Smutný konec Védů

Průvodce nás s jistotou vede po sotva znatelné stezce džunglí národního parku Maduru Oya. Náhle se před námi jako duch objevuje domorodec s malým lukem. Stojíme tváří v tvář jednomu z posledních necivilizovaných Védů. Už jen malá komunita těchto původních obyvatel Srí Lanky žije tady hluboko uprostřed ostrova tradičním způsobem.

Védové věří, že jsou potomky legendárního krále Vijaya a královny Kuwana. Originálním vynálezem Védů je luk na ptáky se dvěma tětivami, mezi kterými je výplet. Touto zbraní se nestřílí šípy ale kameny. Tmaví Védové jsou příbuznými Austrálců a některých málo známých indických etnik (Bhílů). Védské ženy se před cizinci vždy schovávají uvnitř chýší. Wanniyala-aetto (Lesní lidé), tak říkají posledním divokým Védům obyvatelé Srí Lanky. Ve vesnici Dambana se už dnes Védové živí hlavně pózováním před fotoaparáty turistů. Už jen několik set Védů žije v rezervaci Maduru Oya tradičním způsobem.

V této galerii je 7 obrázků. Zobraz celou galerii

Zdá se, že ze setkání mají radost obě strany. Černovousý lovec nám podle védského obyčeje podává obě ruce na znamení přátelství a pak ochotně předvádí svou výstroj. Nejvíce obdivujeme jeho luk se dvěma tětivami. Tato podivná zbraň je originálním vynálezem Védů. Lukem se nestřílí šípy, ale kameny. Musí se to ovšem umět. Přestože nám ochotný domorodec střelbu několikrát názorně předvádí, nedaří se nám ho příliš napodobit.

Pokračujeme v cestě a průvodce nám vypráví o životě Védů. Tito lidé jsou prý málomluvní a plaší. Když chtěli dříve obchodovat, položili své zboží na okraji džungle a naznačili, co by si přáli, takže se s kupcem nikdy vzájemně neviděli. Dodnes jsou dobří lovci. Ale živí se převážně lesními plody a medem včel dambara, který jim nahrazuje cukr.

Lesní lidé

Přicházíme na lesní mýtinu, kde stojí dvě jednoduché chýše s hliněnou podlahou a slaměnou střechou. Ženy se před námi schovávají uvnitř. Vyčerpání vedrem se hroutíme na zem dva domorodí mladíci nám přináší naseknutý kokosový ořech na osvěžení. Za chvíli se vrací z lesa několik mužů. Žádný úlovek však nenesou. „Zvířat je v džungli málo,“ překládá nám průvodce slova jednoho z nich. Ostatní domorodci přitakávají. Rok od roku je to prý horší.

Nad budoucností Védů visí velký otazník. Ještě nikdy nebyl jejich osud tak nejistý jako dnes. Džungle už je neuživí, ale jinde a jinak žít nedovedou.

Antropologové nevědí, kdy přesně Védové na ostrov přišli, ale potvrzují, že jsou jeho původními obyvateli. Obyvatelé Srí Lanky jim říkají Wanniyala-aetto (Lesní lidé). Občas se účelově tvrdí, že už vůbec neexistují, protože se během staletí smísili s ostatním obyvatelstvem a přijali i jeho kulturu. Většina Védů se dnes například hlásí k buddhismu či hinduismu, podle toho, ve které části ostrova žijí. Ve skutečnosti však podstatu těchto náboženství vůbec neznají a stále praktikují své pohanské kulty, jež spočívají především v uctívání duší zemřelých. Védů je přibližně 1500, ale pouze asi 300 jich stále žije opravdu tradičním způsobem. Příslušníci tohoto mizejícího národa už téměř zapomněli svůj jednoduchý jazyk elu a dorozumívají se pro ostatní obyvatele ostrova jen těžko srozumitelnou směsí starosinhálštiny i tamilštiny. Mají tmavou pleť, malé postavy a rozpláclý noc. Etnicky jsou jejich nejbližšími příbuznými Austrálci.

Sami Védové odvozují svůj původ od legendárního krále Vijaya. Ten prý dorazil na Srí Lanku z Indie a oženil se s místní princeznou Kuwana, aby ovládl ostrov. Časem však ženu vyhnal i s dětmi mezi její lid a vzal si jinou princeznu z Indie. Odvržená Kuwana byla prohlášena poddanými za zrádkyni a zabita. Synovi s dcerou se však podařilo uprchnout do džungle a později spolu měli vlastní děti – předky dnešních Védů. Příběh je nesporně odrazem historických událostí a odehrát se mohl přibližně v 6. stol. př. l., kdy začali na ostrov přicházet z Indie Sinhálci a zatlačovat původní obyvatelstvo do vnitrozemí.

Není bez zajímavosti, že jednu z prvních zpráv o Védech přinesl do Evropy cestovatel Giovanni di Marignolli, pozdější kaplan Otce vlasti, Karla IV. Podle jeho svérázné teorie jde o potomky starozákonního Kaina.

Konec starých časů

Dávní vládci Srí Lanky Védy ignorovali, neboť tito primitivní obyvatelé džungle jim nepřekáželi ani je neohrožovali. Ani portugalští misionáři či britští kolonisté nijak významně nezasáhli do jejich života. Štědrá příroda poskytovala Védům dostatek potravy a oni neměli důvod upravovat své návyky a učit se nové věci. To se jim stalo osudné, neboť svět okolo se rychle měnil a pro lovce a sběrače v něm postupně ubývalo místa. Od začátku 20. století byli zatlačováni pilnými sinhálskými zemědělci stále hlouběji do džungle.

Skutečným zlomem v životě Védů byl rok 1983. Řeka Mahaweli, která teče skrz jejich tradiční lovecká území, byla na několika místech přehrazena a vznikl rozsáhlý zavlažovací systém, kolem kterého se ve stovkách nových vesnic usadili zemědělci z celé země, jimž vláda zdarma nabídla půdu. Zbytek džungle byl přeměněn na národní park Maduru Oya. Védové už tu nadále nesměli lovit. Vládní program předpokládal, že se přestěhují na farmy a začnou obdělávat půdu.

Pod příslibem lepších životních podmínek opustilo skutečně asi 130 rodin džungli, ale brzo poznaly, že to byl omyl. Část se jich roku 1990 zas vrátila, když jim byla přiznána určitá část parku. Stalo se tak k velké nelibosti ochránců přírody, kteří se obávali, že tu budou navzdory zákazu dále lovit. Situace se však vyvíjela zcela jinak. Džungle zpravovaná málo placenými strážci se rychle změnila v ráj pytláků. Ne luky a šípy Védů, ale výkonné pušky vojáků a policistů z okolních vesnic si vybraly krutou daň. Dokonce i těžko spatřitelný levhart tu byl téměř vyhuben a slony zachránilo asi pouze to, že v této části světa nemají téměř nikdy kly.

Lesní lidé mohli této zkáze jen přihlížet. Roku 1998 nakonec úřady povolili některým Védům opět v rezervaci lovit a rozhodli se je zároveň i více zapojit do ochrany přírody. Povoleních však bylo vydáno velmi málo a o rok později zastřelili správci parku jednoho domorodce kvůli údajnému pytláctví. Védové, kteří považují rezervaci Maduru Oya za své dědičné území, se s vládou přou dodnes o svá práva. Snad proto je tento park cizincům zatím oficiálně nepřístupný.

Prodejní divoši

Jedním z mála míst, kde se mohou turisté s Védy setkat, je vesnice Dambana. Leží na okraji parku Maduru Oya a je snadno dostupná po silnici z asi 15 km vzdálené Mahiyangany. O Dambaně není kupodivu ani zmínka v průvodci Lonely Planet, takže cizinců se sem vydává zatím poměrně málo. Zato pro obyvatele Srí Lanky je to docela populární destinace. Do Dambany jezdí dokonce i celé školní výpravy a Védové dětem z měst předvádí, jak lze přežít v džungli.

V Dambaně navštěvujeme chýši, ve které sídlí současný védský náčelník Uruwarige Tisahamy. Stěny příbytku zdobí důležité smlouvy s vládou a několik vzácných fotografií slavných předků. Ve vedlejším přístřešku je zas několik zajímavých loveckých trofejí.

Na rozdíl od osad uvnitř parku žije Dambana převážně z turismu. Domorodci nás zdraví svým typickým „hode-may“ a nabízí své služby. Průvodce překládá, za kolik rupií nám jsou ochotni předvést rozdělání ohně za pomoci křesadla, kolik by stál zpěv starých písní či obřadní tanec kiri-koraha, který má zaručit dobrý lov. Trochu jsme z tohoto tržního přístupu v rozpacích. Na první pohled vypadají muži kolem nás jako bezelstní divoši. Polonahé postavy, rozcuchané dlouhé vlasy a vousy, přes rameno sekerku, která je tu jakýmsi symbolem mužnosti, a v ruce luky. Nechystají se však na lov, ale celkem apaticky čekají, jestli si je za poplatek vyfotíme či ne. Nijak nenaléhají, zdá se, že je jim vlastně vše jedno. Čas si krátí žvýkáním betelových listů a jak nám prozradil průvodce, potají holdují i kokosové pálence. Nejsou už dětmi přírody, ale chudáky na okraji společnosti, kterým nezbylo nic jiného, než aby prodávali sami sebe k pobavení druhých. A nejhorší na tom je, že stejná budoucnost čeká brzy asi i všechny ostatní Védy, neboť se prý uvažuje o otevření parku Maduru Oya turistům.

Legenda o psích lidech

Védové jsou velmi mírumilovní lidé a snad právě proto patrně brzy zcela zmizí ze země. Védské mýty praví, že během historie vstoupil jejich národ pouze jednou do války, aby se bránil proti útokům divochů nazývaných Nittaewo. Tito agresivní tvorové se prý podobali opicím, ale chodili vzpřímeně po zemi. Žili v tlupách a ukrývali se v jeskyních. Toho nakonec Védové využili, zahnali všechny Nittaewo do velké jeskyně a před vchodem udržovali tak dlouho oheň, až se všichni nepřátelé udusili. Z některých souvislostí vyplývá, že k památné bitvě došlo koncem 18. století.

Kdo byli vlastně Nittaevo, to není dodnes jasné. Jednalo se snad o dosud neznámý druh opic? Zajímavé je, že podle mnoha asijských legend obýval kdysi většinu ostrovů v Indickém oceánu tajemný kmen „psích lidí“. Tyto bytosti prý vypadaly jako lidé, ale z tváří jim však vyčnívaly dlouhé tesáky a na rukou měly zvířecí drápy. Stejně jako Nittaewo se údajně dorozumívali vytím. Poprvé se o nich zmiňuje řecký lékař Ctesias, jenž působil ve 4. stol. před naším letopočtem na perském dvoře. Později je popsal také Marco Polo a další cestovatelé. Svědectví o setkáních s těmito nestvůrami přicházela ještě v minulém století z Madagaskaru. Spolehliví důkaz o jejich existenci však zatím nikdo nepodal.

Védský pantheon

Náboženství Védů je směsí animistických představ a kultu předků. Své duchy nazývají jaky a kromě nich uctívají ještě božstva zvaná devijá, což jsou v podstatě jejich zbožnění předci a kmenový hrdinové. Rozšířená je víra v démona Gará, který sesílá na lidi nemoce. Dalšími zlými silami jsou démoni Húniam a Mahásohon. Nejmocnějším je však Galedevijá, k jehož uctění se tančí za úplňku.

Védové mají také posvátnou úctu k velkým kamenům a starým stromům. Dodnes k nim přinášejí malé potravinové oběti a květy. Obřady Védů jsou vždy spojeny s nějakou obětí a často doprovázeny tanci, které napodobují žádaný účinek. Obětují hlavně rýži a betelové listy, jež jsou prý duchům a démonům nejpříjemnější. Největší obětí je obřadné vaření rýže v mléce, které je spojeno s několikadenní slavností. Za příznivé znamení se prý pokládá, když některý z účastníků obřadu upadne v křečovitý záchvat - je posednut duchem. Dnes se Védové označují za buddhisty či hinduisty, ale nelze je brát vážně. Až na výjimky tak prostě nazývají své původní náboženství, pro které, zdá se, nemají žádné vlastní jméno.

Poznámka: Název původních obyvatel Srí Lanky se objevuje v české literatuře v mnoha podobách: Védové, Veddové, Vedhové.

Informace na cestu

Národní park Maduru Oya je s rozlohou 58850 ha jedním z největších na Srí Lance. Rozprostírá se ve východní části ostrova poblíž stejnojmenného městečka. Rezervace je pestrou směsí rozsáhlých skalních hřbetů, říčních ekosystémů a plání zarostlých džunglí, která má zde sušší charakter něž v ostatních částech ostrova. Jde o velmi cenné útočiště slonů a endemického ptactva. Z ostatních zvířat se tu sporadicky vyskytuje nebezpečný medvěd pyskatý, buvol indický, levhart, makak bandar (druh opice), jelen sambar a divoká prasata.

Védské osady leží převážně v jihozápadní části parku. Rezervace je pro veřejnost zatím uzavřena, ale z Dambany lze za pomoci místních průvodců ilegálně proniknout do jejích okrajových částí. Do Dambany nejezdí žádná pravidelná doprava, musíte si najmout taxi.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017