První práce

Chvíli jsem hledal zvonek, pak jsem se rozhodl zaklepat na rám vnější otvírací sítě proti komárům. Po druhém zaklepání se za sítí otevřely domovní dveře - bylo to spíš slyšet než vidět, bylo tam dost tma. Několik vteřin se nic nedělo, síťové dveře zůstávaly zavřené, a já si nebyl jist, zda je v tomto kraji zdvořilé, abych je otevřel zvenčí…

Každému nově příchozímu nabízela tenkrát vláda dvouměsíční jazykový kurz, což někteří považovali za ztrátu času, a raději hned hledali zaměstnání. Zaměstnání mi však přece jen tolik nescházelo ani po těch deseti letech na vlastní noze v Čechách a částečně i v Německu, angličtina mi připadala důležitější. S kamarádem z hostelu jsme si z dovezených peněz honem koupili auto, a já hned, že už vím jak na to, nějaké peníze na přilepšenou si vždycky vyděláme, to mám vyzkoušené z Německa, to spolehlivě funguje. Plán byl jasný - vyjedeme s autem do okolí, a porozhlídneme se, kde někdo přistavuje, nebo staví nový domek, těm se vždycky levná pracovní síla hodí, a nám úplně postačí i dva tři dolary na hodinu, aby bylo na trochu toho benzínu a na cigarety. Nadešel den "D", kdy jsme s kamarádem Mirem zasedli za slepovaný volant svého slepovaného automobilu a vyjeli "podnikat". Měli jsme dokonce už daleko větší slovní zásobu než já tenkrát v Mnichově, tak nám nemělo co zabránit v úspěchu.

Okrajové čtvrtě Sydney z 90% tvoří plantáže přízemních rodinných domků, a netrvalo dlouho než jsme objevili domek, vedle kterého byly natahané šňůrky, a částečně vykopané příkopy zjevně zamýšlené jako základy pro jakousi přístavbu. Jakožto duchovní otec tohoto podniku vyskočil jsem z auta a vykročil k domovním dveřím, ze kterých se na nás už už usmíval náš první "job" v Austrálii. Nešlo nakonec jen o ten "job", těšili jsme se také už na první setkání třetího druhu s typickými obyvateli této země. Není snad lepší způsob jak se sblížit s místním obyvatelstvem, než při tvořivé činnosti vykonávané v duchu vzájemné výpomoci a spolupráce.

Chvíli jsem hledal zvonek, pak jsem se rozhodl zaklepat na rám vnější otvírací sítě proti komárům. Po druhém zaklepání se za sítí otevřely domovní dveře - bylo to spíš slyšet než vidět, bylo tam dost tma. Několik vteřin se nic nedělo, síťové dveře zůstávaly zavřené, a já si nebyl jist, zda je v tomto kraji zdvořilé, abych je otevřel zvenčí. Snažil jsem se tedy tu tmu za dveřmi nějak pozdravit. "Eéééá ?" ozvalo se najednou zevnitř. Neuměl jsem to sice nijak přeložit, ale co se ten dobrý člověk mohl ptát jiného, než co že mu nesu za dobrou zprávu? Jal jsem se tedy vysvětlovat, jak šikovné české ruce se tu nabízejí za laciný peníz ku pomoci na jejich přístavbě. V půli druhé věty mi tma za dveřmi skočila do řeči jakýmsi "úúah éhe", a během mé další snahy o navazování mezikontinentální komunikace se dveře beze slova přibouchly. Byl jsem opravdu v Austrálii. Jak jsem totiž měl brzy zjistit, nejsou takovéhle způsoby žádnou výjimkou ze sociálního chování rodilých "ausíků", zvláště při styku s cizinci.

Až jsme v tu chvíli zatoužili po teplé krajanské náruči. Ale nakonec proč nespojit příjemné s užitečným? - řekli jsme si s Mirem, a hned na příští weekend naplánovali návštěvu Československého krajanského klubu. Vždyť o koho by se člověk mohl lépe opřít v nouzi když ne o krajana - říkali jsme si poučeni zkušenostmi z Mnichovské české hospody, kde vždycky spolehlivě fungovala burza práce a obchodu mezi krajany. Zjistili jsme adresu klubu včetně informace kdy se tam schází nejvíc lidí, a když nadešel den "D-2" vyjeli jsme se ohřát ke krajanskému krbu.

Přijeli jsme prý trochu brzy jak nám sdělila přívětivá paní vedoucí, v restaurační místnosti zatím sedělo v každém rohu po malé skupince lidí, kteří si tiše povídali, buď anglicky, nebo česky. Paní vedoucí si byla jistá, že z těch co tu sedí, určitě nikdo dočasnou levnou pracovní sílu nehledá, s tím prý to asi velká sláva nebude, "on si tu každý dělá všecko sám" informovala nás, ale že k nám někoho posadí, když se objeví krajan, který by aspoň radou mohl být nápomocen. Při třetím pivu si k nám přidal židli blonďák tak něco přes 30 a zahlaholil: "Tak prej ste tu noví kluci jo?" "No to jsme, teda," povídáme a během krátkého hovoru jsme poinformovali příchozího jak teď chodíme do jazykového kurzu, bydlíme na hostelu, za což nám strhávají polovinu podpory, a jak nám ta druhá půlka stačí sotva na cigára, a na benzín už vůbec ne, a že teda nás napadlo, že by nějací krajani mohli tady vědět o nějakém tom "melouchu" - shrabat listí, natáhnout plot nebo vodovod nebo podobně, třeba i za tu nejminimálnější mzdu jen abychom trochu vyplnili ten volný čas co nám takhle zbývá, a abychom než doděláme jazykový kurz, nemuseli za benzín utrácet z peněz našetřených v Německu.

Na naše nadhazované dotazy pokyvoval hlavou, a když dopil svoje pivo, otřel si pusu, a povídá nám docela vážně: "Kluci, já vám poradím - naučte se aspoň trochu anglicky, najděte si taky nějakou práci, našetřte si pak nějaký peníze, a pak se rozmyslíte co dál." Po tom, co jsme mu právě povídali a na co jsme se ptali mi připadalo, že prázdnější informaci nám snad nemohl podat ani pes paní hostinské. Připomělo mi to jeden emigrantský vtip, ze kterého jsem teď neodolal a použil citát: "Na to jsme hele přeci neutíkali, abysme tady dělali! Co si myslíš?" Ten chuděra to ode mne ale vzal smrtelně vážně, vyskočil, div neporazil stůl, a za nesouvislých výkřiků jako: "No s takovou teda tady,...... to jsou teda,... koho to sem,.... no né já to...." do morku kostí pohoršen od našeho stolu překotně a ostentativně odsedl.

Ani akce číslo 2. naplánovaná dle schematu tak osvědčeného v Německu se nám tudíž nevydařila, a navíc to vypadalo, že i těm krajanům žijícím delší dobu v Austrálii cosi z typických národních vlastností začíná chybět.

Tento článek je součástí seriálu Cancy. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017