Rilský monastýr

Je pondělí 7.8.2006 půl osmé ráno a já s plně naloženým batohem směřuji na tramvaj č. 5, která mne doveze na autobusové nádraží Ovča kupel, odkud jezdí autobusy směr Rilský monastýr. V noci docela silně pršelo, což bylo na ranní obloze ještě znát, ale modrá barva už místy nadějně prosvítala. Autobus odjíždí v 10.20, stojí 6 Leva a jede do Rily, kde bude třeba přestoupit na menší, starší, mnohem, mnohem starší rachotinku, která má ovšem neskutečnou výdrž a ta nás odveze až k branám slovutného kláštera.

Třasobus Mnich prodává suvenýry Žena prodávající paličkované dečky Rilský monastýr Rilský monastýr - nádvoří kláštera s chrámem Rilský monastýr - pokoj k přespání v klášteře Ivan Rilský Zjevení Krista Janovi na Patmosu Podobenství o boháči a Lazarovi Adam a Eva oplakávají smrt syna Ábela

V této galerii je 12 obrázků. Zobraz celou galerii

Postupně, jak ubíhal čas, se na nádraží objevovali další a další baťůžkáři, kteří měli namířeno stejným směrem. Někteří z Německa, ze Španělska a nakonec i partička Japonců. Miluji cestu, protože potkám tolik nových a zajímavých lidí. V klasických letoviscích s řadami slunečníků se každý stará více méně pouze sám o sebe a potkat a seznámit se s nějakými lidmi, něco s nimi prožít, to snad ani nejde. Ale cesta svádí lidi dohromady, k sobě. Z ještě před chvílí neznámých se stávají známí, kteří se zajímají kdo jste, kam jedete a co děláte. Cesta v nás otevírá skrytou komnatu touhy po přátelství a dává nám příležitosti jak ji naplnit.

V 10.00 přijel autobus, naložili jsme batohy a přesně ve stanovený čas jsme vyrazili. Díky jízdě napříč Sofií jsem měl možnost si ji prohlédnout v celku. Sofie má nádherná místa, ale jinak působí neupraveným dojmem. Drtivá většina všech domů je neudržovaných a šedivě bezbarvých. Až příliš dobře to známe z dob před 20 lety i z naší republiky.

Přesně ve 12.15 jsme dorazili do Rily, kde jsme jen přestoupili na již zmíněný třasobus a vydali se směrem vzhůru do kopců. Od jedněch Slováků, které jsem potkal v Sofii den před tím jsem se dozvěděl, že od monastýru do Rily je to cca 8-10 km. No, kilometroměr sice v hlavě nemám, ale bylo to nejméně 20 km. Silnice vedla neustále do kopce malebnými údolíčky pohoří Rila. V Rile samotné bylo horko téměř k zalknutí a tak jsem se těšil na osvěžující povětři v prostředí horského kláštera. Ještě jsem v tu chvíli netušil, jak velmi si budu přát teplo a nic než teplo.

Ve chvíli, kdy jsem si pomalu začínal myslet, že Rilský monastýr je pouhá fikce pro tutristy, se za jednou zatáčkou zjevila téměř pevnost, která za svými zdmi ukrývá jeden z pokladů UNESCA a vpravdě nejhezčí z bulharských klášterů. Jeho historie začala kolem 9. století n.l. Tehdy se v Bulharsku udály dvě významné události. Car Boris I jednak přijal křesťanství a v jedné zapadlé vesničce se roku 876.n.l. narodil chlapec, kterému dali jméno Jan. Už od svého mládí projevoval hluboké duchovní vlohy a když mu bylo kolem 25 let, odešel do lesů pohoří Rila, kde v samotě hledal Boha. Prožil tak celých sedm let, kdy lůžkem mu byla tvrdá zem a přikrývkou obloha. Jeho života si ale povšimli další mladí muži z okolí a nakonec z celého Bulharska a postupně se komunita kolem této významné postavy rozrůstala, až nakonec byl založen klášter.

Rilský monastýr je tvořen především mohutnou obvodovou zdí, ve které je z její vnitřní strany vestavěno velké množství mnišských cel v několika patrech. Vzhledem k tomu, že monastýr je cílem tisíců poutníků a návštěvníků, některé z nich dnes slouží jako pokoje pro hosty. Vybaveny jsou prostě, ale to jen pomáhá prožít atmosféru pravého klášterního života. Komu by se však nocleh přímo v prostorách kláštera zdál být příliš velkým soustem pro jeho duši, v okolí monastýru lze nalézt několik jiných ubytovacích zařízení a kempů. Cena pokoje v monastýru je 20 Leva, což je standardní cena za pokoj/noc/osobu v celém Bulharsku. Já osobně jsem dostal jednolůžkový pokoj bez sprchy, pouze s umyvadlem. Sprcha byla ovšem na patře společná.

Jen jsem si vybalil pár věcí z batohu, sešel jsem dolů na klášterní nádvoří, protože už jsem se nemohl dočkat prohlídky a nasávání atmosféry pravoslavného kláštera. Uprostřed nádvoří stojí chrám. Po obvodu je z vnější strany poset nádhernými freskami. Naprosto každé i sebemenší místo je zaplněno nějakou malbou, výjevem z bible, nebo bulharské historie. Uvnitř chrámu jsou dvě zajímavá místa. Jednak je tu pohřben car Boris III, který zemřel v roce 1943 a rovněž zde uchovávají vzácnou relikvii, část levé ruky sv. Ivana Rilského, zakladatele monastické tradice v Bulharsku.

Asi do půl páté odpoledne jsem procházel různými částmi kláštera a pak jsem se šel do pokoje převléknout. V 17.00 jsem měl v úmyslu se jít podívat na bohoslužbu, ale převlékání mě nějak uspalo a tak když jsem se vzbudil kolem šesté, z bohoslužby jsem stihl už jen asi 15 minut. I tak mi do srdce hluboce vstoupil zpěv Hospodine pomiluj ny... v podání pravoslavného chóru mnichů. Hlavní bohoslužba je ovšem ráno v 6.30 a tu si rozhodně ujít nenechám. Zdejší bohoslužby trvají déle než římskokatolické, které jsou obvykle jen na hodinu. Pravoslavná mše trvá zhruba 2-3 hodiny a jejím obsahem je velké množství zpěvu a symbolických úkonů. Na své si přijdou oči, čich (kadidlo) i sluch. Nakonec člověk odchází domů plný prožitků vnímaných všemi možnými smysly a je tak naplněn skutečně měrou vrchovatou.

Po bohoslužbě jsem se znovu zadíval na venkovní chrámové fresky a zcela zřetelně v nich vnímal biblické příběhy a najednou lépe rozumněl i textům. Bylo to úžasné, několik hodin jsem stál, pozoroval a luštil. Zítra se sem musím ještě znovu vrátit a nafotit co půjde.

V noci byla zima, že i voda v PET lahvi skoro zamrzla. Blízkost vysokých hor je znát. Obvykle zde v létě bývá horké klima, ale dnes v noci je to tedy opravdu přípravka na dobytí severního pólu. Tři deky na sobě, flísku, svetr a butylka slivovice. To by bylo, abych neusnul.

Probudil mne gong, kterým jeden z mladých mnichů upozorňuje ostatní, že je čas připravit se na bohoslužbu. Křepce jsem vyskočil z vymrzlé postele a po krátké hygieně ve studené vodě seběhl dolů do chrámu. Hlavní brána kláštera, která se na noc zamyká již byla otevřená, ale žádní návštěvníci sem tak brzy nejezdí. Vnitřek chrámu byl osvícen pouze několika svíčkami a okenními vitrážemi do jeho potemnělého prostoru probleskovaly první paprsky slunce. Pronikaly vznášejícím se oblakem voňavého kadidla a vytvářely atmosféru Nekonečna. Pak se jakoby odnikud ozval sbor melodických hlasů a přivítal svého Tvůrce. Několikrát byl otevřen ikonostas, který oděluje prostor chrámu od místa, kam smí pouze kněží, kteří zde při bohoslužbě proměňují chléb a víno. Při tomto úkonu je ikonostas uzavřen, což symbolizuje skutečnost, že nikdo z lidí neví, jak k tomuto zázraku dochází. Ikonostas je tvořen mnoha obrazy-ikonami, které mají svůj řád a pravidla. Po levé straně jsou vždy ikony Matky Boží a po pravé Krista. V dolní řadě ikon nejblíže zemi jsou pak ikony svatých, případně učedníků Krista.

Asi po hodině zpěvů, modliteb a klanění bylo něco jako u nás přijímání. Je to chvíle, kdy převládá posvátno a mne to vedlo k vlastnímu přemýšlení. Na této cestě bych rád našel více sám sebe. Po bohoslužbě jsem se šel na pokoj najíst a v automatu za branou kláštera si dal kávu. V té zimě přišla opravdu velmi vhod. Nakonec jsem měl před sebou už jen jeden cíl a sice znovu si projít fresky. Objevil jsem zde příběh zkázy Sodomy a Gomory s útěkem Lota, jeho dcer a jejich matku, proměněnou v solný sloup. Je tu nádherný příběh stvoření Adama a Evy, první vražda Ábela rukou jeho bratra Kaina. Podobenství o boháči a Lazarovi je podáno natolik sugestivně, že přímo cítíte naléhavost řešit otázky své vlastní duše a neodkládat je až na někdy.

Krásná je malba zjevení Krista apoštolu Janovi na ostrově Patmos. Podle bible mu z úst vycházel dvousečný meč, což také ikonopisec dokonale zachytil (podle tradice se ikony nemalují, ale píší). Bylo toho tolik, že když jsem se podíval na hodinky, bylo téměř poledne. Rozhodl jsem se jít do pokoje odpočinout, zima byla opravdu nesmírně vlezlá a já nechtěl onemocnět. Ani vám nemusím říkat, že přítelkyně slivovice mi poskytovala svoji voňavou náruč často a ráda. Chutnala jako med, ačkoliv za normálních okolností mi vůbec nechutná.

Ale pomohla mi na chvíli usnout a když jsem se probudil kolem jedné hodiny, byl jsem opět plný síly a elánu, který jsem potřeboval, protože jsem měl v plánu navštívit vzdálenou poustevnu sv. Ivana Rilského, která je v okolních lesích. Cesta vedla nejprve po silnici, ale po chvíli mne značka vedla na uzounkou cestičku vzhůru do horských luk a lesů. Začalo nejprve mírně a nakonec docela silně pršet. Měl jsem sice pláštěnku, ale pod ní jsem se pařil a byl nakonec víc mokrý, než kdybych zůstal na dešti. Ale Ivan Rilský za to stojí a tak jsem vydržel. Pokud se sem vydáte, nečekejte nijak upravenou cestu, ale sem tam skutečný prales. Nakonec se dostanete do listnatého lesa, kde je cesta mnohem lepší. Cesta k poustevně a hrobu Ivana Rilského je docela náročná, ale rozhodně stojí za to. Docela jsem Ivana obdivoval, že si ke svému životu vybral právě toto místo. Tehdy zde muselo být velmi obtížné žít, navíc jen tak na zemi, pod širákem. Ale jeho touha po Bohu byla natolik silná, že pro něho vnější okolnosti nebyly až tak důležité.

Cestou jsem potkával další poutníky, zejména bulharské. Musím říci, že jejich vybavení na turistiku obecně, je velmi špatné. Do hor jsou schopni jít v lakýrkách. Ale nutno dodat, že zvládnou naprosto všechno a jakoby mimochodem, bez viditelné námahy. Někteří šli jen v pantoflích a triku s krátkým rukávem, podotýkám že při teplotě maximálně kolem 15 stupňů. Do kláštera jsem dorazil kolem půl páté odpoledne a ačkoliv jsem se chtěl připravit na zítřejší odjezd do Melniku, zvon upozorňující na bohoslužbu mne přesvědčil, že tento zážitek si nemohu nechat ujít. Všichni už byli připraveni na svatou liturgii, chyběl pouze hlavní celebrant. V tu chvíli mne překvapilo, když jeden z mnichů vytáhl zpod hábitu mobilní telefon a zcela neliturgicky mu zavolal, aby si pospíšil. Alepoň že barva telefonu byla černá, tedy ladící s černými mnišskými úbory.

Po bohoslužbě jsem se před klášterem na chvíli zastavil se skupinkou Čechů, kteří se dohadovali s taxikářem. Ten je sem dovezl z Blagoevgradu za smluvenou cenu 15 Leva za všechny. Po vystoupení u monastýru však požadoval 50 Leva. Nedal se odbýt, poukazoval na jejich fotoaparáty a že tedy mají peníze. Oni zase nechtěli slevit z předem domluvené ceny. Navrhl jsem jim aby mu nabídli ještě deset Leva navíc, což učinili, ale když taxikář nesouhlasil, otočili se a odešli do lesa hledat místo pro své stany. Onen muž ještě chvíli něco vykřikoval a nakonec odjel. Takový je také někdy Balkán. Je třeba držet se domluvených pravidel a neslevit, jinak z vás sedřou kůži. Jsou chudí, nelze se jim co divit, ale zase není možné se jen tak nechat okrádat. Policista, který stál po celou dobu asi 3 metry od nás to vše sledoval s ledovým klidem a nemínil jakkoliv zasáhnout. Proč by také.

Ještě než jsem se uložil ke spánku, naposledy jsem se procházel po klášterním prostranství. Potkal jsem jednoho mnicha, za kterým přijela nějaká pěkná paní s dětmi. Nevím, zda to byla jeho manželka, protože mniši se ženit nesmí, možná sestra.

Ačkoliv celou dobu byla obloha šedivě zatažená, nic to neubralo kráse místa. Rozhodně stojí za to udělat si alespoň krátký výlet a proniknout do nitra kláštera, který je po staletí ukryt vysoko v horách, vzdálen ruchu moderního světa a kde můžete načerpat klid a radost z vnitřního ztišení.

Jakékoliv informace o dopravě od kláštera zpět do Rily získáte u některého z mnichů, či v klášterní informační kanceláři. Od kláštera je možné dostat se nejen k hrobu sv. Ivana Rilského, ale mnozí zde končí, nebo začínají své horské putování po Rile. I když nebudete vybaveni na několikadenní přechod hor, i tak se můžete vydat do okolních kopců byť na půlden a získat alespoň krátkou zkušenost z bulharských hor.

Tak zítra se vydám ještě více na jih. Vlastně to bude jen asi 15 km od hranice s Řeckem. Ve zvláštních kopcích kuželovitých útvarů se nachází městečko Melnik. Mám na něho jedny z nejkrásnějších vzpomínek.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-rilsky-monastyr.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-rilsky-monastyr.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Bulharské dobrodružství. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017