Sankt Prokulus

Ten muž na houpačce je možná svatý Prokulus, který se při útěku z Verony musel spustit po laně z okna. Vypadá však spíše jako uličník, který si někde zbudoval houpačku, teď na ní blbne a má z toho bžundu. Ani ta svatozář mu nepomůže, my jsme ho prokoukli. Fresky z románských dob vůbec ještě působí jakýmsi příjemným a přátelským dojmem, na rozdíl od gotických, které už vyzařující přísnost trestajícího Boha. I v tomto bodě je tento kostelíček absolutní unikát. Ve čtrnáctém století byl zvýšen o několik metrů a ty byly opět pomalovány freskami, ale jakými!

Kdo byl svatý Prokulus, jemuž je zasvěcen malý a zcela jedinečný románský kostelíček v jižním Tyrolsku?

Na venkovní fresce kostela náznakově žehná polní práci. Na pohlednici lze tuto fresku ještě koupit, ta na zdi byla zničena v minulých letech při postřiku jabloní. Tento svatý Prokulus však dokázal více než jen požehnat. Věnoval se hledání vody a zakládání studní. Posléze se stal biskupem a patrně tedy někdy i svatým, ačkoli jeho jméno v žádném kalendáři nenajdeme. On bude snad i tím mužem na houpačce, vyobrazeným na fresce uvnitř kostela. Jsou to nejstarší fresky na německy mluvícím území, pocházejí ze 7. až 8. století. Tak nám to pěkně vysvětluje paní Kochová, která zde už po léta dělá průvodkyni. Ani ne tak po kostele, jako spíše po jeho stěnách. Podle návštěvníků přechází z němčiny do italštiny a zase nazpět a každému hostu se věnuje s tím samým zanícením, jako by ta léta čekala právě jenom na něj. Patrně i potmě už zná každý centimetr fresek.

Ten muž na houpačce je možná svatý Prokulus, který se při útěku z Verony musel spustit po laně z okna. Vypadá však spíše jako uličník, který si někde zbudoval houpačku, teď na ní blbne a má z toho bžundu. Ani ta svatozář mu nepomůže, my jsme ho prokoukli. Fresky z románských dob vůbec ještě působí jakýmsi příjemným a přátelským dojmem, na rozdíl od gotických, které už vyzařující přísnost trestajícího Boha. I v tomto bodě je tento kostelíček absolutní unikát. Ve čtrnáctém století byl zvýšen o několik metrů a ty byly opět pomalovány freskami, ale jakými!

Dole v románské části vede jeden pes dvanáct kraviček s nádherně připitomělým výrazem ve ksichtě. První je černá a na rozdíl od těch ostatních mé čtyři rohy. Nahoře v gotické části fresek je poslední večeře páně, Ježíš a 12 apoštolů. Jeden z nich, hned vedle Krista, už leží s hlavou na stole, patrně přiopilý. Je ta podobnost těchto dvou fresek náhodná?

Co říci na gotickou Pannu Marii, která má všude jinde sepjaté ruce k modlitbě a oči protočené do nebe. V tomto kostelíku kojí malého Ježíška a má přitom odhalené ňadro? Kostelní freska ze 14. století!

Věnujme pozornost ještě alespoň jedné malbě. Kristus ve zbědovaném stavu po ukřižování nastavuje hruď šípům létajícím z nebe a pod svým pláštěm před nimi chrání ty ostatní. Šípy se lámou a odráží nazpět. Tento motiv by nebyl zas tak zvláštní, kdyby je střílel nějaký démon. Je to však Bůh sám, který napíná luk sice dobře, ale jinak celkem zbytečně. Přijde jenom o šípy. Paní Kochová přisvědčuje, ano Bůh. Pak ale Bůh nebyl v představách malíře rozhodně nikterak mocný, natožto všemocný. Za takový obraz by ho byli v tu dobu ve Španělsku okamžitě upálili. (Toho malíře, ne toho Boha.)

Vlevo od Krista rozprostírá svůj plášť Panna Marie a chrání pod ním jinou skupinu lidí. Mezi nimi je kardinál, biskup a papež. Marie má předlouhou suknici, jinak horní část těla nahou. Plášť má přes ramena a přes záda, pod krkem sepnutý jedním knoflíkem. Pravé holé prso, které pod pláštěm vykukuje si zespodu přidržuje pravou rukou oním způsobem jako při kojení.

Co chtěl malíř tímto obrazem říci? Celá církev svatá pod holými prsy Panny Marie. Není snad možné, že ten malíř měl o celém náboženství svůj názor? Tenkrát, ve 14. století. Paní Kochová je poněkud rozpačitá. Jsme v přísně katolickém kraji. Tam nahoře na statku snídáme v prastaré místnosti vyzdobené křížky a svatými obrázky. To není vzpomínka na jejich předky, to je přítomnost. Dokonce i malá nádobka na svěcenou vodu u dveří ještě slouží svému účelu.

Večer jsme opět nahoře v horách na našem statku. Kostelíček v hlubinách vypadá jako šedá skvrna. Selské rodině, naším hostitelům, přijedou přátelé žijící tam dole v údolí. Hned se s nimi dáme do diskuse o kostelíčku a freskách. Naše vysoká pochvala na umění tohoto kraje jim lichotí, ale jaksi přiznávají, že oni sami si tu jedinečnost ani neuvědomovali. Holt kovářova kobyla a ševcova žena....

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017