Qom

Cesta vlakem z Andimešku do Qomu proběhla hladce. Spali jsme v lehátkovém kupé s ještě třemi dalšími muži. Jeden z nich byl policista v civilu a druhý inženýr přes těžbu ropy. Všichni kromě mne a Ištvána měli namířeno přímo do Teheránu. Než jsme usnuli, docela pěkně jsme si v rámci jazykových možností popovídali a nakonec se oddali sladkému snění. Já si dosyta užíval možnosti ležet, protože několik předchozích nocí jsme strávili v sedě v autobusech.

Polovyschlé koryto řeky v Qom. Qom - vstup do areálu Fatiminy hrobky. Qom - náboženská policie střeží vstup do areálu hrobky Fatimy. Qom - náměstí před hrobkou Fatimy. Nejvýznamnější islámské duchovní učiliště je právě v Qomu, kde studoval i Chomejní. Jeden z mnoha sálů v komplexu hrobky Fatimy. Nádvoří hrobky Fatimy. Qom - večerní odpočinek na náměstí před hrobkou Fatimy. Qom - soumrak přináší hru barev. Qom - soumrak přináší hru barev.

V této galerii je 12 obrázků. Zobraz celou galerii

Byla sobota 19.5.2007 sedm hodin ráno, když náš vlak dorazil do Qomu. Se všemi jsme se vřele rozloučili a vystoupili na nástupišti. Domníval jsem se, že jsme tomu zpropadenému horku ujeli na sever, ale přivítalo nás opět pražící slunce. Teď už bude v podstatě jedno kde budeme, kromě severo-západního Íránu je totiž teplo všude. Ale dalo se v porovnání s Perským zálivem snést.

Jako obvykle jsme nejprve absolvovali několik neúspěšných jednání s nepřesvědčitelnými hoteliéry, než se nám podařilo nalézt ubytování, které bylo přijatelné. Jak z hlediska ceny, tak z hlediska kvality ubytování. No, tentokrát to nic extra nebylo. Jedna místnost s oknem na chodbu, hlučnou vrtulí od klimatizace a zápachem po jakési dezinfekci. Ale vzhledem k faktu, že nic jiného nebylo a beztak tu budeme jen pár hodin přes noc, jsme to překousli. Po nezbytné sprše jsme se s Ištvánem rozešli každý svým směrem. V podstatě jsme spolu pouze přejížděli z místa na místo a pak si každý chodili sám. On preferoval jiné cíle a já také. Navíc, pro mne to bylo lepší i z hlediska sblížení se s místními lidmi. Jde to lépe, pokud jste sám.

Qom je velice zajímavé místo. Památek zde není až tolik, ale ty, které tu jsou stojí rozhodně za to. Tak především je zde komplex hrobky Fatimy, sestry Imáma Rezy, který je pohřben v Mašadu a jejich otec je oním králem z Pohádek Tisíce a jedné noci. Alespoň tak se to uvádí v dostupných pramenech. Oba zemřeli v devátém století n.l. a k jejich hrobkám přichází především nemocní lidé, protože víra v uzdravení na tomto místě je nesmírně silná. Komplex Fatimy v sobě zahrnuje nejen její posvátný hrob, ale také řadu mešit, knihoven, studoven a odpočinkových sálů. Naneštěstí je celý komplex tzv. haram, což znamená, že je pro nemuslimy nepřístupný. Zkoušel jsem to, ale u každého z několika vchodů stojí stráž a bedlivě sleduje kdo vstupuje dovnitř. Samozřejmě jsem byl okamžitě rozpoznán a zastaven. Po chvíli diskuze byl strážce ochoten mne na chvíli pustit na nádvoří, ale to se nelíbilo jednomu ze starých poutníků, který se rozkřičel a nechtěl ani slyšet o přítomnosti nevěřícího. Nechtěl jsem dělat problémy a rozdmýchávat vášně, takže jsem si ze vstupní brány udělal jednu povolenou fotografii a odešel jsem. Ještě jednou jsem se zadíval na strážce, který jen pokrčil omluvně rameny a dál se ovíval předmětem, který se u nás používá jako prachovka. Oni to tu tito uniformovaní nosí všichni, ale nedokázal jsem zjistit k čemu.

Jelikož jsem tušil, že nebudu úspěšný, ani jsem necítil zvláštní lítost. Vnitřně jsem se vyrovnal se skutečností, že dovnitř se prostě nedostanu. Ale to jsem netušil, jaká dobrodružství mne ještě čekají. Nejprve jsem se rozhodl, že navštívím největší íránskou univerzitu pro duchovní. Studoval zde dokonce ajatolláh Chomejní a vyučují zde ti nejlepší šíítští teologové. A to mne zajímalo.

Areál univerzity je přístupný všem. Je to rozlehlá budova, po jejímž obvodu jsou studovny a třídy pro výuku a na nádvoří stojí krásná mešita. Ze všech oken se ozývaly hlasy vyučujících a všude se procházeli studenti s knihami a živě diskutovali mezi sebou, nebo se svými profesory. Dal jsem se do řeči s jedním mladým učitelem, který vyučuje španělštinu a angličtinu. Prozradil mi, že podle barvy turbanů na hlavě je možné rozpoznat, zda dotyčný duchovní pochází z rodové linie proroka Mohameda, či nikoliv. Ti, kteří mají turban v barvě zelené, nebo černé, do ní patří. Ti s bílým turbanem ne. Chvíli jsme si povídali a pak šel kolem jeden z jeho studentů a zdvořile ho požádal, zda by se mne ujal a provedl mne.

Alí byl asi dvacetiletý kluk, který studuje teologii. Ptal se mne jak se mi líbí v Íránu, co jsem zatím již viděl a kam mám namířeno. Velmi ho potěšilo mé kladné hodnocení jeho země a nakonec jsme se dostali k náboženským tématům. Má v úctě jak židovství, tak křesťanství, ale je přesvědčen, že ačkoliv Alláh tato náboženství seslal, lidé je překroutili a proto udělal třetí pokus a poslal zjevení Mohamedovi. A toto náboženství se již zachovalo v čisté, nezměněné podobě a proto je nejlepším ze všech.

Poněkud jsme se neshodli v hodnocení Krista, kterého pokládají za významného proroka, ale za nic víc. V žádném případě není a nikdy nebyl Božím Synem. A samozřejmě nezemřel na kříži, ale byl zázračně zachráněn. V tomto bodu jsme se neshodli a hrozila mírná názorová kolize. Řekl jsem Alímu, že ačkoliv máme na některé věci rozdílné názory, musíme se vzájemně respektovat a dovolit tomu druhému, aby měl možnost se svobodně rozhodnout jaké stanovisko zaujme. Jinak skončíme v náboženských válkách, které byly vždy těmi nejkrutějšími. Souhlasil, ale i tak mi nabídl abych zde zůstal a zdarma (díky stipendiu, které bych dostal) studoval islám. Prý by mi to zařídil a všichni by si cenili mé přítomnosti. Ač nerad, musel jsem ho zklamat. Doma by asi nebyli rádi, kdybych se vrátil v noční košili a s turbanem na hlavě. To ho rozesmálo a napětí, které se vytvořilo opadlo.

V průběhu rozhovoru se mne zeptal, jestli jsem byl v komplexu Fatimy. Když jsem mu vylíčil svůj ranní zážitek tak mi nabídl, že mi pomůže. Nejprve je prý nutné se zbavit všech vnějších baťůžkářských znaků. U jednoho jeho známého obchodníka jsem tedy zanechal batoh i taštičku s doklady, která mi visela kolem krku. Pozitivně zhodnotil můj několikadenní vous, který již prý vypadá docela slušně íránsky, ale jeho narezlá barva se sem prý moc nehodí. Ale aby celkový dojem byl dokonalejší, omotal mi kolem hlavy arafat šátek a v objetí, jak je to zde mezi muži zvykem, se mnou vstoupil do prostoru haram. Asi vám nemusím příliš zdůrazňovat, že ve mne byla poměrně malá dušička. Vůbec jsem nevěděl jak se mám chovat. Snažil jsem se vypadat co nejvíc muslimsky, ale vlastně jsem nevěděl, jak se to dělá. Především se při vstupu nepokřižovat, jak je zvykem v kostele, to bych asi letěl dřív, než bych vstoupil.

Nikomu jsem se nedíval přímo do očí a malý fotoaparát jsem měl ukryt v kapse. Ačkoliv razím cimrmanovské heslo, že svou pravdu nebudeme skrývat, tady jsem si tím tak jist nebyl. Alí se šel podívat přímo do hrobky a mě doporučil, aby tam nechodil. Těsná blízkost muslimů by mne mohla prozradit a i když by mi nikdo neublížil, není dobré příliš dráždit. Zůstal jsem proto venku na nádvoří a pořídil několik rychlých fotografií. Čekal jsem na Alího a když vyšel ven, postupně jsme si prohlédli několik sálů a mešit uvnitř komplexu. Dobrodružství se pomalu chýlilo ke konci a já byl rád, že to mám za sebou. Hlavně kvůli tomu, že první, kdo by měl problém, by byl Alí. A to bych nerad. Venku před komplexem jsme se rozloučili a věděli, že už se neuvidíme.

Nad Qomem se pomalu snášel podvečer a já se rozhodl koupit si něco k jídlu, hlad na mě zaútočil s nebývalou silou. Stačil kousek chleba, který jsem si zde zamiloval. Ale sehnat pekárnu je problém. Patří k nejméně značeným obchodům a identifikovat se dá pouze podle vůně. A pokud máte to štěstí, že ho objevíte, bývá tam většinou nemalá fronta místních žen, které v boji o chleba ztrácí veškerou cudnost a ostych. Chlap nechlap, cizinec nebo místní, pro toho svýho mužskýho si kus žvance třeba vybojuju. Ne nebojte, potravin je tu dost, ale proč ztrácet čas čekáním, když si svůj díl můžete vykřičet a vyhádat. Na to už ale našinec není zvyklý, ale buďte trpěliví, v temných koutech své duše rychle tuto schopnost objevíte. A ostatní vás budou ještě pochvalně plácat po zádech.

S kusem chleba, který by dal s klidem přehodit díky své velikosti přes rameno jsem se procházel večerním Qomem. Střídavě jsem si utrhával kousky a dával je do úst a fotil okolí. Náměstí hýřilo všemi barvami a dlažba byla příjemně vyhřátá. Během chvíle se u centrálního vodotrysku shromáždily stovky lidí a korzovali, povídali si a jen tak se bavili s přáteli, zatímco jejich děti vesele dováděly. Dokud jsou malé, je jim lecos dovoleno a i malé dívenky si mohou v případě potřeby dupnout a svého otce neposlechnout. Do určitého věku je to pokládáno za úsměvné a všichni to hodnotí jako roztomilé. Asi tuší, že za čas bude muset tatáž dívenka své chování změnit a přizpůsobit se. Tak ať si užije, dokud je čas. Ale nemylte se, v Íránu, alespoň co jsem viděl, se muži ke svým ženám chovají velmi uctivě a zdvořile. A na nich jsem neviděl nějakou zakřiknutost, naopak mají v sobě docela oheň a myslím si, že v soukromí se dokáží docela slušně odvázat.

Když jsem se tak procházel prostorným náměstím a pozoroval korzující obyvatele, dostal jsem se až k jedné ze vstupních bran do komplexu Fatimy. Několik nočních fotografií okolí jsem již pořídil, ale najednou mne napadlo vyfotografovat vnitřní nádvoří komplexu z venku. Věděl jsem, že to není zakázáno a tak nic zlého netuše jsem si připravil fotoaparát a pár fotografií udělal.

Najednou mne oslovil jakýsi mladík a něco po mě chtěl. Uměl pouze persky, takže jsem nedokázal pochopit o co šlo. Pak začal někam telefonovat a já chtěl odejít. Měl jsem pocit, že mu nemohu pomoci, tak jsem nechtěl ztrácet čas. Ale gestem ruky mi dával najevo abych zůstal. Pak mne vyzval, abych šel za ním. Po pár metrech jsme se ocitli před buňkou policejní hlídky, která měla na náměstí své stanoviště. A tam jsem pochopil. Ve chvíli, kdy mne dva policisté zatýkali jsem si uvědomil, že onen muž nepotřeboval poradit, ale že mu vadilo mé fotografování, i když bylo legální a tak se domlouval s policií.

Nedalo se nic dělat, než jsem si uvědomil co se děje, seděl jsem v koutku buňky. Můj pas i fotoaparát si prohlíželi policisté. Očividně nevěděli co se mnou. Po chvíli někam zatelefonovali a asi do patnácti minut se dostavil jejich nadřízený. V civilu. Nebudu si hrát na hrdinu, měl jsem strach. Být zatčen náboženskou policií v islámské zemi není legrace. Oni neuměli ani slovo anglicky a já zase persky. Zatímco mi postupně zkonzumovávali můj chleba a prohlíželi si fotografie ve fotoaparátu, čas utíkal a hodiny míjely jedna druhou. Ačkoliv se mi snažili naznačit, že vše bude dobré, nijak mne to neuklidnilo. Pak mne napadlo ukázat jim fotografie mé rodiny. Tehdy jsem pocítil, že se prolomily ledy. Íránci si velmi cenní rodiny a tak je tato fotografie nesmírně zaujala.

Jeden z policistů byl starší muž před důchodem a evidentně se spíš zajímal o to, aby si zbývající čas odsloužil v klidu. Ten druhý byl mladý, asi dvacetiletý kluk. Takový energický, plný elánu a ideálů. A jejich nadřízený? Pořád někam telefonoval a nevěděl co dál. Problém nebyl v tom, že mne zatkli. Po chvíli zjistíte, že lze s druhou stranou komunikovat i za těchto okolností. Nejhorší byla nejistota, co bude dál. A nevěděli to ani oni sami.

Asi po čtyřech hodinách přijelo policejní auto a já byl vybídnut, abych si do něj nastoupil. Neměl jsem na výběr. Pas a fotoaparát jsem stále ještě neměl. Nevěděl jsem kam pojedeme. Když se ale centrum začalo vzdalovat a my se stále více nořili do tmy předměstí Qomu, patřičně jsem znejistěl. Neustále jsme se proplétali úzkými uličkami, až jsem nakonec ztratil pojem o mé poloze vůči centru města. Že by se mě chtěli nějak v tichosti zbavit? Jak to udělají? Přeci mne jen tak někde nehodí do jámy, nebo neodstřelí jako psa!

Z mých neveselých úvah mne vytrhlo až prudké zastavení auta. Pomalu jsem vzhlédl a okénkem spatřil velký nápis i v angličtině, který oznamoval, že jsme dorazili na oddělení cizinecké policie. Tam mne předali a odjeli. Místní úředník snad ani nevěděl, že něco takového jako angličtina existuje. Na psacím stroji napsal zápis z jednání a nechal mi to podepsat. Vše bylo napsáno v perštině, ale podepsal jsem bez mrknutí oka. Zdálo se mi, že by si chtěl povídat, noční služba byla asi dost nudná, ale já chtěl pryč.

Když se mne pokusil vyprovodit na ulici, tedy do tmavé uličky kdesi na okraji Qomu, zaprotestoval jsem. Kdy jste mě sem odvezli, tak mě zase dopravte zpět. Než jsem se dočkal odpovědi, železná vrata vedoucí na policejní stanici se za mnou s rachotem zabouchla a já tu stál zcela sám. Bylo jedenáct hodin v noci a bylo třeba dostat se co nejdříve do hotelu. Taxíky už nejezdily. Možná v centru města, ale ne zde na předměstí.

Od centra jsem byl vzdálen přibližně deset kilometrů a tak jsem se vydal pomalu pěšky zpět a při tom se pokoušel stopovat. Kdykoliv jindy by mi zastavilo každé druhé auto. Nevím proč, ale nezastavilo ani jedno. Až asi po půl hodině u mne přibrzdil mladý kluk na motorce a za nehorázně přemrštěnou cenu mne zavezl na náměstí.

Nemusím asi nijak zdůrazňovat, že se ve mně vařila krev. V tu chvíli mi přišlo naprosto odporné všechno íránské a islámské. Ale když jsem ráno vyšel z hotelu a první koho jsem potkal se na mě srdečně usmál a obejmul, nebylo možné v sobě dál živit jakoukoliv zášť. Nakonec jsem byl rád, že vše dobře dopadlo a kdo ví, možná to vypadalo tak napjatě jen proto, že jsme si nemohli jazykově porozumět. Qom byl nejen nádherný, ale skutečně nezapomenutelný. Zdálo se mi, že další úseky cesty už budou procházkou růžovým sadem. Ale mýliti se je lidské a v mém případě to platilo dvojnásob. Už hned o dva dny později jsem to poznal v městě Kašan, které bylo mojí další zastávkou v této nádherné zemi.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-qom.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-qom.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017