místní Indiáni pak koku používali i jako anestetikum, při léčbě malárie a astmatu či jako afrodisiakum. Koka je i vynikajícím prostředkem proti výškové nemoci. Koka navíc není pro domorodce jen povzbuzujícím a léčivým prostředkem, nýbrž i potravou! Obsahuje více bílkovin, cukrů, minerálů a vitaminů než běžná zelenina. Koka byla v minulosti i posvátnou rostlinou a například Inkové ji považovali za dar bohů. Konzumace koky v andské oblasti nezpůsobovala nikdy žádné větší problémy. Když přišli do Bolívie Španělé, snažili se nejdřív koku zakázat („dáblův nástroj“!), pak si však všimli, že domorodí otroci podávají při těžbě stříbra mnohem lepší výkony, pokud žvýkají koku, a tak svůj zákaz velmi rychle zrušili… Prezident Evo Morales nedávno v Bolívii pěstování koky oficiálně povolil. Prodej listů koky je kromě Bolívie naprosto legální i v Peru.

Problém s kokou nastal až po roce 1859, kdy se podařilo izolovat z koky čistý kokain. Ten už samozřejmě zdaleka bezproblémový není a jeho výroba začal být tvrdě potírána. Výroba a obchod s kokainem jsou zvláště tvrdě stíhány v USA. Odhaduje se, že v USA je 5–10 milionů pravidelných uživatelů kokainu, což je samozřejmě problém. Vzhledem k velmi vysoké ceně je kokain drogou bohatých vrstev, oblíbený je zvláště mezi umělci. Americká vláda ovšem neprokázala příliš citlivý přístup, když se snaží pronásledovat i pouhé pěstování této rostliny v oblastech, kde se užívala odpradávna, jako kdyby za problémy, které jsou spojeny s požíváním kokainu, mohl nějaký chudý bolívijský či kolumbijský zemědělec, opečovávající svých pár keříků koky.

Jako droga se kokain obvykle šňupe, lze ho však i kouřit či aplikovat injekčně. Kokain způsobuje velmi silnou psychickou závislost a jeho časté užívání ničí nosní přepážku a způsobuje psychické problémy a halucinace. Požití velmi vysoké dávky kokainu (více než 1.2 gramu čisté drogy) pak může způsobit smrt. Kokain lze vyrobit i synteticky, tato výroba je však natolik drahá, že v podstatě veškerý kokain je vyroben z přírodního zdroje, tj. z koky.

Potosí – město smrti a stříbra

Město Potosí se nachází na jihozápadě Bolívie. Často se označuje za nejvýše položené velké město („city“) světa, neboť leží v nadmořské výšce 4050 m.n.m. (střed města – hlavní náměstí Plaza 10 de Noviembre) a má 164000 obyvatel (údaj z roku 2007). To je ovšem dosti nepřesné, neboť jiné velké bolívijské město, El Alto, leží ještě výše (4150 m n.m.). Pravda ovšem je, že ačkoliv je El Alto úředně samostatným městem, de facto se jedná o předměstí La Pazu.

Když se řekne Osvětim, každý si právem vybaví nejhorší barbarství, jakého je člověk vůbec schopen. V tomto nacistickém vyhlazovacím táboře bylo zavražděno asi 3 miliony lidí, převážně Židů. Když se řekne Potosí, každý si především vybaví stříbro. Obrovské moře stříbra! V žádných jiných stříbrných dolech se nevytěžilo tolik stříbra jako v Potosí. Město bylo založeno v roce 1546 ihned poté, co tu bylo objeveno stříbro v hoře zvané Cerro Rico (Bohatá hora). Vrchol tohoto kopce se nachází v nadmořské výšce 4824 m.n.m. Podle oficiálních záznamů se zde v letech 1556–1783 vytěžilo 45000 tun stříbra. V 17. století tu žilo 200000 obyvatel a Potosí bylo největším a nejbohatším městem Jižní Ameriky.

Jenže to obrovské bohatství se nevytěžilo samo. Těžili ho především Indiáni, kteří k tomu byli přinuceni španělskými kolonizátory, později sem také byli dováženi otroci z Afriky. Odhaduje se, že zde celkem přišlo o život celkem 8 milionů dělníků! Čili podstatně více než v Osvětimi. V tomto ohledu je Potosí pravděpodobně místem, kde bylo hromadně zavražděno nejvíce lidí. Pravda, na rozdíl od nacistů nebylo cílem Španělů Indiány zavraždit a mnoho z nich také nezemřelo na následky tvrdé práce, nýbrž na následky otravy rtutí, která se používala při zpracování stříbrné rudy. To však vinu Španělů v žádném případě nesnižuje, neboť viděli, že Indiáni umírají po tisících, a přesto v tomto způsobu těžby pokračovali. V průměru zde v uvedených letech (1556 – 1783) zemřelo 100 lidí denně! Bohatství španělské koruny bylo tedy založeno na hromadném vyhlazování domorodého obyvatelstva.

Mimochodem, v Potosí se těží dodnes. Doly v Potosí jsou nejstarší nepřetržitě fungující doly na světě. Zásoby stříbra byly už ovšem z velké části vytěženy. Později se zde začal těžit cín, dnes se těží hlavně zinek, stříbro, měď a olovo. Práce ve zdejších dolech je doslova vražedná i dnes. Dělníci se v průměru dožívají kolem 40 let, neboť umírají předčasně především na silikózu plic. Rozdíl oproti minulosti je rozdíl především v tom, že nyní „umírají dobrovolně“. Zřejmě si vydělají víc než jinde nebo jinou práci neseženou, ale stejně nechápu psychologii člověka, který ví, že pokud tu práci bude dělat, více než 40 let se pravděpodobně nedožije, a stejně jde dobrovolně pracovat do dolů.

Jelikož bylo Potosí město velmi bohaté, postavilo se zde také spousty kostelů (pochybuji, že v nich Španělé prosili Boha za odpuštění) a dalších nádherných budov, a tak je dnes Potosí na Seznamu světového dědictví UNESCO. Uličky města jsou poměrně úzké a na rozdíl od Prahy a mnoha dalších velkých měst, nemají v Potosí žádné pěší zóny. Úzkými uličkami se tak proplétají chodci, automobily i autobusy, což činí pohyb po městě dosti svízelným.

Můj první dojem z Potosí, když jsem vystoupil na autobusovém nádraží, nebyl nic moc. Ošklivé nevzhledné město, říkal jsem si. Nutno však říct, že tato charakteristika platí pro předměstí, nikoliv pro centrum, které je rozhodně zajímavé. Nejdříve jsem se ovšem do toho centra musel dostat. Podle mapky v LP to je z terminálu jen nějakých 1.5 kilometru, bylo to ale podstatně více, neboť jsme přijeli nikoliv na starý, nýbrž na nový bus terminal. Docela jsem se prošel (tak 4 kilometry) a dalo mi to zabrat! Ačkoliv jsem se v minulých dnech pohyboval v nadmořských výškách 2000 – 3500 m n.m., aklimatizace přesto asi nebyla úplně dokonalá. Hůře se mi dýchalo a trochu mě bolela hlavu. Životabudič v podobě koky jsem bohužel neměl po ruce…

Druhého dne jsem se vydal do města na pořádnou prohlídku. Staré město je plné úzkých uliček a hezkých kostelů. I náměstíčka jsou celkem malá, žádný „Václavák“ zde nenajdete. Všude je plno lidí, kteří se prodírají společně s auty uličkami, takže město se zdá přeplněné, i když zase tolik obyvatel nemá. Nejhezčí z celého Potosí je však stejně hora Cerro Rico (4824 m n.m.), která se tyčí majestátně nad městem. Je to hora hezky barevná!. Nejhezčí výhled na ní je z rozhledny, která se nachází na jednom místním kopečku. Nahoře na rozhledně je i restaurace. Výhled je odsud pěkný na všechny strany, bohužel se však můžete dívat pouze přes skleněnou výplň, což na focení není ideální. Dále jsem se byl podívat na místním vlakovém nádraží. V LP ho označují jako „bývalé“, byl jsem ale ujištěn, že vlaky zde stále jezdí. Nádraží leží v nadmořské výšce 3905 m.n.m., hlavní náměstí s katedrálou je pak o něco výše. Na nádraží jsou k vidění i zajímavé vraky parních lokomotiv.

Všude je patrné, že Bolívie je opravdu chudá země. Bije to do očí zvláště při srovnání se sousední Argentinou, ze které jsem sem přijel. Zatímco Argentina vypadá jako normální vyspělá evropská země (pravda, severozápad u hranic s Bolívií už je o něco chudší), tak Bolívie je chudá země třetího světa. Je zde mnohem levněji, ale také mnohem větší nepořádek, než v Argentině. Lidé tvoří pestrou směsici. V Potosí žijí hlavně Indiáni a mesticové. Pokud potkáte bělocha (gringo!), téměř určitě je to turista.

Místní chodí oblečení různě. Starší lidé, hlavně ženy, se oblékají tradičně. Typickou postavou, kterou tu můžete potkat, je malá starší obtloustlá Indiánka, která má na sobě velkou sukni a velice barevné oblečení, hlavně však nezbytný klobouk! Neboť slušná žena zřejmě bez klobouku nevychází (asi jako když u nás kdysi na venkově starší žena nevycházela ven bez šátku). Vlasy má často svázané do dlouhých copů. Některé mladší Indiánky se oblékají stejně a na zádech mají často ranec, ze kterého kouká malé Bolívijče. Kočárky jsem tu nikde neviděl, mimina se prostě nosí. Místní ženy většinou nejsou hezké, alespoň ne podle evropských měřítek, ale přesto má jejich vzhled v sobě jakýsi zvláštní půvab. Tak nějak sem prostě patří. Mladí lidé se pak oblékají většinou moderně. Tradiční odívání asi zatím převažuje, ale zřejmě je jenom otázkou času, než i zde zapustí kořeny globalizace.

V době mého pobytu zuřilo v Potosí předkarnevalové veselí. Velmi mi to připomnělo můj pobyt v Arménii před třemi lety. Stejně jako tam, i zde se všichni navzájem polévají vodou. V Potosí to ovšem pozvedli na vyšší úroveň. Nejvíce se této zábavy účastní děti. Jsou vybaveny buď spreji, ve kterých je zvláštní (evidentně zcela neškodná) pěna, kterou po sobě stříkají, nebo jsou vyzbrojeny velkými umělohmotnými „kulomety“, ze kterých stříkají tutéž pěnu nebo vodu. A pak jsou zde ještě „granáty“ – balónky naplněné vodou. Děti většinou útočí všechny proti všem. Tato zábava je zcela oficiální. Nakouknul jsem do jedné školy, kde se na dvorku všechny děti kropily pěnou a vodou, přičemž občas se této bitvy aktivně účastnily i učitelky a z balkónu to sledoval nějaký muž, kterého bych otipoval na pana ředitele (po tom ovšem nikdo nic nestříkal). Všeobecné polévací veselí však kvete i v ulicích, přičemž pouliční prodavačky prodávají všude ony pěnivé spreje i balónky naplněné vodou. Mladší i starší děti se pak baví tím, že balónky hází do davu. U starších dětí většinou agresivita směřuje od chlapců k dívkám. Jakmile jde po ulici nějaká mladší holka, hned je za chvíli mokrá od hlavy až k patě.

Do toho se tu ještě zrovna koná předvolební kampaň. Místního kandidáta dokonce přijel podpořit samotný prezident Evo Morales. Političtí příznivci jeho strany mítink na náměstí silně prožívali, zatímco malí spratkové mezi ně nenápadně metali vodní „granáty“ (po panu prezidentovi tedy ne, ten měl navíc i ochranku). Bolívie je zkrátka dost veselá země! Na ulici jsem potkal i nějaký studentský průvod (podle transparentu oslavovali začátek semestru, který však začíná až za 3 týdny…) a pár lidí proniklo dokonce do našeho hotelu a zlili tu v přízemí podlahu vodou, zatímco k tomu vyhrávala kapela. To je zábava!

Dole v dole aneb dosti drsná exkurze

Dalšího dne ráno jsem vyrazil na exkurzi do dolů. Nejednalo se ovšem o žádnou historickou exkurzi, doly jsou stále v provozu! Ráno nás v hostelu vyzvedl autobus společnosti Koala Tours (cestovka propojená s naším hostelem). Nejdřív jsme zajeli do jednoho baráku, kde nás vybavili holínkami, kalhotami, jakýmsi pláštěm a přilbou se svítilnou. Také nás rozdělili na dvě skupiny podle jazyka průvodce (angličtina nebo španělština). Náš průvodce se jmenoval Ronald. Byl fajn a mluvil dobře anglicky, navíc kdysi sám dělal tři roky horníka ve zdejších dolech, takže věděl moc dobře, o čem mluví. Ve skupince nás bylo 7 turistů – 2 Izraelci, 2 Dánové, Belgičanka, Němec a já.

Poté jsme se zastavili na trhu pro horníky. Kromě základní ceny, kterou jsme platili cestovce (100 bolivianos, část z této sumy jde na pomoc horníkům) je ještě „dobrovolnou povinností“ každého turisty koupit horníkům nějaký malý dárek. Náš průvodce Ronald nám doporučil, ať koupíme limonády, alkohol, dynamit nebo koku. Limonády se hodí, protože v dole je často dost horko. Koku pak žvýkají horníci prakticky neustále, bez koky se údajně nedá v dole dlouhodobě vůbec pracovat a žvýkají ji úplně všichni. Naopak při práci v dole se vůbec nejí, ani když horníci dělají třeba 24 hodin v kuse. Po jídle by horníkům bylo špatně, protože vzduch v dole je plný prachu a ten se v kombinaci s jídlem nesnese. Horníci se tedy nají před šichtou a po ní, v dole pouze pijí a žvýkají koku.

Co se týče alkoholu, horníci pijí nejraději destilát z cukrové třtiny, který má neuvěřitelných 96% alkoholu! Koupil jsem horníkům dvě asi půllitrové láhve, jedna vyšla na 10 bolivianos (asi 30 Kč). Konečně se pak horníkům velice hodí dynamit. Jedna „sada“ obsahuje dynamit samotný (taková nazelenalá plastická hmota, se kterou můžete mlátit o zem a nic se nestane – což nám Ronald s úsměvem názorně demonstroval), dále rozbuška, doutnák a ještě nějaká hmota, která když se přidá k tomu dynamitu, tak to zesiluje výbuch. A jedna sada vyjde na 20 bolivianos (60 Kč). Mí kolegové koupili hned několik sad dynamitu, takže náš autobus byl výbušninami doslova napěchován. Být to někde u nás nebo třeba v Izraeli, asi nás v mžiku obklíčí protiteroristická jednotka. Zarážející je také fakt, že dynamit je tak volně dostupný. Kdybych chtěl někomu vyhodit barák do vzduchu, zajdu prostě na trh a koupím se příslušné množství trhaviny…

Pak jsme navštívili místo, kde se zpracovává to, co horníci vytěží – rafinerii rudy, chcete-li, i když slovo „rafinerie“ je pro tu manufakturu, jaké snad u nás fungovaly někdy na konci 19. století, asi trochu nadneseným výrazem. Zdejší ruda obsahuje mnoho různých kovů (především zinek a stříbro), které je potřeba z rudy dostat. Hornina se tedy nejdříve rozdrtí na prášek a ten se smíchá s vodou, Vzniklé „bláto“ se pak postupně nechává reagovat s různými chemikáliemi, čímž se oddělí jednotlivé kovy. Nevznikne ovšem čistý kov, nýbrž jakýsi práškový koncentrát. Například v koncentrátu, obsahujícím stříbro, je asi 60–75% kovu. Tento koncentrát se pak vozí do Chile, odkud se vyváží na lodích do Evropy a především do Číny, kde se teprve v metalurgických závodech definitivně přemění na kov. Bolívie totiž nemá vlastní hutnický průmysl, který by jí umožnil koncentrát zpracovat.

A pak jsme se konečně ocitli dole v dole! Nejdříve jsme ovšem museli jet nahoru na horu, neboť doly se nachází v hoře Cerro Rico. Jelikož se v této hoře těží již přes 400 let, je Cerro Rico děravá jak ementál a tak se postupně sesedá a nadmořská výška jejího vrcholu je dnes o dost nižší než v 16. století, kdy se s těžbou začalo. Jenom jsme doufali, že se hora nesesedne zrovna ve chvíli, kdy v ni budeme sedět my. V dole se pořád pracuje a my jsme sem šli jako exkurze, přičemž horníci normálně dále pracují. Důl, který jsme navštívili, má celkem čtyři patra.

Hned po vstupu do dolu nám bylo ještě hej. Teplota byla jako venku a vzduch byl dýchatelný. Postupně jsem se však dostávali dále a hlouběji směrem do nitra hory a řeknu vám, že tahle exkurze teda nebyla žádná legrace. Průvodce LP varuje, že exkurze může být docela drsná. Dost jsem o tom pochyboval, protože jednak LP často přehání a pak jsem si říkal, že když tam chodí tolik turistů, nemůže to být zase tak drsné. Ale bylo! Vzduch dále od vchodu byl velmi těžko dýchatelný, neboť je neustále plný poletujícího prachu, a to i když se zrovna nepracuje. Vůbec už se nedivím, že horníci umírají na silikózu. Směrem do hloubky pak roste teplota, takže na čtvrtém patře (počítáno ovšem odshora) už je slušné vedro. Chodby jsou většinou dost nízké, takže většinu exkurze jsem strávil silně shrben, někde jsme však „kráčeli“ v kleče nebo dokonce lezli po čtyřech! V těchto místech je chodba vysoká tak 70 centimetrů, takže pokud máte klaustrofobii, do dolu raději nelezte (a pro astmatiky vzhledem ke „kvalitě“ zdejšího ovzduší platí to samé). Na jednom místě byla dokonce i voda, kterou jsme se brodili.

Občas jsme také potkali nějakého toho horníka. Horníci dále nerušeně pracovali a odpovídali i na otázky Ronalda, který nám to následně překládal. Horníci vidí turisty v dole rádi, protože jednak je pro ně určena část sumy, kterou cestovka vybere, a pak hlavně od nás dostali již zmíněné dárky, které jim přijdou velmi vhod. Jeden horník dokonce hned ochutnal alkohol, který se jinak pije až po šichtě. Nabral „kořalku“ (téměř čistý líh si toto označení snad ani nezaslouží) do kalíšku, část ukápl na zem (oběť pro Pachamamu) a pak se teprve sám napil. Dal nám také ochutnat, ale 96% alkoholu, to je teda fakt síla. Pachamama („Matka Země“) je tradiční božstvo, které uctívali již Inkové. Nejdůležitějším božstvem pro horníky je ovšem El Tío. Doslova to znamená strýček, ale je to v podstatě něco jako ďábel a horníci věří, že pokud si zajistí jeho přízeň, zajistí jim to zdraví a úspěch v práci. Teoreticky jsou sice skoro všichni Bolívijci křesťané, ve skutečnosti však zde v Andách vyznávají křesťanství a stará místní božstva zároveň, aniž by jim to dělalo sebemenší problém. A pod zemí prostě vládne El Tío. Proto se ve štolách nachází mnoho podobizen tohoto Boha ve formě jakýchsi sošek či malých oltářů, ke kterým horníci kladou obětiny (alkohol, cigarety apod.). Obvykle je zobrazován se ztopořeným penisem, neboť El Tío je mimo jiné symbolem plodnosti. Mimochodem, ženy horníků do dolů nesmí vkročit, prý to nosí smůlu. Na turistky se však toto omezení nevztahuje.

Ronald nám taky osvětlil systém zdejší práce. Horníci se většinou organizují v jakási „družstva“, ve kterých je řádově několik lidí až několik desítek horníků. Práce horníka je těžká a navíc si horníci všechno nářadí, koku, i dynamit opatřují sami. To ,co se vytěží, patří potom jim a vytěženou rudu prodávají do zpracovatelských závodů. Sedm procent z toho si ovšem strhne pro sebe bolívijský stát, kterému patří veškeré nerostné bohatství v zemi. Stát ovšem zajímá jen jeho procento a jinak na horníky totálně kašle. V podzemí tak často pracují dokonce i dvanáctileté děti! Oficiálně je to sice zákonem zakázáno, ale stát to nekontroluje.

Pracovní podmínky horníků jsou šílené a od 16. století se moc nezměnily. Štoly nejsou téměř zabezpečené (jako že by tam třeba byly nějaké dřevěné výztuže apod.). Horníci často pracují jen s majzlíkem a kladivem a touto primitivní technikou sekají ve velmi tvrdé hornině (měl jsem tu čest si to vyzkoušet, fakt je to makačka). Někde mají sice sbíječky, ale to není žádná velká výhra, protože sbíječkou se toho sice více narube, ale zároveň je ve vzduchu mnohokrát více prachu než normálně. Není divu, že často se v dolech přihodí neštěstí. Loni zahynulo ve zdejších dolech 22 horníků.

V současné době pracuje v Potosí asi 10000 horníků. Jejich počet dost kolísá, podle toho, jaká je zrovna cena kovů na světových trzích. Před třemi roky bylo stříbro a další kovy velmi drahé, takže práce více vynášela a v dolech bylo až 17000 horníků, jindy toto číslo klesne na 5000. Zrovna teď je práce horníka docela finančně výhodná. Zatímco průměrný plat v Potosí je kolem 700 bolivianos (asi 2100 Kč) měsíčně, horník si vydělá kolem 1200 bolivianos. Ovšem tuhletu práci bych nedělal, ani kdyby mi platili milion měsíčně. Pobyt pod zemí byl náročný, hlavně plíce díky prachu dostávaly zabrat. A když jsme nakonec vyšplhali ze čtvrtého patra nahoru na povrch, měl jsem toho opravdu dost. Je to docela drsná, ale nesmírně zajímavá zkušenost a pokud netrpíte zdravotními problémy, určitě zdejší doly navštivte.

Když jsme pak konečně vylezli nahoru z dolu, čekal nás zlatý hřeb exkurze – odpálení dynamitové nálože. Ronald vzal dvě dynamitové patrony, vložil dovnitř rozbušku, přidal doutnák a zapálil to. Pak se usmíval na celé kolo a všechny nás vyzval, ať se s tím dynamitem vyfotíme. Měl jsem docela nahnáno, přece jenom jsem držel v ruce dynamit se zapáleným doutnákem poprvé, ale doutnák hoří 2.5 minuty a tak je to snad bezpečné. Poté, co jsme se s vynálezem pana Nobela všichni vyfotili, Ronald popošel o kus dál a nálože zahodil, načež za chvíli se v rychlém sledu ozvaly dvě detonace. Byla to docela šlupka!

Karneval v Potosí, aneb ve válečné zóně

Teprve třetího dne pobytu jsem pochopil, že občasné vodní radovánky, které jsem zahlédl už dříve ve městě, byly jen jakousi předzvěstí opravdové slavnosti. A tou je karneval! Oficiálně trvá karneval od soboty do středy. Zůstal jsem v Potosí kvůli karnevalu o den déle, abych si ho užil. Karnevaly se slaví velmi bouřlivě v celé Jižní Americe. Nejslavnější karneval na světě je v Rio de Janeiru, největší karneval co do počtu účastníků se koná v brazilském Salvadoru. V Bolívii se nejvíce turistů sjíždí na karneval do města Oruro, v tuto dobu je zde však téměř nemožné sehnat ubytování. Zůstal jsem tedy v Potosí a byl jsem zvědav, co se bude dít.

V sobotu dopoledne oslavy začaly. Městem kráčel maškarní průvod, ve kterém byly hlavně děti. V průvodu dále kráčeli hudebníci. Průvod nebyl nijak zvláště velký. Kromě dětí bylo možné zahlédnout i dospělé v typických krojích, které normálně nenosí, ale na tuhle fiestu se jaksepatří vyzdobili. I během dne potom pochodovaly městem tu a tam skupinky vyšňořených domorodců za doprovodu kapel.

Hlavní náplní zdejšího karnevalu je však pouliční válka všech proti všem. Bojuje se vodou, případně pěnou, jak už jsem naznačil výše. Vodních bitev se účastní zejména děti asi tak ve věku 3–15 let, ale sem tam se zapojují i dospělí. Hlavní ulice v centru jsou zaplněny hloučky „ozbrojenců“, třímajících v rukou spreje, „granáty“ (balónky naplněné vodou), stříkací pistole či „kulomety“. A snaží se postříkat vodou co nejvíc lidí. Aktivnější jsou kluci, kteří útočí hlavně na mladá děvčata, ale holky také nezůstávají příliš pozadu. Ulice jsou pak plné pouličních stánků, kde se prodávají „granáty“. Spotřeba vody je veliká a babky, které tuto munici prodávají, stěží stačí plnit další a další balónky vodou.

Nejvíce lidí se sešlo na hlavním náměstí, kde jsou také bitvy nejprudší. Zpočátku se mi dařilo hrát celkem zdařile roli nenápadného neutrála, který stojí kdesi v koutku s foťákem a dělá, že se ho boje netýkají. Granáty si ovšem našly i mě. Jakmile jsem jí jednou dostal a byl jsem mokrý, i další výrostci usoudili, že jsem vhodným cílem a začali po mě házet také. Nedal jsem se a zakoupil jsem rovněž munici. Jedna igelitová taška s 10 granáty stojí pouhopouhé jedno boliviano (asi 3 Kč), takže je to docela levná zábava. Pár zásahů jsem pak také uštědřil, ovšem domorodci byli v přesile a gringo byl pro ně velmi lákavým cílem, takže jsem byl brzy komplet promočený, jen tak tak jsem stačil uchránit od pohromy alespoň foťák.

Ještě hůř skončila hezká vysoká blonďatá Francouzska, která se stala rovněž velmi oblíbeným cílem vodních útoků. Byla to ale velká legrace a myslím, že i místní ocenili, že gringové mají smysl pro humor, i když jsou promočení od hlavy až k patě. Navíc svítilo sluníčko a bylo celkem teplo, takže to ani nebylo nepříjemné. Všemu přihlížely početné policejní složky. Po těch ovšem nikdo nic neházel, i když pár nechtěných stříkanců utržili někteří strážci zákona také.

Potosí – shrnutí a praktické informace

Orientační kurs v únoru 2010: 1 boliviano (B) = 3 Kč

Obecně k cenám k Bolívii: Bolívie je velmi levná země, obzvláště pokud jí porovnáváme s Brazílií či Argentinou. Je tu o dost levněji než u nás. Navíc tu neexistuje vydřidušská instituce dvojích cen (pro domácí a pro cizince), jako například v Argentině.

Doprava: Autobus Villazon (hranice s Argentinou) – Potosí: 433 kilometrů, 12.5 hodiny jízdy, 60 B. Autobus Potosí – Sucre: 164 kilometrů, 20 B. Taxi v Potosí z hotelu na autobusové nádraží (cca 3–4 km): 10 B.

Ubytování: Hostel „The Koala Den“ – 35–45 B za noc v dormitory (4–6 osob), včetně vydatné a dobré snídaně. Wifi a pevný internet je tu zdarma, je ovšem neuvěřitelně pomalý a často nejde vůbec. Hostel organizuje i exkurze do dolů a další výlety. Celkově velice slušné ubytování.

Jídlo a pití: V Potosí jsem nenarazil ani na jednu větší samoobsluhu, natož na hypermarket. Zato je na ulicích nesčetné množství prodavačů, stánků a drobných krámků. Příklady cen: hamburger ve stánku 4 B (malý, nic moc kvalita), malá pizza ve stánku 7 B (celkem dobrá), limonáda 2 litry 6–7 B, pivo Potosina (dvanáctka, litrová láhev) v krámku 11 B, 15 B v restauraci, 20 B v našem hostelu. Na láhvi se skví nápis, že toto pivo vyrábí nejvýše položený pivovar na světě! Jídlo v restauraci na rozhledně 25 B (směs hranolků, párků,, zeleniny a kousíčků masa). Fast food restaurace v centru – kuře (2 kousky) s hranolkem 17 B, kuřecí řízek s hranolkem 20 B (oboje slušná porce). Půllitr 96% alkoholu 10 B.

Vstupy a výlety: vstupné na rozhlednu 4 B (platí se nahoře v restauraci). Výlet do dolů: 100 B cestovce (Koala Tours) + 20 B jsem utratil za dárky pro horníky. Vynikající exkurze, ale je docela drsná.

Různé: Internet – 2.50 B na hodinu (celkem dobrá kvalita). Pohled stojí 2 B, kvalita dobrá a mají jich tu celkem hodně. Prádelna – vyprání 1 kg prádla stojí 8 B, měli to hotové do 5 hodin. 10 „granátů“ (balónků naplněných vodou) 1 B. Jedna dynamitová patrona + příslušenství 20 B.

Tento článek je součástí seriálu Jižní Amerikou. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář
Cestovní pojištění rychle online:
www.srovnejto.cz/cestovni-pojisteni-online/

Diashow Oregon