Tajemství Sydneyské pláže

Za okny ale zuří zimní bouře, která na oceánských plážích zvedá sedmimetrové vlny. V naší chráněné zátoce jsou s bídou třímetrové, ale i ty stačí na to, aby se pár plachetnic a člunů utrhlo z kotev a bylo vyvrženo na pláž. Jirka pozoruje tu spoušť u okna a pak navrhuje, abychom se šli ráno ponořit. Že se právě uzavřela hladina nad jedním kajutovým člunem, a že by to byl rekord navštívit vrak starý pouze 10 hodin. Netušil, jak daleko je od pravdy.

Líné odpoledne v Little Manly Cove. Vlny, které vyhodily lodě na pláž odkryly pod hladinou pohled do minulosti Lahve naházené do moře místními opilci.

Je poklidný sobotní večer a v televizi sledujeme film o nalezení Titaniku. Bydlíme v Sydney, v zátoce zvané Little Manly Cove, a z koupelny to máme asi 40 metrů k nejbližší chobotnici. Bydlí v trubce na dně zátoky a říkáme jí Kabrhelová. Za okny ale zuří zimní bouře, která na oceánských plážích zvedá sedmimetrové vlny. V naší chráněné zátoce jsou s bídou třímetrové, ale i ty stačí na to, aby se pár plachetnic a člunů utrhlo z kotev a bylo vyvrženo na pláž. Jirka pozoruje tu spoušť u okna a pak navrhuje, abychom se šli ráno ponořit. Že se právě uzavřela hladina nad jedním kajutovým člunem, a že by to byl rekord navštívit vrak starý pouze 10 hodin. Netušil, jak daleko je od pravdy.

A tak ráno škobrtáme po pláži, kde leží pět lodí v různém stupni rozpadu. Rozhraní písku a vody je zcela zakryto tisíci pomeranči, pravděpodobně z nákladu nějaké lodi, která se buď v bouři potopila, či prostě ztratila svůj náklad. Moře se dosud zcela neuklidnilo a metrové vlny do nás buší pomeranči a troskami rozbitých lodí. Voda je téměř neprůhledná a nebýt Jirky, který se již protloukl pomeranči ke dnu, šel bych radši na uzený bůček. Viditelnost se pohybuje kolem čtyřiceti centimetrů a dno vypadá zcela jinak než jindy. Kde byl pozvolna se svažující plážový písek, je pojednou kamenité dno, a odhaduji, že chybí asi dvoumetrová vrstva písku, kterou vlny vyházely na pláž. Tak jako slepec šmátrám rukama před sebou a nahmatávámjakousi podivnou láhev. Je z bílé kameniny s černými nápisy. Po chvilce plížení po dně nacházím další dvě a jednu skleněnou, která má v hrdle barevnou kuličku. Nemaje třetí ruku, abych to všechno pobral, vracím se skrze pomeranče zpátky na pláž. Po odložení láhví vidím právě se vynořujícího Jirku, který na mě divoce mává, abych ho následoval. V pěti metrech mi Jirka ukazuje nějaké staré trámy a fošny. Nechápavě na něj koukám a říkám si: "No a co má bejt?" Vtom mi Jirka cpe před masku jakousi tmavou šišku. Je to dřevěná dvoukladka, jaké se používaly na starých plachetnicích k napínání plachet. Pak mi to tedy došlo. Ty trámy a fošny jsou asi části vraku nějaké staré plachetnice. Padlo na mne objevitelské vzrušení, a tak ukazuji Jirkovi, aby vzal kladku ven a vrátil se eventuelně pro další náklad.

Za kulatým trámem, ktery mohl být stěžněm, nacházím další láhve. Pátrání je ovšem velice nesystematické, protože jednak se mnou i na dně cloumají vlny, a druhak v té špinavé vodě okamžitě ztrácím orientaci. A tak zase zpátky na pláž s nákladem láhví. Tam mi Jirka oznamuje, že jsme asi našli historický vrak a pak smutně dodává, že ale Kabrhelová je i s tou svou trubkou v prdeli. Je mi jí líto, znali jsme ji skoro dva roky. Vylovené láhve vypadají dost staré, ale jsou krásně čisté, bez jakýchkoliv mořských porostů. Je tomu tak proto, že byly pohřbeny pod metrovou vrstvou písku až do současné bouře. Odnášíme láhve i kladku k nám na zahradu a křičíme na Hanku, aby nám z okna hodila nějaké nákupní tašky. Háže nám tři s tím, že máme koupit také šlehačku a nějaké ovoce. Ani se neptá jak to, že jdeme nakupovat v neoprénech a s láhvemi na zádech. U nás ji už nic nepřekvapuje.

Když se nad námi zavřely pomeranče, začínal už odliv, a to znamená další zhoršení viditelnosti. Okamžitě jsme se jeden druhému ztratili, ale lovecká horečka nás žene po dně, jako dva samostatně pracující vysavače. Během patnácti minut jsme zpátky na pláži, tašky plné keramických i skleněných láhví, kalamářů, měděných hřebů a Jirka má dokonce i olověný plech. Když na pláži vyplachujeme vnitřek láhví, pozoruje nás jakýsi starší pán a pak nám nabízí, že by od nás ty láhve koupil. A tak se od něho dovídáme, že láhve jsou stáré devadesát až sto čtyřicet let a že je lidé sbírají tak jako známky. Většina z nich je od zázvorového piva. Jedna láhev se širokým hrdlem byla dosud uzavřena korkovou zátkou a skleněné láhve na povrchu opalizovaly - zářily duhovými barvami. To se prý stává u starého skla, které leží desítky let ve slané vodě.

Dřevěný kladkostroj jsme ponořili na několik týdnů do sladké vody a po vyschnutí jej nakonzervovali injekcemi a nátěrem epoxidu. V námořním muzeu nám pak potvrdili, že kladka pochází z plachetnice a je přibližně stará dvě stě až dvě stě padesát let.

Druhý den, kdy je moře už klidné, nastupujeme s Jirkou na další podvodní pracovní směnu. Tentokráte již vybaveni velkými síťovými taškami a nafukovacím vakem na zdvíhání těžších nákladů. Také viditelnost se zlepšila ke dvěma metrům a dokonce i pomeranče se ukázněně zdržují v rohu pláže. Po zanoření ale nevěříme svým očím. Kamenité dno se zbytky vraku zmizelo. Vše je opět zakryto pískem. Zoufale boříme ruce do písku, ale naprosto zbytečně a bezvýsledně. Moře prostě otevřelo okno do minulosti jen na pár hodin a příliv a odliv přemístil tisíce tun písku během 24 hodin zase zpátky.

To odpoledne jsme tedy alespoň navštívili potopený kajutový člun. Rozbitým oknem jsme vpluli dovnitř, kde se u stropu vznášely matrace, námořní mapy a plastikové láhve. Na zádi jsme se pokoušeli uvolnit dva velké lodní závěsné motory, abychom je nechali na pláži pro majitele člunu, až se přijede podívat, zda jeho miláček neutrpěl v bouři nějaký škrábanec. Holýma rukama se nám to ale nepodaňlo. Přivázali jsme tedy aspoň jednu z matrací na kus lana a vypustili ji jako bóji na hladinu. Byla tam tři dny a pak zmizela. Při dalším ponoru jsme zjistili, že záď člunu s motory je už téměř celá pohřbena v písku a kabina už měla drzé rybí obyvatele. Jirka jim vyrval z pařátů aspoň hezkou čepici s nápisem NAUI, což je zkratka jedné potápěčské organizace.

Od té doby se po každé bouři hrneme s nákupními taškami pod hladinu, ale dosud vždy zbytečně. Buďto vlny nemají správný směr, nebo správný tvar, ale zbytky starého vraku zůstávají stále skryty pod vrstvou písku. A tak dnes, kdy se na pláži vyhřívají desítky lidí, nikdo netuší, že ani ne 50 metrů od nich leží zbytky staré plachetnice. Potopila se snad před dvěma stoletími a o sto let později na ni písek propustil pivní a rumové láhve z tehdy již obydlené kolonie. Asi jsme byli jediní, kdo ji po dvou stech letech zase spatřil, i když jen na pár desítek minut. Když za bouře Jirka plánoval učinit ponor na vrak starý 10 hodin, nesplnilo se mu to. Zmýlil se o 200 let. Čas oponou trhnul, potopil lodě a zmizela i Kabrhelová. Jen pivní a rumové láhve zůstávají.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-tajemstvi-sydneyske-plaze.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-tajemstvi-sydneyske-plaze.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Potápění v Pacifiku. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Ing.Šárka Horová (2016-03-08 10:10:00 | 49.195.43.3)
skvělý,vtipný a hlavně romantický

Diashow Aljaska 2017