Poušť a její krása

Cítili jste někdy poušť a chutnali ji, milovali jí a zase nenáviděli pro její krásu i pro její vyprahlost? Možná to zní trochu přehnaně pro těch pár chvil, které jsem zatím mohla strávit v poušti. Myslím, že někdy stačí jen chvilka na to se zamilovat a to platí jak o lidech, tak o místech.

V této galerii je 1 obrázků. Zobraz celou galerii

Když se občas lidé ptají, jaké místo mě nejvíc oslovilo při mých cestách po Izraeli a Palestině, tak samozřejmě, že Jeruzalém, ale nejen ten. Druhým naprosto nezapomenutelným místem je Judská poušť.

Její kouzlo jsem si uvědomila, když jsem jednoho večera jela z Jericha do Betléma postranní cestou, která se vyhýbá Jeruzalému. Den se měnil před očima v červený západ slunce. Šerút škytal do obrovského písčito-kamenitého terénu, který se snažil zdolat, a tak nebezpečně najížděl do ostrých serpentin, za které nebylo vidět do protisměru, že jsem skoro přestávala věřit, že dojedeme bez nehody. Okna byla otevřená a vítr mi nepříjemně cuchal vlasy, pokoušet se však zavřít zarezlé sklo by bylo zbytečné. Cesta vykazovala všechny předpoklady k tomu, abych byla naštvaná či při nejmenším rozladěná. Avšak kupodivu tyto pocity mě nezaplavily, vnímala jsem najednou kouzlo ztřeštěné jízdy společně s tím, co mi krajina kreslila před očima – poušť, kamení, písek, trsy suché trávy, to vše zahalené v barevné hudbě západu.

Arabské ženy sedí tiše, občas si některá urovná hidžáb a opět se pro jistotu chytne držáku, aby v další zátočině nevypadla ze sedadla, je to smutně komické. Šerút šplhá neohroženě dál a řidič si užívá úzkost svých pasažérů, ale já už se nebojím, snažím se každým vláskem nasát tento okamžik který je tak jiný, k čemu bych to jen přirovnala? Je to okamžik, když najednou něco pochopíte, když je vám najednou po dlouhé době hledání něco jasné, když se konečně rozhodnete, zkrátka, když se rozmazané šmouhy v objektivu změní v zostřené objekty.

Slunce už zapadlo a z písčitých kopců vystupuje řada světel, které prozrazují, že v této části už poušť přechází do Judské vrchoviny. Tak a teď do Beit Sahour, světla před námi už se zvětšila do velikosti pomeranče, za chvíli budu „doma“…

Wádí Qelt, neboli údolí smrti, tak tudy vedla Ježíšova poslední cesta do Jeruzaléma, zde byl přepaden pocestný, kterému pomohl milosrdný Samaritán, touto roklí by se David nezalekl jít, protože Hospodin bude s ním. Mlčky shlížím do údolí Wádí Qelt a pak putuji zrakem od jednoho písečného pahorku ke druhému. „Není to krása?“ šeptám a zabalím se do červeného šátku. Už je večer a rychle se stmívá, fouká skoro až studený vítr a cuchá mi nepříjemně vlasy. Kdy jsem tohle už zažila? Přemýšlím…

Článek vznikl za přispění cestovní kanceláře Mundo , která pořádá zájezdy do Izraele.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017