S entomology do Thajska I.

Své kolegy zanechávám v klimatizované hale a sám vyrážím zjistit možnosti dopravy na sever Thajska. Nechceme se nyní zdržovat v Bangkoku, ale chceme co nejdříve vyrazit na sever do oblasti horských pralesů. První krok mimo halu je však pro mě šokem. Obklopuje mě příšerné horko a vlhko. Těžko odhaduji teplotu, ale musí být určitě přes 35°C. Chvíli se mi hlavou honí černé myšlenky, jak to v těchto podmínkách měsíc vydržíme, ale nedá se nic dělat, máme to, co jsme chtěli...

Je začátek srpna. S malou skupinkou entomologů čekám na odbavení v hale nového terminálu na letišti v Praze-Ruzyni. Odlétáme téměř na jeden měsíc do Thajska. Cílem skupiny bude projet tuto zemi pokud možno co nejvíce a přitom sbírat hmyz. Pro mne to bude především průzkumná cesta. Rád bych totiž na základě získaných zkušeností připravil poznávací zájezd do této zajímavé země, ležící v jihovýchodní Asii.

Konečně sedíme v letadle, je něco před osmou hodinou večer. Nejprve nás čeká let malým turbovrtulovým letedlem typu ATR-72 do Varšavy. Využíváme služeb polské letecké společnosti LOT vzhledem k přijatelnosti cen letenek. Asi po sto minutách přistáváme ve Varšavě. Nemáme sice mnoho času na přestup, ale vše zvládáme celkem v pohodě. Nyní máme před sebou daleko delší let přímo do Bangkoku na palubě Boeingu 747.

Světla pod námi se pomalu ztrácejí a my máme několik možností, jak trávit čas. Na promítacím plátně začíná běžet nějaký film, doprovod k němu si můžeme naladit ve sluchátkách. Na dalších kanálech můžeme poslouchat hudbu a nebo se pokusit usnout. Noc je však krátká, letíme na východ a brzy se rozednívá. Mám štěstí, sedím u okénka a tak mohu pozorovat ubíhající krajinu dole a přitom sledovat polohu a další data, která se občas objevují na plátně. Letíme zhruba ve výšce deseti kilometrů, teplota vně letadla kolísá okolo -50°C. Pod námi leží vysokohorské pustiny Íránu a Afghánistánu. Jak čas běží, pozoruji mohutné toky řek v Pákistánu a severní Indii. Velice dobře je vidět obrovskou deltu řeky Gangy a Brahmaputry. Přelétáme nad Bengálským zálivem, územím Barmy a rychle se blížíme k cíli naší cesty.

Je půl třetí odpoledne a my přistáváme na okraji Bangkoku na mezinárodním letišti Don Muang. Bez problému procházíme kontrolami a nacházíme svá zavazadla. Své kolegy zanechávám v klimatizované hale a sám vyrážím zjistit možnosti dopravy na sever Thajska. Nechceme se nyní zdržovat v Bangkoku, ale chceme co nejdříve vyrazit na sever do oblasti horských pralesů. První krok mimo halu je však pro mě šokem. Obklopuje mě příšerné horko a vlhko. Těžko odhaduji teplotu, ale musí být určitě přes 35°C. Chvíli se mi hlavou honí černé myšlenky, jak to v těchto podmínkách měsíc vydržíme, ale nedá se nic dělat, máme to, co jsme chtěli.

Podle dostupných informací a podle mapy vím, že přímo proti letišti je železniční zastávka na trati, která směřuje z Bangkoku na sever do Chiang Mai. Tam se právě chceme dostat. Chvíli mi trvá než přijdu na to, jak se dostanu přes dálnici, na které je šílený provoz, ale nakonec to zvládám. Pohybuji se jen zvolna, ale i přitom ze mě pot jen leje. Chvíli to bude trvat, než se přizpůsobíme místnímu tropickému klimatu. Na stanici zjišťuji možné spoje a ceny a pak se vracím zpět do haly. Chvíli se vzpamatovávám v příjemném chladu, ale rád bych ještě zjistil možnosti autobusové dopravy a tak nasedám před letištěm do jednoho z autobusů městské dopravy, který by měl jet směrem do centra k severnímu terminálu.

Oproti našim zvyklostem v Thajsku jezdí s řidičem i steward, který obchází cestující a ze zvláštního plechového válce odtrhává jízdenky patřičné hodnoty. Dovnitř ukládá drobné, roztříděné bankovky pak svírá mezi jednotlivými prsty. Vytahuji 100bathovou bankovku, nemám zatím drobné. Průvodčí je viditelně zaskočen a mává nade mnou rukou. Do centra tak jedu zadarmo. S plánem v ruce sleduji cestu, a jen doufám, že se hned napoprvé v tom mraveništi neztratím a najdu cestu zpátky. Vše dopadá dobře, na autobusovém nádraží zjišťuji potřebné údaje a vracím se na letiště. Cestou zpět zažívám pravý monzunový liják. Vypadá to jakoby někdo otevřel stavidla. Bez patřičné ochrany by byl každý během deseti vteřin promočen na kůži.

Na základě informací se rozhoduji realizovat další cestu vlakem. Je to sice o něco dražší, ale bude to méně komplikované. Máme ještě čas a tak si krátíme chvíli prohlídkou terminálu a já navíc zjišťuji patřičné telefonní číslo, abychom mohli několik dní před zpátečním odletem potvrdit rezervaci letenek. Pomalu se přesouváme na nádraží, teď večer je už přece jen snesitelnější klima. Konečně přijíždí náš noční expres a nás čeká 700 kilometrů jízdy. Hledáme správný vagón a naše sedadla. Je plno, takže jsme rádi, že jsme si udělali rezervaci. I zde obsluhuje stewardka a k našemu údivu nám přináší večeři a přikrývku. Večeře je zahrnuta v ceně jízdenky a tak máme první možnost seznámit se s thajskou kuchyní. V plastikovém obalu nacházíme teplou rýži, kousek kuřete a zeleninový salát s kousky masa. Salát je na naše poměry trochu ostřejší, ale v těchto krajích je to zvykem. V deset hodin náhle zhasíná světlo v celém vlaku. Začíná období nočního klidu. Ukládáme se tedy ke spánku, přidělení deky nám přichází vhod, neboť se začíná ochlazovat.

Občas vlak zastavuje ve stanici a my se snažíme zjistit naši polohu. Po páté hodině ráno se rozednívá a za skly se začíná rýsovat krajina. Stoupáme a za oknem se už dají tušit horské pralesy. Po chvíli však začínáme klesat, vjíždíme do širokého údolí s rýžovými poli. Pomalu se blížíme k našemu prvnímu cíli, do druhého největšího města v Thajsku - Chiang Mai.

Vystupujeme z vlaku. Teď po ránu je velice příjemně, není ještě velké dusno. To přijde až později s prvními slunečními paprsky. V první řadě se potřebujeme někde ubytovat, abychom se dali po dlouhé cestě trochu do pořádku. Před nádražím stojí několik taxíků a tak se domlouvám s řidičem (většina umí aspoň trochu anglicky), že bychom se chtěli ubytovat někde za městem blíže kopců a přírody. Směřujeme na Mae Rim, kde nás přitahuje kopcovitá krajina. Řidič nám zastavuje na několika místech, ale zjišťujeme, že v této lokalitě je velmi draho. Zřejmě jsme se dostali do místní rekreační oblasti. Cestou jsme zahlédli orchidejovou farmu, a tak si vyprošujeme zastávku a aspoň 15 minut na její prohlídku.

Něco podobného jsme ještě neviděli. Všude kolem nás tisíce rozkvetlých orchidejí. Většina druhů pochází z okolních horských pralesů. Nemůžeme se však dlouho zdržovat, řidič je už notně netrpělivý, a tak se domlouváme, že se vrátíme zpět do Chiang Mai, kde se dá sehnat lacinější ubytování. Jedeme zpět do města, které je na první pohled velmi výstavné. Sjíždíme z hlavní silnice a úzkými uličkami zajíždíme až před malý penzion se jménem Orchid House. Máme štěstí, odpoledne se uvolní pokoj a i cena je rozumná. Na několik dalších dní máme tedy o střechu nad hlavou postaráno. Před penzionem je příjemná otevřená restaurace a tak si objednáváme oběd - tradiční curry s rýží. Domlouváme se, že po obědě hned vyrazíme na první průzkum za město.

Na hlavní silnici si bereme taxi a odjíždíme na západní okraj města. Vysedáme na úpatí kopců poblíž místní ZOO a hned se dáváme cestou do lesa. Na to, že jsme přiletěli v období monzunových dešťů je zde dosti sucho. Postupujeme dále a podél potoka docházíme k menšímu vodopádu. Na blátivém břehu objevujeme první brouky - rychlé svižníky. Nad hlavou nám každou chvílí zakrouží nádherný tropický otakárek. V odpoledním parnu stoupáme úbočím kopce. Čím více se vzdalujeme od civilizace, tím více les nabývá charakteru pralesa. Začínáme být dosti unaveni, samozřejmě to bude i nedostatečnou aklimatizací, a tak se pomalu vracíme zpět. V Orchid House nás už čeká pěkný čistý pokoj s koupelnou i WC.

Další dny pracujeme v terénu, úlovky se množí, ale nějaký čas si necháváme i na prohlídku místních pamětihodností. Ve starém městě se dochovala řada dřevěných domů, postavených z týkového dřeva. Nevynecháváme samozřejmě ani návštěvu architektonicky velmi zajímavých watů - buddhistických chrámů. Jsou volně přístupné, uvnitř vždy se sochou Buddhy. Můžete se zde v klidu posadit na koberec a odpočinout si. Jen na jednu věc si musíte dávat pozor. Vaše nohy nikdy nesmí směřovat k Osvícenému.

Údajně nejmalebnější buddhistický klášter v Thajsku leží v kopcích nad městem uprostřed pralesa. Z parkoviště vede ke klášteru Phrathat Doi Suthep přes 300 schodů, ale můžete použít i lanovku. Z terasy v areálu kláštera je fantastický výhled do okolí a především na město Chiang Mai. Zkoušíme se dostat do nitra pralesa, ale v těchto místech je prakticky neprostupný. Stoupáme tedy silnicí dále do kopce a přicházíme ke hranici národního parku, který chrání místní ekosystém. Je zde budova správy a informačního centra, malá botanická zahrada a arboretum. Je však už pozdě odpoledne a tak se vracíme k parkovišti. K našemu překvapení zde není už ani jeden taxík. Máme dvě možnosti. Buď pochodovat dolů asi 15 kilometrů nebo doufat, že stopneme nějaké vozidlo. Máme štěstí, asi po kilometru přijíždí od vrchu malé nákladní auto a zastavuje. Nasedáme na korbu a za počínajícího deště odjíždíme dolů do údolí.

Večer navštěvujeme zajímavý noční bazar s krámky, kde se dá nakoupit všechno možné, ale pro nás jsou zajímavé především suvenýry z dílen místních lidových výrobců. Stromy podél vodních kanálů jsou ověšeny spoustou malých žároviček, které září do noci. Zjišťujeme, že celá ta paráda je na počest thajské královny, která má právě 12. srpna narozeniny.

Autor příspěvku je ředitelem CK Karavela, která do popisované oblasti pořádá expedice a poznávací zájezdy.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017