Süphan - nejsnadnější čtyřtisícovka

Vyhaslý vulkán Süphan je třetí nejvyšší kótou Turecka. Tento zatím nepříliš známý vrchol byl dlouho nedostupný kvůli své poloze na okraji neklidného Kurdistánu. Teprve v posledních několika letech začínají první turisté objevovat krásy této majestátní sopky, jež se může pochlubit nádhernou polohou u jezera Van a pověstí „nejsnadnější čtyřtisícovky“. Obzvláště rušno bylo na Süphanu letos v létě. Kvůli dočasnému uzavření Araratu se stala totiž tato hora pro mnoho zahraničních výprav náhradním cílem.

Vyhaslá sopka Süphan na východě Turecka je považována za nejsnadnější čtyřtisícovku. Kef Kalesi patří k nejvýznamnějším urartským památkám. Cestou na Süphan byste neměli minout starý seldžucký hřbitov v nedalekém Ahlatu. Na svazích Süphanu narazíte na každém kroku na kurdské pastevce. Agamu lze navzdory její velkosti snadno přehlédnout díky dokonalým mimikrám. Urartská bohyně na býku - rekonstrukce reliéfu nalezeného v Adilcevazu. Na vrcholu může být i v létě pěkná kosa. (autor: Cuma Saltik) Těsně pod vrcholem tvoří svah těžko schůdné kamenné moře. (autor: Cuma Saltik) Nezbytné vrcholové foto, červenec 2008. (autor: Cuma Saltik)

V této galerii je 9 obrázků. Zobraz celou galerii

Süphan patří k nejvyšším vrcholům Arménské Vysočiny. Tato vyhaslá sopka bývá ve straší literatuře mylně označována za druhou nejvyšší horu Turecka, neboť se původně přepokládalo, že měří 4434 metrů. Novější zdroje uvádějí již však výšku 4058 metrů. Hora je tedy až třetí nejvyšší kótou na mapě Turecka. Pomyslná druhá příčka patří totiž vrcholu Cilo Dag (4135 m), který leží v nebezpečné a turistům nepřístupné oblasti u hranic z Irákem.

Mohutná silueta Süphanu je za dobrého počasí vidět na vzdálenost desítek kilometrů, dokonce i z opačného břehu gigantického jezera Van. Impozantní vulkán kuželovitého tvaru láká především „horolezce amatéry“, tedy milovníky hor kteří si zde chtějí vylepšit svůj výškový rekord a nemají kromě pohorek žádnou další výstroj. Na rozdíl od sousedního kráteru Nemrut Dag míří na Süphan jen málo běžných turistů a organizovaných zájezdů. Přitom tato hora nabízí nejen pěkné vrcholové túry, ale i velké množství přírodních a historických zajímavostí.

Jižní cesta

Na vrchol Süphanu vedou výstupové trasy prakticky z každé přilehlé vesnice. Zdolat horu není technicky vůbec obtížné, pouze velmi namáhavé. Jednoduše řečeno, kdo zvládne chůzi po schodech, ten může vylézt i na tuto čtyřtisícovku. Svahy, jež tvoří kužel někdejšího vulkánu, nejsou příliš strmé, ale zato nesmírně rozlehlé. Nechcete-li sledovat žádnou klasickou stezku, pak se můžete vydat vzhůru prakticky kudykoli, ovšem v takovém případě počítejte s nekonečným blouděním kamennou sutí, kde lze jen obtížně odhadnout přímý směr k vrcholu a pouze se štěstím narazit na vodu. Výstup „vlastní necestou“ nemusí proto kvůli naprostému vyčerpání vždy vést ke zdolání vrcholu, přestože se celá akce může zpočátku jevit jako snadný podnik.

Nejčastěji se na Süphan vyráží od vesnice Aygirgolu, která leží u stejnojmenného jezírka na jižním svahu hory, jež vzniklo patrně na místě vedlejšího kráteru. Tato trasa je také patrně nejkrásnější. Cestou po svahu se totiž nabízejí nádherné výhledy na jezírko u vesnice a zároveň i na vzdálenou safírově modrou hladinu Vanu. Stezka míří nejprve k samotě Yildiz Köyü, kde se rozděluje. Vlevo pokračuje trasa na předvrchol Harman Tepe (3064 m) a poté pokračuje k vrcholu. Také odbočka vpravo vede na vrchol a to přes pastevecké tábory Horaz Yayla a Göçer Yayla. Od jihu lze také na prakticky stejnou trasu vyrazit z osady Harmantepe, čímž ušetříte několik kilometrů.

Zajímavosti v kráteru

Běžně používaným výchozím bodem je rovněž vesnička Aydinlar na východním úbočí hory. Stezka odtud vede přes osadu Kişkili (též Kicgilli) a v závěrečné fázi se sbíhá s jižní trasou u pastviny Göçer Yayla.

Výstup na Süphan zabere celý den a to včetně návratu zpět do vesnice. Vychází se brzy ráno, nejlépe ještě před svítáním. Běžným tempem lze horu zdolat za osm hodin. Ideální je dosáhnout vrcholu okolo poledne a pak zahájit sestup. Bez předchozí aklimatizace se nelze vyhnout prvním příznakům vysokohorské nemoci. Bolest hlavy a pocit na zvracení však obvykle při sestupu rychle odezní.

Vrchol Süphanu tvoří nevelký kráter lemovaný zvětralými skalisky. Na některých mapách nese tato nejvyšší část rozlehlé sopky jméno Kirkşehit Tepe. Po většinu roku je kráter pokryt sněhem. Ten začíná roztávat na konci jara, kdy jeho dno na čas vyplní malé jezírko. Poslední zbytky sněhu odtávají obvykle koncem léta. Oteplování planety se však projevuje i zde, a tak letos zde již nebylo na konci července po sněhu ani památky.

Kuriozitou vrcholového kráteru jsou trosky britského dopravního letadla, které se tu zřítilo začátkem 80. let minulého století. Další zajímavostí jsou nápisy na skalách od lidí, kterým se podařilo Süphan v minulosti zdolat. Některé vypadají opravdu starobyle. Průvodci zde také ukazují turistům kámen popsaný podivnými hieroglyfy nejasného původu.

Tip na horskou túru

Pokud máte více času a nejde vám pouze o dosažení vrcholu, pak lze celou akci spojit s několikadenním trekem a poznat při tom zajímavé okolí hory. Odstartovat doporučuji ze snadno dosažitelného městečka Adilcevaz, které leží přímo na břehu jezera Van na dohled od Süphanu. Odtud podnikněte nejprve „aklimatizační výstup“ na zdejší hrad, jehož základy položili již dávní Urartové, předchůdci Arménů. Dnešní podoba pevnosti pochází ze středověku, kdy byl baštou muslimských Seldžuků. Ti po sobě ve městě zanechali i pěknou kamennou mešitu (Tugrul Bey Camii, 13. stol.).

Pokud vás dobytí hradu poněkud vysílí, pak raději odložte cestu do hor na další den a jděte relaxovat na nedalekou pláž. Další fáze túry bude totiž o poznání náročnější.

První etapa měří necelých deset kilometrů a zdolat je při ní třeba bezmála půlkilometrové převýšení. Cílem jsou ruiny tajemné urartské pevnosti Kef Kalesi (2200 m), které znají všichni domorodci a každý ochotně poradí, kudy se tam dostat. Nejprve projdeme městečkem, a to tak, že s jezerem Van za zády vystoupáme až na konec poslední a zároveň i nejvýše položené uličky. Traktorem vyjetá cesta pak míří dále nad město strmým údolím potůčku, který ovšem může být v letních měsících téměř vyschlý. Směrem dolů je nádherný výhled na třpytící se jezero Van, které vypadá spíše jako moře.

Zbytky starověké pevnosti Kef Kalesi se nacházejí na vyvýšenině nad údolím a cesta se k nim stáčí, když asi tři kilometry nad Adilcevazem prudce zahýbá doleva. Pokud budete mít pochybnosti, zeptejte se pastevců, na které občas určitě narazíte. V případě, že nikoho nepotkáte, pak berte na vědomí, že odbočit vlevo je třeba v místech, kde cesta překračuje terénní zlom, za kterým již není vidět na město, ale naopak se poprvé na obzoru vynoří silueta vrcholu Süphanu.

Poklady černé svatyně

Kef Kalesi patří k nejvýznamnějším a zároveň nejzáhadnějším urartským památkám. Urartská říše se zrodila v 9. století před naším letopočtem a několik dalších staletí patřila k mocnostem starověkého světa. O vliv soupeřila s mnohem známější Asýrií a po svém rozpadu na počátku 6. stol. př. n. l. se jejího dědictví zmocnili Médové a Skytové. Na svého času významné království se téměř zapomnělo, až v posledních letech vědci zjišťují, o jak vyspělou civilizaci vlastně šlo. Mimochodem, název říše se dostal i do bible a dodnes přežívá v pojmenování hory Ararat.

Kef Kalesi dal pravděpodobně vybudovat vládce Rusa II (asi 685 – 645 př. n. l.). Ruiny tvoří torza zdí z mohutných kamenných kvádrů, které tak trochu připomínají dnes průmyslově vyráběné tvárnice, jen jsou podstatně větší. Rozhodně nejde o čedič, jak milně tvrdí některé publikace. Dávní stavitelé zde použili velmi nezvyklý materiál nevelké tvrdosti a pórovité konzistence, která je příčinou relativně nízké váhy. Precizně opracované bloky mají sytě černou barvu, čímž ostře kontrastují se světlými skalisky v okolí, a vyznačují se naprosto stejnou velikostí i tvarem. Sestavené jsou do několika pravoúhlých útvarů, snad se jedná o základy věží.

K jakému účelu stavba nazývaná dnes Kef Kalesi (někdy též Kefit Kalesi) sloužila, to není tak úplně jasné. Možná to byla jen jedna z mnoha pevností, které dali zbudovat urartští vládci kolem jezera Van. Leccos však nasvědčuje tomu, že význam Kef Kalesi nebyl ani tak vojenský, jako spíše náboženský. Urartové měli kdysi pevný hrad v Adilcevazu, tak proč by budovali další jen několik kilometrů výše v horách, navíc na mnohem hůře hájitelném místě? Neukryli zde náhodou kněží nejcennější relikvie před stále nebezpečnějšími výpady Asýrie? Tomu, že šlo o svatyni, kde byly přinášeny oběti bohům z urartského panteonu svědčí i některé nalezené artefakty, reliéfy a keramika. Systematické vykopávky tu však zatím ve větším rozsahu prováděny nebyly.

Archeologické nálezy z této lokality je možné obdivovat v mnoha tureckých muzeích (Ankara, Van). Nemálo historických pokladů skončilo také nepochybně na černém trhu. Horalé z okolních vesnic chodí dodnes na Kef Kalesi hledat poklady, přestože je to nelegální. Kopáči jsou patrně občas úspěšní, jinak by se určitě zbytečně nenamáhali. Patrně si ani neuvědomují, jaké páchají škody. Samozvané archeology je možné často zahlédnout i u nedaleké zříceniny arménského kostelíka z 9. století (přežíval tu snad původní pohanský kult z Kef Kalesi transformován do křesťanských rituálů?). Zajímavé je, že nejcennější poklad má být podle mínění domorodců ukryt právě zde.

Pokud vám bude cestou nabízena nějaká starožitnost ke koupi, pak raději odmítněte. Případnou koupí nejen že podpoříte místní chudé venkovany v dalším devastování památek, ale navíc riskujete velký malér na hranicích. Za nelegální vyvážení starožitností můžete v Turecku vyfasovat i několikaleté vězení.

Jak se neztratit

Od Kef Kalesi je na vrchol Süphanu pěkně vidět, takže nehrozí, že by jste ztratili směr. Doporučuji rozbít tábor na okraji působivých ruin, vychutnávat zvláštní atmosféru tohoto místa, kochat se výhledem na Süphan a dále pokračovat až další den. Pokud ovšem máte dost sil, pak se můžete ještě posunout o pár kilometrů hlouběji do hor, dobrých míst na postavení stanu je všude dost.

Následující den musíte spoléhat na svůj orientační smysl, intuici a informace od domorodců. Žádné podrobné mapy této oblasti neexistují a stezky nejsou nijak značené. Zabloudit je však docela těžké. Stačí jít stále na sever. Süphan se bude tyčit stále napravo od dobře patrné cesty, která se pomalu stáčí mírně na severovýchod. Jde se po náhorní plošině, žádné velké stoupání ani klesání v programu není. Po několika kilometrech narazíte na křižovatku, kde se cesta rozdvojuje. Vlevo se jde do Harmantepe (směr jihovýchod), kde začíná jižní výstupová trasa na Süphan.

Pokud se vydáte vpravo (směr severozápad), pak dojdete asi po deseti kilometrech do vesničky Çanakyayla. Ta stojí v podstatě již také na úpatí Süphanu a lze ji využít k útoku na vrchol v případě, že chcete být za každou cenu originální. Za úvahu však v tomto případě stojí najmutí nějakého domorodce jako průvodce. Normálně se z tohoto místa na vrchol nechodí a žádná viditelná stezka odtud svahem nestoupá.

Další možností je u osady Çanakyayla jen zakempovat, prohlédnout si okolí a další den pokračovat do vesnice Harmantepe (1 den), zdolat vrchol normální cestou (1 den) a pak případně doputovat až k jezeru Aygir a stejnojmenné vesnici (1 den). Cesta je to opravdu nezapomenutelná. Turista si užije pověstné kurdské pohostinnosti a má jedinečnou možnost nahlédnout do života místních lidí. Také příroda je zde všude úchvatná. Na každém kroku spatříte něco zajímavého. Běžně se zde vyskytují suchozemské želvy, velké agamy a obrovští hovniválové spěchající s kuličkou trusu.

Had přes cestu!

Na jaře 2007 jsem zmíněnou túru zčásti sám absolvoval, ale kvůli roční době jsem ji bohužel nemohl zakončit zdoláním vrcholu Süphanu - tam leželo koncem května ještě příliš mnoho sněhu. Ale přesto to byl nádherný zážitek a tuto roční dobu vřele doporučuji. Süphan je totiž na jaře nepochybně nějkrásnější. Svahy nejsou sežehlé sluncem, ale svěže zelené. Tu a tam se objeví barevný květ a třepotající se motýl. Pastevci začínají stříhat ovce a po pastvinách se kolíbají čerstvě narozená jehňata. Vzduch je příjemně chladný a všude je možné doplnit vodu z pramenů.

Kromě častých dešťových přeháněk jsou snad jen hadi v tuto roční dobu tak trochu problém. Zatímco v létě se během horkého dne schovávají pod kameny a vylézají až po setmění, na jaře se vyhřívají po dlouhé zimě celý den na slunci a jsou tak zkřehlý, že je nezažene ani dupání. A občas jde o exempláře dosti děsivých rozměrů. Kousek od Kef Kalesi jsem téměř šlápnul na „hadici“ nejméně metr dlouhou a tlustou jako ruka. Možná se jednalo o neškodného hroznýška písečného (Eryx jaculus), jehož tmavě skvrnité tělo působí dosti exoticky. Ale nejsem v tomto směru velký odborník…

V létě je třeba počítat se značným horkem během dne. Vodu není obvykle kde doplnit a často je třeba nosit láhve se zásobou na celý den. Vegetace je v nižších polohách zežloutlá a na první květy lze narazit až ve výškách nad 2500 metrů. Prší jen málo, obvykle se jedná o krátké bouřky doprovázené mírným deštěm.

O tom, jak vypadá popisovaná trasa v létě, si můžete udělat představu, když zalistujete fotogalerií na stránkách kb55.com

Informace na cestu

Doprava: Do městečka Adilcevaz se snadnoi dostanete mikrobusem z nedalekého Ahlatu nebo Tatvanu (3-5 EUR). Odtud jezdí pravidelné spoje do vesnic pod horou, nejčastěji ráno a večer. Pokud nechcete ztrácet čas čekáním, pak si najměte taxi (25 - 30 EUR). Nejbližší letiště je v asi 3 hodiny vzdáleném městě Van (denně dva lety do Istanbulu, 80 EUR).

Ubytování: V Adilcevazu a nedalekém Ahlatu je několik hotelů nižší a střední kategorie. Ve vesničkách pod horou musíte spoléhat jen na svůj stan nebo pohostinnost domorodců.

Jídlo a pití: V zapadlých vesnicích lze dokoupit jen některé základní potraviny. Od pastevců v horách snadno získáte sýr, ayran (jogurtový nápoj), chlebové placky a vodu. Lépe je však vyzbrojit se předem vlastními zásobami.

Vhodná doba: Pro vrcholové túry začíná sezóna na konci června a končí v září. Pro treking po okolí a návštěvu Kef Kalesi se hodí zejména květen a červen. V zimě slouží hora bohatým milovníkům extrémního lyžování, kteří se nechávají na jejích svazích vysazovat z helikoptéry (tzv. heli-skiing).

Bezpečnost: Süphan patří k poměrně bezpečným destinacím, stejně jako sousední často turisty navštěvovaný kráter Nemrut Dagi. Na rozdíl od Araratu nebo pohoří Hakkari zde nejsou kurdští separatisté příliš aktivní. V nedalekém městě Van občas dochází k bombovým útokům a dalším incidentům. Před cestou se raději informujte o aktuální situaci v regionu.

Výstroj: Žádné horolezecké vybavení není potřeba. Nezbytný je stan, pohorky, sluneční brýle, čepice, větrovka, krém s vyšším ochranným faktorem.

Mapa: skimountaineer.com – Suphan Map

Povolení: Pro výstup na Süphan není v současné době (léto 2008) na rozdíl od Araratu potřeba žádné povolení.

Průvodce: Süphan lze poměrně snadno zdolat na vlastní pěst, pokud použijete některou z klasických výstupových cest. Hora je stále častěji i cílem komerčních expedic a to zejména z Německa. Ty většinou provází ostřílený horský vůdce Cuma Saltik. Pokud se chcete k některé této výpravě připojit, pak ho kontaktujte na čísle +905446388211nebo mu napište (anglicky) na e-mail: cuma_3@hotmail.com

Zajímavosti v okolí: starověké ruiny Kef Kalesi, muslimské památky v Adilcevazu, seldžucký hřbitov v Ahlatu.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-suphan-nejsnadnejsi-ctyrtisicovka.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-suphan-nejsnadnejsi-ctyrtisicovka.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Ve stínu Araratu. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] omer saltik (2009-08-06 23:33:50 | 213.238.78.140)
hej jek tiszebe ararat

Diashow Aljaska 2017