São Luís – perla koloniální architektury

Opět jsem si rozšířil zeměpisné obzory. Neboť město São Luís, jehož název mi před Cestou nic neříkal, je nejenom město hodně veliké, ale také pěkné. Je hlavním městem brazilského státu Maranhão a má milion obyvatel. Především je však klenotem portugalské koloniální architektury a figuruje na Seznamu světového dědictví UNESCO.

V této galerii je 17 obrázků. Zobraz celou galerii

Stát Maranhão je v pořadí pátým brazilským státem, který jsem navštívil. Na brazilské poměry je to stát středně velký. Svou rozlohou (332,000 km2) je srovnatelný s Německem či Polskem, má však jen něco přes 6 milionů obyvatel, není tedy příliš hustě osídlen. Tento stát se již řadí do geografického regionu Severovýchod. Na severu ho omývá Atlantik, na jihozápadě pak zasahuje do Amazonie (řeka Tocantins tvoří částečně jeho hranici).

Hlavním městem státu Maranhão je São Luís (často se přepisuje rovněž jako São Luis), které má v současnosti téměř přesně jeden milion obyvatel. Pokud vám název tohoto města připomíná St. Louis v USA, vězte, že podobnost v jejich názvech není náhodná. Obě města totiž založili Francouzi a pojmenovali je po Ludvíkovi (francouzsky Louis). São Luís je jediným hlavním městem brazilského státu, které bylo založeno Francouzi. Ti nehleděli na portugalské nároky (Portugalci si se Španěly rozdělili svět smlouvou v Tordesillas a toto území mělo patřit Portugalcům) a v roce 1612 zde založili kolonii, kterou pojmenovali Saint Louis po svatém Ludvíkovi (francouzský král Ludvík IX.). Zároveň tím složili kompliment tehdejšímu vládnoucímu francouzskému králi, Ludvíku XIII. Později se podařilo město nakrátko dobýt město Holanďanům, nakonec se však přece jenom prosadili Portugalci. Název po svatém Ludvíkovi už městu zůstal, byť v portugalské podobě. Ekonomika města byla dlouho založena na zemědělství – pěstovala se cukrová třtina, kakaovník a tabák, později rovněž bavlna, která se vyvážela na zpracování do Anglie.

Dnes je historické jádro São Luís největším a údajně nejlépe zachovaným portugalským koloniálním městem v celé Latinské Americe, alespoň to tvrdí Wikipedia. V roce 1997 bylo zařazeno na Seznam světového dědictví (World Heritage List) UNESCO. São Luís je jedním ze tří brazilských hlavních měst, které leží na ostrově.

São Luís

Navštívil jsem dvě části São Luís – historické centrum (Centro Histórico) a plážovou oblast (Praias de São Luís). Obě části leží na jakýchsi poloostrovech, které jsou navzájem odděleny zálivem, přes který vedou dva mosty. Hned první den pobytu jsem se vydal pěšky na pláž, neboť se v posledních dnech měním z obdivovatele památek v plážového povaleče. Z centra je to na pláž tak 4 kilometry, takže zpět jsem jel raději autobusem. Pláž má tvrdý pevný písek a je lemována vysokými hotely. V době mé návštěvy tu nebylo moc lidí, jen o kousek dál hráli borci plážový fotbal.

Jelikož město omývá přímo Atlantik, voda je slaná (což mi po absolvování dlouhé cesty Amazonií nepřijde jako úplná samozřejmost) a jsou na ní veliké vlny. Ideální pro surfaře – však tu také pár lid surfuje. Kousek od pobřeží je jakési jezero, patrně umělého původu, zvané Lagoa da Jansen. Za ním v dálce můžete spatřit mrakodrapy, sloužící patrně jako hotely.

V historickém centru jsem bydlel. Dominují mu ulice lemované pěknými barevnými domy. Sem tam zde najdete nějaký kostel. Největší z nich je Igreja da Sé, zdejší katedrála. Ta leží na poněkud vyvýšeném místě na kopečku. Centrum mi částečně připomnělo Malou Stranu – úzké ulice, lucerny, schodiště. Večer se část centra vylidní, zatímco v oblasti blíže k vodě bují noční život. Pouliční restaurace a nálevny jsou otevřené, z okolních barů duní hudba, lidé popíjejí a baví se.

Pravdou ovšem je, že centrum je v dosti zanedbaném stavu, i když je nutno říct, že řada domů se rekonstruuje. Oblast hezkých křivolakých uliček a schodišť je také velmi malá, mimo ní už město moc zajímavé není. Za zmínku stojí ulice Rua Grande, což je úzká a dlouhá pěší zóna, lemovaná řadou obchodů.

I když to říkám nerad, São Luís mě docela zklamalo. Od města, zapsaného na Seznamu UNESCO, bych čekal mnohem víc. Neuděláte chybu, když se zde cestou zastavíte, ale samostatnou návštěvu můžete klidně oželet.

Alcântara

Alcântara je malé městečko, které má nějakých 6000 obyvatel. Nachází se nedaleko São Luís. Abyste se do něj dostali, musíte jet ze São Luís lodí přes široký mořský záliv. Lodí jede více, vyzkoušel jsem „klasickou“ motorovou loď i katamaran (ten je poháněn částečně motorem a částečně plachtou). Jelikož už jsme na regulérním Atlantiku, jsou slušné vlny a na obou lodích to dost houpe. Nicméně mořská nemoc mě minula a plavba to byla příjemná.

Alcântara byla postavena v 17. století a dodnes si uchovává koloniální půvab starých časů. Městečko je to nevelké, avšak zástavba působí kompaktním dojmem. Osou města je dlouhá dlážděná ulice, lemovaná krásnými barevnými domečky – některé z nich mi připomněly Zlatou uličku na pražských Hradčanech. Občas zde zahlédnete kostel či nějakou pěknou zříceninu. Nejvíc se mi líbily efektní ruiny kostela na hlavním náměstí, připomínající naše středověké hrady. Jiné ruiny už tak hezké nejsou a probíhá jejich rekonstrukce. Architektura Alcântary je krásná a téměř roztomilá. Městečko je ovšem malé a fotografická procházka po hlavní „třídě“ mi zabrala asi 2 hodiny. Pak už jsem se trochu nudil, navíc v poledne bylo dost velké vedro.

Alcântara je rovněž místem, odkud Brazilci vypouštějí rakety do vesmíru. Neboť i Brazílie je kosmická velmoc! Kosmodrom však není veřejnosti přístupný (alespoň v LP o tom, že by se zde dály exkurze, jako třeba v Kourou, není ani zmínka), takže jsem ho neviděl.

São Luís – praktické informace

Kurs v září 2009: 1 R$ = 10 Kč

Ubytování: Ubytoval jsem se v hotelu „Pousada Reviver“ v ulici Rua de Nazaré, což je v historickém centru, kousíček od katedrály. Cena 25 R$ za noc. Velké pokoje, společná koupelna na chodbě, pitná voda zdarma.

Doprava: Autobusy: Belém – São Luís – 111 R$, 803 kilometrů, 12.5 hodiny jízdy. Autobusové nádraží (Terminal Rodoviária) je asi 8 kilometrů od centra, svezte se městským autobusem (ten stojí 1.70 R$). Loď: São Luís – Alcântara: 10–12 R$, 1.5 hodiny cesty. Loď vyjíždí ráno v 7:00 a v 9:30, zpátky jede v 15:00 a 16:00. Do Alcântary jsem jel „normální“ menší lodí za 12 R$, zpět jsem jel malým katamaranem za 10 R$.

Pití: Ceny jídla a pití jsou vesměs všude v Brazílii cenově podobné (viz minulé články). V São Luís se prodává místní růžová limonáda Jesus. Láhev 200 ml stojí 0.60 R$ (vychlazená na ulici). Má příchuť guaraná a je moc dobrá. Občas si vzpomenu na domov, kde když mám žízeň, otočím kohoutkem a z něj teče pitná voda. To je malý zázrak! S tím jsem se v celé Jižní Americe (ale ani předtím v jihovýchodní Asii, východní Africe či na Srí Lance) nesetkal. V tropech musíte vodu kupovat balenou, jinak si koledujete o malér.

Bankomaty: Opět jsem vybíral peníze. S vybíráním peněz z bankomatů je potíž. Buď mi bankomaty nechtějí vydat peníze (hodně jich nebere zahraniční karty či VISA karty), nebo mají zase legendu pouze v portugalštině. Jedinou světlou výjimkou jsou bankomaty Bradesco, které mají menu i v angličtině. Vydávají však obnos maximálně 600 R$.

Tento článek je součástí seriálu Jižní Amerikou. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017