Rikšou do Sárnáthu

Snad každý zná slavnou povídku „Moje jízda tramvají“ od legendární dvojce komiků Šimka a Grossmana. Následující článek se nese v podobném duchu a mohl by se proto jmenovat „Moje jízda rikšou“. Ale čtenáři by mne pak možná obvinili, že jde o název ukradený. Také by to svádělo k nesprávné domněnce, že se jedná o smyšlené vyprávění. Následující řádky jsou však střízlivým popisem skutečnosti, což jistě potvrdí každý, kdo byl někdy v Indii. Rád bych se prostřednictvím nich s vámi podělil o zážitky z jedné obzvláště zběsilé jízdy motorovou rikšou.

Motorikša je celkem srandovní vozítko. S jejím řidičem však legrace nikdy není. Ať jedete se zapnutýmm taxametrem nebo bez něj, pokaždé vás pěkně natáhne. Na indických silnicích vládnou zákony džungle. A na vrcholu pomyslného potravního řetězce tu stojí bez nejmenších pochybností obludné náklaďáky značky Tata. Čekání na zákazníka bývá dlouhé, neboť konkurence je velká. Přednost má na indických silnicích vždy ten větší a silnější. Vozidla s absolutní předností v jízdě vypadají v této exotické zemi nějak takto.

V této galerii je 4 obrázků. Zobraz celou galerii

Při cestě do Indie nelze v žádném případě vynechat proslulé Váránasí. Bydlím zde, tak jako naprostá většina mladých baťůškářů v malém oprýskaném hotýlku uprostřed staré části města, které se říká Godanlia. Je to dobrá základna k prohlídce hlavních zdejších zajímavostí: posvátných ghátů a nad nimi se zvedajících prastarých chrámů. Všechno, co mě zde zajímalo, jsem už však viděl, a tak poslední den svého pobytu v Šivově městě vyrážím ještě s třemi kamarádkami na výlet do Sárnáthu - k velkému smutku rikšavály Rustama, který byl po několik předcházejících dnů mým výhradním dopravcem, průvodcem a rádcem, za což si účtoval „lukrativní“ honorář 100 rupií denně (80 Kč). Sárnáth leží totiž odtud přeci jen dost daleko na to, aby cestu k němu jeho muší nohy zvládly. Rustama tak čeká nejistý den. Má sice pod sedačkou své šlapací rikši mnoho doporučení od turistů z celého světa, na jejichž vození se specializuje, z nichž jednoznačně vyplývá, že jeho rezavá tříkolka je „very comfortable“ a osobní kvality mimořádné, ale takových je ve městě mnoho...

Z knižního průvodce vím, že dostat se z centra Váránasí do Sárnáthu je možné prakticky jen dvěma způsoby: autobusem nebo motorovou rikšou. Ze zkušenosti zas vím, že cestovat po indických městech autobusem je pro cizince takřka nemožné. Přecpané jsou totiž tak, že i sardinka by v nich pociťovala extrémní klaustrofobii a navíc kromě jejich řidičů jen málokdy někdo opravdu spolehlivě ví, kam vlastně jedou. Nezbývá tedy než uhádat nějakou rozumnou cenu s některým majitelem motorikši. Není to tak snadné. Tihle chlápci mají totiž velmi svérázné představy o finančních možnostech cizinců.

Rallye na třech kolech

„O. K. sir, sit down!“, přistupuje konečně jeden z nich po dlouhém smlouvání na mou nabídku 100 rupií a vítězně se zubí na neúspěšnou konkurenci. Usedáme, já a řidič každý jednou půlkou svého sedacího ústrojí na sedátko za řídítky a tři kamarádky dozadu pod stříšku z plátna na trubkové konstrukci, na místo, kam se celkem pohodlně vejdou dva pasažéři, indických proporcí ovšem. Zbývá ještě vměstnat nějak do vozítka velikosti telefonní budky mé nohy, rozměrů naprosto nevhodných pro přepravu v podobných vehiklech, ale úplně přiměřených mým 195 cm výšky. Nakonec se mi však přeci jen daří dostat je dovnitř a zaujmout polohu hodnou dobře trénovaného jogína.

Řidič opakovaně zuřivě trhá startovací pákou. Bezvýsledně. Teče z nás pot, dusíme se kouřem z jakéhosi hořícího „františka“, jenž je součástí miniaturní svatyně v palubní desce neposlušného stroje a čekáme, co bude dál. Vtom se rikša celá roztřese a motor zařve na plné obrátky. Prudce vyrážíme a bez sebemenší ohleduplnosti se řítíme ulicí za mohutného troubení, které vzbuzuje naprosto falešnou představu o možnostech přetížené rachotiny. Rikša poskakuje po obdivuhodně nerovné vozovce a náš řidič pohotovými reakcemi jen tak tak odvrací srážky s dalšími stejně bezohlednými účastníky silničního provozu, jenž tu má zřejmě pouze jediné pravidlo a to, že nejsou žádná pravidla.

Křup! Náš bezohledný vjezd z boční ulice do vřavy na hlavní třídě končí malým hrcnutím do pětičlenné sikhské rodiny na skútru. Není však čas na prohlížení škod. Za námi se ozývá zběsilé troubení a nervózní výkřiky: „Čalo!“ (Jeď!).

Vyrážíme vpřed, rukojeť plynu nadoraz. Riskantními manévry se proplétáme neuvěřitelně přecpanou a kouřem zahalenou komunikací. Ta brzy končí křižovatkou, kde vládne značně nepřehledná situace. Každý se snaží protlačit nějakou skulinou v žádoucím směru. Příšerný zmatek komplikuje mezi vozidly pobíhající houf žebrajících dětí a kráva zebu svačící stržený volební plakát uprostřed jedné z odboček. Troubení a řev túrovaných motorů se mísí s voláním k modlitbě z nedaleké mešity.

Infarktovou situaci zvládá však pilot naší tříkolky s lehkostí sobě vlastní. Na způsob ruské rulety vjíždíme na jednu z výpadovek a ani nevím jak se náhle ocitáme těsně před chladičem krále a nejmasovějšího vraha indických silnic - obludného náklaďáku značky Tata. Nově vzniklému nebezpečí čelí domorodec, kterému jsme neprozřetelně svěřili své životy, úhybným manévrem do špinavé proluky za krajnicí silnice. Tam se mezi odpadky a ještě kouřícími kravinci povaluje nemalé množství apatických bezdomovců, jak je v kraji zvykem. Nikdo z opatrnosti neuvolňuje cestu třístopému vetřelci, všichni jen připitoměle civí na jeho obsah.

„Bapú! One rupí!“, pokouší se jakási usmolená žena profitovat z nenadálého setkání s bílými cizinci a pohotově žádá o bakšiš. Rychlost jakou se řítíme však nedává čas na dobročinnost. O fous míjíme hlavičku jejího na hromadě špinavých hadrů spícího batolete a nebezpečnou myškou se vyhýbáme malomocnému staříkovi schoulenému opodál vedle malé svatyňky v podobě oranžovými květy ozdobeného lingamu - penisu boha Šivy. Z chodníku vše znuděně pozoruje policista s velkou bambusovou holí. Kvůli podobným banalitám tu zřejmě není…

Asi po dvaceti minutách nezapomenutelné jízdy přejíždíme most přes řeku Varunu. Otlučená cedule s nápisem Welcome to Sarnath dává tušit, že se blížíme k našemu cíli. Řidič je v dobrém rozmaru a při loučení navrhuje, že počká, až si chrámy prohlédneme a odveze i nás zpět. S díky a nemalým zděšením jeho návrh odmítáme… Snad seženeme na cestu zpět dopravce s větším pudem sebezáchovy. Alespoň v to doufáme.

PS: Někomu se bude možná zdát mé vyprávění příliš přehnané. Někdo zas možná namítne, že něco podobného lze zažít v každé rozvojové zemi a není důvod, proč o tom psát reportáž… Pro mne však byla v Indii každá jízda rikšou úžasným adrenalinovým zážitkem a nic podobného jsem nikde jinde v Asii nezažil. Omlouvám se však všem, kteří v této reportáži marně hledali informace o památkách slavného Sárnáthu a zároveň bych je rád uklidnil ujištěním, že tomuto tématu bude věnován celý následující článek. Sárnáth je místem, jež sehrálo klíčovou úlohu v historii buddhismu a dalo Indické republice státní znak, takže bude rozhodně o čem psát.

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017