Salvador a Fortaleza – velkoměsta na březích Atlantiku

Po uklidňujícím pobytu v Jericoacoaře bylo další položkou mého brazilského programu město Salvador. Cestou jsem však ještě neplánovaně strávil jeden den v dalším velikém městě, Fortaleze.

V této galerii je 23 obrázků. Zobraz celou galerii

Do Fortalezy jsem se dostal autobusem z Jericoacoary. Z Jeri jsme vyjeli ve 22:30 v poněkud zvláštním voze – jakémsi „pouštním autobuse“. Toto vozidlo bez oken, ve kterém se sedí na dřevěných lavicích, nás přepravilo do města Jijoca, kde už čekal regulérní autobus do Fortalezy. Asfaltka totiž začíná až kousek před Jijocou a luxusní autokar by písečným tankodromem zřejmě neprojel bez úhony.

Původně jsem ve Fortaleze chtěl jenom přestoupit na další autobus do Salvadoru. Jelikož jsem však ve Fortaleze vystoupil v 5:00 ráno a spoj do Salvadoru jel až v 19:30, dal jsem krosnu do úschovny na terminálu a vydal se podívat do centra.

Fortaleza je páté největší město Brazílie. Má 2,5 milionu obyvatel (metropolitní oblast má 3.5 milionu obyvatel) a je hlavním městem brazilského státu Ceará. Jeho zkrácená charakteristika by mohla znít: hotely a pláže. Alespoň mně se tak centrum tohoto města jevilo.

Samotné slovo Fortaleza znamená v portugalštině prostě „pevnost“. Prvním Evropanem, který se objevil na území dnešní Fortalezy, byl Španěl Vicente Pizón, který tu přistál 2. února 1500. Protože však podle smlouvy z Tordesillas připadlo toto území Portugalcům, nepokoušeli se Španělé o kolonizaci. Trvalé osídlení tak založili Portugalci, a to až v roce 1603, kdy zde Pero Coelho de Souza vybudoval pevnost. Později město načas obsadili Holanďané, nakonec však byli Portugalci vytlačeni.

Období dešťů je ve Fortaleze od ledna do června, období sucha od července do prosince. Ročně zde spadne v průměru kolem 1400 mm srážek.

Během svého jednodenního pobytu jsem trávil čas kolem pobřeží. Krásné písečné pláže se táhnou čtvtěmi Iracema a Meireles směrem dále z města. Pobřeží lemují desítky (a možná i stovky) menších mrakodrapů, vesměs hotelů. Pláže jsou většinou široké, s krásným měkkým pískem. Na plavání moře moc není, protože se v něm dělají veliké vlny. Mě však blbnutí ve vlnách snad nikdy neomrzí, koupal jsem se tedy hned dvakrát.

Velké vlny jsou také ideální pro surfaře. Fortaleza se svým okolím je skutečně stvořená pro „klasickou“ rekreaci. Hezčí pláž jsem snad neviděl. V Jeri je ovšem krásné okolí a osobitá atmosféra, pokud však budu hodnotit jen kvalitu písku a koupání, tak ve Fortaleze je to lepší. Písek je i lepší na běhání, protože není tak tvrdý jako v Jeri. Můžete tu potkat desítky běžců – bosých, co běhají přímo po písku, i obutých, kteří většinou využívají chodník zdejší kolonády. Naopak milovníci památek mohou toto město klidně vynechat. Je tu celkem velká, avšak poměrně nová a umělecky ne moc zajímavá katedrála, jinak jsem tu nic zaznamenáníhodného (co se týče památek) nezaznamenal.

Salvador – barokní zázrak v „černé“ Brazílii

Do Salvadoru jsem se dostal autobusem po 21 hodinách a zhruba 1400 kilometrech jízdy. Doprava busem je v Brazílii dost drahá, avšak mimořádně pohodlná (totéž platí i pro Peru a Venezuelu, kde jsou ovšem ceny mnohem nižší). V autobusech jsou veliká sedadla se spoustou místa pro nohy. Busy jsou vždy klimatizované. Po zkušenostech z Venezuely, kde jsem málem zmrznul v autobuse, si už raději beru s sebou na cestu dovnitř nejen dlouhé rukávy, nohavice a ponožky, ale i spacák. Většinou však mají řidiči rozum a klimatizace je příjemná. Cestou zastavují busy u restaurací, které jsou kvalitní, avšak předražené. Někdo mi říkal, že z města A do města B poletí v Brazílii raději letadlem, že je to rychlejší a pohodlnější. Tak rychlejší ano, ale pohodlnější v žádném případě, ještě nikdy jsem neletěl v pohodlném letadle (možná je pohodlná první třída, ale economy class nikdy, i když pravda – jedna věc je letět v letadle třeba 2 hodinky a jiné je to, pokud letíte přes oceán hodin deset či dvanáct)…

Hezčí autobusy než v Brazílii jsem viděl asi jen v Turecku, brazilské jsou však ještě pohodlnější. Česká republika je v některých ohledech 100 let za opicemi a tak 50 let za některými „rozvojovými“ zeměmi. To se týká evidentně i autobusové dopravy, kde snad srovnatelný standard může nabídnout jen Student Agency, či některé autobusové linky, jezdící do zahraničí. Pokud by ale v Brazílii chtěly autobusové společnosti poskytovat takový „servis“ jako někteří naši dopravci (bavíme se o dálkových spojích), okamžitě by zkrachovaly.

Autobus projíždí vnitrozemím brazilských států Ceará, Pernambuco a Bahia. Krajina je poměrně suchá a připomíná východní Afriku. Převažují suché řídké lesy či jakási lesnatá savana. Na rozdíl od Afriky tu však nenarazíte na slony, zebry ani žirafy, zato je tu spousty kaktusů. Teprve těsně před pobřežím Atlantiku je krajina zelenější, kaktusy jsou vystřídány palmami a půda se stává zemědělsky využívanou.

V Salvadoru se mi podařilo dostat velmi rychle z autobusového terminálu do centra, kde jsem se za pomoci jednoho nadháněče i rychle ubytoval. Zrovna se začínalo stmívat. V centru bylo spousty lidí, někde se i tancovalo přímo na ulici. Všude bylo hodně capartů, neboť byl zrovna svátek, něco jako Den dětí. V centru stojí na každém rohu policista či policistka, kteří jsou obvykle vybaveni neprůstřelnými vestami a pistolemi ráže, která by bohatě postačila i na lov slonů. Je tu tedy poměrně bezpečno, nicméně jsem byl dvakrát místními varován, abych v noci nechodil o několik ulic dál, neboť je to území drogových gangů, které policie nemá pod kontrolou. Neměl jsem důvod těchto dobrých rad neuposlechnout.

Salvador (celým názvem Salvador da Bahia) je třetí největší město Brazílie a má asi 3 miliony obyvatel. Je hlavním městem brazilského státu Bahia. Tento stát patří v Brazílii k těm větším, rozlohou 564000 km2 je velký asi jako Francie. Stát Bahia má asi 14 milionů obyvatel, což ho řadí mezi brazilskými státy na 4. místo za São Paulo, Minas Gerais a Rio de Janeiro. Salvador je často nazýván „africkou duší Brazílie“. Co se týče rasového složení obyvatelstva, je to „nejčernější město Brazílie“. Převažují „pardo“ („hnědí“ – mulati) – 54% obyvatelstva, dále černoši – 28%. Bělochů je jen 17%, Asiaté a Indiáni pak tvoří jen necelé 1% populace.

Důvody je samozřejmě nutné hledat v historii. Salvador byl založen 29.března 1549 portugalskými osadníky, které vedl Tomé de Sousa, první zdejší guvernér. Už v roce 1552 se město stalo sídlem biskupství (prvního v Brazílii). I díky tomuto faktu zde bylo postaveno velké množství nádherných památek v převážně barokním slohu a město zaznamenalo bouřlivý rozvoj. Salvador se stal prvním hlavním městem koloniální (a posléze i nezávislé) Brazílie, kterým byl až do roku 1763, kdy bylo hlavní město přeneseno do Rio de Janeira (Brasília se pak stala hlavním městem v roce 1960).

Salvador se stal velkým přístavem a centrem zpracování cukrové třtiny, která se v jeho okolí pěstovala ve velkém. Stinnou stránkou tohoto rozvoje bylo otrokářství. Byl zde velký trh s otroky a otrocká práce byla ve velkém zneužívána. Dnešní „Afrobrazilci“ jsou potomci bývalých otroků, kteří hovořili především jorubštinou a pocházeli zejména z okolí Guinejského zálivu (dnešní státy Nigérie, Ghana, Togo a Benin).

Bělošské i černošské vlivy postupně splynuly a díky nim je dnes Salvador asi kulturně nejvýznamnějším městem celé Brazílie. Zatímco Portugalci přinesli křesťanství a postavili nádhernou architekturu, díky níž je město od roku 1985 na Seznamu UNESCO, černošský vliv se projevil především v hudbě a tanci. Tento vliv najdeme v celé Brazílii, nejvíce patrný je však právě ve státě Bahia.

Tak například samba, brazilský národní tanec, v sobě nese silné africké vlivy. Další tanec, který byl výrazně ovlivněn africkými kořeny, je forró. Tento tanec je oblíbený hlavně v brazilském regionu Severovýchod, jehož je Bahia součástí. Africké vlivy se výrazně projevují i v místní kuchyni, ve sportu a v náboženství. Formálně jsou zdejší černoši vzornými katolíky, ve skutečnosti je však často jejich víra jakousi směsí (odborně řečeno synkrezí) katolicismu a afrického jorubského náboženství candomblé. Hezkým příkladem míšení kulturních vlivů je rovněž capoeira, což je něco mezi tancem, divadlem a bojovým uměním. Capoeira je rozšířena ve velké části Brazílie, ale své kořeny má právě v Salvadoru. Tanečníci (či bojovníci?) předvádějí jednotlivé ladné kopy, skoky a přemety za doprovodu hudby, která je provozována na typických zdejších nástrojích. Jeden z těchto nástrojů například vypadá jako luk, jenže jeho tětiva je vlastně strunou, na níž se hraje (název tohoto nástroje mi bohužel uniknul). Dále jsou používány různé bubínky, které duní venku i teď, kdy píšu tento článek.

Salvador leží na poloostrově trojúhelníkovitého tvaru, který je z jedné strany omýván přímo Atlantikem a z druhé strany zálivem Baía de Todos os Santos. Samotný střed města je pak ostrým srázem rozdělen na Horní Město (Cidade Alta) a Dolní Město (Cidade Baixa). V Horním Městě se mimo jiné nachází čtvrť Pelourinho, což je nejužší historické a kulturní centrum města, kde se nachází většina barokních kostelů, hotelů, krámků, umělců a kde se pohybuje nejvíc turistů. Dolní a Horní část města spojuje výtah Elevador Lacerda a lanovka. Za pozornost stojí hlavně výtah Elevador Lacerda, který byl uveden do provozu již v roce 1873 (nejstarší v Brazílii). Od té doby byl samozřejmě několikrát rekonstruován (nejrozsáhlejší rekonstrukce proběhla v roce 1930). Funguje 24 hodin denně. Výškový rozdíl horní a dolní stanice je 72 metrů, který zdviž překoná za 22 vteřin.

Salvador je druhé nejturističtější město v Brazílii, co se týče počtu zahraničních turistů. Jasně vede Rio de Janeiro, kam jezdí turisté především v době karnevalu. Karnevaly se ovšem konají v mnoha brazilských městech a ten úplně největší z nich se koná právě v Salvadoru. Podle Guinessovy knihy rekordů je dokonce karneval v Salvadoru největším karnevalem na světě a předčí tak i slavnější karneval v Riu. Každoročně se ho účastní dva miliony lidí a jen na jeho organizaci se podílí 100000 lidí!

Nakonec ještě několik zeměpisných a historických údajů o Salvadoru. Salvador leží přibližně na 13. stupni jižní šířky a 38.5. stupni západní délky. Jen na samotném území města je 100 kilometrů pláží! Z toho zhruba 65 kilometrů tvoří pobřeží zálivu Baía de Todos os Santos a 35 kilometrů je přímo pobřeží Atlantského oceánu. Průměrná roční teplota je kolem 25oC a ročně zde spadne v průměru 1,902 mm srážek. Období dešťů zde trvá pouhé tři měsíce – od dubna do června.

Co jsem viděl v Salvadoru

Do Salvadoru jsem přijel jednoho krásného odpoledne z Fortalezy. První mojí starostí bylo dostat z autobusového terminálu (Terminal Rodoviário) do centra. Vše proběhlo hladce a za pomoci jednoho z nadháněčů jsem našel hodně rychle i dobré ubytování. Cestou z terminálu míjíme desítky mrakodrapů. Už jsem si uvyknul, že každé velké brazilské město vypadá jako velkoměsta v USA. V Belému a Fortaleze je to podobné.

Nicméně mrakodrapy nezabírají pochopitelně celé město. Úplně nejcentrovatější centrum Salvadoru tvoří, jak už bylo zmíněno výše, čtvrť jménem Pelourinho. Tu jsem si také prošel hned dalšího dne poté, co jsem se konečně po dvou nocích v autobusech pořádně vyspal. Neboť i když jsou autobusy v Brazílii pohodlné a spí se v nich mnohem lépe než v letadle, postel je přece jenom postel.

Hned na začátku musím prohlásit, že Salvador je naprosto nádherné město, zatím jednoznačně nejhezčí, co jsem viděl v Jižní Americe (na Cestě se mi zatím nejvíc líbila Lima, ještě hezčí je Quito, kde jsem byl před 4 roky). V centru je mnoho nádherných kostelů. Většina z nich byla postavena v 18. století v barokním slohu, i když u některých jsou rozpoznatelné i rokokové a klasicistní prvky. Počítám se mezi velké obdivovatele barokní Prahy, ale co se týče baroka, Salvador asi Prahu přece jenom předčí (v Praze se ovšem baroko navíc snoubí s gotikou a dalšími stavebními slohy).

Kostely jsou opravdu nádherné a jsou v dobrém stavu (na rozdíl třeba od Belému, kde jsou kostely – také barokní – neuvěřitelně zchátralé). Všechny jsou si docela podobné. Některé z nich mají ovšem dvě věže, a jsou tudíž symetrické, zatímco jiné mají věž pouze jednu. Což je u kostelů celkem normální, zde se ale člověk nemůže ubránit dojmu, jako by tam ta jedna věž jaksi scházela. Nechci zde vyjmenovávat všechny kostely, zmíním tedy pouze dva. První z nich je zdejší katedrála. Ta leží na náměstí Praça da Sé a zároveň i na náměstí Terreiro de Jesus. Na tomto druhém náměstí jsou tři nádherné kostely, přičemž kousek opodál vykukuje kostel čtvrtý a podle mého názoru daleko nejhezčí v Salvadoru – kostel svatého Františka (Igreja São Francisco). Ten má údajně i nejkrásnější vnitřní výzdobu.

Celé Pelourinho je protkáno dlážděnými ulicemi. Je to velice malebné, i když dlažba je dost hrbolatá (kočičí hlavy sem zatím nepronikly) a nechodí se po ní zrovna pohodlně. Všude je pak spoustu turistů, z Brazílie i z ciziny. Je tu bezpečno, na každém rohu stojí ozbrojený policista či policistka. A samozřejmě nechybí ani turistická infrastruktura. Jsou tu hotely, restaurace, obchůdky, stánky a potulní prodavači všeho možného. Ze všech stran se ozývá nějaká hudba – hraná i reprodukovaná.

Nejvíce mě zaujaly obrazy, které se zde prodávají ve velkém. Převažuje spíše naivní než realistické zpracování. Ačkoliv se stále držím zlatého hesla Jiřího Svobody („Nekupujte žádný idiocký suvenýry!“), tady bych možná udělal výjimku, kdybych jel odsud rovnou domů. Obrazy se mi velice líbily a nejvíc ze všeho mě zaujaly pestré barvy, kterými jsou namalovány. Dále zde můžete spatřit statné černošky v obrovských sukních, což je pravděpodobně něco jako místní kroj. Takto oděné divy buď lákají zákazníky do obchodů a galerií, nebo se s turisty rády za malý peníz vyfotí. Mezi tím se pohybuje i hezká řádka somráků a žebráků, kteří občas otravují. Nejlepší je ignorovat je, stejně jako některé vlezlé nadháněče a prodejce čehokoliv.

Pelourinho žije i v noci. Zatímco v takovém Belému je v centru v noci úplně mrtvo, tady to žije dlouho přes půlnoc. Na noční klid se tu evidentně nehraje. Zpěvy a zvuky různých nástrojů se rozléhají městem na všechny strany. Nejlepší byla eskadra bubeníků. Svědkem jejich pochodu jsem se stal večer druhého dne mého pobytu. Bubeníků bylo odhadem tak 20 a hráli mnoho dunivých rytmů bez doprovodu jiných nástrojů Mají to perfektně secvičené a je to docela rachot. Další lidé, místní i turisté, se pak k jejich pochodu přidávají a tancují při tom do rytmu. Pochodu asistovali i policisté. Pochod se konal zhruba mezi 22:00 a půlnocí, pak ale přece jenom i místní policie asi usoudila, že by to mohlo stačit, a bubeníci a tanečníci se postupně rozešli do svých domovů.

Salvador na mě působí dojmem, že se tu asi slaví něco každý den. A evidentně to není jen show pro turisty, prostě to tu žije samo o sobě. Na náměstí paralelně probíhal koncert nějaké místní kapely. Abych řekl pravdu, ve stylech této hudby se nevyznám, ale africký vliv je tu jasně patrný. Někdy jsem si připadal jako před rokem někde v Tanzanii nebo v Malawi.

Musel jsem samozřejmě také vyzkoušet zdejší slavný výtah Elevador Lacerda. Stavba vypadá spíše jako vyhlídková věž, uvnitř níž výtah jezdí. Je to pěkný zážitek, zkrátí Vám to cestu (jinak byste museli do Dolního města scházet dlouhými serpentinami), seshora je pěkný výhled na město a navíc je to pravděpodobně asi nejlevnější věc v celé Brazílii – když jsem viděl poprvé cenu 0.05 R$, myslel jsem si, že si dělají legraci. O kousek dál je lanovka, která stojí 0.10 R$. Jsou to dvě kabiny, které jsou taženy lanem po příkrých kolejích. jezdí vždy současně.

Dále jsem navštívil ostrov Itaparica. Ilha de Itaparica je vzdálená 13 kilometrů od Salvadoru a je to největší ostrov v zálivu Baía de Todos os Santos. Loď vyjíždí, jakmile se naplní pasažéry. Plavba je to klidná, neboť v zátoce nejsou velké vlny (na rozdíl od Atlantiku). Na druhé straně už čekala banda taxikářů a mototaxikářů, kteří mi hned nabízeli odvoz na nějakou pláž, vzdálenou asi 15 kilometrů. Pohrdl jsem jejich nabídkou a popošel asi 1.5 kilometru od přístaviště, kde jsem několik hodin jen ležel a cachtal se v moři. Voda byla velmi teplá, vlny skoro žádné. Odpoledne jsem pak jel zase zpět do Salvadoru. Kolem 15:00 bylo nádherné světlo a mrakodrapová silueta Salvadoru byla krásně nasvícená.

Asi 5 kilometrů jižně od centra se nachází čtvrť Barra. Je zde malý maják Farol de Barra. Opodál stojí socha Krista, vypínající se na pěkné vyhlídce nad mořem. Maják Farol de Barra leží na samé špičce salvadorského poloostrova. Na východ od něj už omývá Salvador přímo Atlantský oceán, na sever a západ od majáku se nachází záliv Baía do Todos os Santos. V okolí majáku jsou pěkné malé pláže, které jsou však dost přeplněné plážovými povaleči (ano, stal jsem se samozřejmě také jedním z nich). Pokud byste chtěli najít na koupání něco klidnějšího, musíte vyjet kus za město. Pláže se táhnou desítky kilometrů daleko podél Atlantského pobřeží a všechny jsou lemovány pěkným pískem.

Fortaleza a Salvador – shrnutí a praktické informace

kurs v říjnu 2009: 1 brazilský real (R$) = 10 Kč

Doprava: Autobus Jerocoacoara – Fortaleza: 6.5 hodiny jízdy, 38 R$, 280 km jízdy. Další spoje z Jeri jedou ve 14:30 a v 8:00. Doba přepravy stejná, spoj v 8:00 je však dražší a stojí 50 R$. Úschovna zavazadel na autobusovém nádraží ve Fortaleze stála 3.10 R$ za jedno zavazadlo na 12 hodin.
Autobus Fortaleza – Salvador: 1389 kilometrů, 186 R$, 22 hodin jízdy. Autobusy MHD v Salvadoru stojí 2.20 R$ (ve Fortaleze jen 1.20 R). Na všech nádražích jsou turistické informace, kde ovšem mluví jen portugalsky. I tak jsem správně pochopil, že z „Rodoviário“ se do centra dostanete autobusem, který má konečnou „Terminal da Franca“. Vystoupíte na stanici „Mercado Modelo“. Kousek od ní je technická zajímavost města Salvador – výtah „Elevador Lacerda“, který Vás za neuvěřitelnou cenu 0.05 R$ vyveze z dolní do horní části města. Opodál spojuje horní a dolní město pro změnu lanovka, cena je 0.10 R$. Centrum se nazývá Pelourinho a je plné historických památek, turistů i levných hotýlků. Loď ze Salvadoru (z místa zvaného Céntro Nautico, nedaleko Mercado Modelo) na ostrov Itaparica (místo zvané Mar Grande) stojí 3.30 R$ (v neděli a ve svátek 4.40 R$). Loď patrně vyjíždí, jakmile se naplní (intervaly bych odhadl tak na půl hodiny). Vzdálenost 13 kilometrů jede loď 40 minut.

Ubytování: V Salvadoru jsem bydlel v hotelu „Pousada dos Sonhos“. Adresa je Rua Gregório de Matos 55, což je úplné centrum starého města (Pelourinho). Zavedl mě sem nadháněč, hotel je zmíněn i v Lonely Planet. Cenu jsem usmlouval na 20 R$ v dormitory room. Tato hromadná místnost má 14 lůžek, spali jsme zde však pouze dva až tři. Místnost má i WC a sprchu a pěkný výhled na náměstí. Cena je i včetně dobré snídaně. Celkem pěkné ubytování. Za jednolůžák chtěli 30 R$. Smlouvat! Jste ve výhodě, v okolí je mnoho malých hotýlků…

Jídlo: Za nejlepší formu stravování v Brazílii považuji formu bufetu. Udána je cena jídla za kilogram a vy si sami naberete z příslušných kovových nádob na talíř to, na co máte chuť. Obsluha vám hodí talíř na váhu a řekne cenu. Je zajímavé zjišťovat, kolik toho člověk vlastně sní. Já si obyčejně nandávám porci kolem 500–600 gramů, což mě dostatečně zasytí, ale nepřecpu se. Nejnižší ceny za kilogram bývají kolem 15 R$ (v Salvadoru jsem takto platil 8.55 R$). Nejčastěji je cena kolem 20 R$, u dálnic bývají bufety předražené (v restauraci na trase Fortaleza – Salvador byl bufet za 26 R$, platil jsem 14.05 R$). Obvykle si můžete vybrat z 10–20 ingrediencí – obvyklé jsou různé saláty, špagety, rýže, fazole, frango (kuřecí maso), carne (jiné než kuřecí maso, nejčastěji hovězí), brambory… Někdy je cena u mas vyšší a maso se pak váži zvlášť. Pití či různé zákusky si platíte také zvlášť.

Vstupy: Vstupné se platí do většiny muzeí a také do nejvýznamnějších kostelů. Např. do kostela svatého Františka (údajně nejkrásnější vnitřní výzdoba – nenavštívil jsem) je vstupné 3 R$, do jiných kostelů je vstupné 1–2 R$.

Informace: V Salvadoru najdete, stejně jako v jiných brazilských městech, několik informačních center (na autobusovém nádraží i v centru města), kde vám rádi poradí – v portugalštině ovšem. Ještě jednou se zmíním o jazykových schopnostech Brazilců. Většinou umí jenom portugalsky. Pokud neumíte, zeptají se vás často, jestli nemluvíte španělsky, případně francouzsky. S francouzštinou tu uspějete určitě více než s angličtinou, tu ovládá opravdu málokdo. Pár slov portugalsky se prostě naučit musíte, a pak vám v informacích rádi poradí. Navíc tu mají zdarma pěkné mapky Salvadoru.

Tento článek je součástí seriálu Jižní Amerikou. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017