Taftan, Quetta, Lahore

Holky si spokojeně vykračovaly, dokud na nás nevyběhli psi. V mžiku jsem stál sám na cestě a proti mně se řítilo 7 krvežíznivých psů (to zní dobře, že?). Nechci se chlubit (to známe!), ale zachoval jsem (jako ostatně vždy) chladnou hlavu (čím dál lepší), postavil jsem se psům čelem (typický tzv. hrdinský postoj) a čekal (úúúúú!- ten chlap má ale nervy z ocele). Naštěstí obyvatelé bazaru své psy hlasem zkrotili, proto jsem tedy nemusel použít své fantastické chvaty a ani jsem nedostal vzteklinu, přestože mi to je, věřte mi, obojí líto...

10.den St - 12.7.1995 (Taftan - Quetta - Lahore)

Přiznávám, že přechod na “novou“ propisku (koupenou loni v Řecku) mi ale vůbec nevyšel. Má sice krásně modrou barvu, ale ty náklaďáčky jsem popsal přinejmenším debilně.

V průběhu noční jízdy se mi znovu zvětšily nohy, povolil jsem si řemínky na maximum a málem to stejně nestačilo. V Quettě jsme k přesunu na vlakové nádraží jako obvykle využili služeb nákladního taxi a 12 lidí s bágly se do něj podle asijskýho měřítka vešlo docela pohodlně. Na nádraží se kluci vydali vyměnit American Express šeky a já jsem pro změnu hlídal bágly. Nemyslete si však, že to má co dělat s diskriminací či mou leností. Způsobují to mé nohy, které dozrávají (opuchají a červenají). Kluci s šekama dobře nedopadli, museli vyměnit zbývajících 20 DM (ty Roman zrovna našel) a 10 liber.

Mám dojem, že ve 14:30 jsme odfrčeli směrem Lahore. Tahle cesta vlakem se mi ale ze všech dosavadních líbila nejméně. Zase jsme se ploužili takovou polopouští, kde roste sem tam tráva a hopsem hoptam funí velbloud nebo koza. Vagónem se proháněla stáda prodavačů, kteří nám neustále řvali do uší, a hejna horkého vzduchu se nám snažila více než úspěšně vniknout do našich pórů. Asi si myslela, že jsme balóni.

Já si zase myslím, že dneska jsem neobyčejně vtipnej, doufám, že můj humor někdo pochopí.

11.den Čt - 13.7.1995 (Quetta > Multan - Lahore - Kasur)

Co říci o tomto nepříliš zajímavém dni. Opravdu nevím. Do Lahore jsme po náročné cestě dorazili v 18 hodin. Ještě než jsme tam však dorazili, nabídl nám taťka (taťka té čtyřčlenné rodiny), že u nich, resp. u jejich příbuzných, můžeme přespat. To jsme samozřejmě po krátké úvaze přijali. Není to snad nejlepší způsob, jak poznat pákistánské mravy? Navíc si mohu vyléčit nohy a můžeme se dobře a zadarmo najíst a vyspat.

Na nádraží jsme se rozloučili s Hafim, Janim i Sahimem, sedli do taxíku a vydali se do boje proti místní dopravě. Nakonec všechno dobře dopadlo a my jsme se ocitli na jakémsi náměstí, odkud vyjížděli autobusy. Bohužel, všechny byly plné (plné v Asii = absolutně natřískané), proto jsme asi půl hodiny čekali. Když už se vše zdálo být marné, našel taťka poloprázdný bus a mohla začít 50-kilometrová cesta plná útrap a horka. Je poměrně zajímavé, že v Asii autobusy ani moc nezastavujou. Když přibrzdí, lidi do nich jednoduše naskáčou. Na jedné zastávce jsme po hodině vystoupili, průvodčí nám sundal krosny a šli jsme pěšky k taťkovi domů.

Potom však taťka uviděl protijedoucí rikšu (kůň + rádoby kočár), přemluvil záhadným způsobem rikšáka, aby původní cestující vyhodil a zase jsme se vezli. Po chvíli hledání jsme bratrův dům našli a v něm nás čekala pěkná lehátka, na něž foukaly vítr dva silné ventilátory. Ulehli jsme tedy v patiu pod pákistánským měsícem a bylo nám hej.

Pokud chcete do Číny, veměte to Karakoramskou cestou

12.den Pá - 14.7.1995 a 13.den So - 15.7.1995 (Kasur)

Kasur, to jméno mi bude znít vždy jako rajská melodie. Tady jsme strávili dva krásné dny s přáteli, kteří nás hostili a starali se o nás. Spolu s námi a taťkovou rodinou tam žila rodina mamčina bráchy, budu je pro zjednodušení nazývat strejda a teta. Strejda pracuje jako veterinář a má známé po celém světě, teta dělá na nedalekém úřadě, teď však již počtvrté otěhotněla. Jinak ale není v Asii zvykem, aby žena pracovala. Strejda a teta mají tři holky, nejstarší Aishu, prostřední Rabiji a nejmladší Fríhu.

Ty tři se alespoň pro mne staly na ty dva dny největším zdrojem radosti a i poznání. Co se týče věku, Aishe je deset, Rabiji asi 7-8, Fríze asi 2-3. Kromě nich se o nás starají děti od sousedů, tři kluci, jedna holka a jedno batole. Mají ještě jednu sestru, asi dvacetiletou a ta se zdá být natolik zajímavou postavou, abych vám o ní něco pověděl.

Když jsem byl zase jednou k sousedům násilím zavlečen, zavedli mě do pokoje, pustili Indian Music, za chvíli přišla tato mladá slečna a chtěla po mně vědět zajímavý věci, např. jak je vysoká moje sestra, jména mých nejbližších příbuzných, kde studuju, chtěla, ať zatancuju, ať přečtu a napíšu něco anglicky atd. Vyšlo najevo, že má takové ty vyšší schopnosti, že umí poznat a pochopit z písma lidskou povahu atd. Naštěstí o mně neměla dost informací, nebo mám příliš silnou povahu, prostě mě neprohlídla. A kdo nevěří, ať tam běží!

Pokud už mluvíme o těch tajemnostech a mysticismu, zmíním se o mé noční návštěvě bazaru. Jednou večer, když byli kluci někde na prohlídce města, mě holky vzaly za ruce a vyrazili jsme do ulic. Po chvíli chůze jsme zahnuli do nějaké temné uličky. Holky si spokojeně vykračovaly, dokud na nás nevyběhli psi. V mžiku jsem stál sám na cestě a proti mně se řítilo 7 krvežíznivých psů (to zní dobře, že?). Nechci se chlubit (to známe!), ale zachoval jsem (jako ostatně vždy) chladnou hlavu (čím dál lepší), postavil jsem se psům čelem (typický tzv. hrdinský postoj) a čekal (úúúúú!- ten chlap má ale nervy z ocele). Naštěstí obyvatelé bazaru své psy hlasem zkrotili, proto jsem tedy nemusel použít své fantastické chvaty a ani jsem nedostal vzteklinu, přestože mi to je, věřte mi, obojí líto.

Nad bazarem se vznášel chmurný, hustý výkřik čekání na NĚCO. Asi na mě. Jeden bazarista, který docela uměl íngliš, mě dovedl k pumpě. Tam jsem vyprázdnil konev s vodou a znovu ji naplnil. Pak jsem se vrátil. Na provázcích nad místy, kde bazaristi leží, sedí, vaří, se třepotaly barevné papírky. U jednoho domku běhala na řetězu uvázaná opice. Nedaleko stály vyrovnány v řadě jakési stavbičky, silně připomínající hroby. S mým hostitelem jsem vypil šálek kavy neboli coffee, poté jsme bohužel bazar opustili. Cítil jsem se zrovna ještě tak na dva hrdinský činy, který by vešly do dějin. Vrátil jsem se do bazaru sice ještě jednou ráno, takovou atmosféru jako té noci jsem už ale nezažil.

Poprvé v životě jsem si také zahrál kriket, i když jsme pouze odpalovali míč. Nevím, jak je to možný, ale v kriketu jsem dost zaostal za očekáváním (za svým). Po kriketu jsme hráli tenis za světel reflektorů před dvaceti diváky a můžu vám říct, že to v pantoflích nebyla žádná sranda.

Nedá mi to, abych si nezafilozofoval nad otázkou systému rodiny, u níž jsme bydleli. Aisha má dominantní postavení nad svými sestrami, protože se narodila nejdříve. Ona rozkazuje, rozhoduje, co se bude dělat, zbije své sestry, když se jí něco nelíbí, ale také dostává od matky nejvíce úkolů a je za své sestry zodpovědná. Prostřední Rabija by byla plachá, kdyby měla pouze starší sestru. Takto je z ní Frížina pečovatelka. Fríha je často bitá, bude proto velmi odolná. Zajímalo by mě, jak by se situace změnila, kdyby teď přišel na svět kluk.

Pozn. lékaře: Předcházející úvahu zplodil chorý mozek, neberte ji proto vážně. A vy se taky neberte vážně!

Tento cestopis byl původně napsán pro server Cestování pro cestování, publikace se svolením autora i správce serveru.

Tento článek je součástí seriálu Indie 95. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017