Tinian

... Aby byli schopni dopravit každý den tisíce tun bomb, miliony litrů benzínu a vagóny žvýkaček z přístavu na jihu na letiště na druhém konci ostrova, vybudovali zde Američané i spojovací dálnice. A protože byly uspořádány podobně jako ulice v New Yorku, podle newyorských ulic je také pojmenovali. Po válce pak ostrov uklidili tím způsobem, že stovky tun válečné techniky a materiálu vhodili do moře a vytvořili tak gigantické podvodní smetiště. Ten ostrůvek se jmenuje Tinian.

Místo, kde nakládali atomovou bombu pro Hirošimu odhozený aviatický přístroj Pohled do roury japonského velitelství Zde se plutoniová bomba pro Nagasaki naposledy dotkla země. zbytky Taga House

Byl jednou jeden malý tropický ostrůvek, kdesi v souostroví Severních Marián. Většinu jeho plochy zabírala rýžová políčka a plantáže cukrové třtiny. I dnes je to ospalý a zapomenutý ostrov. Ale před více než padesáti lety mělo jeho obsazení americkými jednotkami katastrofální následky pro Japonsko a vedlo k jeho totální porážce ve druhé světové válce.

Ostrov byl od narození plochý, že by se tady daly postavit haldy tenisových kurtů. Nebo vojenských letišť. Kurty to prohrály, a tak jej v červenci 1944 i s jeho japonskou posádou rozstříleli tak, že byl výbuchy zbaven veškeré vegetace. V krátkosti pak vybudovala americká armáda na jeho jihu velký přístav a na jeho severním konci největší letiště na světě. Z jeho ranvejí pak denně startovaly stovky létajících pevností B-29 k závěrečnému účtování s Japonskem. Smontovali zde i atomové bomby, které pak právě odsud letouny Enola Gay a Bocks Car svrhly na Hirošimu a Nagasaki. Aby byli schopni dopravit každý den tisíce tun bomb, miliony litrů benzínu a vagóny žvýkaček z přístavu na jihu na letiště na druhém konci ostrova, vybudovali zde Američané i spojovací dálnice. A protože byly uspořádány podobně jako ulice v New Yorku, podle newyorských ulic je také pojmenovali. Po válce pak ostrov uklidili tím způsobem, že stovky tun válečné techniky a materiálu vhodili do moře a vytvořili tak gigantické podvodní smetiště. Ten ostrůvek se jmenuje Tinian.

Čtyři kilometry odtud leží ostrov Saipan, kde jsme právě skončili týden potápění. Syn Jirka, který o Tinianu nikdy neslyšel, nakonec souhlasil, že bychom tam mohli též vypustit pár bublin, jezdí tam denně přece několik lodí. Já jsem si ale umínil, že bych si chtěl nafilmovat ty obrovské ranveje jaksi z nadhledu. No a jedna milá letecká společnost byla hned ochotna nás tam příští den dopravit. Takže ráno v osm na letišti. Skutečně nás tam již čekalo malé letadélko. Řekli nám, ať si do něj vlezeme, že pilot tu musí být cobydup. Připravili jsme si tedy kamery, když vtom jsme viděli, jak se k nám šourá dědeček v bačkorách. Jirka usoudil, že nám jde oznámit, že pilot má průjem a přijde až v poledne. No, nebylo tomu přesně tak. Dědeček se s obtížemi vyšplhal do kabiny, usmál se na nás a popřál nám hezký den. Pak nahodil motor a začal pojíždět na start. Trochu jsme znejistěli a Jirka stísněně poznamenal, že s těmi jogurťáky nemůže vidět ani na palubní přístroje. (Jogurťáky jsou nazývány velice silné brýle, připomínající svou tloušťkou dno láhve od jogurtu.) Uklidnil jsem ho tím, že je to jedno, že většina z nich stejně neukazuje. Seděl jsem vedle dědečka a stydlivě jsem se zeptal, zda bych neměl jaksi třeba zavřít dveře od kabiny. Řekl, že ještě ne, že je to místo klimatizace a abych je zavřel, až ručička rychloměru ukáže 40 mil za hodinu. Odstartoval perfektně a nad Saipanem s námi opsal dva okruhy, abychom si mohli v klidu vše nafilmovat. A pak, dvanáct minut po startu, s námi dědeček dosedl měkce na Tinianu.

Po zastávce v potápěčské společnosti vyrážíme na první ponor na známé smetiště. Leží zde části letadel, nákladních aut, buldozerů, dokonce i parní válec. Na většině železných věcí dnes rostou koráli, na rozdíl od duralových částí letadel, kde se vyskytují jen výjimečně. Ale téměř vždy rostou na vrtulích. U jednoho z nákladního aut, kde karosérie už byla dávno sežrána rzí, nacházím několik beden, které byly zřejmě na korbě vozu, když byl zasunut pod hladinu. Bedny jsou napůl rozpadlé a plné usazenin a prorezavělých konzerv. Jirka, který našel bajonet, se v konzervách přehrabuje, jako by tři dny nejedl. Nevím, co obsahovaly původně, ale vzhledem k tomu, že je vhodili do moře i s autem, je možné, že tam byly škubánky s mákem. Pak filmuji korály porostlý psací stroj napůl zavalený velkou leteckou bombou. Jirka mezitím páčí ze dna kus plochého železa, naznačuje mi, že se jedná o samurajský meč. Nechtěl jsem mu brát iluze, ale když už jsme ze dna vyprostili asi 3,5 metru a meč dále pokračoval a měl na sobě i šrouby, usoudil Jirka, že nemusí mít všechno, a odplul k šicímu stroji.

Na další ponor nám nabízeli jakousi překrásnou korálovou stěnu, což jsme s neskrývaným odporem odmítli a vymohli si ponoření v dávno opuštěném přístavu s překrásně rezavými Larsenovými stěnami. Moře zde bylo bez nejmenší vlnky, zato ale s neuvěřitelně neprůhlednou vodu. Viditelnost odhaduji na šest až osm metrů a první na co j sme narazili, byl motocykl s kostrou přívěsného vozíku. Hejno zde tábořících korálových rybek mělo ve svém vlastnictví něco, co vypadalo jako vojenská brašna. Po Jirkově odborném hmatu se zcela rozpadla a vydala sadu nerezových nůžek a pinzet a také hliníkové natáčky.

Ano, natáčky do vlasů. Je s podivem; co všechno bylo zapotřebí k porážce Japonska. A pak jsme učinili náš velký tinianský nález. Napůl v písku zapadlé čtyři velké vojenské bedny. Okamžitě jsem si vzpomněl na podobné bedny nalezené v Černém jezeře na Šumavě Pepou Merglem a nastražené tam StB. Ve vteřině se v našich rukou zaleskly potápěčské nože a vrhli jsme se na uzávěry beden s takovým nasazením, jaké je v tropech, a zvláště u nás dvou, zcela neobvyklé. Zatímco nad hladinou nic neťušící domorodci klimbali ve stínu palem, pět metrů pod hladinou se odehrávalo vzrušující dobrodružství. Kolik zlatých cihel se asi do takové bedny může vejít? A je vůbec jisté, že Američané přivezli na Tinian jen dvě dvě atomové bomby?

Uzávěry beden byly chuchvalce nabobtnalé rzi ozdobené korály, ale našemu sekání a páčení statečně odolávaly. Mně došel dech v láhvi jako prvnímu, a tak jsem se odebral zkroušeně na hladinu. Po chvilce ke mně dorazil náš člun, kde jsem se pochlubil nerezovými nůžkami. Člunaři si je zálibně prohlíželi, takže jsem jim dvoje věnoval. Protože na palubě už nebyla žádná naplněná láhev, hupnul jsem do vody jen se šnorchlem a několikráte jsem zajel k Jirkovi podívat se, jak bitva pokračuje. No, nebudu to natahovat, asi deset sekund potom, co zlomil nůž, mu prošla do náustku poslední molekula vzduchu. Zatímco se soukal do člunu, doplaval jsem s jeho zlomeným nožem k Larsenově stěně a vyryl tam značku, abychom při příští návštěvě, vybaveni vhodnými páčidly, bedny snadno našli. Při převlékání jsme se tvářili zcela nenápadně, jako by bedny s tinianským pokladem snad ani neexistovaly. Abychom nevzbudili nejmenší podezření, přijali jsme dokonce i nabídku, že nás odvezou podívat se na to obrovské letiště na severu ostrova.

Nechtěli jsme riskovat ještě další ponor krátce předtím, než poletíme letadlem, protože v řidším vzduchu za letu by se nám v krvi mohly uvolnit bubliny dusíku, rozpuštěného tam při ponoru. A tak radši než ochrnout jsme vyrazili shnilým autobusem na prohlídku ostrova. Od pomníku, kde naložili atomovou bombu pro Hirošimu, jsem si zkusil rozběh po ranveji směrem na Japonsko. Ale v tom vedru jsem byl vyflusanej ještě dříve, než j sem dosáhl vzletové rychlosti. Pak jsme si ještě prohlédli zbytky kamenných sloupů, vytesaných asi před pěti sty lety a známých jako Taga House. Dále ještě památník, kde je pohřbeno přes pět tisíc Korejců, kteří byli ve špatnou dobu na špatném místě, když byl ostrov dobýván a osvobozován.

Pozdě odpoledne jsme vstoupili opět do mrňavého letadélka a nastoupili k letu zpět na Saipan. Pilot ale plánovaný desetiminutový let trochu natáhl, když nám letěl ukázat obrovskou zaoceánskou loď, kterou poslední tajfun vrhl na pobřeží Tinianu a rozlomil ji. Těsně vedle jejího boku stál kamenný domek místního domorodce. Dovedu si představit jeho zoufalství, když si léta stavěl domek na útesu tak, aby měl krásný výhled na moře a východ slunce, a pak najednou bum. Patnáct metrů od jeho okna se tyčí do čtyřicetimetrové výše rezavá ocelová stěna, která nejenže brání jakémukoliv výhledu, ale i celou noc vrže. Co by asi dal i za hlučné sousedy v paneláku.

No ale na Tinian jsme se už nikdy nevrátili. A tak pro ty, co tam přijdou bublat po nás, bych doporučil, pokud nebudou mít za opaskem páčidlo, aby jeli radši na tu korálovou stěnu. Spáleniny od korálů se jim brzy zahojí a nebude je žrát, že nevědí, co je v těch bednách.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-tinian.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-tinian.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Potápění v Pacifiku. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017