Svanetie

Možná nejkrásnější část celé Gruzie se nachází na severozápadě země a nazývá se Svanetie. Je to nádherná oblast vklíněná mezi nejvyšší hřebeny Velkého Kavkazu, z nichž některé jsou vyšší než 5 000 metrů. Svanové jsou národ, který tuto oblast obývá. Jejich řeč je vzdáleně příbuzná gruzínštině a řadí se spolu s ní do jazykové rodiny kavkazských jazyků.

Kacha Kviciani - první Svan, kterého jsem v Gruzii potkal (žije v Zugdidi). Kachův otec postavil tohle sídlo i s typickou svanskou věží. Do jednoho roku by tu měl být hotel pro turisty. Cestou do Svanetie - v horách postavili Sověti i docela velkou přehradu. Bečo, Svanetie. Nino Kviciani je učitelka v Zugdidi, přes prázdniny ale žije ve Svanetii, kde se stará o svou nemocnou matku. Matka učitelky Nino nebyla nikdy pokřtěná, což je třeba napravit. Kněz přišel až do domu. Nejdříve bylo potřeba posvětit vodu v lavoru... ...pronést modlitbu... ...pomodlit se společně s kmotrou a dcerou... ...a nakonec požehnat nově křtěné babičce. Babičku ještě doslova zlili svěcenou vodou z lavoru, což jsem nestihl fotograficky zachytit. Typická svanská věž, kterou má soused Nino na zahradě. Ráno byla nad sousedovou věží krásně vidět hora Ušba (4 700 m.n.m.)

V této galerii je 29 obrázků. Zobraz celou galerii

Gruzínci a Svanové si však navzájem nerozumí, jen několik slov je podobných. Svanové byli vždy nezávislí a žili si po svém. Zatímco zbytek Gruzie často obsadili Turci, Peršané, Rusové a další dobyvatelé, Svanové žili relativně v bezpečí v nepřístupných horách.

I dnes není přístup úplně snadný. Do hlavního „města“ Svanetie, Mestie (má 2000 obyvatel), vede ze Zugdidi krkolomná silnice. Jezdí po ní maršrutky (hromadné taxi), ale terénní auto také není k zahození. V zimě je oblast často úplně odříznutá od světa.

Svanetie měla a částečně ještě má pověst nebezpečné oblasti. Průvodce Lonely Planet z roku 2005 nabádá turisty k opatrnosti. Ve Svanetii donedávna řádily ozbrojené bandy a vláda neměla oblast zcela pod kontrolou. Bylo celkem běžné, že místní měli doma pro svou obranu kalašnikov. Ale bezpečnostní situace se neustále lepší. Vláda většinu banditů vymýtila a začínají se sem pomalu vydávat turisté.

Výchozím bodem je pro většinu turistů město Zugdidi nedaleko abchazských hranic. Zugdidi mělo původně asi 50000 obyvatel, ale dnes je zdejší populace více než dvojnásobná. Po prohrané gruzínsko-abchazské válce se autonomní republika Abcházie od Gruzie odtrhla a vyhlásila nezávislost. Abcházie je dnes fakticky nezávislým státem, i když její nezávislost žádný stát na světě formálně neuznal. Nejlepší vztahy má Abcházie s Ruskem, zatímco s Gruzií žádné vztahy neudržuje a abchazsko - gruzínská hranice je zcela uzavřena i pro turisty. Několik Gruzínců, s kterými jsem mluvil, tvrdilo, že Abcházie je nejkrásnější oblast Gruzie a Gruzínci stále doufají, že se Abcházie opět jednou stane součástí Gruzie. Města jako Suchumi a Picunda patřila ostatně i v dobách SSSR k velice vyhledávaným letoviskům.

Téměř všichni Gruzínci museli po válce Abcházii opustit. Jen do Zugdidi přibylo 70000 uprchlíků, čímž se počet jeho obyvatel více než zdvojnásobil. Jedním z nich je i Kacha Kviciani. Dostal jsem na něj kontakt od řidiče maršrutky, když jsem hledal v Zugdidi ubytování. Kacha pochází původně ze Svanetie, ale celé jeho příbuzenstvo se usadilo v Suchumi, hlavním městě Abcházie. Žili si tu celkem nad poměry, ovšem jen do doby, než vypukla válka. Celá jeho široká rodina musela po válce z Abcházie utéct a zanechat tam veškerý svůj nemalý majetek. Dnes žije Kacha v Zugdidi a zvelebuje tu svou usedlost, ze které chce mít do příštího roku hotel pro turisty. Jeho dům se nazývá „Svanskaja bašňa“ podle typické svanské věže, kterou tu nechal postavit jeho otec. Kachovi elán nechybí a stejně jako mnoho místních i on věří, že Svanetie je předurčená k turistickému boomu.

Kachova sestřenice Nino Kviciani bydlí v létě v malé horské vesničce Bečo přímo uprostřed Svanetie. I ona žila původně v Abcházii. Ze Zugdidi jsem se tam od Kachy dostal po pětihodinové cestě džípem (129 kilometrů). Cesta zvolna stoupá do hor podél veliké přehrady, postavené za sovětských časů. Po cestě potkáváme ruské vojáky v uniformách OSN – střeží tu gruzínsko-abchazskou hranici.

Vesnice Bečo, je obklopena samými čtyřtisícovými zaledněnými vrcholy, z nichž nejvyšší je hora Ušba (přesně 4 700 metrů). Místní se živí hlavně pastevectvím. Po horách se všude volně pasou krávy a prasata, ovcí je tu poměrně málo. Ve vesnici je několik typických svanských věží. Věže měly v minulosti obvykle 3 patra. Úplně dole byly chlévy pro dobytek. Nad ním žili lidé (teplo z chléva stoupalo v zimě nahoru) a úplně horní patro sloužilo v případě nebezpečí jako pevnost, do které se schovala celá rodina.

Nino Kviciani je (stejně jako já) učitelka a žije v Zugdidi. Teď však má prázdniny a stará se ve své rodné vsi o svou nemocnou matku (mimochodem, její měsíční plat coby učitelky na střední škole je 160 L, to je asi 2000 Kč...). Bečo je malá vesnice a není zde žádná hospoda nebo obchod. Většinu potravin si musí místní připravit sami. Nino peče doma i chlebové placky a vynikající chačapuri. Chačapuri je asi nejtypičtější gruzínské jídlo a je to vlastně chlebová placka plněná sýrem.

U Nino jsem bydlel tři dny a procházel se po okolních horách. Jsou nádherné, ale k důkladnému prochození by byla potřeba dobrá mapa, protože cesty zde nejsou značené. Po horských úbočích vede sice spousta cestiček vyšlapaných dobytkem, ale najít tu správnou pokračující dál do hor je téměř nemožné. Kromě pastevců tu téměř nepotkáte živou duši. Výjimkou byla horolezecká výprava. kterou jsem potkal kousek nad Bečem a jejímž cílem byl evidentně impozantní vrchol hory Ušba. Mě se za jeden den bohužel nepodařilo dostat ani k ledovci pod její stěnou, tak byla cesta nepřehledná. Druhého dne jsem vyrazil na druhou stranu od vesnice. V dálce byl vidět krásný vodopád a okolní krajina mi silně připomínala Kanadu - scházel jen grizzly někde za bukem. K vodopádu jsem se však rovněž nedostal, protože na konci údolí burácela dravá horská řeka, která se ukázala být nepřekročitelnou překážkou a okolní krajinu změnila v solidní bažinu. Okolní tajga, lemovaná na konci údolí kolmými skalními stěnami, vypadal rovněž dokonale neprostupně. Inu - divočina.

U Nino doma jsem se stal i svědkem významné události. Do domu přišel pravoslavný kněz se svým pomocníkem, dlouho předříkával modlitby a zaplnil místnost příjemnou vůní kadidla a nakonec matku Nino polil svěcenou vodou z lavoru. Původně jsem si myslel, že to je něco jako poslední pomazání, ale byl to křest! Stará paní, která se narodila v roce 1932 během nejhoršího stalinistického teroru, totiž nebyla nikdy pokřtěná (komunisti totiž v roce 1929 zakázali jakoukoli „propagaci náboženství“ a církevní obřady se často vůbec neprováděly) a tak jí křtili až teď na stará kolena. Její sousedka, která byla o několik málo let mladší, byla rovněž přítomna - šla jí za kmotru.

Z Bečo jsem po třech dnech sešel asi tři kilometry na hlavní silnici a maršrutkou se dostal zpět do Zugdidi. Za celou dobu pobytu jsem se nikde necítil nebezpečně. Je ovšem pravda, že jsem měl výhodu kontaktu na místní obyvatelku. Ale přesto si myslím, že není třeba se ničeho obávat. Navštivte Svanetii dřív, než se zde začnou stavět hotely, nové silnice a lyžařské areály. Zatím se pořád jedná o téměř nedotčenou oblast, ale už dnes sem jezdí stále víc a víc turistů, kteří směřují především do hlavních center Svanetie, Ušguli (v nadmořské výšce 2200 m.n.m.) a Mestie, kde je i muzeum Svanetie.

Svanetie – praktické informace

Orientační kurs v létě 2007: 1 Lari = 13 Kč

Jak se tam dostat: maršrutka (hromadné taxi) Zugdidi - Bečo 15 Lari; džíp Zugdidi – Bečo 20 Lari (vzdálenost 129 kilometrů, doba jízdy 4-5 hodin. Džíp byl logicky dražší, protože se do něj vejde méně lidí, ale maršrutka byla kupodivu pohodlnější, nebyla tak narvaná). Cesta zpět z kopce z Beča do Zugdidi trvala asi o hodinu méně.

Ubytování: Bečo – v soukromí: 20 Lari na den, což mi přišlo velice levné, protože to bylo včetně jídla na celý den. Nino vařila skvěle a když jsem vyrazil na celodenní výlet do hor, přibalila mi na cestu i svačinu (základ tvořilo domácí chačapuri).

Zugdidi – v nedokončeném hotelu: 20 Lari na den, což mi přišlo docela drahé, bylo to bez jídla a netekla tu teplá voda (což je ovšem v Gruzii mimo Tbilisi spíše pravidlem než výjimkou).

Kromě Beča, které je malé, ale má krásnou polohu přímo pod horou Ušba, jsou nejvýznamnějšími turistickými centry ve Svanetii Mestia a Ušguli. Nebyl jsem tam, ale asi tam bude hodně krásně a také hodně draho, je tam daleko víc turistů. Proto doporučuji přeptat se v Zugdidi na „Svanskuju bašňu“ (Svanskou věž – jiná asi v Zugdidi ani není) a přímo na Kachu Kvicianiho. Klidně se na mě můžete odvolávat. Zajistil mi ubytování v Zugdidi, posadil mě ráno přímo do džípu a hlavně mi domluvil skvělé ubytování přímo v Bečo u své sestřenice Nino. Bylo to i včetně stravy, což bylo důležité, protože žádný obchod v Bečo nebyl a nemusel jsem tak s sebou tahat ještě zásoby jídla.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017