Ráj v Hansa Bay

Hansa Bay je záliv asi 200 kilometrů na sever od Madangu. Za války to byla japonská válečná základna, která byla americkým letectvem vygumována. V jejích mělkých vodách zůstalo potopeno na čtyřicet lodí a nespočetně letadel. Tedy ráj pro válečné archeology a vrakové potápěče. Věc má ale jeden háček…

Madang. Je to těžká práce, ale někdo to dělat musí... podvodní kameře Nautica zbývá posledních 5 minut života Skládka stavebního materiálu. Dýmající sopka v pozadí čeká na svou příležitost. Hotel Hansa Bay je vzdálen 4 hodiny jízdy z Madangu. Nakrucování modré hvězdice zkorodované zábradlí na palubě Wooden Wrecku Pokud se nám za výstroj zachytí něco z lodního nákladu, není třeba si dělat těžkou hlavu. Téměř nejetá pneumatika se vzduchem z předválečného Tokia...

Můj sen, jak mi letuška přináší topinku s podmáslím, byl rázně přerušen kopnutím do holeně: "Vstávej, už jsme v Chuchli!" budí mě Hanka. Po pěti hodinách letu ze Sydney přistáváme v Port Moresby, hlavním městě státu Papua Nová Guinea. První dojem z města je hrozný, druhý ještě horší. Všude špína a odpadky, na jejich mezinárodním letišti ani jeden veřejný telefon - všechny jsou urvány i se šňůrou. Domy a ulice jsou až do výše prvního patra červeně zaplivány. Domorodci, kteří nemají na cigarety nebo alkohol, žvýkají betelové ořechy, které jim barví sliny na rumělkovo a působí jako droga. Ořechy jsou velice hořké a tak žvýkači neustále plivou.

Od získání nezávislosti kriminalita prudce vzrůstá a jak policie, tak vládní úředníci jsou údajně ještě více zkorumpováni, než je zvykem ve středoevropské kotlině. V hotelu vás upozorní, abyste po setmění nevycházeli ven a ve dne chodili jen po hlavních ulicích. Mořský park s cvičenými delfíny (jak je ještě uvedeno v prospektu) již dva roky neexistuje. Zbyla jen vymlácená okna a rozpadající se stavby, jakoby odsud odešla včera Rudá armáda. Dalším trhákem je stálá hrozba malárie, časté tajfuny a zemětřesení. Pomalu již chápeme, proč se lidé divili, když se dozvěděli, že sem jedeme na dovolenou.

Další zvláštností je, že v této zemi nevedou silnice ani železnice. Tedy kromě několika pobřežních úseků. Z Port Moresby, které leží na západním pobřeží, je to na druhou stranu necelých 160 kilometrů, a přesto se tudy nedá projít. Jsou zde neobyčejně příkré hory porostlé neproniknutelnou džunglí. Japonci se o to za války pokusili a dostali se až na čtyřicátý kilometr od Port Moresby. Tam jim došly síly. A když je Australani tlačili zpět, museli do hor nejprve vykopat schody, aby mohli nahoru. Tisíce Japonců zemřelo na této cestě hlady, vyčerpáním a tropickými nemocemi. A leží tam dodnes.

A tak skok letadlem přes tyto hory do Lae a dál do Madangu. Tam na nás měli čekat lidé z hotelu, ale nikdo tam nebyl a po telefonu zůstaly jenom čtyři díry ve zdi. Letuška, která odcházela poslední a zamkla letiště řetězem, řekla, ať tady počkáme, že jim odněkud zavolá. Skutečně asi za hodinu pro nás přijeli a odvezli nás do Jais Aben Resort. To je kus mořské zátoky s luxusním ubytováním, bazény a nočním klubem. Čisté moře a kokosové palmy až k obzoru. To vše ale za vysokými ploty z ostnatého drátu, strážními věžemi, ozbrojenou ochranou a těžkými závorami. To nás ovšem nijak nešokuje, to známe z dob, kdy vrazi z Wall Streetu chtěli rozbít držku prvnímu dělnickému prezidentu ČSSR, a tak se s námi uvnitř oplotil.

Když pomineme shora uvedené drobnosti, je nutno přiznat, že pokud jde o přírodu i vlastní potápění, patří Nová Guinea k nejhezčím místům na světě. Při potápění v Madangu jsou prakticky jen dvě možnosti, buď potápění na korálových útesech s čistou vodou, nebo potápění na vraku bombardéru B-25 s viditelností kolem 15 metrů. Nechal jsem se přemluvit k potápění na útesech, které prý musím vidět. Útesy byly opravdu pěkné a při filmování obrovské sépie jsem si náhle povšiml, že hledáček připomíná spíše vodováhu nebo jakýsi druh spojených nádob. Použil jsem slovo, za které by mě v tanečních vyloučili, a pospíchal na hladinu. Na lodi jsem z kamery vylil půl Bismarckova moře, vyrval Hance z ruky coca-colu, jedinou to kapalinu na palubě, a rychle propláchl vnitřek kamery. Ale bylo to marné, k vědomí už nepřišla. Hanka se dívala k obzoru a jen tiše pronesla: "Ale, ale, že by další Nautica v prd...li? A to hned při prvním ponoru? To musel být pod O-kroužkem přibouchnutej zimník." Na další ponor jsem si vzal rezervní kameru a choval ji jako v bavlnce. Pokud bych ji zavodnil, budu moci poslat na festival do Tachova pouze titulky.

Americký bombardér B-25 leží v hloubce 18 metrů a je téměř nepoškozen. Jirka vlezl do kabiny a usedl k řízení. Pak otevřel krabici s velkorážním střelivem a začal vytahovat pás nábojů, který snad neměl konec. Při tom zvířil usazeniny tak, že se stejně nedalo filmovat. A tak jsem se již těšil na druhý den, kdy se pro nás měli zastavit z Diving Specialists, jediné to společnosti, která jezdí do Hansa Bay, hlavního to cíle naší cesty na Novou Guineu. Hansa Bay je záliv asi 200 kilometrů na sever od Madangu. Za války to byla japonská válečná základna, která byla americkým letectvem vygumována. V jejích mělkých vodách zůstalo potopeno na čtyřicet lodí a nespočetně letadel. Tedy ráj pro válečné archeology a vrakové potápěče. Věc má ale jeden háček a to je právě těch 200 kilometrů cesty tam. V potápěčské cestovní kanceláři v Sydney, kde pro nás tento zájezd organizovali, se začali poněkud ošívat, když jsme trvali na Hansa Bay. Různě nám naznačovali, že cesta ani úroveň ubytování jaksi neodpovídají běžnému standardu. A že když jsme tak slušně oblečeni, že by to pro nás jaksi nebylo. Přesvědčili jsme je, že od prvního šátkování v Pionýru se s námi život nemazlil a že na silnicích 2. třídy ve Středočeském kraji jsme už zažili horší věci. Mýlili jsme se.

Cesta, která snad za války vedla do Hansa Bay, zarostla džunglí, odplavily ji lijáky nebo si na ní domorodci postavili chatrče. Různé zdroje, které udávají vzdálenost z Madangu do Hansa Bay, se liší až o sto kilometrů, a přesto je to pravděpodobně správné. Záleží na tom, kudy se tam dopotácíte a kolikrát zabloudíte. Garry a Nina, kteří tvoří společnost Diving Specialists, už mají svou stezku. Cesta spíše připomínala rokle a strže a obě auta nesla stopy násilí, které na nich bylo touto cestou pácháno. Některá okna chyběla, karosérie byly ve svárech odtrženy a cestou trhání pokračovalo. Z přístrojů ukazoval jen tlakoměr oleje (a to i když motor neběžel) a v podlaze byl otvor velikosti a tvaru podélně přejeté slepice. Po pěti hodinách jízdy jsem přestal vidět z okna. Ruplo pode mnou sedadlo, takže jsem zůstal sedět na podlaze, kde jsem byl postupně zavát žlutým prachem. Když Nina začala vzadu blikat světly, Garry zastavil, aby zjistil, co se jí přihodilo. Nic zvláštního, upadl jí chladič, což Garry za půl hodiny opravil. Při další nucené zastávce, kdy se jí utrhla baterie a spadla na táhla řízení, si Garry všiml, že jedeme po prázdné pneumatice. Za jízdy se to nepoznalo. Hever se v měkké půdě zabořil, pak zvrhl a zlomil. Podložili jsme tedy mikrobus kokosovými ořechy a kouskem palmy jej nadzvedli.

V Hansa Bay postavili domorodci z blízké vesnice chýši z bambusu a palmového listí, neboli hotel společnosti Diving Specialists. A stojí na jejich hřbitově. Zde v Hansa Bay ale všechny stížnosti končí. Je to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděl. Není tam nic než kokosové palmy, sklánějící se do korálového moře neuvěřitelné barvy. V pozadí ostrov tvořený dýmající sopkou, za kterou ráno vychází obrovské rudé slunce. Něco podobného jsme neviděli ani na fantazírujících prospektech cestovních kanceláří. Domorodci z džungle jsou velmi přátelští a také zvědaví. Několik dnů strávila polovina vesnice kolem naší chýše a pozorovala každý náš pohyb, každé gesto, každou věc. Viděli asi poprvé pastu na zuby, tkaničky do bot a bělošku v křiklavých plavkách. Když jsem použil kapesník, mohli se ztrhat smíchy. Garry sem zajíždí pouze tak dvakrát ročně, a to obvykle ne na více než na 3 dny, protože tak otrlých potápěčů se najde jen málo. Pitná voda neexistuje a nejbližší lednička je až v Madangu. Jídlo i pití je třeba přivézt na celou dobu pobytu, stejně tak jako kompresor a lodní motor s benzínem.

Ze 40 lodí, které v zálivu leží, jich bylo potápěči navštíveno asi jen 10, a to ještě jen ty, co leží nejblíže břehu. Za 5 dnů, co jsme tam prožili, jsme stačili jen neúplně prohlédnout 4 lodi a pár letadel. Z toho je nejlepší vrak japonské transportní lodi Shishi Maru. Leží v hloubce 25 metrů. Ve skladišti má nákladní auta a hasičské vozy. Samozřejmě také munici a láhve saké. Mořské proudy a časté tajfuny do vraků nanášejí nebo naopak z vraků vynášejí tuny pohyblivého písku, a tak se tam objevují a zase mizí věci, které tam jsou zaneseny z jiné části lodi. Písek zde tedy plní roli soudruha náměstka, který, když si stavěl chatu, iniciativně 3x týdně přerovnával ve skladu pytle cementu.

Na palubě jsou kolem kanónů velké dělostřelecké granáty, jež mají vyleštěné mosazné nábojnice. Je to od mořských želv, které se o ně drbou. Ze stejného důvodu je vyleštěna vrtule stíhačky Aircobra, ležící ve 27 metrech. Tam, když jsem se soukal do kabiny, jsem pojednou ucítil na ruce jakoby ránu elektrickým proudem. Připlácl jsem ke stěně perutýna. Na hřbetu ruky jsem měl pět vpichů, které se zahojily až za pár měsíců. Tam mi ruka nabobtnala tak, že jsem nebyl dva dny schopen ani nikomu vytnout políček.

Na dalším vraku jsme našli měděné lodní svítilny a řadu jakýchsi strojů v rozpadávajících se bednách. Protože zde leží vraky v mělké vodě, jsou značně porostlé korály, ale výhodou je, že na nich můžeme strávit delší dobu a nimrat se v nákladu.

Chtělo by to ovšem měsíce potápění, než by se podařilo alespoň nejbližší vraky pořádně prohlédnout. Některá skladiště jsou dosud nepřístupná, protože na jejich vchodech stojí podvozky nákladních aut nebo kupy jiného materiálu. Džungle na břehu již přerostla letiště s vraky letadel a na pobřeží se rozpadají kanóny, z nichž některé mají dosud v hlavních náboje. A tak i když jsme později projeli známější místa, kde leží vraky z tichomořské války, zůstává Hansa Bay unikátní tím, že je dnes mimo civilizaci. Většina domorodců nikdy neviděla města, silnice nebo vlaky. Nevím, jak si vysvětlují, jak a proč se potápíme. Přicházíme prostě z jiného světa. Nikdy neslyšeli o atomové bombě, tuzemském rumu nebo alpském lyžování. Neznají led ani elektřinu, cestovní pasy nebo Báru Basikovou. A vypadá to, že žijí spokojeně. Hanka dala dceři domorodého náčelníka digitální hodinky. Ona si je nasadila na provázek upletený z trávy a pověsila si je na krk jako ozdobu. Jim je jedno, kolik je hodin, který den nebo měsíc zrovna je. Oni nemusí být zítra v 17.25 v Madangu, aby stihli letadlo do Rabaulu. Nemůže se jim ani zdát, že jim letuška nese topinku s podmáslím. Takové věci prostě neexistují. A tak, pokud budete mít cestu na Novou Guineu, a to dříve než se vraky rozpadnou nebo je přerostou koráli, zastavte se v Hansa Bay. Nikdy na to nezapomenete.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-raj-v-hansa-bay.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-raj-v-hansa-bay.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Potápění v Pacifiku. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017