Misto úvodu aneb proč do Nepálu?

Cesta z Indie do hlavního města Nepálu Káthmandú je nezapomenutelný zážitek, který byl natolik silný, že mě ještě teď při vzpomínkách občas zamrazí. Vlakem to ještě šlo – připomínalo to trochu cestu nočním rychlíkem Vihorlat v pátek večer z Prahy do Tater, takže takto jsme celkem bez problémů zvládli prvních 900 km. Dalších 350 km bylo autobusem, který je sice zvenku stejně velký jako naše staré autobusy pro 45 lidí, ale tady je mají uzpůsobené pro zdejší lidi (užší ulička, více řad sedadel, 5 lidí v řadě), takže se jich tam má vejít 65. Zdejší lidé jsou menší, ti to zvládnou, ale my jsme trpěli. A tahle plechová konzerva jménem autobus se řítila rychlostí přibližně 20 km za hodinu po silnici kvalitou připomínající říční řečiště, takže naše ubohé tělesné schránky poskakovaly souhlasně se skoky autobusu po výmolech, otloukaly se tu o strop, tu o opěradlo sedadla před námi. Do toho všudypřítomný prach, tma, vedro… Ze zoufalství jsme okýnkem za jízdy vylezli na střechu, že tam bude aspoň kyslík...

... místo úvodu ...

Země nám toho o nás poví víc než všechny knihy. To proto, že nám klade odpor. Člověk se plně projeví teprve když měří své síly s nějakou překážkou. Ale má-li ji zdolat, musí mít vhodný nástroj. Musí mít hoblík nebo pluh. Rolník obdělávající pole vyrve občas přírodě něco z jejího tajemství a pravda, kterou odhalí, má všeobecnou platnost. Stejně tak letadlo, nástroj vzdušné plavby, spojuje člověka se všemi odvěkými otázkami bytí.

Vidím v duchu stále tu noc v Argentině, kdy jsem poprvé letěl za tmy, tu černou noc, v níž se jen tu a tam jako hvězda zablesklo nějaké světýlko dole v rovině.

V té nekonečné tmě signalizovalo každé z nich zázrak lidské přítomnosti. Tam u toho krbu někdo četl, přemýšlel, rozprávěl. U jiného třeba někdo zkoumal hvězdný prostor, lámal si hlavu nad výpočty o mlhovině Andromedy. U dalšího se milovali. Tu a tam probleskovaly ty ohně v krajině a chtěly být něčím živeny. I ohně tak skromné jako básníkův, učitelův nebo tesařův. Ale vedle těch živých hvězd – kolik oken bylo zavřených, kolik hvězd vyhaslých, kolik lidí spících …

Stůj co stůj se musíme pokusit najít cestu k sobě. Stůj co stůj se musíme pokusit navázat spojení s těmi ohni, planoucími tu a tam v krajině

Antoine de saint-Exupéry : Země lidí

Nepál

Tuto větu najdete na jídelních lístcích po celém Nepálu: Nepal is here to change you not for you to change Nepal

Včera večer se u mě zastavil Zrzek a povídá mi: "Ty jsi byla v Nepálu, že ? Mohl bych Tě poprosit, abys o své cestě napsala něco pro náš časopis Mabinogi?" Já mu slíbila, že se o něco pokusím. A tak tu teď sedím, přede mnou leží bílý kus papíru (no, vlastně svítí bílá obrazovka počítače) a přemýšlím, odkud vlastně začít. Jak mám vlastně ukázat tuhle nádhernou a neopakovatelnou zemi, kde se indické nížiny setkávají s vrcholky Himálaje, kde žijí lidé nádherní svou vnitřní vyrovnaností a klidem, kde je to tak blízko k bohům na vrcholcích hor i uvnitř nás. Je to úkol nesmírně obtížný, protože „kdo neviděl, neuvěří, kdo uvěří, nepochopí“. Prosím proto čtenáře o shovívavost při čtení a hlavně o to, aby následující řádky četli se srdcem otevřeným, aby se k nim dostal alespoň nádech toho, co si z Nepálu každý odnáší.

Jak to všechno vlastně začalo

Začalo to tím, že mi můj táta místo pohádek před spaním vždycky vyprávěl příběhy o tom, jak se horolezci pokoušeli dostat na „Trůny bohů“, vylézt na kopce vyšší než 8 000 m. Pokračovalo to tím, že jsem si za svého životního partnera a kamaráda vybrala horolezce, který taky má kus srdce „tam nahoře“. Takže pak je jasné, že když se po sametové revoluci na podzim 1989 otevřel svět i pro Čechy, bylo jen otázkou času, aby se sehnaly peníze na letenky a jelo se. Asi v květnu 1991 jsme usoudili, že už jich máme dost a začali se doopravdy chystat na velkou cestu.

Nejlepším obdobím pro návštěvu Nepálu je buď duben - květen, kdy už mizí sníh z cest a kvetou rododendrony, nebo říjen - listopad, kdy už je po monzunových deštích a je stálé počasí. Chtěli jsme jet co nejdříve – takže padlo rozhodnutí jet hned tentýž podzim. Mysleli jsme si, kolik máme času, ale chyba lávky. Ono totiž připravit cestu na pár dní do Tater je trošku něco jednoduššího než dva měsíce v Asii. Vybavit lékárnu tak, abychom byli absolutně soběstační při jakékoli nemoci či zranění (pro zájemce uvádím seznam léčiv, která jsme s sebou měli a která se ostatně dobře hodí na jakoukoliv větší cestu do zemí bez lékařské péče), sehnat po kamarádech či knihovnách průvodce a mapy, okopírovat je, přeložit z angličtiny, domluvit foťáky a filmy, sehnat pořádné batohy, prodělat nejrůznější očkování, … to zabere docela dost času. Ale zvládli jsme to a 29. září čtyři z nás seděli v Boeingu letecké společnosti Air India směr hlavní město Indie – Dillí.

Evropan v Indii

Asi v šest hodin ráno nás letadlo vyložilo do vedra a vlhka právě se probouzející mnohamiliónové metropole. První zážitek – cesta místním autobusem z letiště do centra – jezdí se vlevo, jízdní pruhy neexistují, kromě aut se po cestě motají tisíce rikšů (cyklista s vozíčkem, na kterém se vezou jeho klienti), kuliů (stejný vozíček, ale místo šlapajícího cyklisty běžící Ind v postroji), krav (pozor, jsou posvátné a jsou proto uctivě objížděny), psů (v Indii není k sehnání maso, proto psi jsou tady nedobrovolnými vegetariány a nejsou proto vůbec agresivní). Podél cesty jsou boudy z vlnitého plechu o velikosti maximálně jedné panelákové místnosti, kde žijí celé rodiny o deseti a více členech. Pod stromy podél cesty se probouzejí do nového dne ti, kteří nemají ani tyto „domy“ a spí jen tak, na ulici. Evropan na to všechno z okýnka autobusu hledí, kroutí hlavou a říká, jak ti lidi tady mohou žít? Jak je možné, že nezahynou? Jak to, že neudělají nějakou revoluci? Tentýž Evropan v autobusu se rozčiluje, když řidič stojí 20 minut u krávy, která má právě svou ranní siestu a nehne se z cesty, vzteká se, když jej autobus doveze k jinému hotelu, než si domluvil, potí se, tlačí se na sedadle, kam se pohodlně vejdou tři Indové, ale jeho velké nohy se sem poskládat prostě nedají…

A tentýž Evropan je vlastně chudák, protože vůbec nic nechápe. Každý Ind by mu vysvětlil, že vše je jen věcí pohledu na svět. Podle nich lidé žijí v chudobě či bohatství podle toho, jak laskavě či zlotřile prožili svůj minulý život. A když se jejich duše po smrti vrátí zase sem na zem do nového těla a nového života, dostane na tomto světě takové místo, jaké si zasloužila v minulosti. Takže pokud se mám dnes špatně, asi jsem byla v minulém životě lump. Teď si to odpykám, budu laskavá a trpělivá, no a v dalším životě to už bude zase lepší. A až několik životů za sebou budu žít moudře a pochopím během nich podstatu toho, proč jsem na téhle planetě, pak moje duše nebude muset znovu do tohoto „slzavého údolí“, nebude se muset znovu rodit, trpět a umírat, bude moci „vyvanout do nirvány“. Tak proč se bouřit proti své momentální bídě. Proč se dívat s nepochopením či odporem na chudáky – vždyť oni dostali skvělou šanci odčinit zlo, které napáchali. A ty krávy na silnici – ty přece zachránily celou Indii při strašlivých hladomorech a suchu na přelomu našeho tisíciletí tím, že dávaly dětem mléko. Tak si přece úctu zaslouží, když jen díky nim tady jsme, ne ? A ten hotel ? No to je jednoduché, každý řidič autobusu má přece provizi od některých hoteliérů za to, že dohodí nové hosty. A vy jste po něm chtěli takovou hloupost, aby vás zavezl do hotelu, kde provizi nemá – no to se přece nedělá.

A tak tady chudák Evropan v Indii bloudí, tápe a neví. Pak ale potká jiného Evropana (nás potkal Rakušan), který tady už žije půl roku a chápe, ví, rozumí. A vy si najednou uvědomíte, že všechno je trošku jinak, odložíte svou nafoukanost založenou na dojmu „já mám doma automatickou pračku, kdo je víc", otevřete oči a duši a teprve v tu chvíli se vlastně ocitnete v Indii. Někomu tento „proces pochopení" trvá den-dva, jiný se s tím potýká týden, ale na každého jednou dojde. A v okamžiku, kdy se zahodíte své evropanství a ponecháte si jen své lidství, uleví se vám, osvobodíte se a začnete žít jako žijí děti – bez starostí o hlouposti (jako jsou například jídlo, nocleh, odjezd vlaku, …). A uvidíte, všechno vždycky nějak dopadne, a většinou i dobře.

Ale to jsem odbočila hodně daleko, raději zpět k naší cestě. V Dillí jsme navštívili nepálskou ambasádu a vyřídili si víza, sehnali jízdenku a lehátka na cestu vlakem do Gorakpuru, prohlídli si místní pevnost a zahrady, kde krásná Šeherezáda vyprávěla své pohádky tisíce a jedné noci a konečně po třech dnech vyrazili do země zaslíbené, do Nepálu.

Královské město

Cesta z Indie do hlavního města Nepálu Káthmandú je nezapomenutelný zážitek, který byl natolik silný, že mě ještě teď při vzpomínkách občas zamrazí. Vlakem to ještě šlo – připomínalo to trochu cestu nočním rychlíkem Vihorlat v pátek večer z Prahy do Tater, takže takto jsme celkem bez problémů zvládli prvních 900 km. Dalších 350 km bylo autobusem, který je sice zvenku stejně velký jako naše staré autobusy pro 45 lidí, ale tady je mají uzpůsobené pro zdejší lidi (užší ulička, více řad sedadel, 5 lidí v řadě), takže se jich tam má vejít 65. Zdejší lidé jsou menší, ti to zvládnou, ale my jsme trpěli. A tahle plechová konzerva jménem autobus se řítila rychlostí přibližně 20 km za hodinu po silnici kvalitou připomínající říční řečiště, takže naše ubohé tělesné schránky poskakovaly souhlasně se skoky autobusu po výmolech, otloukaly se tu o strop, tu o opěradlo sedadla před námi. Do toho všudypřítomný prach, tma, vedro… Ze zoufalství jsme okýnkem za jízdy vylezli na střechu, že tam bude aspoň kyslík. Ale střecha byla plná dřeva (autobus asi zároveň sloužil jako náklaďák, aby si řidič přivydělal), takže byl problém se na ní udržet a nezřítit se dolů pod kola. A tak jsme zase vlezli okýnkem zpět a odevzdali se do rukou osudu. Čas plynul zoufale pomalu, člověk ztrácel přehled o realitě a jeho duše bloudila kdesi ve snových krajinách na hony vzdálených této plechové bedně. Ale všechno utrpení jednou skončí, autobus se přeplazil přes horský hřeben 1 800 m vysoký a konečně po 17 hodinách jízdy jsme sjeli dolů do královského města Káthmandú.

Na obřím autobusovém nádraží se na nás vrhlo asi tisíc místních lidí, kteří nám všichni současně vysvětlovali, že se musíme ubytovat právě v jejich hotelu. My jsme ale lehce odolali a vydali se do čtvrti zvané Thámel do hotelu Star. Tím jsme se zachovali jako „ostřílení vlci" na cesty v Asii, protože pokud se necháte umluvit některým z dohazovačů, musíte jeho provizi zaplatit hoteliérovi jako součást nocležného. I když v tuto chvíli jsme to ještě nevěděli a povedlo se nám to jen čirou náhodou. Cestu přes Indii jsme totiž absolvovali jen 4 z naší skupiny, kamarád Luboš měl potíže s dovolenou a proto letěl z Evropy až později a zaplatil si dražší letenku přímo do Káthmandú. Ještě před odletem jsme se u nás doma dohodli, že na půjčené mapě Káthmandú z roku 1980 existuje jakýsi hotel Star, a tak jsme doufali, že existuje i teď a dali si v něm s Lubošem sraz.

Měli jsme štěstí, hotel stál přesně na tom místě, kde měl podle mapy být. Ubytovali jsme se v něm (byla tam sprcha i záchod!) a vyrazili do města. Neodolali jsme a podlehli dojmu, že jsme boháči. ono to k tomu docela svádí, protože tady si můžete dovolit jít do libovolné restaurace, do jakéhokoliv obchůdku, dát si k jídlu, co vás napadne, koupit si, co chcete a stále si připadáte, že je všechno strašně levné, všichni kolem vás pobíhají a úslužně se ptají, co ještě by si milý „bílý sáhib" dal. A vy se nafukujete a tváříte se, že jste skvělí a nad vás že nikdo není. Dodnes se za to stydím. Teprve v horách při večerních povídáních s domácími jsem pochopila, že jsme se chovali jako úplní hlupáci, jako ti chudáci Němci u nás, kteří si na Václaváku dají kafe za 50 Kč, nechají se oškubat, nikdo je nemá rád, ale nosí hoteliérům prachy, tak co s nimi. Při zpáteční návštěvě města jsme už byli moudřejší, pokornější a město nám proto dovolilo nahlédnout i do svých skrytých míst, která měla svou vnitřní krásu, jinou, ale hlubší, než turistické atrakce Thámelu. Jak nemám návštěvy měst ráda a snažím se z nich utéct někam do přírody, tak musím říct, že Káthmandú je nádherné, tajemné, zvláštní, plné mýtů a pověr, lidí, zvířat, bohů i chrámů, umění, chudoby, pochopení i laskavosti, … nedá se to vypovědět. Čím více dnů jsme v něm prožili, tím více tváří nám poodhalilo a tím míň se nám z něj chtělo pryč. Strávili jsme v něm celkem 12 dnů – 4 před odjezdem do hor a 8 po návratu, ale bylo by možné v něm prožít klidně další měsíc a bylo by pořád co obdivovat.

Káthmandú leží v kotlině ve výšce 1350 metrů nad mořem. Tato kotlina byla v prehistorii dnem velkého jezera, proto je ze všech stran obklopena hradbou hor 2 000 a 2500 metrů vysokými. Díky nim má město sice krásné okolí, ale naopak nemá žádné „větrání“. Když k tomu připočtete to, že západní civilizace vtrhla do tohoto království pěšáků s rachotem náklaďáků a podobnými vymoženostmi našeho technického světa a uvážíte i to, že v Nepálu všechno, co něco stojí, musí sloužit tak dlouho, dokud se to nerozpadne, pak vám vyjde, že v této kotlině jezdí odporně páchnoucí vraky náklaďáků či aut chrlící do vzduchu mraky dýmu a čistý vzduch už tady prostě neexistuje. Je paradoxní, že v tomto městě je situace možná horší, než třeba v Praze na Pavláku. Místní lidé chodí s rouškou přes nos, turisté nasednou do jednoho páchnoucích vozidel a odjedou do čistých hor. Ať žije turistika, která pana krále živí! Nevím, ale skoro se mi zdá, že dřívější královská politika absolutního uzavření se cizákům byla vůči této zemi vlastně požehnáním. A že turistika s sebou přinesla kromě peněz i vpád techniky, která se ale do těchto křehkých podmínek vůbec nehodí. Valná většina přijíždějících turistů se totiž vůbec nedozví, co to vlastně Nepál je. Cestovní kanceláře celého světa jim zařídí, že sem přiletí letadlem, projedou se autobusem po kotlině, zajedou se podívat na řeku Trisuli, odletí malým letadýlkem do Lukly, nechají se na koni vyvézt na vyhlídku na Everest. A oni pak tvrdí, že byli v Nepálu. Ale co lidi, kteří tu žijí, co jejich duše a pohled na svět, co jejich bohové sídlící tam kdesi nahoře na vrcholcích hor ? Ti všichni zůstávají za skly autobusu jako cosi neurčitého, co vlastně k Nepálu ani nepatří. Jen pár z nich, bláznů, kteří se nebojí puchýřů a otlačených ramen od batohu, se vydávají dál do hor, potí se, funí a mají spoustu času na přemýšlení. Ti se potom vracejí do Káthmandú a smutnýma očima sledují, co dělá „civilizace“ za násilnosti v tomhle nádherném světě.

Ale když si odmyslíte tyto problémy, zůstává před vámi město plné historie. Dnešní hlavní město Nepálu vzniklo vlastně spojením tří historických měst – Pátánu, Bhaktapuru a Káthmandú. Zdejší králové byli a jsou poměrně nafoukaní despotičtí vládcové, proto by žádný z nich nepřenesl přes srdce, že by bydlel ve stejném paláci či městě, jako jeho předchůdce. Proto s každým novým králem se hlavní město přesunulo z Pátánu do Bhaktapuru, pak zase do starého Káthmandú a tak pořád dokola. Díky tomu má dnešní hlavní město tři historická centra, v každém z nich hlavní náměstí se stejným jménem Durbar plné chrámů. Například Durbar square v Pátánu je uváděno jako místo s největší hustotou chrámu na čtvereční metr na světě – je jich tam 74! Do chrámů jako ne-hinduista nesmíte, ale stojí za to i jen je obhlížet zvenčí. Většina z nich je z cihel se střechami v patrech, jak je známe z čínských pagod. A co je na nich nejkrásnější, to jsou vyřezávané rámy oken a nosníky podpírající střechy. Řezbářství je v Nepálu velmi ceněným řemeslem a místní lidé jsou v něm opravdovými mistry. Dřevěné rámy kolem oken jsou často jediným majetkem chudších rodin. A pokud se stane, že se rodina musí přestěhovat, vezme si s sebou do nového domu i tyto rámy oken. Jejich vyřezávané miniaturní napodobeniny jsou častým suvenýrem, který si odtud lidé odvážejí.

V Káthmandú jsme navštívili všechna tři Durbar náměstí, hinduistický chrámový komplex Pashupatináth, prošli budhistickou stúpu Svajambunáth, byli přítomni pohřebním hranicích na břehu řeky Bagmátí, vyjeli si na kole na vyhlídku Nagarkhot, odkud jsou z výšky 2 500 m vidět celé Himaláje. Ale hlavně jsme chodili po tržištích, bočních uličkách, sledovali práci řezníků, kteří porcují maso na kusu plátna přímo na zemi a mají se co ohánět, aby ho uchránili před potulnými psy, obdivovali nesmírnou zručnost místních krejčích, kteří celé dny sedí na bobku na zemi před svým domem či na náměstí, nad sebou deštník proti slunci, před sebou prastarý šicí stroj na kličku, a kterým pod rukama vznikala nádherně vyšívaná trička. Jsou tady hromady dětí, které se smějí a dělají lumpárny jako ostatně všechny děti na světě. Potkávali jsme spoustu domácích zvířat, která se potulují ulicemi a fungují jako „zdravotní policie“, tj.uklízejí odpadky po lidech. Tady totiž neexistují popelnice. Kdo co nepotřebuje, vyhodí to před dům. on se už najde někdo, komu se to bude hodit, ať nějaký chudák nebo pes. Vše se zužitkuje – papír zahřeje bezdomovce při večerním chladu, slupky od banánů milují krávy, o zbytky jakéhokoliv jídla se rozdělí všichni obyvatelé ulice podle pravidla kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jen sem jaksi nezapadá móda přivlečená z „pokročilého“ západu, móda balit vše do mikrotenových sáčků. Ty jsou tady po použití k ničemu, nikomu nechutnají, nikoho nezahřejí, tak se jen válí po ulicích, vítr je honí sem a tam a jen hyzdí. Ale když ti turisté by si tu housku bez toho pytlíku nekoupili, tak co s tím mají chudáci pekaři dělat ? Co by dělali, kupují pytlíky. Ale kam to povede? Tohle by si měl každý bílý člověk uvědomit, že jeho názor na svět a jeho pojetí civilizace a pohodlného života jsou často z pohledu jiné civilizace nesmyslné a dokonce i velice škodí. A měl by o spoustě věcí uvažovat předem, než je začne prosazovat, aby to nedopadlo jako v Austrálii, když sem Evropani přivezli králíky. Ale to je už zase jiná historie.

Tento článek je součástí seriálu Nepál 91. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017