Punta Arenas

Prvním chilským městem, které jsem navštívil, bylo Punta Arenas, nejjižnější velké město Chile a největší město chilské Patagonie. Dorazil jsem sem po mnohahodinové jízdě autobusem z Ushuaia.

Punta Arenas - celkový pohled na město, v pozadi Magalhaesuv pruliv Punta Arenas - trajekt z Ohnove zeme na pevninu Punta Arenas - pomník Fernaa de Magalhaese na hlavním náměstí Punta Arenas - pomník Fernaa de Magalhaese na hlavním náměstí Punta Arenas - hřbitov

V této galerii je 5 obrázků. Zobraz celou galerii

Chile je země snad s nejpodivnějším tvarem státního území na světě. Dlouhá nudle chilského území je dlouhá zhruba 4300 kilometrů, v průměru je však jen 175 kilometrů široká. Táhne od 18. stupně jižní šířky v oblasti pouště Atacama až po Mys Horn, který leží přibližně na 56. stupni jižní zeměpisné šířky. Pozemní hranice státu jsou dlouhé 6,339 km, z čehož 5,308 kilometrů připadá na hranici s Argentinou, zatímco hranice s Bolívií jsou dlouhé 860 a s Peru jen 171 kilometrů. Rozloha státu je 757000 km2 (skoro 10× větší než Česká republika), v roce 2008 pak mělo Chile zhruba 17 milionů obyvatel. Oficiálním hlavním městem je Santiago, které má v aglomeraci přes 5 milionů obyvatel, žije v něm tedy asi třetina obyvatel Chile. De facto druhým hlavním městem je pak Valparaíso, v němž sídlí chilský parlament.

Díky tvaru svého území se na území Chile vyskytuje několik klimatických pásem. Zemi můžeme rozdělit přibližně na tři části. Na severu se nachází poušť Atacama, nejsušší poušť světa, kde téměř nikdy neprší. Město Arica (u hranice s Peru) se obvykle uvádí jako nejsušší místo světa, kde průměrné roční srážky jsou pouze 0.76 mm. Číslo je průměrné a v praxi to znamená, že zde prší v průměru 4× za 100 let. Sucho je způsobeno jednak polohou tohoto území ve srážkovém stínu And, a potom rovněž vlivem studeného Peruánského (Humboldtova) proudu, díky němuž se k pobřeží nedostane ani vzdušná vlhkost z oceánu. Na severu Chile také leží sopka San Pedro (6154 m.n.m.), která je pravděpodobně nejvyšší činnou sopkou světa (kandidátů na tento „titul“ je ovšem více). Rovněž se zde (na hranici s Argentinou) nachází nejvyšší hora Chile, Nevado Ojos del Salado (6891 m.n.m.), která je druhou nejvyšší horou Jižní Ameriky a zároveň i dalším žhavým kandidátem na titul „nejvyšší činná sopka světa“ (co to je „činná sopka“, je ovšem sporné).

Střední Chile (zejména okolí měst Santiago a Valparaíso) má příjemné subtropické klima, které se velmi podobá tomu středomořskému. V této oblasti se pěstuje mimo jiné vinná réva a Chile je jednou z předních světových vinařských velmocí. Jižní Chile se pak vyznačuje mírným klimatem a nesmírně členitým pobřežím, které připomíná Norsko. Je tu mnoho ostrovů a fjordů. Leží zde i největší čistě chilský ostrov, Chiloé (rozloha 8394 km2).V této oblasti jsou také mimořádně vysoké srážky, dokonce nejvyšší na světě mimo tropický pás. Zde totiž převládá větrné proudění ze západu, tedy z Pacifiku. Když tento vlhký vzduch narazí na pobřežní horská pásma, prší velmi vydatně. V Jižním Chile byl také zaznamenán jeden světový rekord – 22.5.1960 tu bylo naměřeno zatím nejsilnější zemětřesení v historii. Mělo sílu 9.5 stupně Richterovy stupnice a jeho epicentrum bylo asi 100 kilometrů od pobřeží Chile nedaleko města Valdivia. Chile se rovněž často udává jako země s největším počtem zemětřesení ročně. Chile rovněž patří polovina Ohňové země, což je největší ostrov Jižní Ameriky (celková rozloha ostrova je 47922 km2).

Na jihu Chile leží také oba nejjižnější body Jižní Ameriky. Nejjižnějším bodem samotné pevniny je mys Cabo Froward. Leží na 53o54’S. Toto místo leží na konci Brunšvického poloostrova (Península Brunswick), nedaleko významného chilského města Punta Arenas, a je omýváno vodami Magalhãesova průlivu. Nejjižnějším bodem celého světadílu (včetně ostrovů) je pak nejjižnější ostrůvek souostroví Islas Diego Ramirez. Tento bod má souřadnici 56o32’S. Tyto ostrovy patří Chile a nacházejí se kousek na jih od známějšího mysu Horn (Cabo de Hornos), který je jinak všeobecně považován za „konec“ Jižní Ameriky (i mys Horn ovšem leží na malém ostrůvku). V Chile také leží nejjižnější město světa, za které lze zřejmě považovat Puerto Williams. To leží na ostrově Isla Navarino (na jih od ostrova Ohňová země) na 54o56‘S a v současnosti má lehce přes 2000 obyvatel. Jih Chile je poměrně strategická oblast, neboť Chile ovládá zčásti (kanál Beagle, Drakeův průliv) či zcela (Magalhãesův průliv) všechny důležité průlivy, spojující Pacifik s Atlantikem.

Přímou součástí Chile jsou ovšem i některé vzdálenější ostrovy. Na západ od chilského pobřeží leží souostroví Islas de los Desventurados a Islas Juan Fernández (600 kilometrů na západ od pevniny, dva hlavní ostrovy se jmenují Isla Alejandro Selkirk a Isla Robinson Crusoe). Tyto ostrovy se ještě řadí do Jižní Ameriky, avšak Velikonoční ostrov (Isla de Pascua, polynésky Rapa Nui), který je rovněž přímou součástí Chile, leží 3700 kilometrů na západ od chilské pevniny a řadí se již do Oceánie, neboť jeho původní obyvatelstvo je polynéského původu. Kousek na východ od Velikonočního ostrova pak leží další chilský ostrov, Sala-y-Gómez, který má souřadnici 105o28’W a lze ho považovat za nejvýchodnější bod Oceánie (což je ovšem diskutabilní tvrzení – tento bod leží v Oceánii nejdále směrem na východ od Austrálie, avšak nachází se již na západní polokouli). Díky těmto ostrovům je tedy Chile jednou z několika zemí, které leží ve dvou světadílech – v Jižní Americe a v Oceánii.

Ekonomicky patří Chile k nejvyspělejším zemím Jižní Ameriky, lépe je na tom pouze Trinidad a Tobago a Argentina. Chile má veliké zásoby barevných kovů a je dlouhodobě daleko největším světovým producentem mědi (těží více než třetinu světové produkce). Celosvětově významná je i těžba stříbra a chilského ledku, který byl dříve hlavní surovinou pro výrobu střelného prachu.

V zemědělství je významné především pěstování vinné révy a chilská vína jsou velice žádaná. Chile je také rybářskou velmocí a dlouhodobě patří (spolu s Peru) mezi největší světové producenty ryb. Obyvatelé Chile jsou převážně běloši či mesticové (celkově 95% populace), zbylých 5% připadá na původní indiánské obyvatele, z nichž nejpočetnější jsou Mapučové. Velká většina obyvatelstva se hlásí k římskokatolickému vyznání.

Administrativně se Chile dělí do 15 regionů. Regiony mají své názvy i tradiční čísla. Čtrnáct z nich je očíslováno římskými číslicemi (I-XV., číslovka XIII. však byla vynechána!), pouze u hlavního města se místo římské číslice používá zkratka RM (Región Metropolitana). Chile si dělá nárok i na svůj vlastní sektor v Antarktidě, tento nárok však není mezinárodně uznáván. Jednak se „chilský sektor“ částečně kryje s nároky Argentiny a Velké Británie, a pak byly územní nároky všech států světa zmrazeny Antarktickou smlouvou, která vešla v platnost v roce 1961 a v roce 1991 byla prodloužena.

Historie Chile

Před příchodem Španělů ovládali sever Chile Inkové, zatím co ve středním a jižním Chile žili Mapučové (též Araukáni). Prvními Evropany, kteří se dostali na dnešní chilské území, byli Fernão de Magalhães a jeho druzi, kterým se podařilo najít průliv z Atlantiku do Tichého oceánu, nesoucí dodnes Magalhãesovo jméno. V roce 1535 pak proniknul na opačný konec Chile Diego de Almagro se svými conquistadory, když se sem vydali hledat zlato ze sousedního Peru. Další conquistador, Pedro de Valdivia, založil v roce 1541 město Santiago. Chile vyhlásilo svou nezávislost na Španělsku 18.září 1810, fakticky ji však získalo až po velkých bojích 12.února 1818. Rozhodující podíl na osvobození Chile měl argentinský generál José de San Martín, který překročil se svým vojskem Andy a osvobodil Santiago. Španělsko však uznalo nezávislost Chile až v roce 1840.

Chile bylo v momentě vyhlášení své nezávislosti poměrně malým státem a jeho území zahrnovalo jen dnešní střední Chile, v poslední čtvrtině 19. století však zahájilo mohutnou expanzi a během pouhých 10 let výrazně zvětšilo své území. V letech 1879–1883 proběhla pacifická válka (anglicky War of the Pacific), ve které se proti Chile spojily Bolívie a Peru. Chile však zvítězilo a připojilo území kolem dnešních měst Antofagasta a Arica, přičemž Bolívie po této válce ztratila definitivně přístup k moři. Chile tak výrazně prodloužilo své území směrem na sever a zároveň ovládlo důležitá naleziště mědi a ledku, které dodnes tvoří nejcennější nerostné bohatství země. V 80. letech 19.století pak Chile po krvavých bojích proti indiánským Araukánům (a po dohodě s Argentinou) ovládlo i krajní jih jihoamerického kontinentu. V roce 1888 Chile anektovalo Velikonoční ostrov a jeho území tak definitivně dosáhlo dnešní podoby..

Z novější historie je známá především vojenská diktatura, kterou roku 1973 nastolil generál Pinochet (celým jménem Augusto Pinochet Ugarte), když svrhnul krajně levicovou vládu Salvadora Allendeho, která se snažila zavést v zemi socialistický režim a začala znárodňovat doly, průmysl a velkostatky. Pinochet pravděpodobně zabránil naprostému hospodářskému rozvratu a vzniku komunistického režimu kubánského typu. V ekonomické oblasti se Chile za jeho vlády velice dařilo a stalo se jednou z nejvyspělejších zemí Jižní Ameriky. Pinochetova diktatura však byla velmi krvavá. Tisíce lidí bylo zavražděno, desítky tisíc dalších bylo mučeno, vězněno nebo bylo nuceno odejít do exilu. Zvláště „proslulým“ se stal Národní stadion v Santiagu, kde byl zřízen jakýsi koncentrační tábor. Byl to stejný stadion, na kterém hrálo Československo finále mistrovství světa ve fotbale proti Brazílii v roce 1962 (a Chile dosáhlo na tomto MS rovněž největšího úspěchu ve své fotbalové historii, když skončilo třetí). Pinochetova diktatura nakonec skončila poklidnou cestou v roce 1989, kdy skončilo jeho poslední prezidentské volební období a voliči v plebiscitu odmítli prodloužit Pinochetovi prezidentský mandát. Chile se pak stalo standardní demokratickou zemí.

Punta Arenas

Punta Arenas je největším městem na pobřeží Magalhãesova průlivu. Je hlavním městem chilského regionu Magallanes (region XII, celý oficiální chilský název regionu je „Magallanes y Antártica Chilena“, ovšem „chilský sektor“ Antarktidy je ve skutečnosti součástí Chile jen v bujné fantazii Chilanů). Punta Arenas má v současnosti 146000 obyvatel (údaj z roku 2008), je tedy podstatně větší než Ushuaia a navíc počet obyvatel poměrně rychle roste. Je největším městem chilské Patagonie a třetím největším městem celé Patagonie (po argentinských městech Neuquén a Comodoro Rivadavia). Místní obyvatelé jsou především potomky imigrantů španělského a chorvatského původu.

Punta Arenas znamená doslova „písečný bod“. Město leží na Brunšvickém poloostrově poloostrově (Península Brunswick). Jižně od Punta Arenas leží na tomto poloostrově nejjižnější bod celé Ameriky (nepočítáme-li ostrovy) a tím je mys Cabo Froward. Leží na 53o54’S. Na jih od tohoto mysu se ovšem nachází spousty ostrovů, z nichž největší je Ohňová země (španělsky Isla Grande de Tierra del Fuego).

Prvním Evropanem, který se dostal do okolí dnešního Punta Arenas, byl Fernão de Magalhães, který tudy proplul v roce 1520 na své slavné plavbě kolem světa. Magalhães byl sice Portugalec, ale ve španělských službách, a tak území kolem Magalhãesova průlivu připadlo Španělsku. Španělé také záhy učinili první pokus o vybudování stálé osady a v roce 1584 založili na březích průlivu osadu zvanou Nombre de Jesús.

Prvním kolonistům se zde ovšem vůbec nedařilo, o čemž výmluvně svědčí název Puerto Hambre (Hladový přístav), který se vžil místo názvu původního. Přístav zanikl už v roce 1587. A tak stálé osady založila v této části Patagonie až v 19. století vláda nezávislého Chile. Punta Arenas bylo založeno v roce 1848. Původně toto místo sloužilo hlavně (podobně jako „sousední“ argentinská Ushuaia) jako trestanecká kolonie. Postupně se hlavním pilířem zdejší ekonomiky stal chov ovcí a neméně důležitý byl i zdejší přístav, ve kterém často zastavovaly parníky, plující Drakeovým průlivem, aby doplnily zásoby uhlí. Význam přístavu ovšem silně poklesnul po otevření Panamského průplavu v roce 1914.

Dnes je Punta Arenas poměrně bohatým městem. V okolí se těží ropa a hnědé uhlí a chov ovcí je stále důležitý, stejně jako těžba dřeva a rybolov. Velký význam pak má v poslední době turistický ruch. Spolu s argentinským městem Ushuaia a novozélandským Christchurchem patří Punta Arenas mezi nejvýznamnější přístavy, ze kterých jezdí lodě s turisty do Antarktidy. Průměrná roční teplota v Punta Arenas je 6,3 °C a za rok tu spadne 397 mm srážek. V Punta Arenas často vanou zběsilé vichry o rychlosti až 130 km/hod. Město leží přibližně na 53. rovnoběžce.

Na Cestě – Z Ushuaia do Punta Arenas

Poté, co jsem se vrátil z Antarktidy, strávil jsem v Ushuaia dva dny. Víceméně jsem je strávil na hotelu u počítače. Na internetu jsem se mimo jiné dozvěděl, že v Drakeově průlivu bylo poměrně silné zemětřesení, my v Ushuaia (bylo to někdy v noci) jsme však necítili nic. Vyrazil jsme na jednu vycházku do přístavu jachet a viděl jsem tam ve vodě prohánět se nějakého zbloudilého lachtana – tady bych ho tedy nečekal.

Třetího dne ráno jsem pak vyrazil do Punta Arenas. Autobus vyrazil po 7:00. Byl chilský, úplně plný a velmi nepohodlný, zvláště když to porovnám s hyperluxusem v brazilských a argentinských busech. Místo na moje dlouhé nohy tu skoro nebylo. V autobuse byla zpočátku taky pěkná zima, ale řidič se nad námi nakonec smiloval a vypnul klimatizaci. Na hranicích opět zdlouhavá byrokracie, museli jsme u Chilanů dokonce projet rentgenem všechna zavazadla. Překročením hranice si připisuji 58. bod do Kompasu a z nezávislých států Jižní Ameriky mi tak už zbývá jen Bolívie a Trinidad a Tobago.

Po 12.5 hodinách jízdy jsme konečně dorazili do Punta Arenas. Vystřelil jsem z autobusu rovnou do hostelu „Backpacker’s Pa­radise“, který jsem si našel v Lonely Planet, a ubytoval se tu. Důvodem mého spěchu byl fakt, že v sezóně jsou zde hotely pěkně narvané. Však také turisté, kteří přišli pozdě večer, spali na zemi na matracích, protože všechny postele byly obsazené. Dříve jsem obvykle vždy nejdříve ve městě obešel tak dva až čtyři hostely a pak se teprve ubytoval, ale teď jsem na stará kolena zlenivěl a většinou se ubytuji hned v prvním. V hostelu jsem také potkal dalšího „Čecha číslo 9“, Ondřeje, který se vydal sám na měsíc do Argentiny a Chile.

Druhého dne jsem vyrazil na prohlídku města. Kdosi mě varoval, že do Punta Arenas nemám ani jezdit, protože je to hnusné město. Není to tak hrozné. Pravda, Punta Arenas se nemůže pochlubit tak krásnou okolní přírodou, jako Ushuaia. Okolí města je ploché či mírně zvlněné, hory nikde a Magalhãesův průliv také není tak pěkný jako kanál Beagle. Na rozdíl od Ushuaia je však Punta Arenas opravdu velkým městem. Není to jen o počtu obyvatel (Punta Arenas je dvaapůlkrát větší), ale i o charakteru zástavby. Ushuaia je taková rozrostlá vesnice. Má sice 60000 obyvatel, ale nemá ani pořádné náměstí a vyrostla hlavně kolem přístavu díky turistickému ruchu. Ale v Punta Arenas je vidět, že to je opravdové město se vším všudy. Je tu docela hezké hlavní náměstí (Plaza Muñoz Gamero), kterému dominuje pomník Fernãa de Magalhãese, který se tu ovšem hezky po španělsku přepisuje jako Hernando de Magellanes. Pomník byl postaven v roce 1920, přesně 400 let poté, co tudy slavný Portugalec proplul. Na náměstí pak lze zahlédnout i docela honosné „koloniální“ budovy, které nepostrádají prvky jisté monumentality – s tím se v Ushuaia nesetkáte.

Co mě ale docela zklamalo, to je zdejší pobřeží. Probíhá tu rozsáhlá rekonstrukce nábřeží, takže možná za rok to tu bude moc pěkné, ale teď je všechno rozkopané. A lodí jsem tu také moc neviděl, to v Ushuaia panoval mnohem větší námořní ruch. Za pozornost stojí určitě místní hřbitov. Zde evidentně platí, že lidé si nejsou rovni ani po smrti, protože někteří umrlci, ještě předtím než umřeli, považovali za nutné postavit si kolosální hrobky. Tyto náhrobky pak vyčnívají mezi obyčejnými hroby. Hřbitov je krásně upraven a dokonce tu mají i „ulice“, pojmenované podle květin. Mimochodem, na hřbitově je krásně vidět, jak početný zde kdysi byl chorvatský živel. Soudě podle letopočtů na hrobech, zemřeli téměř všichni Chorvati někdy mezi lety 1930 – 1950. Potom už jen sem tam nějaký, čili nabízí se dvě hypotézy – buď všichni vymřeli (nepravděpodobné), nebo byli postupně asimilováni potomky Španělů. I dnes ovšem můžete na Chorvaty ve městě narazit, je tu například „Chorvatský dům“ či Sokol. Na začátku 20. století tu zase zemřelo dost Britů.

Jinak považuji za vhodné připomenout, že Chile, stejně jako Brazílie, Argentina a Uruguay, je normální vyspělou zemí a vypadá to tady asi jako u nás. Občas se někde stále můžete dočíst, že to jsou rozvojové země, což ovšem u Chile už hezky dlouho neplatí.

A ještě aktuální informace. Předevčírem se konalo druhé kolo prezidentských voleb a včera byly ohlášeny oficiální výsledky. Zvítězil kandidát pravice, miliardář Sebastian Piñera. Získal 52%, jeho protivník, levicově orientovaný Eduardo Frei (zastával prezidentský úřad již v letech 1994–2000) 48%. Poprvé od konce Pinochetova režimu se pravice dostala k moci ústavní cestou, předtím dvacet let vládla levice. Včera na hranicích ovšem stále ještě visel portrét současné prezidentky Michelle Bachelet Jeria. Chile je, stejně jako ostatní latinskoamerické země, prezidentskou republikou a prezident stojí zároveň v čele vlády. Třeba se také někdy dočkáme toho, že nám naši politici milostivě dovolí, abychom si sami mohli zvolit hlavu státu. V české historii se tak zatím nikdy nestalo…

A jedna věc mě ve městě opravdu zaskočila – je tu hinduistický chrám! Bohužel byl zavřený, ale když jsem na něj náhodou narazil, bylo to opravdu nečekané.

Jeden den je na prohlídku města až až. Pokud ovšem nechcete navštívit okolí. Můžete se například vydat po stopách prvních zoufalých osídlenců do Puerto Hambre (moc toho ovšem z osady nezůstalo), navštívit tučňáčí a lachtaní rezervaci nebo trekovat po okolí (pěšky můžete dojít například na Mys Froward, nejjižnější bod jihoamerického kontinentu, který leží 90 km jižně od Punta Arenas). Já jsem však viděl tučňáků v Patagonii, Jižní Georgii a Antarktidě snad milión. A na treking se vydám, ale o kousek dále – mým dalším cílem bude Národní Park Torres del Paine. Ale o tom až příště.

Punta Arenas – shrnutí a praktické informace

Orientační kursy v lednu 2010: 100 chilských pesos (dále CP) = 4 Kč, 1 argentinské peso (AP) = 5 Kč

Doprava: Autobus Ushuaia (Argentina) – Punta Arenas (Chile): 558 kilometrů, 12.5 hodiny jízdy, 200 APOD. Autobus Punta Arenas – Puerto Natales: 254 kilometrů, 4 hodiny jízdy, 5000 CP).

Ubytování: Punta Arenas – hostel „Backpackers Paradise“, 5000 CP na osobu a noc v dormitory pro 8 osob. Hostel je menší a převládá v něm rušná, ale přátelská atmosféra.

Jídlo a pití: Zatím jsem nakupoval pouze v supermarketu. Ceny jsou stejné či snad nepatrně vyšší než v Argentině. Pivo se prodává v litrových lahvích, stejně jako v Argentině. Litrovka nejlevnějšího ležáku Becker stojí 800 CP.

Internet: V hostelu je wifi síť zdarma, občas ovšem úplně vypadne. Ve městě jsem viděl (ale nevyužil) internet za 500 CP za hodinu.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-punta-arenas-2010.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-punta-arenas-2010.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Jižní Amerikou. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář
Cestovní pojištění rychle online:
www.srovnejto.cz/cestovni-pojisteni-online/

Diashow Oregon