Do Istambulu

Míjíme v pondělí zavřenou mešitu Aja Sofia a po kratším hledání nacházíme vchod do největší istanbulské památky - sultánského paláce Topkapi. Vstupné není nejlevnější, ale je to včetně prohlídky harému - snad budou i hurdisky. Honza kupodivu neplatí nic. Vstup je hlídán ozbrojenými vojáky, asi vědí proč. Kontrole jsou podrobeny i naše batůžky...

Neděle, 30.6.

V pět ráno jsme buzeni nevrlým dědkem se psem; brebentí cosi bulharsky, den je příliš mladý na to, abych se s ním pustil do křížku se svou zastuzenou ruštinou a tak raději vyklízíme bitevní pole, balíme a odjíždíme.

Kousek za Haskovem nás stavějí policajti - prý jsem jel na omezené rychlosti (50) moc rychle. Ukazují mi krabičkovitý přístroj na střeše omšelého žigulíku, na kterém svítí číslice 65, což je jasná finta na řidiče, neboť jsem jel určitě přes stovku. Nicméně po mě chtějí 1000 leváků, které pochopitelně nemám. Chtějí mi sebrat pas, neobměkčují je ani marlborky, které jsem vzal coby cetky pro domorodce. Navrhují, abych tu nechal zástavou ženu, dítě a auto a jel si (stopem, v neděli v pět ráno) vyměnit peníze do banky. Zkouším jiné řešení, zda bych nemohl pokutu zaplatit v markách. Lítostivě namítají, že mi na marky nemohou vystavit fakturu. Velkoryse jim fakturu odpouštím a po utonutí deseti mařen v bezedné kapse bulharských státních zaměstnanců jsme se širokými úsměvy a přáním šťastné cesty propuštěni.

Před hraničním přechodem Kapitan Andrejevo bereme u pana Shella benzin, ale posléze zjišťujeme, že v hraničním pásmu jsou pohonné hmoty levnější, podobně jako na jugoslávsko-bulharských hranicích. Informace z Autoturistu o ceně PHM jsou zcela odlišné od skutečnosti.

Na hranicích jsme v 7:00 a blahořečíme dědkovi, co nás ráno probudil. Poměrně hladce projíždíme bulharskou stranou. U Turků jde vše sice pomalu, ale jistě. Před námi je jen několik aut s německými a holandskými Turky. Kupujeme víza po 10 USD, chvíli nám nechtějí pustit synka, protože nemá svou fotku v našich pasech, ale vše se v dobré obrací. Během čekání konverzujeme se západoevropskými Turky a ubezpečujeme se, že rozhodnutí nejet přes Rumunsko bylo správné - holandští Turci stáli na rumunsko-bulharských hranicích 15 hodin a za čtyři auta zaplatili na poplatcích přes 700 DM!

Ve směnárně ještě měníme marky za turecké liry a v 8:45 vstupujeme do Turecka. Je to zvláštní, ale mám pocit, že jsme konečně zase v civilizovaném světě.

Hned za hranicemi začíná krásná tříproudá dálnice, sice placená, ale cesta konečně odsejpá. Rychlost je omezená na 130 km/hod, ale záhy zjišťujeme, že to není limitující faktor. Na odpočívadle svačíme, střídáme se v řízení a pokračujeme na Istanbul. Krajina je mírně zvlněná, ale vcelku jednotvárná, provoz je malý. Houstne až před Istanbulem, kde jsme po dvou hodinách jízdy od hranic.

Na okraji města cíleně zajíždíme k letišti, kde navštěvujeme informace. Podle získané mapy se probíjíme předměstskými uličkami až k campu Atakoy. Camp je pěkný, u moře, ve stínu četných stromů a cenově příznivý. Stavíme stan a coby zblblí středoevropané se odcházíme koupat do moře, když už u něj táboříme. Evidentně budíme rozruch, když kráčíme campem v plavkách, vybaveni ručníky, potápěčskými brýlemi a ploutvemi. Pláž posetá odpadky, plastovými lahvemi a s nesmírně špinavou vodou s příslušným pachovým doplňkem nás uvádí do reality. Tiše se plížíme zpět k našemu stanu kolem kanálového přivaděče ústícího přímo na pláži.

Jinak je camp velmi čistý, zaplněný zhruba z poloviny. Přátelíme se se sousedními Angličany a Holanďany. Po neúspěšné koupeli se rozhodujeme jít do města.. Chceme jet autobusem, potíž je s lístky, které nakonec kupujeme v recepci campu.

Autobus nás veze asi půl hoďky, omylem přejíždíme Zlatý roh a tak se vracíme pěšky přes most do historického centra. Zážitkem je už jen přechod frekventované mnohaproudé silnice - přechody pro chodce jsou zde neznámým pojmem. Jdeme víceméně bezcílně k nejbližší mešitě a zvykáme si na Turecko. Zdá se nám, že je všude špína a odpadky, k tomu kočky, silný provoz na ulicích, žádné přechody pro chodce, horko a žízeň. Na vyprahlých trávnících u Zlatého rohu se povalují lidé, pijí čaj z vlastních termosek nebo od pouličních prodavačů čaje - z našeho pohledu srandovně oblečených mužů s obrovskou konvicí čaje na zádech a se speciálním držákem na sklenice kolem pasu.

Sulejmanova mešita je na kopečku ve starém městě. Proplétáme se k ní úzkými páchnoucími uličkami s horami odpadků a vrahovitě vyhlížejícími občany. Dojmy středoevropana jsou hrozné. U mešity je to lepší, ale zase nám připadá, že na nás blbě koukají kvůli našim krátkým kalhotám. Tady jsme udělali cestovatelskou chybičku a porušili nepsaný zákon - ctít zvyklosti navštívené země!

Hledáme cestu k autobusu, který by nás odvezl zpět do campu, ale ulice nejsou označeny jmény a podle mapy se lze jen těžko orientovat. Nakonec se chytáme podle římského akvaduktu. Po delším čekání přijíždí autobus, nechce nás vzít bez lístků, ale nakonec to ukecáváme. Problém je v tom, že nejede trasou, kterou jsme do města přijeli, řidič nás však s několika dalšími spolubydlícími laskavě odváží k branám campu - je to Bosňák a se Slovany si rozumí.

Večer se hraje finále mistrovství Evropy ve fotbale Německo - Česko. U kiosku je nainstalovaná televize, právě se začíná, Honza ani nestačí povečeřet. Zápas je dramatický, místní fandí spíše Němcům a Honza se s nimi téměř dostává do konfliktu. Nakonec sice prohráváme 2:1 v prodloužení, ale cítíme se jako morální vítězové. Poté koukáme přes moře na měsíc v úplňku.

Pondělí, 1.7.

Dopoledne vyrážíme na autobus do města. Opět jsou problémy s lístky, protože ode dneška jsou o třetinu dražší a v recepci ještě nové nemají. Naštěstí přijíždí autobus s průvodčím - už jsme zjistili, že autobusy na lístky bez průvodčího jsou modrobílé, zatímco s průvodčím červené. Pro zmatení bezvěrců každé jezdí jinou trasou. Ve městě přesedáme na jedinou istanbulskou linku tramvaje. Pro úplnost - ještě tu mají metro, které však jezdí po povrchu.

Jedeme k hippodromu, tedy městskému hřišti z období byzantské říše, kde se pořádaly především vozatajské dostihy. Prý se sem vešlo až 100 000 diváků, nějak si to nedovedu představit. Na hippodromu si prohlížíme Theodosiův obelisk, dovezený na počátku letopočtu z egyptských Théb, a bronzový spirálovitý Hadí sloup, který byl zase součástí Appolónova chrámu v Delfách.

Míjíme v pondělí zavřenou mešitu Aja Sofia a po kratším hledání nacházíme vchod do největší istanbulské památky - sultánského paláce Topkapi. Vstupné není nejlevnější, ale je to včetně prohlídky harému - snad budou i hurdisky. Honza kupodivu neplatí nic. Vstup je hlídán ozbrojenými vojáky, asi vědí proč. Kontrole jsou podrobeny i naše batůžky.

Palác (resp. velmi rozlehlý areál s množstvím staveb, parků a zahrad) je nádherný, stálo by zato věnovat mu alespoň dva dny, ale copak to časový harmonogram dovoluje? Co se týče architektury, vnější i vnitřní, asi nejvíce se mi líbil harém, byť bez hurdisek. Úžasné jsou sbírky všeho, co bývalé sultány zaujalo, nádherné klenoty s obřími drahokamy za pancéřovými skly, historické zbraně, honosné královské obleky, přezdobený nábytek, nedá se to slovy popsat. Pozitivní je, že všechny exponáty jsou opatřeny popisem i v angličtině. Zvláštní kapitolou jsou náboženské relikvie - Prorokův vous a zub, kolem kterých byla těžká tlačenice pravověrných. K tomu se ve vitríně po celou dobu modlí islámský duchovní a jeho zpěvavé volání se nese celou expozicí. Příjemně mě překvapilo, že nikdo nic nenamítal proti filmování a fotografování. Neméně zajímavý je i komplex sultánových kuchyní, kde je vše obrovské - kotle, hrnce, pánve, z čehož lze vyvodit, pro kolik lidí se tady vařilo. Právě zde nás zastihla "závěrečná", což nás nepříjemně překvapuje - zjišťujeme, že jsme si nepřeřídili hodinky o hodinu napřed podle východoevropského času. Další cestovatelské pochybení!

Silně utrmácení se noříme do Velkého bazaru, údajně největší kryté tržnice na světě. Spleť šedesáti uliček s 4500 obchůdky a myriádami nabízeného zboží na ploše asi 3 km2 člověka zcela pohltí. Uličky jsou uspořádány podle druhu prodávaného zboží, k nejatraktivnějším patří uličky se zlatem a stříbrem, s orientálními koberci, koženými výrobky, či kovotepeckým zbožím. Jdeme bez jakékoli potřeby cokoliv koupit, ale atmosféra je tak sugestivní, že dá hodně práce odolat vlezlým prodavačům. Nakonec musíme prchnout, ale zážitek to byl silný, i když jsem si tam představoval větší ruch.

Na pokraji sil táhneme podél trasy tramvaje a snažíme se najít obchod s potravinami. Daří se až po dlouhém trmácení, nakupujeme chleba a dokonce i sedmičku červeného vína (tureckého!) a lístky na autobus, které samozřejmě neplatí v tom, do kterého lezeme. Nicméně jsme dopraveni do campu, kde končíme totálně zničení kopytama hore. Jen nezmar synek odchází s místními kluky hrát fotbal. Večer pak trávíme opět nad mořem při vynikajícím vínu.

Tento článek je součástí seriálu Tureckem po vlastní ose. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017