Stopem do outbacku

Z Hervey Bay jsem se vydal na dlouhou cestu do australského outbacku. Mým dalším cílem bylo město Alice Springs, vzdálené 2882 kilometrů. Na outback jsem se hodně těšil. Neboť tato krajina se od té východoaustralské i od Tasmánie značně liší.

V této galerii je 20 obrázků. Zobraz celou galerii

Celá Austrálie má nějakých 21 milionů obyvatel (číslo z roku 2008) a je asi 100× větší než Česká republika. V roce 2008 byla hustota obyvatelstva v Austrálii 2,7 obyvatele na km2, což je třetí nejnižší hustota zalidnění na světě mezi nezávislými státy (po Mongolsku a Namibii). Ve skutečnosti však ani toto nízké číslo nemůže vyjádřit, jak je Austrálie liduprázdná a opuštěná. Z těch 21 milionů obyvatel jich drtivá většina žije na jihovýchodě a podél východního pobřeží a potom na západě v Perthu. Relativně velké město je i Darwin (70000 obyvatel) na severním pobřeží. Mezi těmito pobřežními městy se však rozkládá obrovská plocha, na které prakticky nikdo nežije, a přitom se jedná (měřeno rozlohou) o téměř celou Austrálii. Australané mají pro tuto oblast hezké slovo – outback. Někdy se to překládá jako „divočina“, ovšem tímto slovem se prakticky výhradně označuje divočina australská. V outbacku téměř chybí města. Největším sídlem v této oblasti je Alice Springs, které má necelých 30000 obyvatel.

Zatím jsem projížděl pouze Tasmánií a po východním australském pobřeží. To je sice oblast nejnavštěvovanější a nejlidnatější, ale krajina zde působí vcelku evropským dojmem. Od outbacku odděluje východní část Austrálie Velké předělové pohoří (Great Dividing Range), které vytváří poměrně výraznou klimatickou hranici. Většina srážek, přinesených sem převážně východními větry, se vyprší na východních svazích hor a do vnitrozemí se moc vlhkosti nedostane. Proto je outback velice suchý a převažují zde savany, polopouště a pouště. Největší z nich je Velká Viktoriina poušť (Great Victoria Desert), která pokrývá plochu 650000 km2, dost velká je i Velká písečná poušť (Great Sandy Desert) – 390000 km2. Dále zde leží například Gibsonova poušť (Gibson Desert), Simpsonova poušť (Simpson Desert), poušť Tanami (Tanami Desert) nebo Sturtova poušť (Sturt Stony Desert nebo jen Sturt Desert), které se rovněž někdy říká poušť Strzeleckého (Strzelecki Desert).

Stálé vodní toky, které by měly vodu celý rok, v outbacku prakticky neexistují. Zdejší pouště ovšem nejsou zase tak extrémně suché jako třeba Sahara nebo Atacama. Většina outbacku je bezodtokou oblastí, takže když zaprší, vsákne se voda do vyprahlé půdy, nebo dočasně zaplní vyschlá řečiště (creeky). Ve východní části outbacku pak odteče do Velké artéské pánve (Great Artesian Basin), kde se naplní vodou zdejší jezera, která jsou často po větší část roku vyschlá. Největší z těchto jezer je Eyreovo jezero (Lake Eyre), největší jezero Austrálie a zároveň nejníže položené místo Austrálie (-16 m.n.m.).

Přes outback vedou silnice (jinak bych tam nemohl stopovat, že?), po kterých se kromě normálních smrtelníků řítí i obrovské „silniční vlaky“ (road trains), náklaďáky s několika návěsy. Vnitrozemím Austrálie ovšem vedou i dvě pozoruhodné transkontinentální železnice. První z nich, Indian Pacific, spojuje města Sydney a Perth. Její délka je dnes 4352 km a byla dokončena roku 1970. Vlakům to po ní trvá přes celý kontinent 65 hodin. Původní trasa byla sice o něco kratší, avšak vlakům to po ní trvalo o 10 hodin déle. Indian Pacific je mimo jiné proslavená jedním světovým rekordem: v oblasti Nullarborské plošiny vede zcela rovný železniční úsek bez jakékoliv zatáčky, dlouhý 478 kilometrů.

Druhá legendární trať, Ghan, vede z Adelaide (respektive z Tarcooly) do Darwinu. Její současná délka je 2979 km. Této trati se dříve přezdívalo The Afghan Express, neboť před dokončením železnice putovaly do Alice Springs velbloudí karavany vedené „afghánskými“ průvodci (kteří ve skutečnosti ovšem pocházeli z Pákistánu, Indie, Aghánistánu, nebo nějaké jiné země Jihovýchodní Asie – pro většinu australanů byl ovšem tento fakt pod jejich rozlišovací schopnosti…) a zkrácením tohoto názvu vzniknul název Ghan.

První úsek této trati byl zprovozněn roku 1878. Roku 1929 pak byla dostavěna kompletní železnice z Port Augusty do Alice Springs. Tento starý Ghan byl úzkorozchodný a dnes už není v provozu. Roku 1980 byla zprovozněn nový Ghan z města Tarcoola (South Australia), což je zastávka na trati Indian Pacific, do Alice Springs. Tato nová trať je vedena asi 160 kilometrů na západ od původní trasy. Teprve v roce 2001 byla započata stavba úseku Alice Springs – Darwin, který se plánoval 50 let. Nakonec byla stavba dokončena roku 2004, čímž se konečně podařilo spojit železnicí jih a sever kontinentu. Obě trati, Indian Pacific i Ghan, mají dnes normální rozchod 1435 mm, což je nejpoužívanější standard ve světě (a rovněž v ČR).

Přiznám se, že outback mě z celé Austrálie lákal nejvíc. Už to slovo samotné zní tajemně. A projet ho celý napříč stopem, to je výzva! Tak například z Hervey Bay do Alice Springs, což byl můj nejbližší cíl, je to po silnici 2882 kilometrů, čili asi jako z Prahy do Lisabonu. Tak tedy vzhůru do outbacku!

Z deníku drsného autostopaře

středa 9. března 2011 – Ještě jednou leháro v Hervey Bay. První den po návratu z ostrova Fraser Island jsem odpočíval. Zjistil jsem, že Hervey Bay je ještě mnohem větší, než jsem si myslel. Z jednoho konce města na druhý je to nejméně 20 kilometrů, spíše ale víc. Svou rozlohou se tedy Hervey Bay může směle měřit s Prahou, ačkoliv má jen nějakých 50000 obyvatel. Město vzniklo spojením několika vesnic (dnes čtvrtě). Jedna z nich se například jmenuje Urangan (bývalý přístav trajektů, zde je hostel YHA) a další River Bridge (současný přístav). Z hostelu YHA je to do přístavu River Bridge 17 kilometrů a na autobusové nádraží, směrem do „centra“, je to asi 10 kilometrů. Ve skutečnosti Hervey Bay žádné pořádné centrum nemá, spíše je tu několik center, středů bývalých vesnic. Kolem autobusového nádraží je ale zástavba přece jenom o trochu hustší.

Ráno jsem se nechal odvézt dodávkou na autobusové nádraží. Ne, nerezignoval jsem zbaběle na autostop a nepřesedl na autobus, ale poblíž je McDonald’s s in­ternetem zdarma. Bohužel se jedná snad o nejpomalejší připojení v celé Austrálii, takže ačkoliv jsem tu strávil tři hodiny, moc jsem toho nestihnul. Zpátky jsem se opět svezl hotelovou dodávkou. Hostel YHA totiž zajišťuje zdarma odvoz na autobusové nádraží a zpět, a to několikrát denně. Turistům by se totiž asi těžko chtělo šlapat těch 10 kilometrů do hostelu pěšky… Jinak moje dnešní činnost spočívala v práci na kompu, sledování filmů, četbě a občasného smočení se v hotelovém bazénu, neboť bylo docela vedro.

Ještě poznámka k australské fauně. Zatím nic moc! Nejvíc zvířat jsem viděl v Tasmánii a pak ve Victorii (ZOO, Warrandyte State Park). Nebýt v těchto místech, myslel bych si, že klokan je vzácné zvíře, ohrožené vyhynutím. Faktem ovšem je, že z dálnice moc zvířat ani zahlédnout nelze. Jen ptáků je všude kolem spousty a mezi nimi dominují hejna papoušků. Jediného, kterého bezpečně poznám, totiž andulku, tak tu jsem zatím neviděl.

Nejběžnější je asi nádherně zbarvený papoušek s anglickým názvem Rainbow Lorikeet (Trichoglossus haemadotus), který kromě Austrálie žije i v Nové Kaledonii a v Indonésii a živí se, podobně jako třeba kolibřík, především vysáváním nektaru z květů. Sytě barevných papoušků i jiných ptáků tu ovšem poletuje mnoho druhů. Občas mám nutkání vykřiknout: „Jé, někomu uletěl papoušek!“ Ale pak si uvědomím, že jsem v Austrálii.

Dalším poměrně rozšířeným ptákem je kookaburra, jehož hlasitý „smích“ se často rozléhá široko daleko. Vzhledem i způsobem života (loví hlavně ryby) připomíná našeho ledňáčka, akorát je o dost větší. Kromě ryb žere tento opeřenec i hmyz, ptačí vejce, kraby a občas i hady. V Austrálii žijí dva druhy tohoto ptáka, laughing kookaburra (Dacelo novaeguineae) a blue-winged kookaburra (Dacelo leachii). Kromě Austrálie žijí kookaburry i na Nové Guneji.

čtvrtek 10. března 2011 – Stopem do outbacku – den první. Na stopa vyrážím opět s pořádně velkým batohem, ve kterém sice trochu jídla ubylo, ale přibral jsem pro jistotu jednu dvoulitrovku vody, takže celkově mám zásobu 7 litrů. Protože v outbacku jeden nikdy neví…

Ráno jsem se nechal znovu odvézt dodávkou na autobusové nádraží a zašel jsem na internet do Mekáče. Pak jsem pochodoval asi dva kilometry na výpadovku. Dvěma stopy jsem se posunul o sto kilometrů dále. Druhý chlapík mě zavezl k sobě domů a vypili jsme pár piv. Pak mě hodil zpátky na hlavní silnici, ale bylo už půl šesté a tma je kolem tři čtvrtě na sedm, tak jsem se o další stop již nepokoušel a postavil jsem stan v nedalekém křovíčku. Hmmm, moc jsem se tedy dnes neposunul a do „Lisabonu“ daleko…

pátek 11. března 2011 – Stopem do outbacku – den druhý. Dnes jsem se konečně trochu posunul dál. Stopovat jsem začal už v půl sedmé. Tvrdnul jsem na place skoro hodinu, ale pak jsem se rozjel a zbytek dne už to šlo. Nejdřív jsem jel podél pobřeží do Rockhamptonu. Krajina kolem silnice je tu dost fádní. Převažují řídké eukalyptové lesy, které se střídají s travnatými plochami. Vypadá to trochu jako savany v Africe, ale zde jsou všude pastviny a pozemky jsou oplocené.

Rockhampton je město docela veliké, žije v něm asi 60000 obyvatel. Leží na docela významné řece Fitzroy a při nedávných povodních bylo město i jeho okolí zaplaveno. Ostatně následky povodní jsou zde stále jasně patrné. Silnice se například intenzivně opravují a některá níže položená místa jsou stále dost zamokřená. Rockhampton je mimo jiné rodištěm Roda Lavera, pravděpodobně nejlepšího tenisty všech dob (vyhrál dvakrát Grand Slam, v letech 1962 a 1969). Hlavně je ale u Rockhamptonu zajímavá jeho poloha. Město leží jen pár kilometrů severně od obratníku Kozoroha (Tropic of Capricorn, zeměpisná šířka 23°26‘30‘‘S).

Pro stopování volím samozřejmě vždy hlavní silnice – highways. Každá highway má nejen svoje číslo, nýbrž také název. Z Melbourne do Sydney jsem jel převážně po Hume Highway. Pak jsem se napojil na highway číslo jedna (ovšem bez Ládi a bez autobusu…), která vede podél pobřeží. Ze Sydney do Brisbane nese tato komunikace název Pacific Highway a z Brisbane až do Cairns je to Bruce Highway. Highway neznamená, že se jedná o dálnici! Opravdová dálnice se řekne australsky freeway, přičemž charakter dálnice mají highways hlavně v okolí velkých měst. Jinde je to však jen solidní hlavní silnice.

V Rockhamptonu došlo v mém stopování k zásadnímu zlomu, neboť až dosud jsem jel podél východního pobřeží stále na sever, kdežto odsud pojedu převážně směrem západním. A jelikož tato silnice vede zpočátku mnoho set kilometrů podél obratníku Kozoroha, jmenuje se Capricorn Highway. Dvěma stopy jsem se dostal až do městečka Emerald, vzdáleného z Rockhamptonu 268 kilometrů. Cestou bylo zataženo a poprchávalo. Krajina se poněkud změnila. Lesy zmizely a savana je všude kolem. Krajina je krásně zelená, neboť teď v březnu končí období dešťů. Sem tam se pase dobytek. Cestou jsem projížděli městečkem Blackwater, kde je velikánský důl na černé uhlí. To se tu pásovým dopravníkem nakládá do nákladních vagónů a pak se rozváží dál po železnici. Nedaleko Emeraldu se pak těží drahokamy, a to především safíry (jedny z největších ložisek na světě), zirkony a rubíny, ne však smaragdy, jak by mohl napovídat název města.

Co se týče dálkové nákladní dopravy, jsou Australané fakt dobří šílenci. Tak například ty vlaky s uhlím jsou neuvěřitelně dlouhé. Jednou jsem si schválně spočítal vagóny jednoho takového vlaku. Došel jsem k číslu 98, plus ještě čtyři lokomotivy – dvě vepředu a dvě uprostřed. Jeden vagón je dlouhý zhruba 12 metrů, takže souprava byla dlouhá přes jeden kilometr! Delší vlaky jsem nikdy nikde neviděl. A po okolních železnicích jezdí jeden nákladní vlak s uhlím za druhým. Uhlí tu tedy asi bude těžit fakt hodně, kam se hrabe Ostravsko!

Ani náklaďáky nejsou zrovna malé. Dnes jsem viděl první road train. Náklaďáky mohou mít několik návěsů za sebou, takže pak skutečný vlak připomínají. Podle dopravních značek, varujících před nimi normální smrtelníky, mohou být dlouhé přes 50 metrů a mají za vlastním náklaďákem až 5 návěsů. Převažují americké náklaďáky (Kenworth, Western Star a Mack), evropské značky (MAN, Volvo, Scania…) se tu téměř nevyskytují. A troufnu si říct, že velikostí ani krásou se evropské tiráky s těmi americkými nemohou porovnávat. Po zdejších silnicích jezdí také hrozně moc nadměrných nákladů, tj. nákladů mimořádně širokých. Takové náklaďáky jsou označené nápisem Over Size, a navíc několik set metrů před nimi vždy jede vozidlo s blikajícími majáčky. U extrémně velkých nákladů pak jede za blikačem i policejní vozidlo. Převáží se všechno možné – malé domky (slouží jako ubytovna pro horníky), velikánské náklaďáky a další stroje, používané při těžbě atd.

Chlapík, který mě vzal do Emeraldu, mi nabídl, že u něj můžu přespat. Rád jsem této nabídky využil. Dnes jsem stopnul celkem 6 aut a ujel přes 550 kilometrů. Do Alice Springs je to ale pořád nepředstavitelně daleko a navíc ještě nejsem ani v opravdovém outbacku. Ten by se měl objevit až za Velkým předělovým pohořím (Great Dividing Range). To sice vede přibližně podél východního pobřeží, ale není přímo u moře. Nejblíže se k Pacifiku přibližuje u Sydney (Modré hory – Blue Mountains), ale kolem obratníku Kozoroha probíhá hlavní hřeben až nějakých 500 kilometrů od pobřeží.

sobota 12. března 2011 – Stopem do outbacku – den třetí. Dnes šel stop pomalu a ztuha. Ráno jsem čekal za Emeraldem hodinu a půl. Posunul jsem se o 60 kilometrů a pak jsem čekal dalších 2,5 hodiny. Za Emeraldem totiž hustota provozu povážlivě prořídla a kolikrát byla mezi dvěma následujícími vozidly třeba desetiminutová pauza. Celý den bylo zataženo a občas krápalo. Zatím je tedy Austrálie docela deštivá, a to i tady ve vnitrozemí, což není běžné, ale letos je mimořádně deštivý rok. Pak jsem konečně chytil první pořádný stop. Starší manželé mě vezli asi 250 kilometrů až do městečka Barcaldine. Kolem nás se míhala jakási lesnatá savana, krajina jako v Africe. Africký ráz krajiny dále dokonale podtrhují tu a tam rostoucí baobaby. V Austrálii se vyskytuje jediný druh baobabu (Adansonia gregorii), kterému se zde říká bottle tree (ostatní druhy baobabů rostou v kontinentální Africe a na Madagaskaru). Byly to ovšem docela malinké exempláře, v Africe jsme viděli daleko větší.

Kopečky byly jen v jednom místě, jinak je zdejší krajina úplně placatá a silnice kolikrát vede mnoho kilometrů naprosto rovně. Někde za osadou Jericho byla na silnici cedule, že přejíždíme Great Dividing Range, čili Velké předělové pohoří. Tato cedulka se dá považovat za vstupní bránu do outbacku. Ovšem to „pohoří“ jaksi nikde nebylo přítomno. V této části to je jen jakási „náhorní plošina“, pokud se tento pojem dá použít pro rovinu v nadmořské výšce málo přes 400 metrů nad mořem. Žádný zvrat v rázu krajiny také nenastal, i když postupně přece jenom trochu ubylo stromů na úkor trávy a stromy jsou navíc menší. Ale vše je pořád, díky pokračujícím dešťům, krásně zelené. Cestou jsme u silnice dokonce zahlédli i dinga. Hurá, konečně!

Samotné městečko Barcaldine v minulosti proslulo tím, že v roce 1895 zde byla vyvrtána první artézská studna v Queenslandu. V roce 1891 se tu také konala významná stávka střihačů ovčí vlny, která posléze vedla až k založení Australian Labor Party. Relativně nedaleko od Barcaldine (asi 150 kilometrů odsud po odbočce) leží místo zvané Muttaburra, kde byly nalezeny ostatky dinosaura podobného brontosaurovi. Ještěr dostal podle místa nálezu jméno Muttaburrasaurus a modely jeho kostry zdobí každé větší australské muzeum.

V Barcaldine jsem stopoval dost beznadějně dvě hodiny a když jsem se to už už chystal zapíchnout a chtěl jsem se poohlédnout po místě na spaní, zastavil mi kamion. Můj první australský kamion! Nejdřív jsme jeli do městečka Longreach, kde jsme brali benzín. Toto město se proslavilo založením slavné australské letecké společnosti Qantas, což je zkratka názvu „The Queensland And Northern Territory Aerial Service“. Oficiálně sice byla společnost založena v sousedním Wintonu, ale první let Qantasu se uskutečnil roku 1921 právě z Longreache. Zpočátku zde sídlilo i hlavní sídlo společnosti, ale poté, co se Qantas úspěšně rozrostl, přesídlili šéfové do Brisbane.

Za druhé světové války byla v Longreachi základna amerických bombardérů Flying Fortress. Dnes je v Longreachi letecké muzeum, kterému vévodí obří letoun Boeing 747. Zájemci se mohou dokonce za nemalý peníz projít po jeho křídle. Zrovna jsme jeli okolo, když se na křídle fotila skupinka turistů. My jsme však po natankování pokračovali dál v jízdě až do Wintonu. Silnice zatím změnila název na Landsborough Highway, její charakter ale zůstal stejný. Pořád je to solidní hlavní silnice, nikoli ovšem „dálnice“. To už jsme ale jeli za tmy. Ve Wintonu jsme zaparkovali na parkovišti pro kamiony. Řidič spal ve voze a já na zemi pod stříškou, ve stanu. Zítra bychom měli jet dál směrem na Cloncurry, jenže dnes byl úsek Winton – Cloncurry uzavřen, zřejmě kvůli dešťům, takže další pokračování mého putování je dost nejasné…

Cestou jsem si také samozřejmě povídal s řidičem kamionu. Jmenuje se Jason a je mu 38 let, jako mně. Kamion značky Western Star (bez návěsu) je jeho a nový stál asi 4 miliony Kč. Jason vydělává docela dost peněz, jeho plat je asi 3000 dolarů týdně. Z toho ovšem musí platit splátky auta. Až ho splatí, bude za vodou. Platí ho jeho šéf, který mu přiděluje práci. Obvykle jezdí Jason 12 dní v kuse a pak má dva dny volna. Dovolenou nemá žádnou a ani jí nechce, utíkaly by mu peníze. Za sebou už má skoro milion naježděných kilometrů a s náklady cestuje křížem krážem celou Austrálií. Vůz má automatickou spojku, ale řadí se normálně řadící pákou. No normální, spíš nenormální, protože převodovka má celkem 18 rychlostních stupňů a řadící schéma je docela složité.

Dnes se mi, i přes dlouhé čekání na placech, podařilo ujet celkem 580 kilometrů, takže nakonec spokojenost veliká, i když ráno to vypadalo nevesele nehezky.

neděle 13. března 2011 – Den čtvrtý, aneb uvíznul jsem ve Wintonu. Bohužel ani dnes není silnice na Cloncurry otevřená a zavřeli i silnici na Boulii, o které jsem uvažoval jako o náhradním řešení. Chtě nechtě musím zůstat ve Wintonu. Přes den jsem se tedy procházel po městečku, které ovšem navzdory své historii, avizované výše, moc zajímavé není.

Winton měl v roce 2006 jen 980 obyvatel. Místní tomu říkají town, ale spíše je to taková roztahaná vesnice, kde pouze hlavní ulice jakžtakž připomíná město. Ona vůbec sídla v Austrálii jsou urbanisticky řešena úplně jinak než v Evropě. Na příkladu malinkého (počtem obyvatel) Wintonu je názorně vidět, že Austrálie rozhodně netrpí nedostatkem prostoru. Ulice ve Wintonu, například, jsou neuvěřitelně široké. Přes den jsem tu jen tak zevloval po bulvárech, a i na oběd jsem si zašel. Na ulici jsem dokonce objevil docela dobré wifi připojení, takže jsem si i zainternetoval. A odpoledne jsem skočil do místního plaveckého bazénu, takže nakonec jsem se ve Wintonu ani nenudil. Čekajících zoufalců je tu ostatně víc. Často se tu bavím se dvěma mladými Švýcary, kteří v půjčeném minivanu objíždějí východní polovinu Austrálie, a s australskými Vietnamci, kteří jedou v malém náklaďáku do Darwinu, kde loví kraby.

pondělí 14. března 2011 – Den pátý – stále Winton. Tak silnici neotevřeli ani dnes a opět tvrdnu ve Wintonu. Na parkovišti přibyly kamiony, parkují tu i nějaké Němky s minivanem, jedou také do Alice Springs. Den jsem trávil podobně jako včera, akorát jsem rezignoval na procházky po „městě“. Takže opět internet, dobíjení počítače, oběd ve stejném „café“ jako včera, plavecký bazén… Vlastně mi tu nic neschází, akorát jsem lehce nervózní z toho, abych to do Perthu do těch tří měsíců stihnul (neboť tři měsíce platí mé turistické vízum).

Když už tu tak dlouho tvrdnu, tak jsem si v místním informačním středisku našel pár dalších informací o Wintonu. Za zmínku stojí například voda. Ta se čerpá z hloubky přes tisíc metrů, neboť Winton leží ve Velké artéské pánvi (Great Artesian Basin). Ta zaujímá obrovskou rozlohu 1,7 milionu km2. Typické australské „větrníky“, jejichž fotografie nemohou chybět v žádné publikaci o Austrálii, právě čerpají tuto hluboko uloženou vodu na povrch. V nedalekém místě zvaném Castle Hill se čerpá ze země voda, která má teplotu 99°C! Ve Wintonu je to „jen“ 83°C. Tato horká voda se pak musí zchladit na 44°C předtím, než se pustí do zdejšího vodovodního systému.

Všude ve Wintonu je voda pitná, ale má zvláštní sirnou příchuť. Jen díky artéské vodě je tato oblast obyvatelná. Bez ní by tu možná pár lidí mohlo přežít, ale nebylo by tu možné ve velkém chovat dobytek. Winton Shire (shire je doslova „hrabství“, něco jako u nás okres) má rozlohu 55000 km2 (asi jako plocha Čech – bez Moravy). Na této ploše ovšem žije jen 1450 obyvatel, z toho necelá tisícovka v samotném Wintonu. Hustota zalidnění je tak ve Winton Shire jen 0,03 obyvatele na kilometr čtvereční. Největší farma v tomto okresu, Mount Windsor, zaujímá rozlohu 1459 km2. Zkrátka, typický outback – lidí málo, místa všude habaděj…

V okolí Wintonu bylo nalezeno mnoho pozůstatků po dinosaurech. Kromě kostí bylo také odkryto 3300 zkamenělých stop dinosaurů, které jsou 95 milionů let staré. Tyto dinosauří stezky můžete navštívit v místě zvaném Lark Quarry Dinosaur Trackways („jen“ 110 kilometrů od Wintonu). V samotném Wintonu pak můžete vidět mnoho dinosauřích suvenýrů a malůvek, a dokonce i odpadkové koše zde mají tvar dinosauří nohy.

V okolí Wintonu dále leží naleziště opálů. Jmenuje se po nich například místo zvané Opalton, ve kterém byl nalezen v roce 1899 největší opál všech dob – na délku měřil přes tři metry. Při troše štěstí zde můžete nalézt opály i dnes. Městečko Winton leží v nadmořské výšce 186 m.n.m., na souřadnicích 22°23’S (jeden stupeň na sever od obratníku Kozoroha, ocitl jsem se tedy již „oficiálně v tropech“). a 143°02’E, asi 1500 kilometrů na západ od Brisbane a 472 kilometrů na jihovýchod od Mount Isa. Ačkoliv jsme v outbacku, není zde zase takové sucho (což dobře vím, když zde tvrdnu kvůli zaplavené silnici, že?). Roční průměr srážek ve Wintonu je přes 400 milimetrů, čili asi jako u nás na Žatecku. Srážky jsou zde ovšem, pravda, během let hodně rozkolísané. Místní obyvatelé musí tedy čelit jak povodním, tak i suchu a požárům.

Nejvyšší absolutní teplota, naměřená ve Wintonu, byla 46.8°C, nejnižší absolutní teplota byla –1.7°C… Winton byl založen V 70. letech 19. století a jeho původní název zněl Pelican Waterhole. Obyvatelé se živili hlavně chovem skotu a ovcí. V dubnu 1895 zazněla v místním hotelu North Gregory Hotel poprvé slavná píseň Waltzing Matilda, jejíž slova napsal legendární australský písničkář „Banjo“ (vlastním jménem Andrew Barton) Paterson. Tato balada se stala jakousi neoficiální hymnou australských vojáků za první i druhé světové války.

Ve Wintonu začíná zajímavá silnice (či spíše cesta) zvaná The Outback Way, která vede odsud do městečka Laverton v Západní Austrálii. Trasa je dlouhá 2750 kilometrů a je údajně velice krásná, ale můžete se sem vydat jen s pořádným terénním vozidlem. Uvažoval jsem, že bych po jednom úseku této silnice stopoval, ale voda zaplavila i tuto komunikaci. Díky této „zkratce“ můžete jet z Cairns do Perthu napříč celou Austrálií přes outback. Zkratka je to ovšem jenom svojí délkou, čas zde rozhodně neušetříte. A vydat se sem můžete jen v období sucha.

úterý 15. března 2011 – Den šestý – jedeme dál! Hurá, sláva! Ráno konečně otevřeli tu zpropadenou silnici a kolem osmé jsme vyjeli směr Cloncurry. Opět jedu s Jasonem kamionem. Rovněž všechna ostatní vozidla se rozjela, takže se na silnici vytvořila docela slušná kolona. V jednom místě náš konvoj ovšem zastavila policie, jelikož silnice byla opět uzavřena. Tentokrát naštěstí jen asi na půl hodiny, pak jsme jeli dál. Do Cloncurry jsme pak již dorazili bez větších potíží. Zde mě Jason vysadil z auta a odjel někam vyložit kontejner a nabrat nový náklad na cestu do Mount Isa.

Krajina se cestou trochu měnila. Celou dobu byla nesmírně placatá, jen občas se tu a tam objevil nějaký kopeček nebo skalisko. Nejdříve stromy téměř úplně zmizely, a všude kolem byla prakticky jen tráva, po deštích ovšem docela zelená. Velmi mi to připomnělo argentinskou pampu. Zahlédnul jsem tu dokonce tři emu (zatímco v argentinské pampě se prohánějí pro změnu nandu). V jednom úseku ovšem bylo stromů zase docela hodně a mezi nimi bylo vidět spousty malých termitišť. Přejížděli jsme přes mnoho rozvodněných potoků, které budou v období sucha určitě vyschlé, ale teď tu je vody spousty. Problémem ve zdejší krajině je její téměř naprostá placatost – voda po velkých deštích nemá skoro kam odtékat. Naštěstí bylo včera i dnes docela horko, tak se alespoň něco z toho vypaří.

Cloncurry jsem si neprohlédnul. Toto malé město (5200 obyvatel) je zajímavé především dvěma fakty. Za prvé tu byla naměřena údajně nejvyšší teplota v Austrálii +53.1°C (naměřeno roku 1889). Cloncurry (místní to většinou zkracují na Curry) se tím také všude chlubí (mimo jiné na ceduli před vjezdem do města), ale Mezinárodní meteorologická organizace (WMO) tento údaj neuznává a za absolutní australský rekord považuje údaj z města Oodnadatta v Jižní Austrálii (+50.7°C, naměřeno 2.1. 1960, WMO zároveň tento údaj považuje za rekord celé jižní polokoule).

Za druhé byla v Cloncurry založena slavná lékařská letecká služba Royal Flying Doctor Service. U jejího vzniku stál reverend John Flynn. Tento presbyteriánský misionář byl zcela konsternován faktem, že velká většina Austrálie (prakticky celý outback), je bez jakékoliv lékařské služby. První základna této letecké služby byla otevřena v roce 1928 právě v Cloncurry. Létající doktoři fungují v Austrálii dodnes. V současnosti využívá tato letecká služba v outbacku 12 leteckých základen a 2200 radiostanic a obsluhuje celkem 70% rozlohy australského území. Za zmínku stojí i to, že v 19. století byla oblast kolem Cloncurry největším producentem mědi v rámci celého britského impéria.

Čekal jsem na Jasona přes 2,5 hodiny a neobjevil se, tak jsem prošel celým Cloncurry napříč a začal jsem stopovat. Téměř po dvou hodinách mi zastavil chlapík a odvezl mě do města Mount Isa, kde mě příhodně vysadil na konci města směrem na Tennant Creek, což je můj směr. Dnes jsem ale stopa zapíchnul a postavil jsem stan nedaleko parkoviště kamionů. Je tu i benzínová pumpa s krámkem, WC a sprchy, které jsem samozřejmě ihned použil. Cestou z Cloncurry jsme viděli spoustu kopečků. Krajina je tu zelenočervená – zelená vegetace a červená půda. Večer jsem na parkovišti potkal Jasona! Měl nějaké problémy a zdržel se v Cloncurry. I tak mě odvezl celkem 619 kilometrů, což je zatím můj rekordně dlouhý stop. Celkově jsem pak dnes ujel přijatelných 464 kilometrů.

Mount Isa je město významné, i když docela nehezké. Těží se tu ve velkém olovo, stříbro, zinek a měď. Je to jedno z největších měst na světě co se týče rozlohy – měří neuvěřitelných 43349 km2, což odpovídá polovině rozlohy České republiky! Přesto prý na světě existuje sedm ještě větších měst. Samozřejmě reálně město zase tak veliké není, jedná se čistě o administrativní vymezení. V roce 2009 tu žilo kolem 22000 obyvatel. Mount Isa se může pochlubit nejvyšším komínem v celé Austrálii a Oceánii. Komín patří k továrně MIM Smelter a měří 270 metrů. Však je také vidět nejméně z dvaceti kilometrů. Jeho stavba byla dokončena v roce 1978.

V Mount Isa spadne v průměru 456 mm srážek ročně, čili asi jako u nás na Žatecku. Období sucha trvá od dubna do října. V listopadu prší o trochu více a období dešťů je pak zhruba od prosince do března. Nejvíc prší v lednu (118 mm), nejméně v srpnu (4 mm). V Mount Isa žijí lidé 90 různých národností!

středa 16. března 2011 – Den sedmý – uvězněn v Mount Isa. Ráno jsem vyrazil na stopa. Stopoval jsem bezúspěšně dvě hodiny. Teprve pak jsem se od kamioňáků na parkovišti dozvěděl, že silnice na Tennant Creek je uzavřena, a to již několik dní! Pán Bůh ví, kdy jí zase otevřou. Nechal jsem tedy krosnu u benzínky a vyrazil jsem do centra, které je od parkoviště vzdáleno asi čtyři kilometry. Na městě jsou zajímavé hlavně doly a pak ten již výše zmíněný obrovský komín. Není nijak zvlášť hezký, ale podívaná je to vskutku impozantní. Dokonalý triumf člověka nad přírodou!

V Mekáči jsem při internetování potkal Švýcary (vzdávají to a jedou zpátky, čekat se jim nechce) i Vietnamce (čekají a jedou dál do Darwinu). Byly tam také dvě Holanďanky, které přijely před čtyřmi dny z Alice Springs, těsně před tím, než byla silnice uzavřena. Ukazovaly mi video, jak projížděly zaplavenou silnici. Měly docela kliku, že tam nezapadly, bylo to o fous – na silnici bylo tak půl metru vody a voda byla i všude okolo. I dnes se během dne v Mount Isa strhlo několik přeháněk. Dám vám dobrou radu – až pojedete do outbacku, nejezděte sem v období dešťů. Austrálie zase není tak suchá, jak se občas zdá. A tenhle rok už teprve ne!

Na parkovišti, kde momentálně tábořím, parkuje mnoho kamionů, které rovněž čekají, až bude silnice na Tennant Creek zprovozněna. Mnoho z nich táhne za vozidlem 2–3 návěsy a ve městě jsem zahlédnul i monstra se čtyřmi návěsy. Těmto road trains je lepší se na silnicích vyhnout. Představte si, že takové monstrum jede rychlostí 100 kilometrů za hodinu proti vám! Často je lepší zajet až za krajnici, případně zastavit, než se road train přežene kolem vás.

čtvrtek 17. března 2011 – Den osmý – stále Mount Isa. Silnice do Alice Springs je samozřejmě stále zavřená, a tak jsem opět vyrazil do města. Kromě vyhlídky (ráno bylo pěkné světlo) a McDonaldu jsem tentokrát zavítal i do místního plaveckého bazénu. Dnes bylo docela vedro a takové osvěžení bodlo. Jinak se dnešní den nevyznačoval ničím výjimečným. Využívám toho, že na parkovišti jsou elektrické zásuvky, hodně čtu knihy na počítači a sepisuji toto veledílo.

Mount Isa je prvním městem v Austrálii, kde jsem potkal větší množství Austrálců. Sice jsem jich několik viděl už v Sydney, ale to byli pouliční hudebníci a bral jsem je jen jako exotické zpestření koloritu města. Ve velkých australských městech totiž jinak na domorodce moc nenarazíte. Tady v outbacku je však procento domorodé populace nezanedbatelné. Někteří Austrálci (anglicky Aborigines) vypadají úplně normálně, jiní tvoří evidentně sociálně slabší společenskou vrstvu. Jsou většinou opravdu hodně černí, více než obyvatelé Melanésie. Mezi Austrálci je mnohem větší procento alkoholismu, neboť nemají, podobně jako třeba severoameričtí Indiáni, geneticky tak dobré předpoklady k odbourávání alkoholu jako my, běloši.

Austrálci mají také potíže se začlenit do života moderní společnosti. Často nepracují a žijí ze sociálních dávek. O jejich sociální situaci nejlépe vypovídá fakt, že se v průměru dožívají o 17 let (!) méně než ostatní Australané. Většina bílých Australanů Austrálce nemá moc v lásce a má k nim asi podobný vztah, jako Češi k Romům. Je tu však jeden podstatný rozdíl – zatímco drtivá většina Romů přišla do České republiky až po druhé světové válce, Austrálci dorazili do Austrálie už asi před 40000–50000 lety, zatímco běloši tu žijí jen něco málo přes 200 let.

Hodnocení „austrálské otázky“ je složité. Běloši v minulosti domorodce všestranně utlačovali, přičemž někdy mělo toto utlačování ráz vyložené genocidy. Na druhou stranu dnes asi těžko mohou Austrálci očekávat, že zbylých 98% Australanů se jim bude ve všem přizpůsobovat. Běloši se samozřejmě těžko smiřují s faktem, že zatímco oni pracují a platí daně, většina Austrálců nedělá nic, během dne jen zevluje po ulicích a živí je stát. Dříve žili domorodci svobodně v obrovských australských pustinách, a to jim vyhovovalo. Na jednu stranu tu žili na úrovni doby kamenné, na stranu druhou dokázali přežít tam, kde by běloši okamžitě umřeli horkem, hladem, žízní, na různé nemoci apod.

Austrálci jsou také tvůrci nejdelší nepřetržitě trvající lidské kultury na světě. Představte si, že by dnes v České republice žili lidé stejným způsobem, jako lovci mamutů v dobách ledových někde v oblasti Dolních Věstonic na jižní Moravě. I tito naši lovci mamutů zde žili asi před 40000 lety. Kde je jim však dneska konec? Austrálcům se však podařilo uchovat jejich zvyky, náboženské názory a umělecké tradice po celé věky až do dnešních časů. Hodně zajímavé je jejich výtvarné umění, o čemž jsem se osobně přesvědčil v galeriích v Canberě a v Sydney. Člověk by od těchto „primitivů“ očekával nějaké jednoduché malůvky, obrázky zvířat apod., avšak Austrálci často malují vyloženě abstraktní obrazy, které působí až nadpozemským dojmem.

V posledních desetiletích se postupně Austrálcům podařilo vybojovat si více politických práv a vláda na ně rovněž převedla pozemkové vlastnictví některých oblastí, a to zvláště v místech, která jsou pro ně posvátná. V roce 2001 žilo v Austrálii asi 400000 Austrálců, což bylo 2% australské populace, jen asi 50000 z nich však používá jako své rodné jazyky (domorodci v Austrálii hovoří několika desítkami navzájem velmi odlišných jazyků), zbytek hovoří už od mala anglicky. Austrálci nejsou jednotným národem, nýbrž rasou. Odhaduje se, že před příchodem Evropanů hovořili asi 200–300 jazyky. Dnes z původních domorodých jazyků zbylo asi 70.

Celkově je dnes tendence používat co nejvíce původní austrálské názvy, a to nejen u přírodních útvarů, ale i u názvů měst, vesnic a městských čtvrtí. Tak například dnes nejslavnějšímu skalnímu monolitu skoro nikdo neřekne Ayers Rock, nýbrž Uluru. Pro pořádek ještě dodejme, že kromě Austrálců žijí v Austrálii ještě jiní domorodci, a to lid ostrovů Torresovy úžiny (Torres Strait Islanders). Ti se od Austrálců etnicky dosti liší, je jich poměrně málo a žijí pouze na několika ostrovech v Torresově průlivu (mezi Novou Guineou a Yorským poloostrovem).

pátek 18. března 2011 – Den devátý – jde to ztuha… Ráno nastal na parkovišti čilý ruch, neboť silnice byla otevřena a během půl hodiny skoro všechny kamiony odjely. Vyrazil jsem tedy také na stopa. Po necelých dvou hodinách jsem stopnul chlápka do vesničky Camooweal. Místní tomu sice sebevědomě říkají town, ale je to díra uprostřed ničeho, která má jen 310 obyvatel. Je tu benzínová pumpa, motel a pár krámků, protože Camooweal je poslední obydlená výspa Queenslandu, ale jinak tu chcípnul pes. O pár kilometrů dále již začíná Northern Territory. Krajina v této oblasti je naprosto rovná, rudozelená, s mnoha termitišti. Pokrytá je savanou s mnoha stromy a silně připomíná Afriku. Od Afriky se ovšem zásadně liší tím, že všechny pozemky jsou oplocené! Vlastní je místní farmáři a používají je jako pastviny pro dobytek. Občas lze tu a tam v té divočině spatřit krávu. Cestou jsem zahlédnul i dva velké emu.

V Camoowealu jsem neúspěšně stopoval 4,5 hodiny, ovšem mezitím jsem i trochu coural okolo. Především jsem se dozvěděl, že silnice dál je sice otevřená, ale jen pro terénní auta a kamiony, ne pro normální auta. Tento názor ovšem poněkud poopravili Češi, které jsem tu nečekaně potkal. Přijeli z opačného směru, z Alice Springs, a to normálním minivanem. Ale párkrát museli auto tlačit ve vodě, která jim byla po kolena. Dnes u mě taky zastavil místní policajt a přátelsky mi řekl, že stop je zde oficiálně zakázán. Ale byl v pohodě a jen mi řekl, abych stál hodně u kraje, aby mě nepřejel road train…

Dnes už jsem tedy z Cammowealu nic nestopnul, protože skoro nic nejelo a doufám, že zítra se to zlepší a hlavně že nezačne pršet, aby to cestu zase nezaplavilo. Dnes bylo totiž docela vedro, což sice nebylo moc příjemné, ale potřebné pro to, aby krajina vyschla. V Camoowealu jsem tedy postavil stan. Je tu bohužel spousta komárů. Víc jsem jich asi nikdy nikde jinde na světě neviděl ani neslyšel. Kolem mého stanu se jich večer rojily snad miliony, mohutný bzukot se rozléhal všude po okolí a nemohl jsem ani vystrčit nos. A přitom bylo ve stanu šílené vedro, pot ze mne jen lil. Navíc zdejší komáři přenášejí nějaký nebezpečný druh encefalitidy, tak snad se nenakazím.

sobota 19. března 2011 – Den desátý – brodíme se outbackem. Ráno jsem se vykoupal v místní říčce a pak jsem půl hodiny předstíral stopování. Nakonec jsem se na to ale vybodnul, nasednul jsem do kamionu a po deváté už jsme to pálili směrem na západ. Jak se mi to povedlo? Včera se se mnou zakecal řidič kamionu Darius a slíbil mi, že mě dnes vezme. Bral jsem to raději trochu s rezervou (už se mi mnohokrát stalo, že jeden den někdo něco slibuje a druhý den na to „zapomene“), ale Darius svůj slib splnil a dovezl mě až do místa zvaného Threeways, 450 kilometrů od Camoowealu.

Darius se narodil v Portugalsku, na Azorských ostrovech, ale žil po světě všude možně (Skotsko, Kanada, Turecko, Švýcarsko…), až zakotvil v Austrálii. Jeho kamion je taková stará šunka, ale je to regulérní road train. Po několika kilometrech jsme překročili hranici a ocitli jsme se v Severním teritoriu (Northern Territory – dále NT). V NT je o půl hodiny méně než v Queenslandu, přeřizuji tedy hodinky. Další novinkou je, že v NT je nejvyšší povolená rychlost na silnici 130 kilometrů za hodinu (jinde v Austrálii jen 110 km/hod.). A to tu byla ještě nedávno neomezená rychlost, ale pak zřejmě místní vláda usoudila, že stotřicítka stačí.

Krajina byla ale pořád stejná. Občas byla okolo nedozírná pampa („Argentina“), jinde zase lesnatá savana (“Afrika“). Okolí bylo pořád víceméně placaté, nicméně na téměř zcela rovné silnici je poznat, že občas nepatrně stoupá a jindy malinko klesá. A právě v těch nepatrných sníženinách se po větších deštích drží voda, která nemá kam odtékat, a občas zalije silnice. Několikrát jsme tedy museli brodit a projížděli jsme vodou. Včerejší informace nelhaly – kamiony a offroady byly v pohodě, ale některá osobní auta, a to zvláště ta s extrémně nízkým spodkem, měla problémy. Největší hloubka v jednom místě byla 44 centimetrů (Darius to měřil metrem), jinde byla hloubka třeba jen 10 centimetrů. A v jednom úseku pokrývalo celou okolní krajinu, včetně silnice, téměř regulérní jezero (dočasné samozřejmě). Tak takhle jsem si australský outback nepředstavoval!

Darius mě vyhodil v místě zvaném Threeways. Je to důležitý dopravní uzel, kde se konec Barkly Highway (vede sem z Townsville na severovýchodním australském pobřeží) napojuje na hlavní tah Darwin – Adelaide (Stuart Highway). Na této „strategické křižovatce“ stojí restaurace, motel a kemping. Jelikož už bylo k večeru a do Alice Springs je to odsud přes 500 kilometrů, usoudil jsem, že nemá cenu dále stopovat a rozbil jsem kousek od motelu stan. Kolíky nešlo zatlouct, půda je tvrdá skoro jako skála a okolí se hemží termity. Teprve dnes jsem se dostal k tomu, abych si prohlédnul termitiště zblízka. A překvapilo mě, jak jsou ti termiti mrňaví, mnohem menší než mravenci.

Dnes bylo pořádné horko, i když v autě to byla celkem pohoda, foukalo z okénka. Lepší než včera, kdy jsem málem zmrznul v klimatizovaném vozidle. V 18:00 ukazoval teploměr 37°C. Ve 20:00 pak bylo 35°C, což už se dalo vydržet, zvláště proto, že slunce mezitím zapadlo. A to máme zítra první podzimní den. Horký kraj!

neděle 20. března 2011 – Den jedenáctý – nejhorší stopařský den. Ráno jsem po necelých třech hodinách stopnul chlapíka, který mě ovšem odvezl pouze 25 kilometrů do Tennant Creek. Toto městečko má asi 3000 obyvatel a v minulosti se tu těžilo zlato. Je to ale pěkná díra a nelíbilo se mi ani trochu. Žije tu spousta Austrálců, tipnul bych to tak na polovinu obyvatelstva. Spousta jich tu vysedává kolem hlavní třídy a nedělá patrně vůbec nic. Jen některé jejich děti chodí do školy, ale zdaleka prý ne všechny – ačkoliv je v Austrálii samozřejmě školní docházka povinná, vláda nedokáže některé domorodce přinutit, aby posílaly své ratolesti do školy… Vyšel jsem za město a stopoval jsem celkem 6,5 hodiny, ale nikdo mi nezastavil! Tak jsem si postavil stan nedaleko silnice, mezi termity a doufám, že zítra to bude lepší, protože dnes jsem celkem za 9,5 hodiny stopování ujel jen 25 kilometrů, což je jednoznačně nejhorší výsledek za můj pobyt v celé Austrálii a Oceánii. Navíc bylo docela vedro, takže celkem vzato, den blbec. Dnes jsem poprvé ocenil, že mám s sebou velké zásoby vody a jídla. V Tennant Creeku byl sice supermarket, ale výběr je tu slabší a ceny vyšší.

pondělí 21.března 2011 – Den dvanáctý – konečně v Alice Springs! Noc byla krušná a moc jsem se nevyspal. Večer bylo zase vedro a přitom jsem kvůli komárům opět nemohl ve stanu ani pořádně vyvětrat. V podlážce mám navíc malé dírky, které až doteď nevadily. Večer jsem však zjistil, že mi skrze ně tu a tam do stanu prolézají malincí termiti. Ráno pak přišla krátká prudká přeháňka, která způsobila, že mi dovnitř skrze tyto dírky nateklo trochu vody. Vstal jsem tedy brzy a pustil jsem se do sušení věcí a stopování. Po dvou hodinách bezúspěšné snahy jsem vyrazil do města, kde jsem se nadlábnul, a jelikož jsem už propadal malověrnosti ohledně stopování, zjistil jsem si dokonce, kdy jede případný autobus do Alice Springs a kolik stojí. Pak jsem vyšel opět za Tennant Creek na stejné místo a po tři čtvrtě hodině se stal zázrak, ve která už jsem ani nedoufal – zastavil mi pán a svezl mě až do Alice Springs, celých 505 kilometrů. Celou dobu to švihal rychlostí 130 kilometrů za hodinu, takže v Alice Springs jsme byli za 4,5 hodiny. Celkově jsem strávil stopováním v Tennant Creek 9.5 hodiny čistého času!

Krajina během cesty měla opět ráz savany, s mnoha stromy a keři. Sem tam byly k vidění i menší skalní útvary. Opět jsme několikrát projížděli zaplavenými úseky silnice, tentokrát byly ovšem bez problému průjezdné pro všechna vozidla. Třicet kilometrů před Alice Springs jsme překročili obratník Kozoroha, tentokrát směrem na jih. To už se ovšem v dáli rýsoval hřeben MacDonellova pohoří, ve kterém město leží. V Alice Springs jsem se pak ubytoval v hostelu a po dlouhé době jsem se s potěšením věnoval tak banálním činnostem, jakými jsou například sprchování, holení, vaření, přepírání prádla apod. Dvanáctidenní anabáze skončila. Celkově jsem stopem přes outback urazil 2882 kilometrů a doufám, že toto číslo nebude zdaleka konečné! Nejdřív jsem se ale rozhodl strávit nějaký čas v Alice Springs, odkud jsem si odskočil na nedaleký přírodní div světa jménem Uluru.

Stopem do outbacku – shrnutí a praktické informace

orientační kursy v březnu 2011: 1 australský dolar (AUD) = 18 Kč, 1 AUD = 1 USD

Ubytování: Hervey Bay – Colonial Village YHA – 20 AUD za noc v dormitory pro 8 osob, s kartou YHA. V ceně je i malá snídaně. K dispozici je venkovní bazén. Velmi pěkné ubytování a navíc zatím nejlevnější v celé Austrálii. Hostel zajišťuje zdarma transfer dodávkou z hostelu na autobusové nádraží (cca 10 kilometrů od hostelu).

Jídlo: Winton – rychlé občerstvení: hamburger (se steakem uvnitř) + hranolky 12.50 AUD (veliká porce), obyčejný hamburger + méně hranolek (normální porce) 8.50 AUD. Mount Isa – menu v McDonald’s 10­.15 AUD. McDonaldy v Austrálii nabízí kromě klasiky a la Big Mac i tři druhy hamburgerů s názvem Angus, které se vyrábějí z pravého australského hovězího a musím říct, že lepší hamburgery jsem snad ještě nejedl. Fakt bomba! V Mount Isa jsou i velké supermarkety. V poslední době jsem si oblíbil malé konzervy s tuňákem nebo s kuřecím masem. Váha 85–95 gramů, cena za kus v supermarketu cca 1–1.5 AUD, moc dobré. Tennant Creek – dal jsem si v místním café hamburger a hranolky za 14 AUD (chuťově nic moc, porce veliká).

Plavecké bazény: Winton – vstup 2 AUD, pěkně jsem si zaplaval (bazén 25 metrů). Mount Isa – 3.50 AUD (padesátimetrový bazén, k dispozici dokonce i lehátka, super).

Doprava: Ve chvíli stopařského zoufalství jsem začal zjišťovat i ceny autobusů, nakonec jsem ale busem nejel. Autobus Greyhound jede z Tennant Creeku do Alice Springs každý den ve 3:00 ráno a stojí 99 AUD (vzdálenost 505 kilometrů).

Ujeté vzdálenosti
Hervey Bay → Rockhampton: 415 km
Rockhampton → Emerald: 255 km
Emerald → Winton: 580 km
Winton → Mount Isa: 464 km
Mount Isa → Threeways: 638 km
Threeways → Alice Springs: 530 km
Celkově: Hervey Bay → Alice Springs 2882 km (12 dní, z toho 8 dní stopování a 4 dny čekání, než otevřou zaplavené silnice).

Tento článek je součástí seriálu Nový Zéland a Austrálie. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] johnny (2013-02-21 15:45:33 | 123.243.67.35)
Super inspirativní čtení.Díky Honza

Diashow Aljaska 2017