Provazochodcem v divokém Godžálu

Cestování po horách na severu Pákistánu nelze rozhodně doporučit lidem, kteří trpí závratí. Stezky tu tvoří převážně úzké skalní římsy nad stovky metrů hlubokými srázy a břehy burácejících ledovcových řek spojí pouze chatrné provazové mosty nebo lanovky na ruční pohon. Nasednete prostě do koše a necháte se fousatými horaly po zpuchřelém laně přetáhnout přes propast. Nic podobného nechci riskovat, ale několika zlověstným lávkám, připomínajících spíše pavučinu, se při treku do hor prostě nelze vyhnout.

Přejít provazový most u Hussaini vyžaduje akrobatické schopnosti. V Karakoramu je však přes řeky zavěšeno mnoho daleko nebezpečnějších lávek. Klacky jsou vpletené do lan tak daleko od sebe, že malé děti přes most sami přejít nedokážou. Obyvatelé některých vesnic v Godžálu spojují se světem jen takovéto provizorní mosty. Zubaté panoráma pohoří Karakoram nad vesničkou Passu. V kalné a studené vodě řeky Hunzy je možné ulovit pstruhy, které tam kdysi vysadili Britové. Jedním z mála ledovcových jezer v Karakoramu je Borit. Ženy z Godžálu zdobí svou hlavu barevnými kloboučky a lehkým závojem. Jezero pod ledovcem Passu leží na dohled od silnice Karakoram Highway, která je jedinou spojnicí této oblasti ze světem.

V této galerii je 8 obrázků. Zobraz celou galerii

Několik rezem potažených ocelových lan a téměř metr od sebe vzdálená ledabyle otesaná prkna místo podlahy. Tak vypadá most za vesničkou Ašvendan. Křečovitě se přidržuji ve větru vibrujícího provazu, který slouží jako zábradlí. Hluboko pode mnou řve zpěněná řeka. „Budete si připadat jako Indiana Jones“, popisuje toto místo průvodce od Lonely Planet. Kdo mohl tušit, že je to míněno vážně...

Lávka smrti

Už druhý den se plahočím krajem Godžál (též Gojal, Godjal), jak je nazývána nejvýše položená část údolí řeky Hunzy, a tohle byl první most „made in Pakistan“, který jsem musel přejít. Pěkně adrenalinová záležitost, to snad není třeba zdůrazňovat! Na konci dnešní etapy treku mne čeká ještě jedna „lávka smrti“. Má být téměř dvakrát delší než ta, kterou jsem právě překonal. Ale na to, jak se přes ní dostanu, teď raději nemyslím.

Od mostu pomalu šplhám do příkrého svahu po sotva znatelné pěšině. Už po pár stech metrech přestávám slyšet v hlubokém kaňonu schovanou řeku. Majestátní horské ticho přerušuje občas jen pronikavý pískot svišťů, předávajících si navzájem zprávu o blížícím se vetřelci.

Krátce po deváté mám za sebou nejstrmější úsek stoupání. Světlo je už déle než dvě hodiny, ale teprve teď se konečně slunce ukázalo nad nebetyčnými hřebeny hor. Začíná se rychle oteplovat. Postupně proto sundávám bundu, mikinu i košili. Batoh je tak zas o něco těžší.

Brzy zastavuji na příhodném místě, abych si trochu odpočinul po obtížném stoupání od řeky a namazal si obličej ochranným krémem. Slunce má ve výškách kolem čtyř tisíc metrů značnou sílu, o čemž jsem se přesvědčil v minulých dnech. Přestože bylo převážně zataženo, spálil jsem si dokonale nos i uši takovým způsobem, jako bych se polil vařící se vodou.

Vyjma této komplikace mi však nic nestěžuje cestu. Dnes je pěkné počasí a jsem již v horách dost dlouho, takže mám i dostatečnou aklimatizaci. Ta je pro pohyb s batohem v těchto výškách nezbytným předpokladem. Bez ní se člověk v náročném horském terénu potácí jako opilý, což může mít fatální důsledky, neboť každý banální úraz je v těchto odlehlých končinách obrovským malérem.

Šest kilometrů vysoká Katedrála

Kromě říčky Hunzy nemá Godžál se zbytkem údolí příliš společného. Zatímco dole po proudu si lidé hory už částečně podmanili, tato nehostinná pustina jim dosud vzdoruje. Žádné zelené sady a mnohapatrová terasovitá políčka kolem vesnic. Jen monumentální skalnaté srázy, kamenná suť a obrovské ledové štíty. V celém pohoří Karakoram nenajdete patrně drsnější, ale zároveň i krásnější místo.

Godžál je jen velmi řídce obydlen. Nachází se zde pouze asi tucet větších osad, z nichž většina leží přímo na strategické vysokohorské silnici, jíž se říká Karakoram Highway. Největší je Gulmit, kde mají dokonce i poštu. Z turistického hlediska se však zdá být mnohem zajímavější vesnička Passu. Leží na úpatí stejnojmenného ledovce v samém středu Godžálu a začíná tu i většina známých treků. I já jsem vyrazil do hor právě odtud.

Z Passu je fantastický výhled na 6106 metrů vysokou horu Tupopdan, které horolezci pro její elegantní siluetu přezdívají „Katedrála“. V Godžálu trčí k nebi mnoho o více jak kilometr vyšších masívů, ale přesto se právě tato nádherná skalnatá pyramida stala symbolem celého kraje. Včera, když jsem procházel morénou ledovce Passu, nemohl jsem od ní odtrhnout oči.

Nyní se pohybuji téměř po jejím úpatí, a tak její vrchol nevidím. Ale zas se mohu kochat pohledem na sedmitisícový Batura Peak a z něj stékající šedivou masu ledovce Gukhin, pod kterým se mezi topoly a morušemi třpytí nevelké jezírko Borit.

Pohostinné muslimky ze Zarabádu

V poledne sestupuji do malé vesničky Zarabád. Hned mne obklopuje hlouček vykulených dětí. Volají na mne „hallo“ a vždy když jim na jejich pozdrav odpovídám, mohou se potrhat smíchy. Turistů do odlehlého Godžálu příliš nepřijíždí, a tak jsou pro místní stále velkou atrakcí.

Na první pohled vypadá Zarabád primitivně. Nízké kamenné domečky obehnané plůtky z ostnatého roští téměř splývají s okolní krajinou. Vesnička je však překvapivě čistá a útulná. Je vidět, že o ní její obyvatelé svědomitě pečují.

Jeden z usmrkanců mne táhne za ruku k sobě domů. Na dvorku právě jeho dvě starší sestry pod maminčiným dohledem něco kuchtí. Všichni se na mne usmívají a naznačují, ať se posadím, že mohu s nimi poobědvat. Dostávám jemný sýr burus a voňavý, na žhavých uhlících pečený kukuřičný chleba piti. Nakonec vše zapíjím výborným podmáslím diltar.

Paní domu má dlouhé tmavé copy a na hlavě bohatě vyšívaný „kastrolek“. Ten nosí vdané paní nejen na dolním toku Hunzy, ale i zde v Godžálu. Často je přes tuto barevnou čepičku ještě přehozen průsvitný závojíček dupata, ale jen vzácně jej lze vidět spuštěný. Ženy z celého povodí Hunzy jsou velmi sebevědomé a ve společnosti mají postavení, o jakém se ostatním muslimkám v Pákistánu může jen zdát.

Přicházejí mne pozdravit lidé ze sousedství a ukazuje se, že jsou ve vsi kromě několika starců pouze samé ženy. V létě je tomu tak v Godžálu ve většině stálých osad. Muži tradičně každé jaro ženou stáda jaků a ovcí do čtyřtisícové výšky a pasou je na svěžích loukách kolem ledovců. V pohoří Karakoram panuje totiž sucho pouze na dně údolí, zatímco ve vyšších partiích tu spadá dokonce více srážek nežli v Himaláji.

Nebezpečný most

Vesnici opouštím v doprovodu několika starších dam, které míří stejně jako já do Hussaini - patrně na návštěvu příbuzných. Zpočátku pohodlná stezka se hned za prvním zákrutem mění na úzkou skalní římsu, kde jediné škobrtnutí může být osudné. Některé části této zlověstné pěšiny jsou vyspraveny velkými neopracovanými balvany, které se pod nohama podezřele hýbají. To nejhorší má však teprve přijít! V rokli před námi už vidím pohupující se provazový most. Vypadá ještě hůř, než jsem čekal.

Před vesnicí Hussaini jsou vlastně mosty dva. Ten novější a větší je už v troskách. Byl příliš těžký a zimní vichřice jej roztrhaly jako pavučinu. Starý a o polovinu užší most, na němž se dva lidé ztěží vyhnou, slouží pořád. Má asi 150 metrů a na celou tuto délku stačilo jeho stavitelům pouhých 200 šprušlí, prohnutých prkýnek a křivých větví, cikcak vpletených mezi několik ocelových lan. Babky, které mne provázely, přeběhly po těchto bidýlkách přes nebezpečně vyhlížející monstrum za dvě minuty. Tvářily se při tom jakoby nic a chvílemi se snad ani ničeho nepřidržovaly. Mně trvá přechod na druhý břeh o poznání déle, protože nejsem žádný cirkusový provazochodec a pečlivě po celou dobu dodržuji zásadu tří pevných bodů.

Hussaini jsem si zvolil jako konečný cíl treku záměrně. Zdálo se mi totiž, že zdolání zdejšího mostu bude docela stylovým závěrem drsného putování po odlehlém Godžálu.

Střecha světa

Karakoram, který od Himaláje odděluje řeka Indus, můžeme bez nadsázky nazvat střechou světa. Průměrná výška hřebene je zde podstatně vyšší než v Himaláji. Téměř celé pohoří se nachází na pákistánském území, část zasahuje do Číny a Indie. Karakoram zahrnuje devatenáct hor vyšších než 7500 metrů, včetně legendární K2, která je s výškou 8611metrů druhou nejvyšší horou na Zemi. Z těchto hor stékají nejdelší ledovce na světě, s výjimkou subpolárních oblastí. Ledovec Siačhen je 70 km dlouhý, Baltoro 50 km a navazující ledovce Hispar a Biafo měří dokonce téměř 110 km.

Karakoram byl vždy hůře přístupný než Himaláj, jeho hřebeny se zpravidla obcházeli. Jediná známá historická cesta napříč pohořím vedla přes 5575 m vysoký průsmyk Karakoram (tj. Černá suť), který dal později celému pohoří jméno. Dodnes byly některé části Karakoramu jen velmi málo prozkoumány a na vrcholy mnoha jeho bezejmenných sedmitisícovek dosud nevkročila lidská noha.

Na rozdíl od nepálského Himaláje se zatím Karakoram nestal obětí turistické komerce. Trekovat můžete zdarma, kde se vám zlíbí, žádné údolí není zpoplatněno. Nikde ovšem také nestojí žádné stánky s občerstvením, útulné ubytovny a orientační cedule. Nutností je absolutní soběstačnost. Problém je totiž často i sehnat v liduprázdných oblastech nosiče za rozumnou cenu.

Důvodů, proč atraktivní Kararakoram nebyl zatím převálcován turistickým průmyslem, tak jako podobné destinace v Nepálu či Jižní Americe, je více. Jedním z důvodů je jeho poloha v nestabilním Pákistánu, navíc ještě poblíž horké a sporné indické hranice. Tím dalším je jeho obtížná přístupnost. Dostat se hlouběji do hor trvá z hlavního města často i několik dní a běžný turista nemá na podobné harcování čas. A pokud se nechcete mačkat s domorodci v předpotopních autobusech, je to i podnik poměrně drahý, neboť jedinou alternativou je najmutí džípu z řidičem.

V Karakokamu se také nachází minimum snadných treků. Většina tras je velmi strmá a časté jsou úseky vedoucí přes nebezpečné ledovce. Mosty přes divoké řeky jsou naprostou vzácností a ty existující nebudí příliš důvěru. K téměř každodenním zážitkům patří sesuvy kamení, které stírají cesty a znamenají pro chodce smrtelné ohrožení.

Přírodní katastrofa

Karakoram je pohoří z geologického pohledu velmi mladé, kde horotvorné procesy stále aktivně probíhají. Miliony tun kamení se neustále posunují pod tlakem ledu a spolu s pravidelnými závaly a zemětřeseními takřka ze dne na den mění tvář krajiny. To značně komplikuje život zdejším lidem a brání většímu rozvoji této oblasti, neboť každé vynaložené úsilí přijde časem vniveč. Laviny a padající kamení vždy udělá přítrž jakékoli snaze člověka, která nerespektuje neúprosné zákony možná nejdrsnějších hor světa. Na říčkách vznikají také periodicky závaly a nad nimi dočasná jezera. Po protržení hráze vodní přívaly devastují často celé vesnice.

K jedné z největších katastrof došlo v roce 1974 právě Godžálu. Tehdy tu žilo pětkrát více obyvatel, převážně na půdě, která už neexistuje. Gigantický sesuv z bočního údolí Šiškut přehradil Hunzu a vytvořil přehradu, která začala pomalu nabývat děsivých rozměrů. Armáda se ji nakonec rozhodla rozbombardovat, neboť s každým dnem představovala její stoupající hladina stále větší nebezpečí. Přesto zůstalo obrovské jezero, které se ještě tři roky vyplňovalo pískem a štěrkem.

Ráj pro dobrodruhy

Pokud potřebujete k zvednutí hladiny adrenalinu opravdu drsné zážitky, tak budou pro vás hory na severu Pákistánu úplným rájem. Již samotná jízda rozhrkaným busem po slavné Karakoram Highway, jediné silnici spojující tuto oblast se světem, vás zřejmě příjemně naladí. Šance, že se dopravní prostředek zřítí z některého strmého srázu je však za dobrého počasí relativně malá. Skutečně do tuhého může jit, jestli se rozhodnete vystoupit ve vesničce Dasu. Na druhý břeh divoké řeky Indus se odtud lze dostat pouze lanovkou, již tvoří několik lan, ruční naviják a asi dvoumetrový dřevěný koš. Nežli v něm vyrazíte nad zpěněnou vodní masu, mějte na paměti, že na opačném břehu není příliš bezpečno, neboť jej obývají nevyzpytatelné paštúnské kmeny, u kterých často hledají azyl hledaní teroristé a kriminální živly.

Informace na cestu

Ubytování: Ve vesničce Gulmit, která je správním centrem oblasti Godžál, můžete vybírat z několika levných a prostě zařízených podniků. Mnohem lepší polohu má však obec Passu, jejíž okolí patří k nejatraktivnějším partiím pohoří Karakoram. Přímo ve stínu „Katedrály“ leží pohodový hotýlek Batura Inn, který tvoří oprýskané domky zasazené do meruňkového sadu. Cena se pohybuje okolo 5 USD za lůžko. Pokoje nemají vlastní koupelnu a ve společných sprchách teče pouze studená voda. Kempování v přilehlé zahradě je zdarma. Sympatický správce vaří vynikající jídlo a nabízí podrobné mapy okolních hor a ledovců. Pokud se rozhodnete pro vlastní stan, počítejte s velmi nízkými teplotami přes noc a to i v létě. Při táboření na políčkách poblíž horských vesnic si raději vždy vyžádejte souhlas domorodců. Může se stát, že budou chtít za postavení stanu na svém pozemku menší poplatek, ale není to pravidlem.

Doprava: Všechny větší obce v Godžálu leží na strategické silnici KKH (Karakoram Highway) a mají dobré spojení s dolní částí údolí Hunza i s čínskou hranicí. Do Passu i Gulmitu jezdí denně několik autobusů a minibusů z Karimabádu (centrum Hunzy) a Gilgitu, kam se snadno dostanete autobusy z Islamábádu nebo Rawalpindi. Do Gilgitu lze také doletět, čímž si ušetříte šestnáctihodinové kodrcaní busem, ale přijdete o spoustu zážitků s jízdy po možná nejvýše položené asfaltce světa. Letenka přijde asi na 2500 Kč, autobus na 200-300 Kč. Horní část KKH patří k nejbezpečnějším místům v zemi. Nedoporučuje se však odbočovat kamkoli z KKH v její dolní časti, kde protíná neklidnou provincii Indus Kohistan. KKH je jedinou silnicí spojující Pákistán s Čínou. Pokud chcete z Godžálu pokračovat dále do Říše Středu, musíte mít již v pase platné vízum, neboť na hranicích se nevydává.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017