Rumunsko, Bulharsko, Turecko - aneb všude dobře, na Balkáně nejlépe

Teď na chvíli přeruším, poučený čtenáři, tuto rumunskou idylu, kterou sis právě jistě představoval a popíšu ti náš aktuální stav: Právě si tu sedmo sedím, levým palcem ve spolupráci s ukazováčkem téže levé ruky přidržuji závěs autobusový okenní, by nefoukalo mi do uší a na krk můj. Pravou rukou (tou na opačné straně) uchopuji stejným způsobem propisovací pero, asi z 2/3 vypsané, píši tyto řádky a uháním si to přenádhernou tureckou krajinou v solidním iránském autobusu s otevíracími okénky spolu se svými dvěma přáteli. Ptáš se, čtenáři, kam že to uháním? Odpovím ti: “Do Tehránu.“

3. den St - 5.7.1995 (Mezöhegyes - Nagylak - Nadlak - Arad - Timisoara - Caransebes -Craiova)

Tak tenhle den se nám příliš nepovedl. Sedíme si tu teď v Caransebes (Roman to nazývá poněkud zmateně Cranberries) a svorně píšeme deníky, teda až na Sluňáka a Romana, kteří zrovna spí. Je přesně 19:30, sluníčko mi svítí na nohy a je mi dobře.

Nedá se však říct, že by mi bylo dobře po celý den. Ráno jsme ve 3:23 sedli na vlak do Nagylaku, kam jsme dorazili asi za 20 minut. Celnicí jsme prošli bez úhony, premiérově vyměnili dolary na černém trhu a přesunuli se na vlakové nádraží, které se nachází 6 km od hranic. Tam jsem ke své nemalé radosti zjistil, že jsem někde vytrousil peněženku s 80 DM, což nikdy člověka nepotěší jako tehdy, když ještě vstává ve 3 hodiny ráno a vyspí se tak 2 hodiny.

Inu, den nám pěkně začal, těšili jsme se proto na jeho pokračování. A to nás rozhodně nezklamalo! Posuď sám, objektivní čtenáři, jak bezvadně nám navazovaly vlaky: Příchod do Nadlaku - 7.10 (rumunského času), odjezd z Nadlaku - 7.53, příjezd do Aradu - 9.30, odjezd z Aradu - 13.16, příjezd do Temešváru - 14.30, odjezd do Cranberries - 15.10, příjezd do Cranberries 16.19, odjezd z Cranberries plánujeme na 22.24 rapidem do Craiovy (2.34) a persoanem do Calafatu (odjezd 5.08).

Ještě poněkud okomentuju tyto události, aby si Roman nemyslel, že toho napsal víc než já:

  • V Aradu jsme se pokusili přepravit do Temešváru stejně jako loni autobusem. Bohužel, když jsme našli správnej bus, vystoupil z něj šofér s nějakou součástkou v ruce a hrdě prohlásil, že nikam nejede.
  • Na autobusovém nádraží mě také zaujala finta jednoho skořápkáře. Celou dobu byl u svého stolečku a lákal vášnivě ostatní ke hře. Celou dobu tam stál, na to můžu přísahat. V momentě, kdy se objevila policie, skořápkář zmizel, prostě se vypařil. Doufám, že mi věříš, můj věrný čtenáři.
  • Pokud jsme se Rumunů loni někdy báli, letos už nic takovýho nehrozí. Klidně si s Rumunama tykáme, nadáváme jim (česky) a oni se pouze usmívají nebo nám taky nadávají (rumunsky).
  • Večer jsme strávili vcelku užitečně a smysluplně. Pozorovali jsme bedlivě okolostojící, okolosedící a okoloprocházející Rumunky a zjistili jsme, že asi nemají dost peněz na podprsenky.

To je tak zatím všechno, mám už zase o dvě stránky víc než Roman.

4. den Čt - 6.7.1995 (Craiova - Calafat - Vidin - Sofia - Istanbul)

Zápis o tomto dni píšu až 7.7. na autobusovém nádraží v Istanbulu, je mi to velmi líto, neboť vyprávění nebude tak bezprostřední, jako kdyby bylo napsáno včera. Den 6.7.1995 se mi navždy zaryje do paměti jako den oblíbeného Romanova “motýlího efektu“.

Včerejší ráno nesvědčilo pro nějaký obrat. Rychlík do Craiovy měl asi 30 minut zpoždění, chvíli potom jsme dostali pokutu 3x5 $ za jízdu rapidem bez příplatku (později jsme zjistili, že nás trojka průvodčích pěkně napálila). Později vymohli i nějaké peníze z naší spolucestující, zkrátka myslím, že průvodčí se v Rumunsku mají docela dobře. Do Craiovy jsme přijéchali ve 2:00, koupili lístky a odebrali se vyspat do vlaku.

V 5 hodin jsme se vykodrcali z nádraží a už v 7:30 jsme si prohlíželi nádherné trosky jakési calafatské továrny a ještě pěknější pozůstatky železničních vagónů. Jsem opravdu rád, že v Rumunsku myslí v první řadě na houmlesáky.

Teď na chvíli přeruším, poučený čtenáři, tuto rumunskou idylu, kterou sis právě jistě představoval a popíšu ti náš aktuální stav: Právě si tu sedmo sedím, levým palcem ve spolupráci s ukazováčkem téže levé ruky přidržuji závěs autobusový okenní, by nefoukalo mi do uší a na krk můj. Pravou rukou (tou na opačné straně) uchopuji stejným způsobem propisovací pero, asi z 2/3 vypsané, píši tyto řádky a uháním si to přenádhernou tureckou krajinou v solidním iránském autobusu s otevíracími okénky spolu se svými dvěma přáteli. Ptáš se, čtenáři, kam že to uháním? Odpovím ti:“Do Tehránu.“

Vraťme se však do Evropy, která se již probudila do nového dne. Z Calafatu jsme suchou nohou přešli na loď do Vidinu. Celníci nám sice sebrali pasy, ale za čtvrthodinku nám je neporušené vrátili. Po výstupu z lodi na bulharském území nás překvapilo, že všichni cestující kupovali nějaké lístečky, které vzápětí zahazovali. My jsme jako správní Češi odmítli cokoli zaplatit a loďaři na to za chvíli přistoupili. Potom jsme cestou lístečky posbírali a uschovali. Na bulharské celnici jsme si vynutili razítko do pasu a nastoupili směr autobusová zastávka. Hned k nám přistoupili veksláci a taxikáři a nabízeli své služby.

Veksláků jsme se rychle zbavili, ale taxikáři se tentokrát chovali nezvykle výbojně. Když už se zdálo, že se vypaří, zoufale použili poslední fintu - chtěli vědět, jestli jsme zaplatili tzv.“STRASSE ZAHLE“, což pro nás byla novinka oproti loňsku, ale brzy jsme pochopili, že “STRASSE ZAHLE“ jsou právě ony sesbírané lístečky, a tak taxikáři odešli s nepořízenou. Na zastávce už čekalo několik lidí a také naši známí taxikáři. Dlouho do nás hustili výhody taxiků, až zbláznili i kluky. Já jsem tuto myšlenku odmítal, neboť cestování taxíkem je proti mým zásadám, ale nakonec jsem byl přehlasován a jelo se taxíkem. Asi za 7 km jsme zaplatili 32 Kč (80 Leva).

12:50 Vidin - Sofia 17:30. Nic zajímavého. Pouze se zatáhla obloha. Těsně před příjezdem do Sofie jsme zahájili zatím lepší část naší cesty, ovšem nevědomky. Sluňák v tu dobu požádal dědu, co s náma jel v kupé, jestli by nás nedovedl na busové nádraží Novotel Europa. Dědouš uměl trochu německy, a tak to nakonec pochopil. V momentě, kdy jsme vystoupili, se objevili blesky a následující bouřka s deštěm byla nejrozsáhlejší a nejdelší, jakou pamatuju. Děda se šoural před náma s deštníkem a my za ním s krosnami. Brzy jsme promokli, a proto jsme dědouše opustili a uchýlili se do tepla bulharské kuchyně.

Hlad jsme utišili jedním vynikajícím kebabem (kebab je okrájené skopové z rožně v bagetě) za 40 leva a Roman se obětoval, že na Novotel zaběhne s deštníkem. Přesto jsme nedoufali, že bychom nějaký autobus do Istanbulu stihli, protože poslední měl odjet již před hodinou. O chvíli později šokoval nás i ostatní “schovance“ Roman, který přibíhal potoky vody a křičel, abychom hodili batohy na záda a sprintovali na nádraží, že to za tři minuty jede.

Okolostojící pak nechápali, když jsme s jásavým smíchem a krosnami na bedrech poskakovali v hrozném dešti a záplavě vody, proudící ulicí. Za chvilku už jsme seděli v teple, krosny ležely v zavazadlovém prostoru a nám bylo fantasticky. Jízdenka do Istanbulu stála 20 dolarů. Vyjeli jsme sice až o 40 minut později, ale to nám vůbec nevadilo. Myslím, že více k tomuto dnu, plnému obratů, nemusím dodávat.

Sbohem, Tvá Peggy.

Tento článek je součástí seriálu Indie 95. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017