Teherán

Cesta z Mašadu do Teheránu byla jak jinak, než zábavná. Zpoždění v délce dvou hodin už pro mne nebylo ničím novým. Jen je potřeba si ohlídat, který autobus je pak ten váš. Zpoždění bylo dáno tím, že se stále čekalo na všechny cestující, kteří byli uvedeni v seznamu. Nakonec i ten poslední, bez viditelného spěchu nastoupil k ostatním a za sborového zvolání Alláh akbar ze strany cestujících, jsme se konečně rozjeli.

Pohled na Teherán a neodmyslitelnou smogovou přikrývku. Teherán leží na úpatí pohoří Elborz. Teheránská ulice Teheránská ulice s pohořím Elborz v pozadí. Teheránská zástavba z dob Rezy Pahlavího. Objekt bývalé ambasády USA v Teheránu Objekt bývalé ambasády USA v Teheránu Protiamerická graffiti na zdech kolem bývalé americké ambasády v Teheránu. Protiamerická graffiti na zdech kolem bývalé americké ambasády v Teheránu. Protiamerická graffiti na zdech kolem bývalé americké ambasády v Teheránu.

V této galerii je 36 obrázků. Zobraz celou galerii

Měl jsem štěstí, vedle mne nikdo neseděl a tak jsem mohl užívat pohodlí dvousedadla. Při celonočním přejezdu je to víc než potěšující. Jen klimatizace vypověděla službu, takže dusno, včerejší večeře složená z fazolí a cibule u mnoha přítomných poutníků, vytvořila nezapomenutelnou atmosféru. Zastávek bylo opět velmi poskrovnu. Jen jedna byla delší, asi deset minut, kdy se místní pánové museli stihnout rituálně očistit před modlitbou a v mešitě u dálnice se pomodlit. Stihli to všichni, včetně stařičkého imáma.

Teherán nás přivítal okolo desáté dopoledne v neděli 3.6.2007. Město je to skutečně obrovské a ještě mohutněji působí pohoří Alborz, které ho téměř jakoby chrání před vším špatným a zlým. Na jeho vrcholcích můžete spatřit sněhové jazyky a celkově to působí zhruba v 35 stupňovém klimatu docela osvěžujícím dojmem.

Trochu jsem měl obavy, jak se v tak velkém městě vyznám. Věřte mi, nic takového jsem ještě nikdy nezažil. Ale když víte jméno hotelu, ulici kde se nachází, není nic snazšího, než zajít na autobusovém terminálu do Informací, kde při troše štěstí umí alespoň někdo částečně anglicky a vše potřebné vám vysvětlí. Takže metrem na náměstí Imáma Chomejního. Alespoň poznám teheránskou podzemku.

A další překvapení. Čistota a moderní úprava interiéru i vozového parku metra je až zarážející. Opravdu na vysoké úrovni a velmi přehledně značené trasy i jednotlivé stanice. Přivítal jsem, že obojí bylo psáno nejen v perštině, ale i v angličtině. A hned je pro vás téměř hračkou pohybovat se po městě, ať už je jeho rozloha a počet obyvatel jakýkoliv.

Hledal jsem sice jiný hotel, ale při cestě jsem nalezl jiný, menší, levnější a velmi přátelský. Bydlím úplně v tom nejcentrovatějším centru, kousek od náměstí Imáma Chomejního. Velmi jsem přivítal, že hotel má pokojíky s okny pouze do vnitřního nádvoří, protože dopravní ruch a chaos dosahuje takové míry, že ani špunty do uší, by nemusely stačit. Čistá místnost pro jednoho, krasná postel s pokrývkou plnou květinových vzorů. Sprcha a toaleta je sice společná, ale to už je takový detail, který neřeším.

Spolu se mnou bydlí v hotelu i dva zajimaví lidé. Mladý iráčan z Bagdádu, který se živí jako učitel angličtiny a vzal si volno, aby mohl cestovat. V Íránu už je dva měsíce. Další osůbkou je mladá dívka z Malajsie, která je také na cestách. Nedávno konvertovala z křesťanství na islám a tak jsme měli o čem společně debatovat.

Před nějakým časem jí zemřel manžel a ona se cítila nejen nešťastná, ale pociťovala ztracenost a potřebu někoho, ke komu by mohla jít se svým trápením. V noci se jí zdál sen, ve kterém se jí zjevil muž v bílém rouchu a v turbanu a spolu s ní byl v nádherné zahradě. Ten jí pověděl, aby šla do mešity za imámem a pověděla mu, že si přeje dozvědět se o Bohu. A tak také udělala a postupně se stala muslimkou. Tak jsme nedělní večer strávili společně bývala křesťanka, muslim z Iráku a já čecháček. Seděli jsme na koberci na malém nádvoří hotelu, popíjeli čaj, majitel hotelu pokuřoval vodní dýmku a bylo nám dobře.

Taková rodina, která se sešla díky okolnostem, zítra už nebude, ale dnes, dnes cítí pouto tohoto svazku velmi silně. Okolo pobíhala malá dcerka majitele hotelu a na jakékoliv mé snahy přiblížit se k ní nejen fyzicky, ale i pohledem reagovala jako při hře Honzo kolik je hodin. V určitou chvíli se hráči také musí zastavit v té pozici, ve které se právě nacházejí. A stejně i ona. Jakmile se naše pohledy střetly, téměř ztuhla a přestala se hýbat. Když jsem svůj pohled nasměroval jen nepatrně jinam, o kousek se přesunula blíž k tatínkovi, nebo děděčkovi. Taková malá princezna s nádhernýma očima.

Ráno, tedy dnes v pondělí, jsem se rozhodl vydat se ověřit si svůj zpáteční lístek na autobus, kterým pojedu ve čtvrtek odpoledne do Istanbulu. West bus terminal je obrovská změť nejrůznějších autobusových kanceláří, stanovišť a mnoha a mnoha cestujících. Nakonec jsem tu svoji kancelář našel a byl ubezpečen, že vše je v pořádku a ve čtvrtek mne očekávají. Bohužel. Cestou jsem si prohlédl památník Azadi, který v roce 1971 nechal postavit Mohammad Reza Šáh k výročí 2500 let založení Perské říše. Je to i místo, kde se v době islámské revoluce scházeli studenti a vlastně tím revoluci začali. Podobnost s naším rokem 1989 je více než zřejmá.

A nyní se dostávám k tomu, proč jsou dnes ulice Teheránu v podstatě liduprázdné a provoz na ulicích je tak minimální, že přejít křižovatku by snad zvládlo i malé dítě. Dnes je pro Írán a každého íránce velký den. Před 18 lety zemřel totiž zakladatel Íránské islámské republiky a tvůrce islámské revoluce Velký ajatoláh Chomejní. Celý Teherán a mnoho poutníků z celého Íránu se sjelo, aby uctili památku muže, který je pro ně velkým vzorem a dárcem jejich státu.

Všichni mne zrazovali ať k jeho památníku a hrobce nejezdím, že tam budou desítky, možná stovky tisíc lidí a nebude to nic zajímavého. Ale já jsem právě úplně opačného názoru. Je-li to velký den pro iránce, je možné se na tomto místě něco dozvědět právě o nich. A tak jsem se vydal metrem na stanici Haram–e–Motahar.

Povím vám, tak přeplněné vozy jsem ještě neviděl. V tu chvíli jsem tiše záviděl ženám, pro které jsou v každé soupravě vyhrazeny dva vozy. Mohou je použít pokud chtějí. V případě, že cestují s manželem a dětmi, nebo s přítelem, mohou využít vozů určených pro muže. Ale místa tam na rozdíl od nás mužských měly dost. Jakmile jsme dorazili do cílové stanice a vyhrnuli se na povrch, omráčil mne nepředstavitelný chaos a množství lidí zde shromážděných.

Všudypřítomní policisté se vše snažili regulovat a usměrňovat, ale bylo to nad jejich síly. V davech tisíců se stále provolávala nějaká náboženská hesla, jedni zvolali a druzí sborově odpovídali. Mezi tím se tlačily skupinky s prapory na nichž byly texty koránu. Přítomné byly sanitky, nákladní vozy s balenou pitnou vodou a mezi davy neustále procházeli tzv. ostřikovači, kteří zástupy kropili chladivou vodní mlhou. Jedni seděli na trávnících, druzí se tlačili do komplexu, jiní museli vzít za vděk prachem pokrytou plochou.

Po zemi vrstva odpadků, které nebylo možné uklidit pro množství přítomných. Z amplionu se ozývala modlitba a píseň oslavující Chomejního. Z přítomných bylo znát, že si svého zakladatele váží a nejsou zde jen proto, aby si užili dne volna. Kromě bohatých obchodníků jsou zde chudí íránci z malých vesnic. Mnoho jich přijelo až od Pákistánských hranic. Často bylo možné spatřit tváře téměř úplně černé s vlasy kudrnatými. Byla to takova lidská změť, kterou spojovala vzpomínka tak silná, že jim dává touhu pokračovat v ní dál.

Jiným, téměř protikladným zážitkem, byla návštěva bývalé americké ambasády, která zde samozřejmě islámskou revolucí skončila a na jejíchž obvodových zdech můžete dodnes spatřit zajimavé graffiti, vyjadřující názor mnoha íránců na Spojené státy americké. Jen podotýkám, že tehdy v roce 1979 revoluci začali studenti, ale dnes mnozí ze studentů mají zcela opačné názory. A rovněž lidé se vzděláním zde mají určitý nadhled.

Včera byla velmi zajimavá diskuze s tim iráčanem v hotelu. Pochopil jsem díky němu lecos o současném Iráku. Za Saddáma Husajna zde vládli sunnité a šíité, kteří jsou v Íránu, zde byli v menšině a do vyšších funkcí se nikdy nedostali a měli vždy podřadnější práce. Když do Iráku vstoupila americká armáda, šíité jí vítali jako osvoboditele od útlaku, který cítili po léta. Dnešní teroristické útoky mají na svědomí sunnité, kteří chtějí zpět svoji tehdejší moc a vládnout opět po svém. To šíité nechtějí dopustit, proto si přejí přítomnost armády USA. Je to téměř neřešitelný problém. Když USA z Iráku odejde, v podstatě dojde k občanské válce. Když zůstane, země bude postupně, ale jistě vysílena terorismem. Není lehké vládnout dnešnímu světu.

Z místa posledního odpočinku Chomejního, jsem se dostal do centra města opět metrem. Ale tlačenice byla taková, že jsem si už dokázal představit, proč muslimové mají navštívit Mekku jen jednou v životě. Tam jsou totiž zástupy ještě větší.

A jaký je vlastně Teherán? Zkuste si představit, že bydlíte ve městě čítajícím 15 miliónů obyvatel. Každodenní ruch ulic je mimořádný a když večer uléháte ke spánku, předpokládáte, že první ranní zvuky budou opět motorky, auta a autobusy.

Jaký omyl přátelé. Prvni časné ranní zvuky patří totiž teheránským kohoutům. A že jich je podle množství na sebe navazujících hlasů asi pěkné hejno. Nejprve jsem měl pocit, že se mi zdá nějaký tklivý sen o českých luzích a hájích, ale mé překvapení nebralo konce, když v naprosto bdělém stavu jsem opravdu slyšel nejprve jednoho, pak druhého, dalšího a dalšího kohouta. Teherán je sice obrovský, ale kohout udělá z jakkoliv velkého města něco blízkého, domácího. Hned máte pocit, že co nevidět vyběhne z domku babička, aby sebrala čerstvá vajíčka.

Ale jakmile vyjdete na ulici, vesnická idylka rázem skončí. Před několika dny nedaleko srazilo auto chodce a ten krátce na to zemřel. Jiná událost byla, když mladou dívku, která měla šátek jen velmi sporadicky zakrývající vlasy a silný a výrazný makeup zastavila projíždějící policie, naložila do auta a odvezla pro mne neznámo kam. Ale uděláte pár kroků dál a vše je v předchozích kolejích. Nic se nestalo, vše jde dál.

Ještě jsem se zapomněl zmínit o jedné humorné události, když jsem jel autobusem z Mašadu do Teheránu. Na jednom místě, kde řidič zastavil, nebyla toaleta pro pány. Tudíž jsme se společně vydali směr nejbližší křovíčko, pěkně ho obešli, aby z nás místní dámy a slečny neměly infarkt a jali jsme se oddávat v tu chvíli velmi příjemnému vylučování. Já, nic netušíc jsem se normálně ve stoje připravil a započal dílo. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se jen tak koutkem oka porozhlédl kolem sebe a tam nikdo. Copak všichni odešli někam jinam? Ne, ne, stačilo sklopit zrak o něco níž. Všichni íránští spolucestující svorně seděli v podřepu s roztaženýma nohama a stejně příjemně se i oni oddávali tomu samému. Skoro se mi má příjemnost až zarazila, jaké překvapení to pro mne bylo. Byl jsem připraven na různé odlišnosti jiné kultury a zvyků, ale že budou vykonávat tak docela obyčejnou potřebu natolik odlišně, tak to jsem skutečně nečekal. Škoda, že tu nejsem déle, jistě bych pronikl i do jiných tajů odlišností.

V pondělí jsem se v hotelu setkal s mladým francouzským párem, který právě přiletěl z Paříže do Teheránu. Zvlášť ona byla chudinka celá strachy schoulená, bojíc se vystrčit nos na ulici, aby se nedostala do spárů teroristů. TV ve Francii prý v současné době vypouští jen samé nepříjemné informace o Íránu. Tak jsem jim trochu povídal o svých měsíčních zkušenostech a snad jim to pomohlo. Ráno už byli oba pryč na cestě do Jazdu. Doufám, že budou mít z této země jen ty nejlepší pocity a vzpomínky.

Možná stojí za to zmínit, že íránci mají velmi silně vyvinutý smysl pro charitu. Snad na každých 50 metrech je na ulici schránka, do které můžete přispět na nemocné, ochrnuté.

Včera, to je v úterý, jsem měl v plánu navštívit asi dvě muzea a jeden palác Golestán. Ráno, pěkně po snídani a pln elánu, jsem se po osmé hodině vydal směr Íránské národní muzeum. Jakmile jsem vyšel na ulici, něco mi připadalo divné. Nikde nikdo, aut jen poskrovnu. Tak asi je na ně ještě příliš brzy. Včera truchlili za vůdce, tak jsou ještě unavení. Dej jim čas, Martine, nebuď pořád tak netrpělivý.

Jenže ono to nebylo mojí netrpělivostí. V pondělí slavili oficiálně výročí úmrtí Chomejního a v úterý měli ještě den volna navíc. Přeci nemohou jít hned do práce. Takže co dál. Muzea se nekonají, snad zítra, ale to bych rád stihl i výlet do hor lanovkou nad Teheránem. Bude to sice pěkně našlapané, ale nedá se nic dělat. Tak jsem se procházel téměř liduprázdným bazarem, občas prohodil slovo s obchodníkem, pro kterého by asi dva dny volna bylo příliš mnoho. Probíral se koberci a užíval klid.

Odpoledne jsem se vypravil do jednoho z nejhezčích parků v Teheránu. Uprostřed velkoměstské vřavy vás svojí klidnou a něžnou náručí pohltí plejáda zeleně, jezírek, relaxačních oáz, zelených trávníků a altánků. Lidé zde spí ve stínu stromů, omámeni silnou vůní květin, starší muži posedávají ve skupinkách, povídají a mezi prsty propouští jeden kamínek růžence za druhým.

Mladí většinou leží na trávnících, povídaji, nebo studují. Jiní hrají pingpong, badmington a jiné hry. V parku je velmi příjemná tradiční čajovna, do které jsem se uchýlil i já. Po obou stranách podlouhlé místnosti má prostorné paravány s koberci, takže si můžete zout boty a pohodlně se natáhnout. Čajová konvice je před vámi co nevidět a příjemná siesta může začít.

Zde jsem se seznámil s otcem a synem z Baku. Jsou to ázerbajdžánští muslimové, kteří přijeli uctít Chomejního. Otec na mne promluvil rusky a já se chytl. Trochu čaje jsme popili, vyměnili si mailové adresy a s vřelým pozváním do Baku, jsem se rozloučil.

Co je na tomto parku zajimavé je to, že jsou tu velmi vkusně rozmístěny nejrůznější protahovací a posilovací stroje, takže si tu můžete i zacvičit. Moc pěkná je i část věnovaná dětem. Tady jsem potkal mladého tatínka s maličkým Mahdím. Jsou z Afghánistánu, ale vzhledem k tamnější situaci již devět let žijí v Íránu.

Mladí kluci, tak okolo patnácti let tu posedávají na lavičkách a vedou hlasité a silácké řeči, kterými se snaží upoutat pozornost skupiny dívek sedících naproti nim. Ale ty mají nosíky zabořené do nějakých knih a zdá se, že nevnímají. Jo, nevnímají, stačí je chvilku pozorovat a dát tomu čas. Občas, velmi nenápadně zvedly oči, jen tak trochu aby to kluci neviděli a podívaly se na ně. Ale ti různě poskakovali a dělali akrobacie takže si neměli šanci všimnout, že děvčata si je prohlížejí. S úsměvem a hřejivým pocitem jsem šel zase o kousek dál.

Asi nejzajímavější bylo setkání na jedné z laviček s teheránským právníkem zhruba třicetiletým. Požádal jsem ho, zda si ho mohu vyfotit, jak sedí na koberci. Neměl nic proti, nabídl mi rozinky a už jsme vyprávěli. Je advokátem veřejného práva, ale jakékoliv právo v Íránu vychází z náboženských pravidel. Dostali jsme se k trestu smrti. Prý je to pro vrahy, ale nakonec jsme se dostali i k jiným oblastem, za které hrozí trest smrti.

Zajímala mne otázka sexuálního života. Takže, pokud ženatý muž svede jinou ženu a přitom se svojí ženou žije, je popraven. Pokud ale jeho žena je pryč a nemohou spolu intimně žít a svede jinou ženu, je pouze zbičován. Mladí lidé před svatbou jdou do vězení. A homosexuálové do jednoho na popravu. Tedy ti, kterým byl prokázán sexuální styk. Vysvětlil mi to tak, že pro ně je naprostým základem rodina jako pokračování a zachování kontinuity nejen rodu, ale i národa. A homosexualita z jejich hlediska vede k postupnému zastavení růstu společnosti. Rozešli jsme se po dlouhé a zajímavé debatě v přátelském duchu. I když s mnohými postoji nesouhlasím, alespoň jsem měl možnost jim porozumnět.

Nakonec jsem byl rád, že jsem došel včas domů, protože byla taková průtrž mračen, že jsem to naposledy zažil v Tabrízu. A jakmile blýskalo a hřmělo, soused z Iráku si pustil na notebooku západní hudbu. Asi aby jí nikdo neslyšel. Později mi vysvětlil, že v Íránu není zakázaná žádná hudba, pouze zpěv. Ten islám nedovoluje. Tedy poslouchat Black celebration od Depeche Mode pouze jako hudbu lze.

A dnes jsem se vypravil do těch vysněných hor Alborz. Kousek nad Teheránem je lanovka, nejdelší na světě a ta vás vyveze do neuvěřitelné výše 3900 m.n.m. Těšil jsem se jako malé dítě. Vstal jsem brzy, obloha čistá jako po vyprání. Po včerejším běsnění ani stopa. Dostal jsem se tam taxíkem, metrem, pěšky a zase taxíkem a nakonec u lanovky bylo napsano, že mají prázdniny. Tak mám pocit, že v tom Íránu sice mají oficiálně volno pouze jeden den v týdnu, ale jak mohou tak si to vynahrazují. Alespoň jsem se prošel po okolí a kochal se pohledem na krásné a velmi blízké hory. Bylo tu docela hodně íránských turistů, dokonce i žen. A některé z nich v hadžabech, pohorkách a s trekkovými holemi. Prostě je to stejné, jen jsou to zámotky.

Národní muzeum bylo krásné, ostatní zavřena. Nejkrásnější mešita Teheránu bude otevřena po několika dnech až zítra. Snad ji stihnu před odjezdem.

Zítra odpoledne ve 14.00 odjíždím autobusem z Teheránu do Istanbulu. V neděli brzy ráno odlétám zpět do Prahy. Cesta končí, ale věřte mi, prožil jsem nejen neuvěřitelné množství zážitků okolo sebe, ale cesta mi opět pomohla řešit některé mé osobní situace, do kterých jsem se těsně před odjezdem do Íránu dostal. A během toho měsíce jsem doufám spatřil nový směr. Takové světlo v dálce, maličký plamínek.

P.S.: Aby nevznikly nějaké pochybnosti, z Teheránu do Istanbulu jsem se dostal v pořádku. Zbyla trocha času na jeho prohlídku i vykoupání v moři. Konečně zase v plavkách. Po měsíci v Íránu požitek nepředstavitelný. V neděli brzy ráno jsem doletěl z Istanbulu a v pořádku přistál v Praze. A od té doby bych zase nejraději někam vyrazil.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-teheran.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-teheran.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Lubor (2008-04-19 00:03:08 | 89.176.0.100)
Drahý vstup do kostelu v Džolfě mě rozčílil podobně jako vás. Až asi rok poté jsem zjistil, že křesťanské kostely nedostávají dotace od vlády a tudíž je vstupné nedotované, v plné palbě.

Diashow Aljaska 2017