Šafránové město

Turecká města jsou na památky neobyčejně bohatá. Na své si při procházce jejich uličkami přijdou nejen milovníci muslimské architektury, ale i obdivovatelé byzantských chrámů či antických monumentů. Historické stavby zde však bohužel obvykle netvoří větší celky, ale stojí jednotlivě, obklopeny moderní zástavbou, a tak i velmi starobylá města připomínají bezduchou betonovou džungli. Existují samozřejmě výjimky. Jednou z nich je malebné Safranbolu, mnohými západními turisty považované za nejkrásnější a nejpůvodnější městečko dnešního Turecka.

Safranbolu mnozí turisté pokládají za nejmalebnější a nejpůvodnější město v dnešním Turecku. Důvodem, proč byla město zapsáno na seznam UNESCO, je unikátní soubor historických domů z konce 19. století. Safranbolu leží v nejliberálnější části země. Přesto tu žádnou místní ženu dodnes nepotkáte bez tradičního šátku na hlavě. Výrobky z šafránu se v Safranbolu stále prodávají  téměř na každém rohu. Celkem je v Safranbolu 1008 státem chráněných památek. Většinu tvoří staré osmanské domy. Dřevěný minaret jedné ze 30 mešit, kterými se pyšní dnešní Safranbolu. Safranbolu

V této galerii je 7 obrázků. Zobraz celou galerii

Safranbolu leží v kopcovité krajině poblíž uhelného revíru Karabük asi 230 kilometrů severozápadně od Ankary. Dosud si uchovalo prakticky stejnou tvář, jakou měla většina maloasijských měst v 19. století. Tehdy se téměř každý osmanská obec mohla pyšnit krásnými dřevem hrázděnými domy. Několik takových staveb je možně stále spatřit v Burse, Kastamonu nebo Tokatu. Safranbolu je však příkladem tradiční architektury osmanského stylu, s jakou se dnes v takové ucelenosti již není možné nikde jinde setkat.

Celkem se v Safranbolu nachází 1008 státem chráněných objektů. Většinou se jedná o staré osmanské domy, z nichž několik bylo nedávno zapsáno na prestižní seznam Světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Najdeme tu ovšem také nemalé množství jiných a mnohem starších památek. Kromě pro Turecko typických mešit a kupolovitých hrobek (türbe) je to především řada zdobených veřejných studní (çeşme) z konce 17. a počátku 18 století, které jsou dosud pro mnoho místních lidí důležitým zdrojem pitné vody, zvláště během suchého léta. A zapomenout bychom neměli ani na přibližně tucet historických mostů (köprü), i když žádný z nich se kvůli své malé velikosti a strohému provedení netěší příliš velké pozornosti běžných turistů.

Pohled do historie

Nejstarší dochovanou stavbou v Safranbolu je Velká Mešita (Ulu Camii), někdejší kostel Hagios Stephanos, jenž zde v 6. století dala údajně postavit samotná byzantská císařovna Theodora. Počátky města však sahají ještě mnohem dále do minulosti. Přesná doba jeho založení ale zatím známa není. Jisté je pouze to, že v místech, kde dnes stojí, žili lidé již od paleolitu. Prvními známými obyvateli této části Malé Asie byli Chettité. Po nich přišli Lýdové a Dórové. Mnoho stop na tyto velké anatolské civilizace bylo archeology objeveno přímo v bezprostředním okolí města. Patří k nim například tři velké a asi dvacet menších mohyl (höyük) a několik skalních nápisů (yazilkaya). V antických dobách byla zdejší krajina podle Homéra nazývaná Paflagonií. Nakrátko ji dobyli Peršané, poté se stala provincií Římského impéria a následně, po jeho rozpadu v roce 395 n. l., připadla Byzantské říši.

Triumf a pád Seldžuků

Koncem 11. století se Byzantská říše začala hroutit pod náporem bojovných tureckých kmenů ze Střední Asie. Největší podíl na tom měli bezpochyby Seldžuci, pojmenovaní podle svého náčelníka, kteří nedlouho předtím dobyli značnou část Středního Východu a stali se horlivými muslimy. V následujícím století tento úspěšný kmenový svaz obsadil prakticky celou Anatolii a vytvořil zde nový sultanát, jehož centrem byla dnešní Konya. Safranbolu padlo do rukou Seldžuků roku 1190, ale vzápětí se zas na několik let vrátilo zpět pod byzantskou správu. Triumfující zelená korouhev islámu zavlála nad městem na trvalo až ve 13. století. Tehdy také město začalo dostávat svůj charakteristický turecký šarm.

Ve 14. století ztratili Seldžukové, vyčerpaní neustálými boji s Byzantinci na západě a útoky pohanských Mongolů na východě, své dominantní postavení a jejich sultanát si rozdělili lokální vládci jednotlivých provincií. Patřil mezi ně i jistý Osman ze Sögürtu v západní Anatolii, legendární zakladatel Osmanské říše. Někdy v této pohnuté době vznikla v Safranbolu půvabná mešita Kamenný Minaret (Taş Minare Cammii), jejíž stavitel není dosud s jistotou znám.

Na Hedvábné stezce

Roku 1453 dobyli rozpínavý Osmané Konstantinopol a přejmenovali ji na Istanbul, čímž definitivně dovršili zánik Byzantské říše. Brzy nato se stal Osmanský sultanát jednou z nejsilnějších mocností tehdejšího světa. Pro Safranbolu začínaly doslova zlaté časy. Město leželo v samém srdci silného a rozlehlého impéria a během následujících několika století se přes něj proto nepřehnala žádná ničivá válečná vřava. Výhodná poloha na rušné karavanní cestě spojující hlavní město říše přes Amasyi, Tokat a Sivas s dalekým Orientem, tedy vlastně na západním konci Hedvábné stezky, z něj navíc brzy udělala poměrně významné obchodní centrum. Dokladem bohatství, které tudy procházelo je obrovský karavanseráj z konce 17 století, dodnes největší stavba v celém Safranbolu.

Kromě obchodu přispěly k rozvoji města také úzké příbuzenské vztahy místních pašů s představiteli státní moci v nedalekém Kastamonu, správním centru provincie, ale i přímo u sultánova dvora v Istanbulském paláci Topkapi. Pocházeli odtud například hned dva Velcí Vezírové.

Osmanské domy

Blahobyt, který městu přinesla doba vlády osmanských sultánů, se také odrazil na honosném vzhledu měšťanských domů, jejichž půvab sem v současnosti jezdí obdivovat rok od roku se zvyšující počet domácích i zahraničních turistů. Tyto elegantní stavby jsou obvykle dvoupatrové nebo třípatrové. Vyšší patro vyčnívá ven na vyřezávaných podpěrách. Špičatá střecha ve tvaru jehlanu je pokryta pálenými červenými taškami a má pouze mírný sklon. Původně se celá obydlí stavěla ze dřeva. Později, v 18. a především 19. století, byly ale už ve velké míře užívány i další materiály. Stavební postup je jasně patrný zejména na zchátralejších objektech. Masivní dřevěná kostra byla vyplněna vepřovicemi a potom vymazána směsí bláta a slámy. U robustnějších budov sloužil jako vyplň dřevěných rámů jednotlivých zdí speciální druh lehkého pórovitého vápence (küfünk), z kterého se jinak dělaly také podezdívky, schodiště a komíny. Nakonec byla stavba omítnuta nebo pouze obílena vápnem. Rezidence pařící vyšším vrstvám dostávaly barevný nátěr a zkrášlovalo je mnoho dekorativních prvků. Okna v spodním patře byla zakryta ozdobnou mříží, zatímco ta v horních patrech měla vyřezávané okenice. Na dochovaných objektech můžeme také často obdivovat originálně řešený malý světlík nad hlavním vchodem a stylovým kováním osazené dveře.

Dva světy

Osmanské domy měly běžně 6-8 místností. Rozlehlé vnitřní prostory byly však zařízeny poměrně jednoduše, tak jako je tomu i u většiny nynějších tureckých domovů. Kromě nízkého stolu a lavice podle zdí (sedir) se ani v bohatších domácnostech nenacházel už téměř žádný další nábytek. Lůžkoviny se rozprostírali přes noc přímo na zem a přes den ukládali ve výklencích ve stěnách, jenž ve většině obydlí nahrazovaly skříně. Většina příbytků byla rozdělena na ženskou část (haremlik) a mužskou část (selamlik) jako všude v islámském světě. Větší haremlik se rozkládal obvykle v druhém patře a v přízemí kolem kuchyně. Tady se vedl intimní rodinný život a byly vychovány děti. Vstup do této části měl pouze pán domu a muži, u nichž pokrevní příbuzenství vylučovalo nezákonný styk s ženami uvnitř. Selamlik sloužil k přijímání návštěv a jeho velikost a výzdoba odrážela společenské postavení rodiny. Zde se muži ze sousedství scházeli v době odpočinku, přetřásali otázky obchodu a sdíleli požitek z kouření vodní dýmky (nargile). Do některých domů vedly zvenku dva vchody - zvlášť do mužské i ženské části. To proto, aby se snížilo riziko, že se návštěvník přeci jen náhodou setká s ženami hostitele. Tento přepych si ovšem mohli dovolit pouze zámožnější vrstvy.

Kuriozity z interiéru

Za zmínku stojí také speciální skříň s otočným vnitřkem, kterou byl v nejortodoxnějších rodinách haremlik a selamlik oddělen, a jejímž prostřednictvím ženy předávaly do pokoje pro hosty nádoby s jídlem a nápoji, aniž by mohly být spatřeny. Zlé jazyky tvrdí, že tato skříň někdy sloužila proti svému účelu i jako schránka na psaníčka tajných milenců. V některých domácnostech dosud tuto skříň uchovávají, ale už jen jako kuriozitu. Safranbolu leží v současnosti v jedné z nejliberálnějších oblastí Turecka a tradiční rozdělení domů na dvě části vymizelo nebo je pouze symbolické.

Další zvláštností některých starých domů v Safranbolu jsou vnitřní bazény. Ty nebyly užívány k plavání, ačkoliv byly někdy na to dost velké. Proudící voda ochlazovala místnost, zvlhčovala vzduch a vytvářela příjemnou šumící kulisu, což zpříjemňovalo horké letní dny. Pěkný a snadno přístupný příklad tohoto typu bazénu je možné spatřit v Havuzu Asmazlar Komayi, který dnes slouží jako hotel a patří Turecké cestovní a automobilové asociaci.

Staré Safranbolu

Safranbolu se táhne po svazích 1750 metrů vysokých hor, které oddělují suchou anatolskou náhorní plošinu od častými dešti zkrápěného černomořského pobřeží. Horní a spodní část města má značně odlišné klima, neboť je od sebe dělí několik set výškových metrů. Za osmanských časů si proto bohatí obyvatelé města vydržovali dvě sídla. Zimu trávili v městské rezidenci v bazarové čtvrti Çarşi, která je položena hluboko v údolí a chráněná proti zimním větrům okolními svahy. Během teplých měsíců se stěhovali do letních domů mezi sady a vinicemi na místo nazývané Vinohrad (Baglar), jež leží v nejvýše položeném cípu města.

Poté, co v roce 1938 započala s těžbou uhlí spojená výroba ocele v přilehlém Karabüku, moderní domy zaměstnanců továrny začaly zasahovat do sousedství Baglaru a ten tak do značné míry ztratil svou původní tvář. Zato ve čtvrti Çarşi, nazývané občas také Staré Safranbolu (Eski Safranbolu), zůstalo vše při starém. Atmosféra starých osmanských dob tu dýchá nejen z architektury, ale i životního stylu místních obyvatel. Turistický ruch se v Safranbolu začal rozvíjet teprve v posledních letech a zatím Çarşi příliš nepoznamenal. Nestojí tu dokonce ani žádný moderní hotel. Ubytování se nabízí přímo ve starých domech, jejichž spodní patro často slouží jako penzión. To ovšem samozřejmě jen zvyšuje atraktivnost pobytu, neboť cizinec je tak částečně v kontaktu z rodinou svého hostitele a má tedy i možnost nahlédnout do jejího života.

Řemeslo má zlaté dno

Naprostá většina historických domů v Çarşi pochází z konce 19. století. Naskýtá se tedy otázka, jak je možné, že tato přepychová sídla v Safranbolu vznikala i v době, kdy obchod na Hedvábné stezce v důsledku rozvoje námořní dopravy prakticky ustal? Nebo-li, co zapříčinilo tehdejší prosperitu města? Odpovědět není možné jednou větou. Hned úvodem je však třeba říci, že námořní doprava nepatřila nikdy k silným stránkám Osmanské říše a karavanní obchod fungoval v Malé Asii ještě několik let po jejím rozpadu (v roce 1923). Nicméně o tom, že obchod už nevynášel v 19. tolik jako v minulosti, nemůže být sporu. Příjmy z něho ale z velké části nahradila obyvatelům města řemesla, na která se přeorientovali. Odjakživa tu projíždějícím obchodníkům poskytovali své služby brašnáři, sedláři a kováři. Bylo tedy na co navázat. Většina zdejších manufaktur se věnovala zpracování kůží. Jména křivolakých uliček Çarşi dodnes připomínají, jaký cech tu sídlil. K nejkouzelnějším patří určitě ulička obuvníků (Yemeniciler Arastasi), lidově nazývaná Arasta, jejíž malé dřevěné krámky byly kompletně zrestaurovány na náklady Ministerstva kultury v roce 1982.

Dílničky různých řemeslníků pracují v Çarşi doposud. Někde se vyrábějí stále sedla a postroje, jinde zas už vsadily na originální suvenýry - tepané konvice a podnosy, ručně vyšívané bačkory či malované přívěsky. Každý cech má svou pevnou strukturu. Hlavní slovo má zvolený mistr (yigitbaşi). Ten organizuje výrobu, dohlíží na kvalitu a může ze společenství vyloučit každého, kdo nerespektuje jeho tradiční zákony. Volba mistra je spojena se slavnostní ceremonií, na jejímž konci pozve nový yigitbaşi všechny na malé pohoštění.

Vzácná bylina

Nemalé zisky přinášelo v 19. století obyvatelům Safranbolu také pěstování šafránu, který město po celé zemi značně proslavil. Mnoho Turků si dokonce dnes myslí, že tato rostlina má svůj původ právě zde. Patrně tomu tak ale není, i když šafrán podle posledních výzkumů skutečně pochází z východního Středomoří a ne z Persie či Kašmíru, jak se v minulosti soudilo. V současné době se už věnuje pěstování šafránu jen několik rodin ze Safranbolu a jeho okolí. Přesto jsou krámky ve městě plné výrobků z této omamně vonící květiny.

Šafrán se v minulosti používal nejčastěji jako koření do omáček, barvivo nebo voňavka, méně jako léčivo. Nyní je trend opačný a vyrábějí se z něj především různá léčiva, jako šafránová mast, sirup, oční voda a pod. Pěstování šafránu není příliš obtížné. Tato nevelká rostlinka kromě odplevelování nepotřebuje žádnou zvláštní péči. Vykvétá v září a říjnu. Květy se sklízejí celé, dosud plně nerozvinuté. Z každého z nich jsou pak vystřiženy oranžovočervené blizny, které se buď suší na slunci, nebo na sítech nad žhavým popelem. Vysokou cenu výrobků z šafránu způsobuje skutečnost, že k získání jednoho kilogramu drogy je potřeba přibližně sto tisíc květů.

Šafránový hrad

Není asi třeba říkat, že právě od šafránu byl odvozen dnešní název města. Co však přesně znamená slovní spojení Safran-bolu? Podle všeobecně uznávané teorie je „bolu“ zkomoleninou řeckého slova polis a název Safranbolu můžeme proto doslova přeložit jako Šafránové město. Je ovšem také možné, že „bolu“ pochází od slova burg, které v středověké Evropě běžně označuje město s hradem. Správný překlad názvu Safranbolu by potom zněl „Šafránový hrad“.

Současné označení se používá teprve od počátku 20. století. V minulých staletích bylo Safranbolu známo pod zcela jinými jmény. Před příchodem Turků se mu říkalo Flaviapolis, Germia, Theodorapolis a Dadybra. Za vlády tureckých sultánů neslo město jméno Borglu, Benderli, Boli a nakonec Zagfiranbolu. Cizinci ale často tyto názvy různě komolili, a tak se ve starší literatuře můžeme setkat i s jinými jmény.

Například Burlú nazývá Safranbolu v proslulém cestopise Rihla (Cesta) velký arabský cestovatel Ibn Batttúta. Ten sem zavítal v roce 1332 a o svém krátkém pobytu mimo jiné píše: „Emír toho města Alí beg, syn vznešeného sultána Sulajmána pádišáha, krále Kastamúnije, nás pozval k sobě do zámku. Pozdravili jsme jej a přivítal nás laskavě, jednal s námi uctivě a vyptal se mne na mé cesty a poměry. Pak jsme se účastnili hostiny a recitátoři koránu přednášeli dojímavými hlasy a s obdivuhodnými melodiemi.“

Dnešní hosty z daleké ciziny v Safranbolu takové okázalé přivítání nečeká. Přesto určitě neprohloupíte, když při cestě do Turecka zařadíte Šafránové město do svého itineráře, tak jako to udělal slavný středověký světoběžník Battúta. Naopak. Návštěva tohoto živého skanzenu bude patřit zcela jistě k nejsilnějším zážitkům, které si ze země obráceného půlměsíce přivezete.

Informace na cestu

Doprava: Safranbolu má dobré autobusové spojení s Istanbulem i Ankarou. Z obou těchto velkoměst sem dojedete přibližně za 4 hodiny (asi 10 EUR). Železnice do města nevede.

Ubytování: Město je oblíbeným cílem bohatých Turků, cenová hladina je zde proto ve srovnání se zbytkem anatólského vnitrozemí nezvykle vysoká. Ve starých osmanských domech přestavěných na hotel zaplatíte běžně 50 EUR za dvoulůžkový pokoj (snídaně bývá v ceně). K nejlevnějším podnikům patří penzion Çarşi, Otel Hatice a Otel Arasna (20-30 EUR). Pokud chcete ušetřit, postavte si stan ve stínu morušových sadů, které obklopují město ze všech stran. Na důkladnou prohlídku města postačí dva dny.

Vhodná doba: Své kouzlo má v Safranbolu každé roční období. Na jaře je městečko obklopeno svěží zelení a příjemné denní teploty umožňují dlouhé procházky. Léto bývá méně horké nežli je tomu v suších a jižnějších částech země. Na začátku podzimu kvetou v kopcích za městem dodnes divoké šafrány. Zima bývá krátká, ale nikdy se neobejde bez sněhu, jehož bílý poprašek vytváří v historickém jádru zvláštní atmosféru.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Petr Ševčík (2014-11-02 12:08:56 | 80.237.216.38)
V Safranbolu jsem byl několikrát. Město je velice vstřícné všem turistům. A za prohlídku nestojí jen historické jádro. Ale i okolí. Jeskyně Bulak, či prosklená terasa nad údolím, tzv. Cristal teras. K ní se dostanete taxíkem, který je podstatně levnější než u nás.

Diashow Aljaska 2017