Šerpové

Kdo řekne A, musí říci i B. Kdo řekne Himaláje, musí říci taky Šerpové. Původně jsem plánoval pobýt v Himaláji 4 týdny a chtěl jsem se pokusit dostat se někam přes pět tisíc výškových metrů, třeba do onoho slavného základního tábora pod Everestem. Je to cíl mnoha cestovních kanceláří, na který lákají turisty. Rád bych se dnes nějakého znalce zeptal, kolik z těch účastníků tento cíl tak v průměru skutečně dosáhne? Dobrá vůle na to v žádném případě nestačí.

Himaláj - nejvyšší pohoří světa Syabru Benzi ...nepotřebujeme vůdce... šerpové - horští nosiči šerpové - horští nosiči šerpové - horští nosiči šerpové - horští nosiči šerpové - horští nosiči koše a nůše horských nosičů koše a nůše horských nosičů

V této galerii je 29 obrázků. Zobraz celou galerii

Už v základním táboře jsou první mrtví a to jsou ti, kteří se teprve chystali k vrcholu Everestu. Moje dcera Helena, která v době odletu už měsíc vandruje po Nepálu a před tím ztrávila půl roku v Inii, potkala Šerpu, který po cestě do tohoto tábora přišel kvůli omrzlinám o nohu.

Když jsem v roce 1986 vystoupil na Mt. Blanc, zařekl jsem se, že už nikdy nelezu na slavné hory. Mount Everest byl pro mě ale zpočátku příliš silným magnetem, než abych mu odolal. Ale i tam platí ono známé: „Nemůžete zabloudit. Pořád podle hoven a dovedou vás k vrcholu.“ Poté, co Helena v Indii onemocněla a k výpravě se přidala má přítelkyně Ilona, která nemá příliš zkušeností s horami, změnil jsem plány a rozhodl se pro malý trekking v přírodním parku Langtang. Že bych na tento několikadenní výstup najímal nosiče, mi nejdříve nepřišlo na mysl, ale všechno nakonec bylo jinak.

Na cestu jsem začal trénovat s rancem o váze 18 kg, což jsem hned vzdal. Nosil jsem kdysi 25 kg a skákal s tím v železech přes ledovcové pukliny. Jenže to mi nebylo 60 let a taky jsem neseděl celý den v kanceláři, jako teď. Více než 10 kg delší dobu neunesu, prázdný ranec sám váží 2 kg.

Konečně mám nutné vybavené pohromadě, ranec je veliký, ale ať to skládám jak chci, potřeboval bych rance dva. Ledacos tedy zůstává doma v rohu na podlaze. Na co jsem to já blb kupoval? Přemýšlím, jak jsem dokázal udělat v životě tolik cest, aniž bych se čímkoli poučil a v plánování trochu zlepšil.

S námahou zvedáme s Ilonou nacpané rance do kufru auta a jede se na letiště do Frankfurtu. Za dva dny přistáváme v Kathmandu. Den po přistání vytřídíme zase část vybavení do pytle, který musíme zanechat v hotelu. Nyní má ten ranec skutečně asi 10 kg, ale i to je moc.

Naší základny, které chceme dosáhnout za tři dny ale dosáhneme za čtyři dny, by Helena dle svého vyjádření dosáhla sama za dva dny, v sandálech a s ranečkem o váze pěti kilo. Jistě, vždyť je už rok s ruksakem na cestách, z toho měsíc v Himalájích, je aklimatizovaná a je jí 24 let. Ale pak je tu oprávněná otázka, co si tam nahoře s těmi pěti kily počne? Na konečný výstup pátého dne i ona potřebuje hromadu vybavení z našich ranců a ještě to v ledovém vichru nestačí. Což teprve přenocovat ve stanu a stoupat další den do výšky přes pět tisíc… Tady kompromis není možné najít. Není možno nacpat dole do rance pět kilo výstroje a když je třeba tak mít k dispozici těch nutných dvacet. A právě z těchto rozdílů vah žijí šerpové.

Píši s malým „š“, protože místní nosiči nákladů nepatří k národu Šerpů. Ti žijí více východně. Ten výraz se jednoduše vžil pro himalájského nosiče a neznamená tedy vždy národnostní příslušnost.

Syabru Benzi, 1400 metrů nad mořem, kde končí definitivně svět. Jsou poslední dny dubna 2008. Doba dešťů už začala, jenže tady to není tak zlé. Liják přijde každý den, ale až k večeru. Vyrážíme, šlapeme udatně. U řeky před mostem kontrola, vojáci si tady trochu udržují přehled. Jakékoli zbraně jsou u turistů zakázány, žádné nemáme a nepotřebujeme. Hlavně kontrolují, jestli máme zaplacené vstupné do jejich hor.

„Nepotřebujete vůdce?“ Zní první dotaz. „Já jsem vůdce!“ nafoukne se Helena, a hned za mostem vybere chybnou cestu, takže se musíme vracet.

První hodiny se tedy plahočíme s ranci, vzduch ještě relativně hustý, ale zato vedro a prach. Brzy je jasné, že to tak nepůjde. Já mám potíže a Ilona ještě větší. Helena chce převzít její rance, ale to Ilona odmítá. Něco přendám z jejího rance do mého, řešení to není. Helenu konečně přejde trpělivost a pádí napřed. Cesta je lemovaná stanicemi, kde lze poměrně levně jíst, pít, nocovat a dát si i teplou sprchu za pomocí solárních panelů. Cena směrem nahoru stoupá, kvalita klesá. Dovlečeme se na první zastávku, kde Helena snad už hodinu čeká a čte si knihu. Po dočtení ji vždy vymění v první ubytovně za jinou. Vyčerpáni a zadýcháni si sedneme vedle ni a objednáme pití. Otázka není, kdy dosáhneme náš plánovaný cíl prvního dne ve dvou a půl tisíci metrech, ale jestli vůbec.

O kus dále odpočívá skupina šerpů, kteří jsou se svými náklady na cestě dolů, tedy už skoro doma. Na ty se Helena obrátí: „Potřebuji jednoho z vás.“ Nejbližší si sedne proti ni a kývne. Dnes, z tohoto místa do dvou a půl tisíc. Kolik má nést? Můj ranec, já vezmu ten Ilony, toliko můj návrh. Šerpa pozvedne můj ruksak, nadá najevo co si myslí a řekne svoji cenu. Za ten dnešní den, kdy musí po kamenitých cestách a dřevěných lávkách zvládnout s nákladem zhruba kilometr převýšení chce 1000 rupií. Tedy asi 10 €.

„A nezbláznil ses?“ Zaječí Helena. Tak tenhle její názor tedy plně sdílím, ale z opačného důvodu. On chce skutečně tak málo? Navíc není vůbec dohodnuto, jestli je najat na jeden nebo více dní, jestli ho večer nepropustíme někde tam nahoře, ať si nazpět dojde kdy chce na svůj účet. Helena to po pěti dnech výstupu skutečně ekonomicky navrhla, tedy že nazpět už sami, ale já nepřijal. Zůstane v našich službách až do Syabru Benzi a bude za každý den stejně placen! Nakonec jsme byli rádi, že ho máme. I sestup pro nás znamenal značnou zátěž a to i bez ruksaků.

Ostatní šerpové ukážou solidaritu, sednou si proti Heleně a tváří se přísně. Helena, která zná místní ceny, se tím nenechá rušit a o mě se pokoušejí mdloby, když klidně pronese: „500 rupií na den a poneseš oba rance.“ Ode mě očekávaný výbuch protestů nebo násilí se nedostaví. Já už toho mám ale po krk, vmísím se a řeknu 800. Náš nosič rychle souhlasí. Neptá se ani kolik dní, je na takové zacházení zřejmě zvyklý, žije ze dne na den, to je osud jeho řemesla.

Když se ho večer tážu, jestli chce peníze každý den nebo až na konci cesty, je dost překvapený. Pochopitelně až poslední den, co by s penězi před tím dělal? Že ho bílý Evropan neokrade považuje zřejmě za naprosto samozřejmé. Jen předposlední den žádá 500 rupií chtěl by si něco v té ubytovně koupit. Snad dárek pro někoho, s kým se má tam dole setkat. Pro výstup s Helenou poslední den, jsem mu půjčil něco málo z mého kvalitního oblečení. Když jsem mu pak řekl, že si to může ponechat, neskrýval radost. Nejspíš vše vypral a prodal.

Jméno našeho šerpy je Kamcha, napsat mi ho na papír nedokáže, neumí číst ani psát - ani vlastní jméno. Naučil se však natolik anglicky, že se dobře domluvíme v základních pojmech, týkajících se cesty. Co si Kamcha myslel při zvedání mého rance jsem si pak odvodil, když jsem vstal a prozkoumal jejich náklady. Nikdo si nemyslel, že bych jim je chtěl ukrást, vždyť je vůbec neuzvednu. Šerpové však nedají najevo úsměšek ani veselí. Tito analfabeti v sobě mají jakousi vznešenost, která mě, člověku vysoce vzdělanému, tedy určitě chybí.

Helena je rozladěná, že jsem ji celé jednání nepřenechal. Vím, tady platí jiné ekonomické zákony, (chci o nich napsat vlastní článek) jenže 800 mi připadá poctivější. Jestliže by Helena, po půl roku v těchto zemích, vyhandlovala z mého hlediska příliš tvrdé podmínky, pak i to je relativní. Kamcha pro nás ponese zhruba 20 kg za 800 rupií na den. Plat jistě nízký, ale kdyby ho najal místní podnikatel z nějaké horské lounge, pak by nesl dvojnásobnou váhu a bezpochyby za mnohem méně.

Kamcha rozdělí svůj předchozí náklad mezi své kolegy, kteří neřeknou ani slovo a převezme svůj nový náklad. Můj ranec ponese na zádech, na něj přiváže ten Ilony a nahoru si hodí svůj malý raneček, který nestojí za řeč. Nuže, jde se dále. Já si nechal malý ruksak, který jsem měl v letadle jako palubní zavazadlo, v tom lahve s pitím a něco málo oblečení. Ilona nemusí nést nic a vykračuje si jako paša.

Nenechte se mýlit, taková procházka to zase není. Večer to vedro, zimu, prach a kilometr převýšení cítíme. Kdo si však chce přinést do života kus horského vrcholu, ten ho nedostane zadarmo.

Nedomnívám se, že tady popisuji nějaký světový podnik, právě naopak. Chci tím říci, že takový trekking v Himalájích a dokonce bez cestovní kanceláře si může dovolit prakticky každý, kdo se ještě nějak drží na nohou a průměrně vydělává.

Letenka Frankfurt – Kathmandu a nazpět, s přestupem v Kataru stála 970 €, existují i levnější. Helena to pochopitelně dokázala za ani ne polovinu. Autobusem z Prahy do Istanbulu, odtud za 300 € do New Delhi a dále za pár šlupek do Kathmandu. Nazpět se placatila asi 5 dní všemi levnými letadly, které se dají kde po internetu vyškrabat a 31.05. přistála v Turínu, pro ní doma v Evropě, kde si hned našla práci.

Helena chtěla přejet autobusem také přes Irán, ale to jsem ji rozmluvil. Jezdila sama po Turecku, což je taky země muslimů, jenže má civilní zákony. V Iránu je zákonem korán a vládnou muláhové. Ženská na úrovni je pro ně jako červený šátek pro bejka. Samotná holka na cestách, v zemi kde má žena jít zahalená dva metry za manželem, to by nemuselo dopadnout dobře. Jinak ta holka může jít rok s rancem kolem světa a všude bude doma. Někdo by se domníval, že si domorodce získává vlídným slovem. Zcela naopak. Je drzá, vlezlá, panovačná, mě by za to všichni zmydlili, u ní to akceptují.

Ceny za autobusy, místní běžné hotely a jídlo jsou v Nepálu tak nízké, že nestojí za řeč, ale pozor, toliko pro skutečně otrlé. V autobuse kolikrát zbývá místo jen na střeše a pokud člověk není od narození hluchý, pak se v hotelu za 3 € moc nevyspí. Byl jsem s Helenou v hospodě pro místní, ona si to po půl roce tréninku v Indii mohla dovolit. Normální Evropan by dostal tak strašný průjem, že by se 2 dny nehnul ze záchodu. Já si dal jenom čaj a placku chleba, kterou jsem v kuchyni převzal hned jak ji vytáhli z pece. Helena se cpala směsicemi smrtelných nepálských specialit, které co do chuti nejsou špatné. Zaplatil jsem necelé 1 € a má dcera už byla natolik přizpůsobená místním podmínkám, že si nechala dát drobné nazpět.

Všude najdete cestovní kanceláře, které vše zařídí a zprostředkují, je potřeba se ale hádat o ceny. Dále je nutno trvat na tom, že slíbené taky požadujete. To není snadné, protože vše je dohodnuto ústně. O hádky nebyla nouze a v Kathmandu jsem čekal rvačku, když jsem si šel vyzvednout pytel, který jsem nechal v jednom hotelu. Chtěli zaplatit, i za přenocování po příletu, ačkoli jsem už jednou vše zaplatil. Částka nebyla zrovna vysoká, ale rozhodnul jsem se neustoupit a cestu z hotelu si (v rámci mých nepříliš slavných možností) fyzicky vybojovat. Nakonec ustoupili oni.

Vraťme se ale opět k šerpům a stoupejme s Kamchou dále do hor.

Jeho počínání neustále budí můj obdiv. Na nohou gumové láptě, ve kterých bych já šel tak v noci z ložnice na záchod. Se svým nákladem je stále mnohem rychlejší než Ilona a já i s pomocí chodeckých hůlek. Když se od nás trochu vzdálí, odloží náklad a čeká. Cítí se za ty dva šneky bílé tváře zodpovědný a musí na ně dávat pozor. Ani nejmenším posunkem nedá najevo, že by snad takovými slabochy pohrdal. Neustále jenom sleduje, zdali je s námi vše v pořádku. Pak zase naloží své objemné zavazadlo a peláší dále. Tento člověk, který nedokáže napsat ani vlastní jméno, se nepovažuje za našeho sluhu, který nám pouze nese náklad. On je náš vůdce, on se o nás stará, on nám ukazuje cestu.

Je zcela neuvěřitelné, jak minimální množství tekutin v tom vedru a fyzickém zatížení potřebuje. My s Ilonou děláme často zastávky a obracíme do sebe, minerálku, kolu, fantu, čaj a stále máme žízeň. On dostává povětšinou zdarma šálek čaje, neboť přivedl platící hosty. Jednou jsem mu taky objednal láhev fanty. Neřekl nic, ale nedopil ji.

Jestliže jsem napsal, že pro něj není špatné nechat se najmout od nás, pak je tu ještě jeden důvod, který si málokdo uvědomí a nevím jestli si to uvědomil on sám. Kamcha má na zádech můj perfektně ergonomicky vypolstrovaný ruksak. Ostatní šerpové tam mají prkna, pytle lahví, při nejlepším pletené bambusové koše. Dovedete si představit, co to za pár let udělá s páteří? Potkal jsem v těch horách jednoho starce, patrně bývalého nosiče. Měl hlavu ve výši pasu, narovnat se nemohl. Říkám „stařec“, ale on mohl být v mém věku.

My středoevropané se často považujeme za mimořádně pilné a proto něco máme. Ti ostatní leží na zádech a čekají, až jim spadne do huby banán, pak by od nás jenom chtěli brát. S tím "vy Evropané máte peníze... " jsem se v Nepálu setkal vícekrát, ale tak jednoduché to není. Ti lidé tady jsou tak pilní, že mě bolí ruce jen když se na ně podívám. Lze si ale představit, o kolik těžší je dostat úrodu z terasovitého políčka příkrého svahu, než za pomoci traktorů z lánu v rovině.

První večer máme dost a noc nepřinese příliš velké zotavení. Ilona má problémy s řídkým vzduchem. Její tělo se patrně pomaleji aklimatizuje, já přeci jen býval často v Alpách. Oznamuji tedy, že zůstáváme celý den na místě. Zakyslá je Helena, která má rok času, zakyslý je Kamcha. Vysvětluji mu, že za ten den bude normálně placen jako by dřel do hor naše dva rance. Sezona končí, ani neví jestli najde dalšího zákazníka, o den více jistý výdělek. Akceptuje, ale vůbec ho to nerozveselí. Helena ráno vyráží sama a pádí někam k vrcholům, kde žije medvěd, leopard a yeti, večer se prý vrátí.

Náš nosič si vypere prádlo a za chvíli už přebírá práci staršího muže, jehož úkolem je celý den naklepávat bambus na pletení košíku. Kamcha buší paličkou, čímže se mu vrací mír do duše. Takhle to ten den bez ranců snad vydrží.

Jedna místní mladá žena sedí dopoledne u tkalcovského stavu z doby kamenné a vytváří pestré dečky, které nosí zdejší ženy, 3 vedle sebe přes zadek až skoro na zem. V poledne si jako ty ostatní opláchne své dlouhé vlasy vodou aby se pěkně leskly a nechá usušit na slunci. Odpoledne stojí ve své malé boudičce a snaží se prodat pár drobností těm několika turistům, kteří občas projdou kolem. Malý kousek té tkaniny jsem od ní na vzpomínku koupil. Řekla si s úsměvem za 50 centimetrů cenu, které by dal místní za 50 metrů. Dal jsem ji cenu asi za 3 metry, neboť jsem si ji před tím fotografoval a trochu jsme se skamarádili.

Pracuje se od nevidím do nevidím a večer ještě zbývá čas na něco duchovna. Princip modlitebního mlýnku je zcela jednoduchý. Jelikož většina lidí neumí číst, napíšou se modlitby na plátno a stočí do toho mlýnku, které existují v tisíce podobách. Kdo s ním zatočí, jak by text přečetl. Ale pozor, je potřeba při pohledu ze shora točit po směru pohybu hodinových ručiček, jinak by to mělo opačný účinek. Jaký? To nevím, jelikož nevím ani jaký účinek má točit správným směrem. Zvyknul sem si ale zatočit s ním kdykoli jsem někam přišel, kde se nalézal. Na potocích jsem často viděli velké válce poháněné vodním kolem. V nich se otáčejí kilogramy potištěného plátna, čímž usvědčují ruční mlýnky z plýtvání časem a pokud se tady dělá všechno ručně, pak aspoň modlení bylo industrializováno.

V poslední chýši se o nás stará mladá žena, která na to nemá talent ani kvalifikaci. Navíc malé dítě, které je stále samo a tahá za držadla hrnců na kamnech. Počet takových úrazů má být v Nepálu obrovský, rodiče nemají na děti čas. Ona se snaží, ale nemůže nám ani vystavit účet, neumí číst, psát ani počítat. Vše děláme sami, nakonec vyúčtujeme a předáme ji poctivý obnos. Naše domácí má v lounge i stůl plný suvenýrů a ze solidarity jsem koupi Iloně přívěsek a Heleně náramek. Musel jsem ji ale zklamat, že ne za cenu, kterou ji někdo řekl, že má říci, ale za zhruba odpovídající. Helena, která mluví plynule šesti jazyky a v každé zemi brzy pochytí trochu toho místního jí vysvětlila, že se vracíme do Kathmandu, kde bychom za od ní jmenovanou cenu dostali takových náramků ošatku.

Na zbohatnutí to tady v tom kraji není. Několikrát nás po cestě požádal nějaký chudý člověk třeba o košili a ukázal na svoji roztrhanou. Doma jich mám hromadu, ale tady jen tu jednu na sobě, horolezeckou za 69 €. Kdo pomůže chudým v této situaci? Nějaký –ismus, který bohatým bere a chudým dává, každému podle potřeb? Pomůžou maoisti, kteří v těchto dnech v Kathmandu právě přebírají moc?

S maoistickými volebními plakáty se v Nepálu setkáváme na každém kroku. Když jsem ty symboly viděl poprvé, vzpomněl jsem si automaticky na svá studentská léta v Heidelbergu. V noci komunisti namalovali na zeď kladivo a srp, druhý den někdo přimaloval rovnítko a hákový kříž. Komunismus rovná se nacizmus. Tady to ale dohromady patří. Sanskrtský výraz svastika, su a asti, znamená cosi dobrého či přízeň osudu. Kříž se zahnutými konci neboli hákový kříž. Coby pragermánský symbol - stojící na špici - ho Hitlerovi doporučil nějaký mnichovský zubař. Nejstarší nálezy říkají, že je přes 5000 let starý a zrodil se ironií osudu na semitské půdě.

Pokusil jsem se Kamchi zeptat na volební vítězství maoistů v jeho zemi. Tomu už nerozuměl, až jsme šli kolem zdi na které byl nastříkán jejich znak, kladivo a srp, vedle hákový kříž. Nyní Kamcha pochopí a naznačí, že i on obtiskl palec na volební listině pod tento znak. I on věří, že maoisti vyřeší problémy jeho země, jak už léta slibují.

Coby partyzáni maoisté přes deset let terorizovali široké části Nepálu. Přepadávali turisty a žádali 100 $ coby podporu pro jejich revoluci, nebo jim ukradli jejich zavazadla. Bohatým tedy brali a chudým... těm co? Těm brali ještě více, často i jejich životy. Používali pochytané krajany jako živé štíty proti vládní armádě a často je postříleli sami, když jim tito nechtěli dát svoje poslední skromné zásoby. Tito maoisti by nyní měli legálně vládnout?

Genetický komunista by mě poučil, že když jde o třídní boj, pak pár lidských životů... A taky kdo chce dát lidem spravedlivý režim, musí mít odpovídající moc... Oni bojují za mír...

Kolikrát jsem takové pitomosti slýchával. Já za 60 let mého života pochopil přesný opak. Bojovat za mír mi připadá asi jako hladovět za nasycení nebo lhát za pravdu. Moc není prostředek k dosažení určitého cíle. Moc, to už je cíl sám. Moc si udržet, není lehčí než ji získat. Kdo se k moci provraždil, musí vraždit dále, aby si ji udržel. Vrah se může skrývat za jakoukoli ideologii, slibovat pozemský ráj, ale zůstává na prvním místě stále jen vrahem. A vraždění je jako droga. Kdo s ním jednou začal, nemůže přestat.

Jejich hlavním cílem je mír, když se k moci proválčili. Slibují nalákat více turistů, kteří přinášejí peníze, když jejich vinou ten počet hluboce klesl, v některý krajích na nulu. Tady se kozel sám udělal zahradníkem. Komunisti a fungující hospodářství, komunisti a svoboda cestování, to nejde dohromady. Oni chtějí být výjimkou, nuže uvidíme.

Přišel čas sestoupit opět do údolí. V Kathmandu nás Helena vodí po turistických památkách. Na jednom místě hoří hranice, spalován je zemřelý hindu. Jeden místní znalec mi vysvětluje "Byl to chudý člověk. Ti bohatí se nechají spálit támhle, blízko chrámu, aby měli provilegované místo i po smrti. Zato ale kněžím musíte zaplatit."

Jestli po smrti něco je, pak tam budou chudí zase chudí a bohatí zase bohatí. O tom jsem přesvědčen. Jen tady na zemi jednou přijde komunismus a všichni si budou rovni. Všichni budou spáleni ve stejné vzdálenosti od chrámu. Jen ti, co jsou si rovni více, ti o kousek blíže.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Ewa (2009-06-10 18:47:55 | 78.136.151.99)
Dobrý den, mohla bych se Vás na něco zeptat, ale musíte mi odpovědět ihned prosím... Kdo jsou šerpové a kde žijí? Čím se zabývají? Je některý z nich světově proslulý?
[2] Pavel (2009-06-11 05:54:30 | 131.181.251.67)
odpověď na komentář [1] autora: Ewa:
... a přečetla sis aspoň ten článek nahoře? Řekl bych, že odpovídá na většinu Tvých otázek. A kdo byl nejznámější Šerpa (i šerpa) na světě? Pravděpodobně průvodce a nosič Edmunda Hillaryho. Hodně štěstí s referátem!
[3] Martin (2010-03-24 10:27:36 | 82.142.65.85)
Ahoj, já bych tolik nestrašil, jako na začátku článku. My jsme byli v Nepálu jako turisté 2x a neměli jsme pocit, že bychom cítili nějaké nečekané potíže. Bylo nám v té době kolem padesátky. Podle mě stačí, pokud člověk nepřecení své síly a bere ohled na vysokou nadmořskou výšku. To znamená, že plánuji-li měsíc chodit 6 hodin denně s batohem na zádech v Nepálu, musím mít ověřeno, že mi totéž nedělá problémy v našich podmínkách. Samozřejmě na kilometry ujdu výš mnohem méně. Nadmořská výška zase vyžaduje aklimatizaci a ta se nedá ošidit. Ověřili jsme si, že není-li mezi dvěma noclehy víc než 600 výškových metrů, tělo si dobře zvyká. To sice vedlo k tomu, že již v poledne jsme byli v cílovém místě, ale vždy jsme ještě vyběhli někam do okolí třeba i o 1000 metrů výš a vrátili se na noc zpět. Dostali jsme se vždy nad 5000 m.n.m., podruhé až do 5800. Výš by to ještě šlo, ale neměli jsme permit. Při druhém výletu jsme dali na doporučení místních a koupili si v Kathmandu prášky proti výškové nemoci. Aklimatizace byla lepší a krmili jsme s nimi i naše nosiče, když měli problém s výškou. Vzal jsem si z těch výletů pár ponaučení: - choď pomalu, ať nemusíš zastavovat a dodýchávat, je to ve výsledku rychlejší - nesnaž se stačit lépe aklimatizovaným, nejde to - jsi-li vysoko, pij hodně nesladkých tekutin, víc než na co máš chuť - voda, čaj + kontroluj, zda máš čirou moč - je dobré mít sebou nosiče, máš-li na to - pomůže s nákladem a dozvíš se spoustu věcí o jeho zemi a způsobu života. Jen se musíte umět dorozumět. - jdeš-li na delší dobu nad 3500 m.n.m., tak si něco nastuduj o výškové nemoci a aklimatizaci - naplánuj si mnohem víc dnů na výlet kvůli aklimatizaci. Z Lukly do Base Campu Everestu a oklikou zpět - cca 4 týdny dovolené včetně přepravy od nás do Nepálu
[4] a.s. (2011-02-28 15:22:19 | 62.77.91.34)
chtela bych se jen zeptat jestli to jsou domorodci ci co.
[5] Jan Kokeš (2011-07-27 16:41:41 | 88.102.138.249)
Dobrý den, měl bych krátký dotaz: chystame cestu do Nepalu (Pokhara) na par dni. Budeme dva a dva batohy. Serpovi se daji cele dva batohy jak jste mel vy nebo si mame vyndat veci a v pytli mu je dat do toho velkeho pytle. usetri se tak ccam 5 kg z obou nasich krosen, ktere muzou zustat v Pokhare. Premyslim vzit 4 batohy ( 2x 65 litru a 2x 30 l), 2 x 65l by nesli serpove a ty mensi bychom nesli my s vodou a treba fotakama) dekuji za odpoved JK
[6] kika (2012-05-29 19:50:01 | 94.229.92.43)
odpověď na komentář [2] autora: Pavel:
A kdyby jsi nevěděla, jak se jmenuje, byl to Tenzing Norgaj (nevím, jestli to mám dobře napsané, ale myslím, že ano).

Diashow Aljaska 2017