Severní Chile

Hory a poušť, nebo také Andy a Atacama, tak by se dalo ve stručnosti popsat severní Chile. Do této oblasti jsem se vydal z Bolívie.

Humberstone Humberstone celkový pohled na Humberstone Humberstone - vchod do areálu Santa Laura Santa Laura pláž v Iquique Iquique - při tsunami utíkejte směrem od vody! skejťáci v Iquique biker v areálu v Iquique

V této galerii je 14 obrázků. Zobraz celou galerii

Atacama je největší pouští Jižní Ameriky (neboť se neztotožňuji s názorem, že Patagonie je pouští). Její rozloha je asi 160000 km2 a nachází se na území severního Chile a jižního Peru. Tato poušť je všeobecně označována za nejsušší poušť světa. Město Arica leží u Tichého oceánu, poblíž hranice s Peru a drží světový rekord – s dlouhodobým ročním průměrem 0.76 mm srážek je nejsušším místem světa (lze nalézt i jiné údaje, toto je však údaj, oficiálně uznávaný WMO, světovou meteorologickou organizací). V praxi to znamená,že zde prší v průměru 4× za 100 let. Hlavní příčiny tohoto mimořádně suchého klimatu jsou dvě:

  • vzduch vanoucí z východu, který by mohl přinést srážky, se při průchodu nad Andami ochladí a vlhkost se „vyprší“ na východní straně And, zatímco závětrná část (Atacama) leží ve srážkovém stínu a vlhkost se sem nedostane.
  • Vlhký vzduch, vanoucí směrem ze západu, od Pacifiku, se výrazně ochladí nad studeným Peruánským (též Humboldtovým) proudem, vlhkost zde spadne v podobě deště a k pevnině se dostane již jen vzduch suchý. Atacama tedy leží v dvojitém srážkovém stínu. V Atacamě jsou dokonce místa, kde ještě nikdy v historii nebyl zaznamenán déšť. Srážky zde však nejsou nulové, neboť se zde občas sráží vzdušná vlhkost.

Atacama je obvykle označována (podobně jako třeba Namib) jako poušť pobřežní. V severojižním směru je dlouhá 1000 kilometrů. Je však třeba si uvědomit, že Atacama neleží jen podél oceánu, ale zasahuje až 100 kilometrů do vnitrozemí a je tedy rovněž pouští vysokohorskou a sahá až do výšek přes 6000 m n.m. Andy jsou zde tedy naprosto suché a téměř bez vegetace. Na horách zde také není prakticky sníh a ledovce už vůbec ne – důvodem není teplo, nýbrž především nedostatek srážek – sníh zde téměř nepadá a ledovce se tak ani nemají z čeho vytvořit. V létě je v Atacamě pěkné vedro, ale v zimě můžete ve výše položených oblastech zmrznout.

Atacama je podle mého názoru horkým kandidátem na titul „nejošklivější poušť světa“. Konkurovat v tomto ohledu jí snad může jen íránská poušť Lút, která je snad ještě ošklivější. Zatímco třeba na Sahaře je mnoho nádherných oblastí (například v Egyptě se mi Sahara líbila velice), povrch Atacamy připomíná povrch Měsíce. Krajina je tak suchá, že v ní odmítají růst dokonce i kaktusy a povrch pokrývají většinou menší kameny, štěrk a prach. Typické jsou pro Atacamu rovněž solné pánve, salary (jeden z nich se přímo jmenuje Salar de Atacama).

Krásná místa lze nalézt jen ve vysokohorské části Atacamy. Zato je Atacama mimořádně bohatá na nerostné suroviny – železo, ledek a především měď. Chile je daleko největším světovým producentem mědi a většina se těží právě zde, přičemž u města Chuquicamata, v nadmořské výšce 3000 metrů, leží největší světový důl na měď. Jedná se o obrovskou jámu, která je téměř kilometr hluboká a má rozměry 5×3 kilometry. Kdysi velká část této oblasti patřila Bolívii (Antofagasta) a Peru (Arica), ale právě naleziště mědi a především ledku byly důvodem k Pacifické válce (1879 – 1883), ve které Chile porazilo koalici Bolívie-Peru a zabralo jim jejich území. Bolestné to bylo zejména pro Bolívii, která tak definitivně ztratila přístup k moři.

San Pedro de Atacama, Calama a Iquique

Všechna tato města jsou v podstatě oázy v poušti. Nejdříve jsem zavítal do San Pedro de Atacama. Toto asi pětitisícové městečko se nachází nedaleko bolívijských hranic, ve výšce přes 2000 m n.m. Okolo je jen bezútěšná poušť. Dorazil jsem sem stopem z bolívijsko-chilské hranice a dostal jsem tu chilské razítko do pasu, neboť celnice je až zde, nikoliv přímo na hranici. V San Pedru jsem však v podstatě jen přesednul na další autobus, do Calamy. San Pedro je sice malé, zato však velice turistické místo. V okolí se nachází několik turistických atrakcí, jako Salar de Atacama či gejzír El Tatio. Nicméně to samé jsem v podstatě viděl v severní Argentině a v Bolívii a jelikož je v San Pedru velmi draho (kvůli turistům), nezdržoval jsem se zde.

V Calamě jsem původně chtěl také jenom počkat na další autobus do Iquique. Čekal jsem na autobusovém nádraží mnoho hodin a moje ostražitost zřejmě značně polevila, protože jsem byl okraden! Zloděj mi vzal batoh, který jsem měl celou dobu vedle sebe! Utrpěl jsem značnou škodu. Více se k této nemilé události vrátím v jednom z následujících článků. Zde se omezím pouze na konstatování, že jsem tak byl nucen v Calamě pobývat další dva dny. A musím říct, že Calama je asi nejhnusnější místo z celé Jižní Ameriky, které jsem navštívil. A zdaleka nejen kvůli té krádeži.

Město sice leží také v nadmořské výšce přes 2000 m n.m., ale v bezprostředním okolí žádné vysoké hory nejsou. Všude je jen nehostinná poušť a nic zajímavého. Calama má přes 100000 obyvatel. V centru jsou obchody a celkem to tu žije, ale na periferii, kde město pozvolna přechází v poušť, to vypadá dost nevábně. Ponurou kulisu Calamy doplňují desítky toulavých psů v ulicích.

Iquique také není nijak zvlášť zajímavé, neřku-li krásné město a nejsou v něm žádné úžasné památky či jiné pamětihodnosti. Město ale má celkem zajímavou polohu. Leží u Tichého oceánu a jsou zde docela pěkné pláže. V moři jsou velké vlny, a tak je zde mnoho surfařů. Strávil jsem tu docela horký letní den a říkal jsem si, že by nebylo špatné se vykoupat. Do vody jsem ale jen strčil nohu a hned jsem si to zase rozmyslel. Zdejší voda určitě nemá ani 20oC. Je to díky studenému Peruánskému proudu. Takže zase jsem se v Pacifiku nevykoupal! Zato mě zaujaly cedule se šipkou, kudy utíkat před případnou vlnou tsunami. Šipky jsou po celém městě a „kupodivu“ směřují směrem od moře, do okolních kopců.

Iquique má přes 200000 obyvatel. Město má protáhlý nudlovitý tvar, neboť je nalepené na pobřeží. To proto, že hned za městem šplhá svah strmě vzhůru. Kopce okolo jsou naprosto suché – holt Atacama. Nad městem se tyčí i docela vysoká písečná duna. Co se mi líbilo, je krásný sportovní areál u moře. Je tam terén pro skejťáky, bikery a dokonce i lezecká stěna, fakt paráda.

Humberstone – město duchů

Humberstone je hlavním důvodem, proč jsem se zastavil v jinak nepříliš zajímavém Iquique. Toto místo je vzdáleno od Iquique asi 45 kilometrů, a tak jsem si sem udělal půldenní výlet. Co je to Humberstone zač?

Představte si opuštěné město jak vystřižené z Divokého západu. Mnoho takových městeček bylo svého času docela rušných. Zvláště to platí o městech v kanadském teritoriu Yukon a na Aljašce, kde to v dobách zlaté horečky žilo. Pak bylo zlato vytěženo a město se okamžitě vylidnilo. Dnes se do takových měst vodí často turisté. A podobné to je i v Humberstone. S tím rozdílem, že se tu netěžilo zlato, nýbrž ledek.

Ledek (zvaný též chilský ledek či ledek sodný, španělsky caliche, anglicky salitre) je surovinou, která obsahuje dusičnan sodný (NaNO3). Ten byl dlouhou dobou hlavní surovinou, ze které se vyráběla dusíkatá hnojiva, hlavně ale střelný prach! Surovina to tedy byl vskutku strategická a v 19.století záviseli zbrojaři z celého světa na dodávkách chilského ledku. Chile také na této vzácné surovině dosti zbohatlo, neboť v Chile se tehdy nacházela daleko největší světová naleziště. Ložiska ledku vznikala postupně přirozeným rozkládáním zbytků mořských řas a živočichů, kteří byli na pobřeží vyvrženi mořskými bouřemi. Vzhledem k tomu, že v této oblasti prakticky vůbec neprší, nebyly soli odplavovány, ale postupně se usazovaly do mnoha vrstev.

Ledek vlastně původně ani v Chile nebyl. Ložiska se nacházela v tehdejším jižním Peru. Zde se také začal ledek těžit a zpracovávat. A tehdy, v roce 1872, bylo založeno městečko s názvem La Pampa, které bylo později přejmenováno na Humberstone podle britského inženýra Jamese Humberstona, který řídil jeho výrobu (i místní tedy čtou město anglicky jako Hambrstoun). Sousední Chile ovšem lačně pokukovalo po zásobách této strategické suroviny, což bylo hlavní příčinou tzv. Pacifické války (1879–1883), které se také vcelku oprávněně říká ledková válka. Chile v této válce porazilo bolívijsko-peruánskou koalici a zabralo toto území (a kromě ledku získalo i největší světová naleziště mědi). Humberstone přešlo pod chilskou správu a dále se rozvíjelo.

V Humberstone se ledek přímo netěžil (doly však byly v blízkém okolí), nýbrž zpracovával. V chilském ledku bylo průměrně obsaženo 14% dusičnanu sodného. Ten tedy musel být z ledku extrahován. Ledek se nejdřív rozdrtil na malé kousky, které se pak vařily ve vodě a louhovaly. Z vody, nasycené dusičnanem sodným, se pak čistý dusičnan sodný získával krystalizací.

Ledek byl tak důležitý, že bez něj nemohlo kupříkladu Německo vést dlouhou válku. A za války nebylo možné ledek do Německa dovážet, protože moře kontrolovala Velká Británie. Němcům se však podařilo technologicky zvládnout výrobu čpavku, čímž si zajistilo přísun dusíku, nezbytného pro výrobu střelného prachu a dalších výbušnin. Tento objev umožnil Němcům vést první a druhou světovou válku. Ledek už tedy nebyl jedinou surovinou pro výrobu střelného prachu, přesto se však hojně těžil dál. Nejvíce dusičnanu sodného se vyrobilo v Humberstone v roce 1940. Tehdy žilo v Humberstone 3700 obyvatel! Pak však začala výroba upadat a v roce 1960 zde byla výroba zastavena. Město se okamžitě vylidnilo a začalo chátrat. Tento stav trval až do 90. let 20. století. Tehdy začala chilská vláda město restaurovat s úmyslem nechat ho zapsat na Seznam světového dědictví UNESCO. Podařilo se a v roce 2005 byla na Seznam UNESCO zapsáno nejen samotné Humberstone, ale i vedle ležící továrna Santa Laura.

Humberstone bylo městem zaměstnanců továrny. Ti zde nejen pracovali, ale i bydleli. Zdejší sociální systém trochu připomínal sny o komunismu. Dělníci za svou práci nedostávali žádnou mzdu! Zato jim firma, provozující továrnu, postavila zdarma velké rodinné domy, plavecký bazén, kostel, školu či divadlo (dnes asi nejzachovalejší budova ve městě) a zajistila bezplatnou zdravotní péči (byla zde mimo jiné na svou dobu velmi kvalitní nemocnice). Dělníci pak dále dostávali místo peněz firemní poukázky, za které si pak kupovali jídlo, boty či oblečení. Pro dělníka bylo pak velmi těžké odejít z této práce jinam, navíc lepší práci by v tehdejším Chile těžko našel.

Dnes je město většinou označováno jako město duchů, což je dosti obehrané, ale velmi výstižné označení. Domy jsou dokonale vybydlené, stejně jako trosky kdysi prosperujících továren na zpracování ledku. Nad domy neustále vane vítr, ve kterém občas rachotí zrezivělé plechy, z nichž byly vyrobené stěny některých domů. To pak má člověk skoro pocit, že se tu ti duchové opravdu stále prohánějí. Dále tu jsou k vidění zchátralé dřevěné domky, zrezivělé lokomotivy a stroje, zbytky basketbalového a tenisového hřiště (včetně dřevěných tribun), trosky továren. A všude v okolí naprosto pustá poušť Atacama. Zvláštní a působivé místo. Člověk má skoro dojem, jako by to tu všechno postavili filmaři coby kulisy pro natáčení filmu, zasazeného do konce 19. století.

Arica – nejsušší místo světa

Kamarád František mě varoval: do Ariky nejezdi, není tam vůbec nic! Jenže já jsem si nemohl pomoci a nejsušší místo světa jsem chtěl spatřit na vlastní oči. Nakonec to vyšlo ideálně – přijel jsem sem po druhé hodině odpoledne a autobus do La Pazu mi jel až druhý den ráno, tak jsem procoural městem jedno odpoledne, což je tak akorát.

Můj první dojem z tohoto města byl strašný. Všude prach a nehezké domy s rovnými střechami, za městem suché kopce. V Arice je také moře, ale pobřeží je hrozné. Našel jsem tu mj. zdechlinu tuleně. Pak jsem však popošel do centra a zde to tak hrozně nevypadá. Je tu hezký dřevěný kostel a hodně obchodů. Nad tím vším se pak tyčí impozantní vyhlídková skála, ze které je pěkný výhled na město. Hned pod skálou je přístav, vedle něj je budova historického vlakového nádraží. I dnes zde jezdí vlak, jet můžete do 60 kilometrů vzdáleného města Tacna, které už je v Peru. Každopádně jsem rád, že jsem nejsušší místo světa navštívil, ale pokud nejste sběratelé zeměpisných rekordů jako já a nemáte cestu okolo, není žádný důvod, abyste se v Arice zastavovali, taková bomba to zase není.

Severní Chile – shrnutí a praktické informace

Orientační kurs v lednu 2010: 100 chilských pesos (dále CP) = 4 Kč

Doprava: Bus San Pedro de Atacama – Calama: 100 kilometrů, 75 minut jízdy, 3,100 CP. Bus Calama – Iquique: 386 kilometrů, 6 hodiny jízdy, 10000 CP. Bus Iquique – Humberstone: 45 kilometrů, 1 hodina jízdy, 1,900 CP. Bus Iquique – Arica: asi 300 kilometrů, 4 hodiny jízdy, 7000 CP.

Ubytování: Iquique – hostel „Casa de Huéspedes Profesores“ – 6000 CP za postel v dormitory, včetně snídaně. Wifi připojení zdarma, pevný internet stojí 500 CP za hodinu. Pěkné ubytování! Arica – hotel Tres Sol 7000 CP. Pěkné, i když dražší ubytování v jednolůžkovém pokoji, bez snídaně, wifi zdarma. Majitel hovoří anglicky a hotel se nachází hned vedle autobusového nádraží.

Jídlo a pití: Iquique – špíz na ulici 500 CP, velká empanada (taštička plněná obvykle masem či sýrem) 700 CP. V hypermarketu jsou ceny asi jako u nás nebo lehce vyšší (pivo Becker 1 litr – 700 P). Menu v levných restauracích stojí kolem 2000 CP. Arica – „Sandwich Churrasco“ v pouliční restauraci za 1,400 CP. Je to v podstatě hamburger, akorát místo mletého hamburgeru je v něm tenký plátek masa. Cena vypadá vysoká, ale byla to fakt velká porce.

Vstupné: Humberstone a Santa Laura (jednotné vstupné platí do obou objektů, vzdálených od sebe asi jeden kilometr): 2000 CP

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-severni-chile.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-severni-chile.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Jižní Amerikou. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017