Sbohem, Oceánie!

Tonga byla poslední zemí Oceánie, kterou jsem navštívil. Pravda, Nový Zéland, a v jistém smyslu i Austrálie, patří také do Oceánie, ale přece jenom, ta “pravá“ Oceánie to není. Skončila tak jedna docela dlouhá etapa mé Cesty a mně to opět nedá, abych si trochu nezabilancoval.

Poslední dny na Tonze jsem se víceméně flákal. A také léčil! Už na Vanuatu, Fidži a Samoi jsem měl nepříjemné problémy s hnisáním jinak banálních ran. Velmi často se mi nějaká ranka, třeba poštípání od komára, akné, oděrka nebo říznutí od korálu, docela hnusně zanítila. Zánět se většinou zhoršil, jakmile jsem vlezl do vody. Jenže nelezte v Oceánii do vody, když je toho tam se šnorchlem tolik k vidění a navíc je vedro! A to samé se mi stalo na Vava’u, odkud jsem si přivezl na Tongatapu nějakou nepříjemnou infekci na holeni levé nohy. Nedalo se s tím skoro chodit, noha mi slušně otekla a navíc jsem měl horečku, a tak jsem nasadil poslední antibiotika, která mi zbyla a doufám, že po přeletu z tropů do mírného pásu (Nový Zéland) tyto problémy zmizí. Nechci tady moc brečet, ale cestování holt nepřináší jen samé příjemné požitky.

Jinak jsem nadále bydlel kus od centra ve vesnici Toafa v Toni’s Guest Housu a do města jsem občas zajel, abych si nakoupil a zainternetoval. Na pokoji jsem bydlel se stejným Francouzem (cestuje sám už 4 roky), se kterým jsem chvíli sdílel pokoj i v Apii a na Vava’u. Navíc jsme shodou okolnosti zakoupili i letenku na stejný let do Aucklandu.

Napříč Oceánií

Cesta Oceánií vlastně začala 6. května 2010. Tehdy jsme vypluli na jachtě z chilského přístavu Valdivia směrem na západ, abychom pokořili Pacifik. Pravda, nejdříve jsme přistáli na Ostrově Robinsona Crusoe, který se ještě řadí do Jižní Ameriky. Pokud bych tedy měl být puntičkář, musel bych říct, že v Oceánii jsem se poprvé ocitl teprve 26. května 2010, kdy jsme míjeli ostrůvek Sala y Gómez, nejvýchodnější bod Oceánie. 12. srpna jsem pak opustil jachtu Oahu na polynéském ostrově Huahine a nadále jsem cestoval po vlastní ose, tj. mezi ostrovy hlavně letecky, i když loděmi jsem také nepohrdnul. A 15. prosince 2010 odletím z tonžské metropole Nuku’alofa do novozélandského Aucklandu. Celý oceánský výlet tedy trval zhruba 7 měsíců, čili srovnatelně dlouho jako putování Jižní Amerikou (dohromady 10 měsíců, včetně výletu do Antarktidy a plavby na jachtě kanály chilské Patagonie).

V Oceánii jsem navštívil čtyři závislá území (Velikonoční ostrov, Pitcairnovy ostrovy, Francouzskou Polynésii a Novou Kaledonii) a poté i čtyři nezávislé státy (Vanuatu, Fidži, Samou a Tongu). Celkově pak moje noha stanula na 24 tichomořských ostrovech, které řadíme do Oceánie. Byly to tyto: Rapa Nui (Isla de Pascua, Velikonoční ostrov), Henderson, Pitcairn, Mangareva, Hao, Tahiti, Moorea, Huahine, Nouvelle-Calédonie–Grande Terre (Nová Kaledonie – hlavní ostrov), Maré, Lifou, Ouvéa, Efate, Espiritu Santo, Tanna, Viti Levu, Taveuni, Vanua Levu, Ovalau, Upolu, Savaii, Tongatapu, Vava’u a Pangaimotu.

Jaká je Oceánie? Docela rozmanitá. Často čtu o kdejaké zemi a oblasti, jak je úžasně krásná a přitom rozmanitá, tolikrát, že už se z toho stává klišé, kterému nepřikládám velkou váhu. A Oceánie, při povrchním pohledu, tolik různorodosti jako ostatní světadíly evidentně nenabízí. Ale byl jsem docela překvapen, jak moc se od sebe jednotlivé ostrovy liší. Jistě, všude je teplo (a v období dešťů a často i mimo něj dost vlhko), všude rostou palmy, banány a další tropické plodiny. Ale už krajina na jednotlivých ostrovech se výrazně liší. Některé ostrovy jsou placaté atoly, na jiných naopak najdete vysoké hory. Moře okolo některých ostrovů je rovné málem jak zrcadlo, neboť je zde laguna, odříznutá od oceánu korálovou bariérou, někde je ale naopak bouřlivý příboj. Pak jsou zde rozdíly v životní úrovni. Nejchudší zemí, kterou jsem navštívil, je jednoznačně Vanuatu. Nikdo zde nehladoví, ale většina lidí žije velmi skromným vesnickým životem.

Naopak sousední Nová Kaledonie je extrémně bohatá a ekonomicky dost dobře je na tom i Francouzská Polynésie. Ale největší rozdíly jsou mezi místními obyvateli a jejich zvyky. Ty se liší ostrov od ostrova. A neplatí „logický“ předpoklad, že čím chudší země, tím více se dodržují místní tradice a naopak. V Polynésii například se dodržují místní tradice možná nejvíce ve Francouzské Polynésii. Nikde jinde pravděpodobně neuvidíte hezčí tanečnice než zde. A netancují jen pro turisty, nýbrž většinou jen tak, pro sebe, protože je to baví. Tance na Vanuatu pak zase vypadají úplně jinak. Takže zní to jako fráze, ale musím znovu podtrhnout: Oceánie je mnohem rozmanitější, než by se mohlo zdát, a téměř každý ostrov je jiný. Ideální pro návštěvu je samozřejmě „období sucha“, které trvá v Jižním Pacifiku zhruba od května do října. Sucho je tu v uvozovkách, protože zde prší celý rok, ale v tomto období mnohem méně, než v období dešťů (listopad – duben), ve kterém navíc tu a tam udeří nějaký ten hurikán (nebo-li cyklon, jak se říká v této oblasti).

Kde se mi líbilo nejvíc? V Pacifiku je mnoho pěkných míst, ale tři země na mě udělaly mnohem větší dojem než ostatní. Moje best of destinace byly tyto:

  1. Vanuatu. Především mě zaujal ostrov Tanna. Místní lidé jsou snad nejpohostinnější na světě a jejich kultura není ještě tak dotčená euroamerickou civilizací jako jiná místa Oceánie. Navíc jsem měl možnost zhlédnout slavnost Toka Ceremony, která se koná jen jednou za 3 roky. A soptící vulkán Yasur byl také nádherný. A obrovské majestátní banyány jakbysmet. Nerad byl ale opominul ostrov Espiritu Santo, kde se mi rovněž moc líbilo. Jen hlavní město Vila (na ostrově Efate) za moc nestojí, ale to v podstatě platí o všech metropolích Oceánie, které jsem navštívil.
  2. Nová Kaledonie. Tahle země mě příjemně překvapila. Krajina tu je nádherná a lidé milí, což platí jak o domorodých Kanacích, tak o francouzských přistěhovalcích. Nejen v chudých zemích jsou lidé pohodáři. Nová Kaledonie je země nesmírně bohatá, ale lidé žijí klidně a nikam nepospíchají. Ráj na zemi?
  3. Pitcairnovy ostrovy. Na ostrov Pitcairn jsem se hrozně moc těšil a musím říct, že mě nezklamal. Strávil jsem tu sice dohromady jen pár hodin, ale velmi na mě zapůsobil. Zdejší lidé jsou obdivuhodně soběstační. Romantická minulost potomků vzbouřenců z lodi Bounty je pak všudypřítomná, úplně visí ve vzduchu. Magické místo, kam mnoho Čechů věru nezavítá. Třešničkou na dortu pak byla návštěva neobydleného ostrova Henderson, kteří rovněž patří do Pitcairnových ostrovů.

Smůla mě pronásleduje…

Poslední dobou mě pronásledovala smůla. Na Samoi mi vypadla ze zubu plomba a ztratil jsem MP3 přehrávač. Na Tonze jsem pak zjistil, že se mi rozbil autofokus u foťáku. Buď budu muset dát fotoaparát na Novém Zélandu do opravy, nebo koupit nový, nebo budu nucen spokojit se s ne právě pohotovým a snadným ručním nastavováním vzdálenosti. Batůžek zakoupený na Fidži byl, pravda, vcelku levný, ale méně kvalitní výrobek jsem si snad nikdy v životě nekoupil, rozpadá se na něm nezávisle na sobě snad úplně všechno. K tomu potřebuji koupit nové boty a větrovku. Jelikož Tonga není zrovna místo, kde by se daly dělat velké nákupy, budu muset na Novém Zélandu pořídit spoustu nových věcí. A peníze na kontě ubývají a ubývají, A k tomu ještě ty zdravotní problémy…

K novým zítřkům!

Mým odletem na Nový Zéland a do Austrálie začíná nová etapa mého cestování a každopádně nastane velká změna. Největší změnou by tedy bylo, kdyby mě tam nepustili (teoreticky to hrozí hlavně v Austrálii, kdyby kontrolovali stav mého stále se tenčícího bankovního konta). Pokud ale nenastane tato nejsmutnější varianta, ocitnu se ve dvou krásných, ale drahých a vyspělých zemích, kde si finančně rozhodně nemohu vyskakovat. A jelikož mám v plánu tam pobýt celkem 4 měsíce (zhruba 1.5 měsíce na Novém Zélandu a 2.5 měsíce v Austrálii), nezbývá mi než žít skromně. Proto chci v obou zemích jezdit prakticky výhradně stopem a spát pod stanem (s výjimkou velkých měst, samozřejmě). Mám z toho trochu obavu, ale zároveň se na to i dost těším, protože na konci oceánského pobytu cítím, že změna je potřebná. Přece jenom, když jezdíte a létáte dlouhé měsíce z ostrova na ostrov, vkrádá se do toho už trochu stereotyp. Tak tedy k novým zítřkům! A já doufám, že to budou světlé a lepší zítřky. Howgh!

Tento článek je součástí seriálu Tichomořská plavba. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017