Samoa - ostrov Savaii

Samoa je souostroví v Polynésii, které je rovněž známo pod historickým názvem Plavecké ostrovy. Dnes se zde nacházejí dva státní útvary. Východní část, Americká Samoa, patří USA, zatímco západní část je nezávislým státem. Dříve se tento stát nazýval Západní Samoa, pak však bylo slůvko „Západní“ z názvu státu vypuštěno. Tento (a následující) článek o Samoi pojednává o Nezávislém státě Samoa (jak zní celý oficiální název státu).

V této galerii je 22 obrázků. Zobraz celou galerii

Po osmi dnech lenošení v hotelu Bamboo v Nadi (Fidži) jsem zvednul kotvy a přesunul jsem se o pár kilometrů dále, na letiště Nadi International. Mojí další pacifickou destinací byla Samoa. Jelikož mezi Fidži a Samoou leží datová hranice, opět jsem během cesty měnil na hodinkách nejen čas, ale i datum. Tentokrát jsem letěl opačným směrem než při mé první cestě přes „čáru“ (Tahiti – Nová Kaledonie), z východní polokoule na západní, a tak jsem na letiště Faleolo (35 kilometrů západně od Apie) přiletěl podstatně dříve, než jsem vyletěl z Nadi. Z Fidži totiž letadlo startovalo 5. listopadu ve 21:00 a v Apii jsme přistál 4. listopadu ve 23:40. 5. listopad jsem tak prožil vlastně dvakrát, neboť než jsem se dostal ven z letiště, bylo už po půlnoci. A pak že země, kde zítra již znamená včera, neexistuje…

Samoa – základní informace Samoa je malá ostrovní země na západě Polynésie, ležící přibližně v polovině vzdálenosti mezi Havajskými ostrovy a Novým Zélandem. Její celková rozloha je 2944 km2 a v roce 2008 zde žilo 217000 obyvatel. Samou tvoří dva velké ostrovy (dohromady 99% rozlohy státu) a osm dalších malinkých ostrůvků (zabírajících dohromady jen 1% plochy státního území). Velkými ostrovy jsou Savaii (1694 km2) a Upolu (1125 km2), které odděluje od sebe průliv Apolima Strait.

Ostrov Savaii je větší a leží západněji. Nachází se na něm i nejvyšší hora Samoi, jíž je Mount Silisili (1858 m.n.m.). Ostrov Upolu, který leží na východ od Savaii, je sice menší, ovšem mnohem lidnatější a leží na něm i hlavní město Apia, která má dnes asi 40000 obyvatel (kolem 60000 v aglome­raci). Na východ od nezávislé Sami leží dále Americká Samoa, která je americkým územím (hlavní město Pago Pago). Samoa leží na západní polokouli, východně od datové hranice. Apia má souřadnice 13°50’S a 171°44’W a od Prahy je vzdálena vzdušnou čarou 15940 kilometrů.

Ostrovy Samoa jsou sopečného původu. Dodnes lze zaznamenat aktivní vulkanismus na ostrově Savaii, kde došlo k poslednímu velkému výbuchu v roce 1700 a menší erupce byly zaznamenány v letech 1905–1911. Samoa leží v tropickém pásu jižní polokoule. Období sucha zde trvá od května do října, období dešťů od listopadu do dubna. V Apii napadne ročně v průměru 2901 mm srážek. Nejdeštivějším měsícem je leden (437 mm), nejsušším měsícem je červenec (100 mm). Roční průměrná teplota v Apii je 26.2°C, rozdíly teplot během roku jsou naprosto zanedbatelné. Nejteplejšími měsíci roku jsou prosinec – duben (všechny tyto měsíce mají úplně stejnou průměrnou teplotu 26.5°C!), nejchladnějším měsícem je červenec (25.6°C).

Samou občas sužují přírodní katastrofy. K poslední došlo 29. září 2009, kdy zemi zasáhlo zemětřesení o síle 8.1 stupně Richterovy škály. Zemětřesení vyvolalo následné vlny tsunami, která zpustošily nejen Samou, ale i Americkou Samou a Tongu. Největší vlny byly až 14 metrů vysoké. Ve všech třech zemích si vlny tsunami vyžádaly celkem 189 obětí na životech, z nichž většina zahynula právě na Samoi, a to především na jihovýchodě ostrova Upolu.

Prvním Evropanem, který spatřil Samou, byl Holanďan Jacob Roggeveen (objevil toho v Oceánii víc, mimo jiné pojmenoval třeba Velikonoční ostrov) v roce 1722, aniž by zde ovšem přistál. Další slavný mořeplavec, Francouz Louis-Antoine de Bougainville, toto souostroví pojmenoval – dal mu název Plavecké ostrovy (anglicky Navigator Islands). Na souostroví si později dělali nárok především Němci, Američané a Britové. Nakonec si Samou na přelomu 19. a 20. století rozdělili Němci (západní část) a Američané (východ – Americká Samoa – patří Američanům dodnes, všechny další informace v tomto článku se ovšem týkají nezávislé Samoi).

Hned na počátku první světové války, v roce 1914, zabral Německou Samou Nový Zéland, který si ji samozřejmě ponechal i po válce a spravoval Západní Samou až do roku 1962 jako mandát Společnosti národů (později mandát OSN). Za novozélandské nadvlády se ovšem staly dva incidenty, které příliš nepřispěly k popularitě nových okupantů. V letech 1918–1919 sem byla z Nového Zélandu zavlečena epidemie chřipky, která usmrtila pětinu obyvatelstva Samoi. To byla samozřejmě nešťastná náhoda. V roce 1929 však zabíjeli Novozélanďané přímo. Samojští domorodci tehdy protestovali proti novozélandské administrativě. Vypukly nepokoje, které Novozélanďané rozehnali kulometnou střelbou do demonstrantů. Výsledek (11 mrtvých, 50 zraněných) Novozélanďanům rozhodně na popularitě nepřidal. Dodnes se dni, kdy se tak událo (28. prosinec 1929) říká na Samoi Černá sobota.

Nezávislosti na Novém Zélandu dosáhla Samoa 1. ledna 1962. Zároveň byla ve stejném roce podepsána smlouva o přátelství s Novým Zélandem, která mimo jiné zajistila Samoi vojenskou ochranu Nového Zélandu v případě napadení (Samoa dodnes nemá regulérní armádu). Nový nezávislý stát se nejdříve jmenoval Západní Samoa (Western Samoa). V roce 1997 však bylo slůvko „Western“ z názvu státu vypuštěno. Samoa byla vůbec prvním územím v Oceánii (kromě Austrálie a Nového Zélandu), které získalo nezávislost (zatímco posledním nezávislým státem v Pacifiku se stala 1. října 1994 republika Palau).

Dnes se stát oficiálně jmenuje Nezávislý stát Samoa (Independent State of Samoa), zkráceně Samoa. Všimněme si, že název státu nic neříká o tom, zde je země republikou či monarchií! V čele Samoi stojí šéf státu (chief of state), v čele vlády je ministerský předseda (Prime Minister). Zákonodárnou moc má Zákonodárné shromáždění (Legislative Assembly neboli Fono), ve kterém zasedá 49 zástupců. Forma vlády na Samoi je nejasná a není ústavně definována. Samoa je něco mezi volanou monarchií a republikou. V současné době je země většinou charakterizována jako de facto republika (tak ji označuje například Wikipedia), protože nynější „šéf státu“ byl v roce 2007 zvolen na pětileté funkční období (zatímco dva předchozí šéfové státu byli jmenováni doživotně).

Úřední jazyky jsou na Samoi dva – angličtina a samojština (polynéský jazyk). Administrativně se Samoa dělí na 11 itumalo, což jsou politické distrikty, vytvořené na kmenovém základě. Etnicky na Samoi převažují čistokrevní Samojci (Polynésané), tvořící 92.6 % obyvatelstva. 7% obyvatelstva jsou tzv. Euronésané (míšenci Polynésanů a bělochů) a pouze 0.4% tvoří „Evropané“ (rozuměj běloši). Prakticky všichni obyvatelé Samoi jsou křesťané. Působí zde mnoho církví, z nichž nejpočetnější jsou kongregacionalisté (35% obyvatelstva, jinak se tato církev nazývá též LMS, což je zkratka „London Missionary Society“), římští katolíci (20%), metodisté (15%) a adventisté sedmého dne (13%).

Ekonomicky je Samoa chudou zemí. Větší investice jsou zcela závislé na zahraniční pomoci, kterou poskytuje především Austrálie, Nový Zéland, Evropská unie, Japonsko, Čína a Singapur. Zemědělství zaměstnává dvě třetiny populace a zemědělské výrobky (především kopra a kokosový olej) tvoří 90% exportu. Jediným průmyslovým odvětvím na Samoi (kromě potravinářství) je výroba automobilových dílů. Asi 25% HDP vytváří turistický ruch. Nejpopulárnějším sportem na Samoi je, stejně jako na Fidži, rugby.

Kolem Savaii

Technická jazyková poznámka na úvod: v samojštině se houfně používají apostrofy. V anglickém přepisu se často vynechávají, pročež tak v tomto článku učiním i já.

Po ostrově jsem se dopravoval napůl stopem a napůl autobusem. Autostop šel celkem dobře, kolikrát jsem ani nestopoval a někdo mi zastavil. Lidé, kteří mě vzali, mě zřejmě považovali za svého hosta, protože skoro vždy mi něco dali – jídlo, ovoce, něco k pití… Ale vzhledem k relativně husté a levné autobusové dopravě jsem jezdil často i autobusy. Naopak jsem odháněl taxíky, které jsou velmi drahé a po ostrově jich jezdí mraky.

pátek 5. listopadu 2010 Na letišti Faleolo (ostrov Upolu) jsem přistál těsně před půlnocí. Let samotný byl klidný a odbavení velice rychlé. Do pasu jsem dostal razítko, opravňující mě pobývat na Samoi až 60 dní, a bylo to. Vyměnil jsem si ve směnárně zbytek fidžijských dolarů na samojská tala a vybral jsem rovněž něco z bankomatu. Na letišti byly o půlnoci otevřeny i turistické informace, kde jsem uzmul již tradičně mapku a průvodce po souostroví (stejná řada průvodců a map jako předtím na Fidži a Vanuatu). Poté jsem odpálkoval dotěrné taxikáře a vydal jsem se pěšky temnou samojskou nocí do vesnice Mulifanua. Ta je vzdálena od letiště asi tři kilometry a jezdí odsud trajekt na ostrov Savaii.

K trajektu jsem dorazil ve 2:00 a protože brána byla zavřená, rozdělal jsem si pod malou stříškou stan (kvůli komárům, jinak je vedro i v noci) a na chvilku jsem si zdřímnul. Moc jsem toho nenaspal, protože trajekt vyjíždí už v 6:00. Cesta na druhou stranu průlivu do Salelology trvala přesně hodinu a půl.

Saleologa je daleko největší vesnice na ostrově Savaii a téměř připomíná město, najdete tu dokonce i bankomat. Jediné regulérní město na Samoi je jinak pouze Apia, takže když místní řeknou, že jedou do města (town), rozumí se tím vždycky Apia… Na druhé straně jsem nakoupil v krámku potraviny, poslal jsem do háje další houfy dotěrných taxikářů, číhajících na zákazníky u trajektu, a popojel jsem dvěma autobusy do vesnice Saleaula. To je vesnice na severovýchodě ostrova Savaii.

Mimochodem, autobusy jsou tu zajímavé. Obyčejně jsou dřevěné a dřevěné jsou i sedačky uvnitř. Zvenku je pak kapota vždy velmi pestře pomalována a má charakteristický tvar, s „čumákem“ vpředu. Ve vesnici Saleaula a jejím okolí se rozprostírají lávová pole. Ta vznikla v letech 1905 – 1911, kdy se probudila nedaleká sopka Matavanu. Láva ze sopky pohřbila téměř kompletně tehdejší vesnici Saleaula. Dnešní vesnice stejného jména je postavená kompletně znovu na vrstvách utuhlé černé lávy. Ze staré vesnice zbyly akorát zbytky dvou kostelů (LMS a metodistický) a hrob náčelníkovy dcery (Virgin’s Grave), který láva kupodivu obtekla. Vybírá se zde vstupné.

Chvíli jsem se coural i okolo. Lávová pole jsou docela zajímavá, muselo to být tenkrát peklo. Dnes už na mnoha místech rostou z černé plochy stromy a keře a rostlinstvo pomalu kolonizuje lávovou pustinu. Pak jsem šel pěšky do vesnice Satoalepai, kde mají swimming turtles. Je tu takový bazének, v němž plave několik mořských želv. Můžete mezi želvami i plavat. Zkoušel jsem to se šnorchlem, ale voda je dost špinavá a musíte připlavat až těsně k želvě, abyste ji vůbec viděli. Odpoledne jsem se zastavil ve vesnici Fagamalo, vykoupal jsem se na místní pláži a večer jsem si tu postavil stan. Trochu drze, jak jsem později zjistil. Neboť na Samoi patří každý čtvereční metr půdy konkrétnímu vlastníku a je dobré se ho předem zeptat. Vlastníky pozemku, na kterém jsem si rozdělal stan, byli majitelé krámku naproti.

Večer jsem si tam dal svoje první samojské pivo a nakonec jsem zpětně obdržel i povolení stanovat na pláži. Od majitelky krámku jsem dostal i malou večeři (taro a banány v kokosovém mléce). Místní pivo se jmenuje Vailima a je velmi dobré, asi nejlepší, co jsem pil v Jižním Pacifiku. Není divu, vaření piva tu zavedli už Němci.

Co mě ještě zaujalo hned první den – na Samoi se jezdí vlevo. To by nebylo nic zvláštního, například na Fidži je to stejné. Ale na Samoi se jezdí vlevo teprve od 7.září 2009! Změna byla prý provedena proto, aby se jezdilo na stejné straně silnice jako v okolních zemích. Aby si to řidiči pořádně zafixovali, jsou všude na silnicích šipky a kolem silnice cedule, upozorňující, že se jezdí vlevo. Na ostrově proto jezdí auta a autobusy s volantem vpravo i vlevo. Jinak okružní asfaltová silnice kolem ostrova Savaii je celkem kvalitní a já se rozhodl, že po ní objedu celý ostrov proti směru hodinových ručiček.

sobota 6. listopadu 2010 Dnes jsem vyrazil pěšky na horu Matavanu. To je ta sopka, která pohřbila lávou vesnici Saleaula, kterou jsem navštívil včera. Pár kilometrů po hlavní silnici mě vzal sám od sebe taxikář. Z hlavní silnice je to pak ke kráteru odhadem tak 8 kilometrů. Cestou jsem v jednom fale nechal v úschově u jednoho kluka krosnu a vyrazil jsem směrem ke kráteru. Bohužel jsem cestou zjistil, že se zde platí vstupné 20 tala, což mi přijde docela hodně, ale nakonec jsem to zaplatil. Jelikož totiž na Samoi, jak již bylo řečeno, každý kousek půdy někomu patří, tak pokud je na daném místě sebemenší zajímavost kulturní či přírodní (přičemž „zajímavé“ je to kolikrát jen v bujné fantazii domorodců), vždycky tu někdo vybírá vstupné. Placení předcházelo menší nedorozumění, kdy mě pan výběrčí chytil pod krkem, protože mu prý nechci zaplatit. Já tedy chtěl zaplatit těch 20 tala, ale on nakonec začal říkat něco o 120 a to už se mi platit nechtělo. Nakonec se ale vysvětlilo, že číslovka 120 neoznačovala cenu vstupu, nýbrž počet zemí, ze kterých už sem údajně zavítali turisté.

Pan craterman (tak si výběrčí a zároveň majitel pozemku v jedné osobě říká) si mě pak zapsal do návštěvní knihy, ve které jsem při letmém prolistování našel zapsané i dva Čechy. Cesta ke kráteru je pak lemována cedulemi, opěvujícími slovy turistů z mnoha zemí jak jedinečnost zdejšího kráteru, tak i samotného pana cratermana. Cedule jsou většinou dřevěné, s vyrytým nápisem, a jsou jich tu desítky. Těžko říct, jestli je všichni ti turisté fakt vyráběli, spíš si je asi pan craterman zhotovil sám podle zápisů v pamětní knize. Našel jsem tu i ceduli od jedněch Čechů a jednoho Čechokanaďana. V průvodci píšou, že v okolí jsou krásná lávová pole, ale já jsem žádná neviděl. Ony tu tedy evidentně jsou, ale jsou natolik zarostlá místní vegetací, že lávový podklad prakticky není vidět. Zarostlý je i samotný kráter, a jak! Sopka chrlila lávové proudy v letech 1905 – 1911, pak se ale uklidnila. Celý kráter zarostl bujným rostlinstvem, a to téměř dokonale. Z kráteru tak rostou i několik desítek metrů vysoké stromy. Ani to moc jako kráter nevypadá, ovšem je vidět, že srázy tu jsou dost strmé. Jakou u kráteru…

Po tomto kráterovém výletu jsem došel zpět na hlavní silnici a přemístil jsem se busem do Manase. To je jedna z největších vesnic na ostrově, kde jsou pláže a resorty pro turisty. V jednom tom resortu jsem se vykoupal, kupodivu mě odsud nikdo ani nevyhodil. Manase je v podstatě letovisko. Zdejší pláž je lemována turistickými resorty, v nichž ovšem stojí ubytování ve fale 65 tala na osobu a noc (včetně snídaně a večeře). Na můj vkus dost drahé a turistů tu bylo touhle dobou jen pár. Pohrdnul jsem proto zdejšími resorty a pěškostopem jsem se dopravil zpět do vesnice Fagamalo, kde jsem se tentokrát nejdřív slušně zeptal, jestli zde mohu stanovat a pak jsem rozbil stan na stejném místě jako včera. Večer jsem pak od paní domácí obdržel opět zdarma večeři (polévka, taro, banány…).

Co je pro Samou například typické? Samojci jsou velice zbožní. Navenek se to odráží především v tom, že v každé vesnici stojí několik kostelů, což koresponduje s faktem, že Samojci jsou roztříštěni do mnoha křesťanských směrů. Kostely jsou často opravdové architektonické skvosty a hlavně, každý kostel je jiný. To mi připomnělo obdobnou situaci na Tahiti. Nejtypičtější stavbou pro Samou jsou ovšem fale. Fale je v podstatě takový altán, nebo, chcete-li, „dům beze stěn“. Je to vlastně střecha, podepřená po svém obvodu sloupy. Dříve byla fale dřevěná, pokrytá střechou z palmových listů, ale dnes mají většinou moderní střechu a betonovou podlahu. I dnes slouží některá fale jako klasická obydlí, většinou se v nich však běžně nebydlí a vesničané přebývají v normálních domech. Ve fale se pak lidé shromažďují, příjímají tu přátele, klábosí, nebo zkrátka pouze odpočívají. Sedí se či polehává na rohožích, které se pokládají na podlahu. V přeneseném slova významu se slovo fale používá pro chatičky v turistických resortech, jenže tyto turistické chatky mají normálně stěny, takže to vlastně pravá fale nejsou. A ještě jedna zajímavost. Svoje mrtvé Samojci obvykle pochovávají nikoli na hřbitově, nýbrž přímo u svých domovů. Před samojským vesnickým domem tedy vždy stojí fale a skoro vždy i hroby rodinných příslušníků, které jsou navíc často schovány pod malou stříškou.

neděle 7. listopadu 2010 Samojci jsou, jak již bylo řečeno, velice zbožní. A v neděli se jejich víra projevuje dvojnásob. Neděle se totiž striktně dodržuje a opravdu se nedělá. Výjimkou je tedy ráno. To místní vstanou brzo a začnou připravovat oběd. Rodina majitelky krámku mě už během mého krátkého pobytu na zdejší pláži téměř adoptovala za vlastního, a tak jsem s nimi strávil celou neděli. Majitelka se jmenuje Sala. Je to učitelka na základní škole a krámek otevírá, když se vrátí ze školy. Sala má jako učitelka měsíční plat asi 1200 tala a učí 25 hodin týdně. Rodina je rozvětvená (dospělých 8 sourozenců, jejich děti, rodiče) a samojská jména jejích členů jsou pro mě jen nesnadno zapamatovatelná.

Nejmladší ze sourozenců, krásná sedmnáctiletá Violette, v úterý maturuje. Maturitu skládá z pěti předmětů, mimo jiné i ze zeměpisu a dějepisu. Učila se v moderních dějinách mimo jiné i rok 1968 v Českos­lovensku… Ráno tedy bylo připravováno jídlo. Ždímáním dužiny z kokosových ořechů se například připravuje kokosové mléko, které je pro samojskou kuchyni typické. Zároveň se připravila hranice, na které se rozpálily kameny na pracovní teplotu a pak se na těch kamenech pekly ryby, taro a dokonce i to kokosové mléko, které se ovšem předtím zabalí do mnoha listů.

Celou přípravu už jsem ovšem nezhlédnul, neboť jsem vyrazil do kostela. Doprovázel mě kluk z „mé“ rodiny a v kostele byl i pan domácí, který je zřejmě ve své církvi vysoce vážený, neboť byl jedním ze čtyř lidí, sedících během přijímání vedle faráře. Jejich církev spadá pod sdružení L.M.S., což je zkratka London Missionary Society. Do kostela jsem ovšem musel být slušně oblečen. Kraťasy nepřicházely v úvahu, moje jediné dlouhé kalhoty (koupené v jednom chilském second handu) však byly vzaty na milost. Moje nejslušnější, čerstvě vyprané paraguayské tričko, bylo ovšem označeno za „vhodné tak do hospody“ (Bože, uvidím vůbec ještě někdy pořádnou českou hospodu s točeným pivem a utopenci?) a musel jsem si vzít čistou bílou košili, kterou mi moji drazí zapůjčili.

Před kázáním se vybírají od věřících peníze na kostel a mám pocit, že místní vesničané dávají na kostel nemalou část svého rodinného rozpočtu. Částky se totiž zapisují, což mi přijde trochu jako vydírání – těžko někdo může dát úplně nepatrný obnos, když všichni ostatní dávají mnohem víc… Mše v kostele trvala asi hodinu a čtvrt. Farář mluvil občas anglicky, více ale samojsky. Popravdě řečeno, kázání bylo monotónní a málem jsem usnul. Ale zpěvy mezi jednotlivými farářovými vstupy byly pěkné. A nejzajímavější bylo pozorovat místní vesničany. Všichni přišli do kostela nádherně vyšňoření. V podstatě všichni (muži i ženy) byli v bílém. Typický úbor muže: košile, kravata, většinou i sako a hlavně slavnostní sukně.

Podobně jako na Fidži je to vlastně takový kus látky, ovázaný kolem pasu. V Indonésii se tomu říká sarong, na Samoi lava lava a pro muže je to daleko slušnější oblečení než normální kalhoty. Do kostela mají ovšem místní ty nejlepší lava lava z velmi kvalitní látky (takové naše „kvádro“), kdežto domácí kusy lava lava pro běžnou potřebu by se daly přirovnat spíše ke špinavým teplákům. Všechny ženy pak měly v kostele na hlavě klobouček. Po mši už na mě „doma“ čekal oběd – ryba, kuřecí polévka (s brambory, velmi vydatná, v podstatě další hlavní jídlo), taro a kokosové mléko. Po obědě pak v neděli vždy následuje siesta, to znamená, že místní odpočívají či rovnou spí. Nemělo by se v žádném případě pracovat, a nejezdí se ani moc autem, i koupání v moři se omezuje. V neděli jsou samozřejmě všechny obchody zavřené, autobusy nejezdí a pouliční ruch se na Samoi téměř zastaví. Nedělalo mi celkem problém přizpůsobit se zdejší siestě a také jsem si chvíli zdřímnul. V pět hodin odpoledne se pak v kostele konala mše číslo dvě, tentokrát již bez mé účasti. Večer jsem dostal opět večeři a odebral jsem se na kutě do stanu.

Ještě k samojské rodině – každá rodina má svého šéfa, kterému se říká matai. Pouze matai mohou být v současnosti zvoleni do samojského parlamentu. V každé vesnici pak místní matai vytvářejí něco jako radu, kde jednají o různých důležitých otázkách vesnice. Tato rada je velmi důležitá, neboť mimo jiné soudí i různé vesnické spory. Stát se tak nemusí starat o nižší soudnictví, což dosti zlevňuje státní administrativu. Ve vesnici Fagamalo je v radě asi 40 matai a náš pan domácí je jedním z nich. Rada matai se schází jednou za měsíc. Pan domácí tam jde zrovna zítra a chystal si nějaký projev. Viděl jsem ho napsaný (krásným úhledným písmem) na papíře. Byl ovšem v samojštině a nepochopil jsem tedy, o čem bude řeč.

pondělí 8. listopadu 2010 Ráno jsem dostal velikánskou snídani. Mimo jiné i kakao, které se na Samoi všude pěstuje. Pak jsem se rozloučil se svojí samojskou rodinou a vyrazil jsem na stopa. Vzal mě chlapík, který jel původně v protisměru. Jel dost pomalu, neboť na Samoi je maximální povolená rychlost na silnici pouhých 56 kilometrů v hodině a ve vesnicích je čtyřicítka. Místní tuto rychlost víceméně dodržují, žádní „závodníci“ jako u nás tu nejezdí. V každé vesnici se během dopoledne zrovna scházela v místním fale rada matai.

Chlapík mě vyhodil přímo u jeskyně Peapea Cave, kam jsem měl namířeno. Jeskyně je celkem malá, platí se tu vstupné a mají tu dokonce i umělé osvětlení. Peapea Cave je napůl lávová (v roce 1905 se i tudy valila láva z vulkánu Matavanu) a napůl krasová (na stropě jsou malinké stalaktity) a je hnízdištěm ptáků s anglickým názvem swiftlet. Samojsky se nazývají peapea, odtud tedy název jeskyně.

Poté jsem popojel stopem asi 20 kilometrů do vesnice Vaisala, kde má být dobré šnorchlování. Dá se říct, že průvodce se nemýlil. U hotelu „Vaisala Beach Hotel“ je pěkná pláž. Je tu pohodlný vstup do vody po písku a přitom je tu k vidění docela dost korálů a rybek. Zahlédl jsem i jednu mořskou želvu. Odpoledne jsem si koupání na hotelové pláži zopakoval. Naštěstí mě tu nikdo neodchytl, nikde nebyla ani noha. Utábořil jsem se v jednom odlehlém palmovém háji na pobřeží a víceméně jsem tu prorelaxoval zbytek dne.

úterý 9. listopadu 2010 Dnes ráno jsem stopnul auto, které jelo do vedlejší vesnice Papa-uta. Chtěl jsem původně dojet až do Tagy, ale mladá paní jménem Simolo mi nabídla ubytování v jejich domě, tak jsem s díky přijal. Simolo dělá turistickou průvodkyni v Apii a mluví dobře anglicky. Ubytovali mě tu v pokoji a když jsem projevil přání se vysprchovat, dovedli mě do jiného domku, protože doma jim zrovna netekla voda. Zde mi napustili vodu do kanystru a poléval jsem se vodou (podobný systém „sprchování“ se v Indonésii nazývá mandi). Pak jsem strávil zbytek dne převážně u počítače. Abych se mé nové samojské rodině alespoň nepatrně revanšoval, koupil jsem si u nich v krámku mimo jiné lava lava. Tak teď vypadám jako Samojec.

Večer jsme pak ještě krátce navštívili nějaké příbuzné ve vesnici, kde jsem mimo jiné zažil první společnou večerní modlitbu. A vzápětí po návratu „domů“ se zde konala večerní modlitba číslo 2. Čas večerní modlitby (zhruba kolem západu slunce, tj. momentálně kolem sedmé večer) se připomíná v každé vesnici vyzváněním. Teoreticky by tou dobou každý měl být doma a modlit se. Že jsem také u svých ubytovatelů obdržel oběd i večeři, už skoro ani není nutné připomínat. Za večerního soumraku se pak po samojském nebi proháněly siluety „létajících lišek“ (flying fox, česky kaloň – jeden z největších druhů netopýrů, živících se ovocem), které svou velikostí spíše připomínají malé ptakoještěry.

Na Samoi je rodina (a kostel) pro lidi vším. Samojci mají mnoho dětí a děti žijí většinou pohromadě s rodiči. Kdykoliv se dám do řeči s nějakým Samojcem či Samojkou, první otázky jsou vždycky stejné: „Jsi ženatý? Kolik ti je let?“ Když odpovím, že jsem svobodný a je mi 37, následuje obvykle jakási směs údivu a soucitu. Místní těžko chápou, že někdo v mém věku ještě nemá rodinu a x dětí. Další otázky jsou obvykle: „Jsou tvoji rodiče ještě naživu? Kolik máš bratrů a sester?“ Když odpovím, že mám jen jednoho bratra, následuje opět trochu údiv, neboť místní nerozumí ani tomu, že když už má u nás někdo rodinu, má obvykle jen dvě děti. S podobnými otázkami a reakcemi jsem se ostatně setkal i na Vanuatu a na Fidži.

středa 10. listopadu 2010 Ráno jsem se rozloučil se Simolo a její rodinou. Podařilo se mi asi po 20 minutách stopnout auto až do Tagy, což je cca 40 kilometrů. Řidič byl pastor a jeho manželka učitelka angličtiny na střední škole. Dozvěděl jsem se od nich například, že pastor je na Samoi skvělé povolání, protože vesničané si pastora hrozně moc váží a celá vesnice ho živí na své vlastní náklady. Další poznatek: na střední škole probíhá výuka všech předmětů (s výjimkou samojštiny) v angličtině.

V Taga jsem vystoupil. Asi kilometr odsud na pobřeží je vstup na Alofaaga Blowholes. Zaplatil jsem vstupné 10 tala (vstupné bylo tedy 5T, ale chlap u vstupu se nestyděl říct si ještě o 5T za to, že si u něj nechám v úschovně krosnu). Blowhole už jsem viděl na Tahiti, ale tam to bylo, jak když vás dítě postříká vodní pistolkou. Alofaaga Blowholes na ostrově Savaii jsou však (dle cedule) největší blowholes v celém Jižním Pacifiku a já bych tomu věřil, protože podívaná je to vskutku impozantní a pokud pojedete na Samou, toto místo je pro vás určitě téměř povinnou zastávkou. Abyste však něco pořádného viděli, musíte sem přijít za přílivu. Mohutné vlny zde narážejí na skalnaté pobřeží, tvořené černou ztuhlou lávou. Příboj si vytvořil ve skále malé tunely, které ústí už na souši na povrch. A to jsou právě ty blowholes.

Příboj do nich žene vodu pod tlakem a ta pak vystřikuje až několik desítek metrů vysoko. Vedle toho se pak voda rozstřikuje široko daleko i normálním nárazem o skalnaté pobřeží, takže příboj je tu opravdu bouřlivý. Když navíc zafoukalo směrem od oceánu, byly vlny větší, výstřiky vyšší a vodní tříšť se pak snášela pěkně daleko od pobřeží. Místní obyvatelé dokonce vynalezli speciální atrakci – do blowhole hodí v pravém okamžiku kokosový ořech a voda ho pak vystřelí pěkně vysoko. Zhlédnul jsem v podání jedné domorodky (která se vetřela coby „průvodkyně“ a pak po mě chtěla 10 tala). Moje vlastní pokusy ovšem nedopadly dobře – ořech zapadl do díry a skončil na dně oceánu. Chce to holt dobré načasování.

Po pěkné procházce kolem zdejšího pobřeží jsem se stopem posunul o několik kilometrů dále. Našel jsem zde opuštěný kokosový „prales“, poblíž místa zvaného Black Sand Beach. Pláž s černým pískem tu vkutku je, moře je ale velmi bouřlivé, tak jsem do něj raději nevlezl. Sotva jsem postavil stan, kde se vzala, tu se vzala babka, a že prý chce 10 tala za „nocleh“. To mě tedy namíchla, ale zaplatil jsem, protože právě začínalo poprchávat a nechtělo se mi po okolí v dešti hledat jiné místo na spaní. V blízkém okolí mého nocležiště vytvořil příboj dvě pěkné skalní brány.

čtvrtek 11. listopadu 2010 Ráno a dopoledne jsem se posunul dvěma autobusy, abych shlédnul další tři zdejší pamětihodnosti. Nejdříve jsem vystoupil u vodopádu Mu Pagoa Waterfall, který vytváří zdejší řeka přímo při ústí do moře, do kterého spadá asi ze 4 metry vysoké lávové terasy. No nic moc, zbytečná zastávka. V řece je málo vody. Ačkoliv je totiž období dešťů, prší relativně málo, asi jako u nás (s průtržemi mračen na Fidži se to nedá srovnat). Další vodopád o kousek dál se jmenuje Afu Aau Waterfall. Je asi 12 metrů vysoký. Nebylo v něm sice také moc vody, ale je docela pěkný a hlavně je tu pod ním perfektní bazének s krásně čistou vodou. Hezké přírodní koupaliště. I když se zde platí vstupné, doporučuji k návštěvě.

Naopak další „pamětihodnost“, Puilemelei Mound, určitě vynechte. I zde se platí vstupné. Jedná se o asi 12 metrů vysokou kamennou pyramidu (údajně největší stará ruina v Polynésii), nacházející se asi 3 kilometry od silnice. To nezní tak špatně, že? Jenže kamenná pyramida není vůbec restaurována a celá je porostlá nějakým popínavým neřádem, takže se ve skutečnosti jedná o nepříliš výrazný a totálně nezajímavý pahorek. Nic horšího už jsem dlouho neviděl…

Odpoledne jsem zavítal na sopečný kráter Tafua Savaii. Oproti Matavanu má výhodu, že nemusíte šlapat ani moc daleko, ani vysoko. Ale za těch 10 tala, o které vás ochudí u vstupu, toho také moc neuvidíte. Kráter je zarostlý, podobně jako Matavanu, a není na něm celkem nic zajímavého. Zkrátka a dobře – ačkoliv na Samoi se vybírá vstupné u kdejaké pitomosti, ne všechno stojí za návštěvu. Po návštěvě kráteru jsem se chvíli skrýval pod stříškou fale, kde se vybírá vstupné, neboť pršelo. Jelikož nikde nebylo na obzoru nějaké ubytování, či alespoň místo pro stan, operativně jsem se rozhodl, že navštívím své přátele ve Fagamalo. Ano, možná v tom bylo trochu vypočítavosti. Ve Fagamalo jsem zase spal na „svém“ starém místě na pláži, vysprchoval jsem se a dobil počítač, ale především jsem se opět pořádně napral a ještě jsem dostal dvě piva. Ale svojí samojskou rodinu jsem fakt rád znovu (a naposledy) viděl a oni mě také.

pátek 12. listopadu 2010 Ráno jsem se najedl a nastalo velké loučení se všemi mými „příbuznými“. Od pana domácího (matai, hlava rodiny) a jeho manželky jsem dokonce dostal darem tričko a druhé lava lava, takže už mám dvě. Před 11:30 jsem pak nasedl na autobus a vyrazil do Salelology. Autobus byl pěkně natřískaný. Někdy je trochu trapné, že vás coby turistu pustí každý sednout, i když je to kolikrát žena a ještě starší než vy. Nejel jsem sám, jela se mnou Sala (majitelka krámku) a její malý syn. Manžel Saly totiž žije a pracuje v Apii a Sala za ním jezdí každý víkend z Fagamala. Cestou se nepřihodilo nic světoborného. Tentokrát jsme jeli docela velkým trajektem, ne jako minule. Jakmile jsme přistáli na Upolu, hned jsme přesedli do autobusu, který nás za hodinu dopravil do Apie. Zde jsem se rozloučil se Salou a vydal jsem se hledat nějaký levný hotel…

Ostrov Savaii – celkový dojem

Měl jsem s sebou dva průvodce – Lonely Planet a brožurku od firmy Jasons Travel Media, kterou jsem dostal v turistické kanceláři na letišti. Musím říct, že na Savaii toho zase není k vidění tak moc, jak se snaží namluvit oba průvodce. Spoustu „zajímavostí“ si doslova cucají z prstu. Co bych vám tedy doporučil já? V každém případě se jeďte podívat na Alofaaga Blowholes, ty jsou fakt parádní, jednoznačně highlight číslo jedna včetně okolního pobřeží. Pěkná jsou také lávová pole v Saleaula, vodopád Afu Aau Waterfall a šnorchlování na pláži u Vaisala Beach Hotelu. Pokud ostatní věci vynecháte, o nic nepřijdete.

Když si půjčíte auto, dá se to všechno podle mě vidět i během jediného dne, pokud budete cestovat po vlastní ose, počítejte tak tři dny. To se ovšem týká pouze pamětihodností. Nejlepší na mé návštěvě ostrova Savaii byl jednoznačně pobyt v místních rodinách, a to vám žádná cestovka nenabídne. Pro takové zvláštní příležitosti (které se nedají naplánovat, ale na Samoi se vám s velkou pravděpodobností přihodí) si raději nechte tak dvoudenní rezervu. Vřele také doporučuji autostop – ani ne tak kvůli ušetření peněz, nýbrž spíše pro poznání místních příjemných obyvatel.

Savaii – praktické informace

Oficiální měnou na Samoi je 1 samojská tala (dále T), která se dělí na 100 sene. Orientační kurs v listopadu 2010: 1 T = 8 Kč. Název místní měny je vlastně zkomoleninou slov dolar a cent. Místní lidé také často místo tala říkají dolar.

Obecně k cenám: ceny jsou málokdy a málokde uvedeny. Nejspíš na ně narazíte v obchodech, ale i zde je zboží často bez cenovky. Místní samozřejmě vědí, co kolik stojí, ale vás jako cizince pravděpodobně dost často trochu natáhnou. Ceny jsou dále uvedeny u některých vstupů a u trajektu. Ale v drtivé většině příkladů jsou ceny „smluvní“ – místní si řeknou cenu (třeba za vstup nebo za autobus) a vy zaplatíte. Občas jsem měl také pocit, že místním vůbec nedochází reálná cena jejich služeb. Často vám třeba nabídnou ubytování ve fale třeba za 50 T. Přitom byste spali téměř pod širákem (pravda, se střechou nad hlavou, ale v otevřeném prostoru, kde létají večer mračna komárů) a místní nedokážou pochopit, že se vám cena (která je dost mastná i na levnější hotel) zdá příliš vysoká.

Letadlo Nadi (Fidži) – Apia–Faleolo (Samoa) společnosti Air Pacific letělo 1:37 hodiny čistého času. V Apii část lidí vystoupila, spoj pak pokračoval do Honolulu. Při odletu ze Samoi se na letišti platí odletová taxa 40 T, která není zahrnuta v ceně letenky! Na letišti Faleolo jsou turistické informace, směnárny i bankomaty, i když žádné velké letiště to není.

Doprava na ostrově: Trajekt Mulifanua (ostrov Upolu) – Salelologa (ostrov Savaii): 12 T, 1.5 hodiny jízdy. Autobusy jsou relativně levné a jezdí často po okružní silnici kolem ostrova. Jízdní řády nikde nevisí, ale místní vědí, v kolik zhruba autobus jede a kam. Zastávky nikde nejsou, autobus prostě zastaví, kde na něj mávnete. Vzdálenosti na ostrově jsem pouze odhadoval z mapy, nejsou zde směrovky s kilometry ani patníky. Orientační cena autobusu: 10 kilometrů = 1.5–2 T. Občas jsem také něco stopnul.

Jídlo a pití: Na Samoi je dráž než na Fidži. Potraviny jsem nakupoval většinou v menších krámcích. Příklady cen: 4 buchty „se šódó“ 2 T, špagety v konzervě 3 T (420 gramů), sardinky v tomatě 2.50–3 T (420 gramů), pivo Vailima 6T (750 ml, dvanáctka, velmi dobré, ale chtějte chlazené).

Vstupy: Lávová pole ve vesnici Saleaula 5 T. Swimming turtles ve vesnici Satoalepai 5 T. Mount Matavanu (cesta ke kráteru) – 20 T. Peapea Cave – 5 T (platil jsem ale 3.40 T, protože neměli za 10 T nazpátek a tak si vzali drobné). Alofaaga Blowholes – 5 T (platil jsem 10 T, protože o dalších 5T jsem byl zkásnut za úschovu krosny). Afu Aau Waterfall – 5 T. Pulemelei Mound – 5 T (sem opravdu nechoďte…). Kráter Tafua Savaii – 10 T.

Různé: lava lava (sarong) – 15 T.

Tento článek je součástí seriálu Tichomořská plavba. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Honek Pavel (2012-01-23 11:15:25 | 62.168.3.250)
Dobrý den, jedeme s manželkou na měsíční cestu na Samou, jsme schopni tam měsíc vydržet? Máme rádi turistiku, potápění, relax a ne moc turistické destinace. Díky za odpověď. Pavel a Eva

Diashow Aljaska 2017