Tabríz

Bylo 01.30 místního času a přesně 14.5.2007. Nikdy tyto údaje nezapomenu, protože přesně v tu dobu mým ramenem zatřásla obrovitá ruka řidiče našeho autobusu a v perštině mi vzrušeně vysvětloval, alespoň tak jsem si obsah jeho slov domýšlel, že prvního cíle mé cesty Tabríz, jsem právě dosáhl.

Prodavači koberců na bazaru. Tato rodina se mnou uzavírala budoucí obchod. Tabríz - Medresa u bazaru. Tabríz - povodeň. Sia a jeho strýc v čajovně. Mešita v medrese s krásnými koberci, výzdobou a výklenkem mihrab, který ukazuje k Mekkce. Internetová kavárna, neboli kofinet. V živé diskuzi se Siou a jeho kamarády.

V této galerii je 8 obrázků. Zobraz celou galerii

Za normálních okolností by to byla již dlouho předem netrpělivě očekávaná událost, nicméně tehdy jsem to nedokázal patřičně ocenit. Než jsem si stačil uvědomit co se děje, vylétl jsem z autobusu, do náruče mi přistál batoh a v dalších několika vteřinách jsem již seděl v jakémsi taxíku, který se mnou šílenou rychlostí uháněl opuštěnými ulicemi nočního Tabrízu. Byl jsem natolik zmatený, že bych byl schopen odpřísáhnout, že je to jen sen, ze kterého se co nevidět probudím a bude zase dobře.

Ano, probudil jsem se velmi rychle. Hlasitá perština mého taxikáře mě dávala neustále najevo, že už jsem prostě ZDE. Tak takhle jsem si příjezd do země snů nepředstavoval. Ale je třeba se rychle zorientovat a začít trochu myslet. Víte, někdy mám pocit, že žít začínám teprve právě na takových cestách a za podobných okolností, jaké nastaly oné noci. Život je mnohdy velmi složitý a komplikovaný, takže se vám snadno rozplyne mezi prsty a mnoho z něho nezbývá. Neustále se vám někdo snaží podsouvat co je vlastně podstatné a důležité. Jestliže nebudete mít to, či ono, jak můžete chtít být šťastní? Ale v takové situaci se život stává velmi přehledným a jakoby z mlhy a kouřového dýmu před vámi stojí jen opravdu několik málo důležitých věcí, o které je nezbytné se postarat, aby kvalita života dosáhla úrovně spokojenosti. Je to střecha nad hlavou a něco do žaludku. Snad se vám to zdá být až příliš přízemní, ale vše ostatní pak obstaráte velmi snadno.

Jenže o střechu nad hlavou se mi rozhodl postarat mladý taxikář. Ačkoliv jsem měl vypsány ubytovny, kde jsem se hodlal poptat na možnost ubytování, byl to on, kdo držel volant a určoval směr. Byl jsem v Íránu teprve pár hodin a ještě zdaleka jsem nevěděl, co jsem zjistil o něco málo později. Nenechat si vnutit nic, co nechci. A zvlášť od taxikářů ne. Objel se mnou několik mosáferchůne (místní název pro levnější ubytovny), ale nikde mě nepustil k jednání s majitelem. Prý že mi vše zařídí sám. Neměl jsem sílu se vzepřít a tak jsem nakonec souhlasil s jedním hotýlkem, kde se mi cena zdála být celkem dobrá. Jak se mělo ukázat v následujících dnech, výrazně jsem prodělal. Ale cesta není jen k tomu, aby vám přinesla pouze krásné a pozitivní zážitky, cesta vás učí. A každá škola něco stojí.

Pokoj, který jsem nakonec získal, byla špinavá díra s oknem do nějaké garáže. Byla tam zima a okno nešlo zavřít. Ale zkuste si v půl třetí ráno postavit hlavu a začít hledat něco jiného. V Tabrízu jsem měl strávit pouhé dva dny a to se ještě dalo vydržet. Rychle jsem vybalil a zalehl. Sen, ze kterého jsem doufal se probudit přišel stejně rychle, jako mé vystoupení z autobusu.

Ranní sprcha byla po dvou dnech strávených v autobuse příjemným osvěžením. Jen na ty jejich turecké záchody si budu muset ještě nějaký čas zvykat. Sehnat toaletní papír je nebetyčný problém, proto radím každému, aby se zásobil dostatečně již doma. Oni totiž žádný nepoužívají. Mají takovou hadičku a v lepším případě se postříkají a je hotovo. Když jsem se vrátil domů do Čech, asi dvě hodiny jsem seděl na toaletě (no, trochu přeháním, ale prostě jsem si to užíval) a dychtivě vnímal tu masu keramiky mezi zemí a mým tělem. Úžasný vynález.

Na recepci jsem si objednal snídani, což je obvykle jejich chléb (tenký, trhací, prostě arabský a velmi chutný), nějaká vajíčka a sýr. Byl jsem navýsost spokojen a ještě mnohem víc, když jsem se seznámil s mladým belgičanem, který už dva měsíce cestuje stopem ze svého domova směr Indie, kde má v červnu nastoupit na devítiměsíční kurz jógy, které by se rád po návratu jako cvičitel profesionálně věnoval. Příliš dloho jsem se v hotelu nezdržoval a po krátké poradě sám se sebou kam vyrazit, jsem si přes rameno přehodil malý batůžek a vyšel poprvé do ruchu íránských ulic.

Řeknu vám, byly k nepoznání. V noci se zdály být tak široké a prázdné. Nyní, zhruba v půl deváté ráno už bylo každé volné místo na chodníku zaplněno z domů vysunutými krámky a obchůdky a davy, které se pokoušely preklestit si cestu, byly skutečně téměř neprostupné. Za prvé, u nás je na ulicích opravdu skoro prázdno a za druhé, ani aut u nás není až zas tolik. První věcí, kterou bylo třeba zařídit, byla výměna ne manželek, ale peněz. Vyměňoval jsem poprvé a tak jsem se rozhodl zajít do banky. Těch je v Íránu hned několik. Melat, Saderat a další. Stačí si jen vybrat. A samozřejmě je možné směňovat i na bazaru. Kurzy bývají podobné. Většinou se pohybují kolem 9000,- riálů za jeden dolar. Někdy je kurz ještě výhodnější. A tak jsem se poprvé v životě stal milionářem. I objemově je to pěkný balíček. Jenže banka byla na druhé straně ulice a bylo třeba jí přejít.

Jako slušně vychovaný evropan, jsem poctivě vyhledal přechod pro chodce a čekal na zelenou. Ta se kutečně objevila, ale pokud předpokládáte, že v závěsu s ní zastaví všechna auta a dají vám přednost, jste na omylu. Přejít totiž v Íránu ulici je těžce adrenalinový zážitek. Když se mi to poprvé podařilo, propukl jsem v hysterický smích a začal nadávat jako špaček. Ani jsem netušil, jak obsáhlou databázi takových výrazů uchovávám. Mohu-li poradit, sledujte chvíli místní, jak to dělají oni a pak se jim přizpůsobte. Nebo se přidejte k nějaké skupince, která se na přechod chystá a bude-li v ní i nějaké dítě, ještě lépe. Základním pravidlem úspěšného přejití ulice je nejít příliš rychle a především nekličkovat. Což je alespoň zpočátku pro slabší povahy docela problém, protože neunesou psychickou zátěž v těsné blízkosti projíždějících aut. A kdyby jen v těsné blízkosti. Oni najíždějí i na vás. Ale nesmíte začít zmatkovat. Musíte jít stále stejně rychle a tím samým směrem. Jinak řidiči nebudou schopni odhadnout, kde budete za pár vteřin a enormě se tak zvyšuje pravděpodobnost nehody. Nebojte, po pár dnech na íránských ulicích z vás budou ostřílení domorodci. Jen pak nesmíte zapomenout se zase aklimatizovat až se vrátíte zpět do vlasti. U nás, by tento způsob naši řidiči jistě neocenili.

S naditou kapsou, srdcem lehkým jako jarní vánek a duší plnou cestovatelských očekávání, jsem vstoupil do prostor mého prvního íránského bazaru. Povím vám, je to zážitek. Hořce jsem litoval, že s sebou nemám kameru, která dokáže zachytit zvuky a pohyb. Je to svět sám o sobě. Tabrizký bazar má cca 30 km uliček a více než 7000 obchůdků. Nebojte se, že se ztratíte. To se vám pochopitelně stane poměrně brzy, ale cest ven je vždycky tolik, že se nemusíte ničeho bát. Všichni vás budou vítat, zdravit Hello mister, where are you from? a vy si budete připadat jako král. Ale i to vás brzy přejde. To když si budete chtít odpočinout. Připravte se na to, že spousta místních obchodníků a zejména ti s koberci, s vámi budou chtít uzavřít nějaký obchod. Klidně se nechte vtáhnout do jejich krámků, vypijete nějaký čaj, popovídáte si a nakonec se rozejdete s tím, že budoucnost bude jistě příznivější. Neodmítejte nabízená pozvání, na cestě jsou lidé tím nejkrásnějším, co lze spatřit. Žádné památky se nemohou rovnat setkávání se s lidmi. Alespoň pro mne.

K bazaru je přidružena nádherná mešita s medresou, neboli školou pro islámské duchovní. Vstup je možný a v době modliteb se klidně běžte podívat na bohoslužbu. Nikdo vás nevyžene. Jste host a host, to je posel Boží. Možná si při procházce areálem medresy všimnete, že vás sledují studenti a pomalu jdou za vámi. Patrně se stydí vás oslovit jako první, tak jim to usnadněte a začněte hovor. Většinou se sice stejně moc nedomluvíte, protože jejich znalost angličtiny je opravdu velmi slabá, ale oni budou míst radost a vy také.

Na náměstí před bazarem je velké informační centrum, které je umístěno v prvním patře. Nássir, který zde vládne je velmi milý a pohostiný člověk a poradí vám s čímkoliv. Pokud se budete chtít dostat na výlet do vesnice Kandovan, ceny které nabízí ale nesjou právě nejnižší. Nicméně pokud nebudete mít štěstí jako já, jeho nabídku přijměte. A jaké to bylo štěstí? To až za chvíli.

Tabríz není typické íránské město. Sice byl v minulosti hlavním městem Persie, ale pouze na krátký čas. Ležel totiž příliš blízko osmanské říší. Místní lidé inklinují k Turecku a především Ázerbajdžánu, ke kterému nějaký čas z počátku 20. století patřili a tím byli pod vlivem Ruska. Ten však posléze toto území přenechal Íránu. Celá oblast Tabrízu a SV část Íránu je velmi krásná. Úrodná a plná zeleně. Náležitě si to užijte, v ostatních částech země budete vystaveni pouštím a vysokým teplotám. V polovině května bylo v Tabrízu 16 stupňů Celsia a jedno odpoledne přišla taková průtrž mračen, že celým Tabrízem se valila povodeň do výše lýtek. Zplaveno bylo naprosto všechno i internetová kavárna, kde jsem právě psal domů. Okamžitě musely všechny počítače na stůl, protože celý prostor byl pod proudem.

V každém městě najdete několik internetových kaváren, takže o spojení s Českou republikou se nemusíte vůbec bát. Vybavení mají poměrně moderní a výkoné. A ceny jsou, no poměrně směšné. Hodina za 5000-8000,- riálů. Jídlo je také levné, cestování po Íránu vaši kapsu opět nijak zvlášť neoslabí. Celonoční přejezd autobusem vyjde cca na 30000-50000,- riálů v závislosti, jestli zvolíte moderní Volvo, nebo stařičký, ale nádherný Mercedes. Těm sice zhruba dvakrát za noc něco upadne, takže se musí zastavit a opravovat, ale jinak se neděje nic zvláštního. Jak by také mohlo, když před každou cestou se autobus sborově pomodli nějakou modlitbu.

V Tabrízu není mnoho dalších míst, které by stály za podívanou. Je zde křesťanský kostel Panny Marie (Kalisa-ye Maryam-e Moqaddas), který je sídlem místního arcibiskupa a nachází se asi 300 metrů vpravo od Info centra, pokud k němu budete stát zády. Ovšem ať jsem k němu zavítal kdykoliv, vždy bylo zavřeno. Možná budete mít větší štěstí. Dále je v Tabrízu tzv. Modrá mešita (Masjid-e Kabud) na ulici Imáma Chomejního. Pochází z 15. století a v její areálu naleznete poměrně slušný klid. Nyní je již 55 rokem celá v rekonstrukci, takže není příliš atraktivní. Ale je to místo, kde jsem prožil první zajímavé setkání s místním studentem univerzity. Jmenoval se Sia a po prohlídce mešity, jsme odjeli taxíkem do jedné typické íránské čajovny, nebo spíš jejich hospody, kde jsme čajovali a vodňodýmkovali.

V taxíku jsme se seznámili s jednou krásnou studentkou, která když nebyla v dosahu mravnostní policie se velmi rychle uvolnila a se zaujetím nám prozradila jaké má ráda barvy. Tak prý zejména růžovou. No, tu tedy v Íránu příliš často nespatříte, protože bývá většinou kryta svrchními částmi oděvu, který ženy zahaluje. Nosí buď hadžabu, což je černý závoj od hlavy až k patám (ale ne přes obličej, to nosí většinou jen opravdu ultraortodoxní ženy a setkáte se s nimi spíš v konzervativních náboženských centrech, jako je Qom a Mašad), nebo kabátky se šátkem na hlavě.

Odvážnější rebelky ho nosí na půl žerdi, takže jim jsou vidět nádherné havraní vlasy. Ty, které si vysloveně říkají o zatčení, nebo alespoň pokárání, mají minimálně jeden pramínek třeba v měděné barvě. Jinak je normální, že se ženy nedotýkáte a to ani podáním ruky. Já než si na to zvykl, leckterá krasavice se přede mnou dávala málem na utěk.

No, ale abych pokračoval. Sia je student francouzštiny a jeho otec padl v íránsko-írácké válce. Matka se z této ztráty nevzpamatovala a krátce na to zemřela. Zůstalo pět sourozenců a maličký Sia. Není muslim, tedy uvnitř, navenek se musí tvářit že je vše jak má být. Nemá rád víru a cokoliv, co člověka svazuje. Má docela vyhraněné názory, ale byl nesmírně přátelský a se smyslem pro můj humor. Nakonec jsme taxíkem dojeli k nádhernému tabrízkému parku Elgoli, který doporučuji navštívit za každou cenu. Je zde krásné jezero s restaurací na malém ostrůvku uprostřed. Zejména v noci a večer zde spatříte úchvatnou hru barev. Potkáte tu mnoho studentů a není problém se s nimi dát do řeči. Sia mne seznámil se svými spolužáky z univerzity a tak jsme ztrávili asi tři hodiny v živé diskuzi především o politice a děvčatech. Ptali se mě, jestli je možné u nás dívku políbit před svatbou. Když jsem jim prozradil, co vše je unás možné s dívkou dělat před svatbou, rázem jejich zájem o demokracii stoupl do závratných výšin.

Byli plní smutku z režimu, který v Íránu vládne a velmi touží po jeho změně. Ale na druhou stranu si nepřejí, aby je převálcovala americká kultura. Jenže to nejde dohromady. Svoboda, je draze vykoupena právě takovými doprovodnými efekty, jako je ztráta tradic. A na nich oni velmi lpí. Domluvili jsme se na další den, že se pojedeme společně s jejich kamarádem taxikářem podívat do horské vesnice Kandovan. Byla to opravdu nádherná cesta a o ní, vám budu vyprávět příště.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-tabriz.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-tabriz.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017