Vandrákovy australské velikonoce

Chtěl jsem se mrknout, kde jsem ještě nikdy nebyl, do kaňonu řeky Kowmung pod vodopády Morong. Tento kousek divočiny má příhodný název. Morong deep. V pátek ve tři ráno jsem pobídl našeho stařečka Landrovera, kterýmu bylo letos už 28 let, a zamířil přes hory a doly k brodu přes horní tok řeky Kowmung. Cesty strmé, ale udržované a tak bojovými vozidly sjízdné...

Co s pěti dny volna, když nejsou prachy na benál? Kdyby byly, tak bych se podíval na potlach, jak kamarádi a kamarádky stárnou. No ale, dívání na stařecké svrasklé xicht mám každodenně dost, když ráno čumím do zrcadla v koupelně, tak jsem se rozhod podívat se “za humna“ u nás v Blue Mountains. Chtěl jsem se mrknout, kde jsem ještě nikdy nebyl, do kaňonu řeky Kowmung pod vodopády Morong. Tento kousek divočiny má příhodný název. Morong deep.

V pátek ve tři ráno jsem pobídl našeho stařečka Landrovera, kterýmu bylo letos už 28 let, a zamířil přes hory a doly k brodu přes horní tok řeky Kowmung. Cesty strmé, ale udržované a tak bojovými vozidly sjízdné. Pro příkré svahy je nutno použít vozidlo vybavené redukční převodovkou. V normálním autě by tam možná jeden dojel, ale ven už asi ne. Kolem šesté ráno, kdy se začíná dnít, jsem byl v buši nad těmi hlubokými údolími a vše vůkol bylo bílé. Jinovatka zdobila krajinu, vzduch jako křen a na kalužích víc jak centimetrový led. Hlavou se mě začaly honit vzpomínky na několik vandrů divokým údolím řeky Kowmung. Vždy a všude bylo nutno brodit, jinudy to nešlo a brození ve vodě po prsa je spíš pravidlem než výjimkou. No jo, ale posledně jsem byl o deset let mladší.

Kolem osmé jsem byl ready, auto zamčené, krosnu na zádech a mlhavou představu divokého údolí před sebou. Už za deset minut se začalo údolí bránit. Na obou březích spadaly strmé skály až do vody. Jakási skalní vrata a voda hluboká, prudká a studená. Do plavání a nebo i potápění s krosnou se mě zrovna nechtělo a tak jsem se rozhodl, že skálu na mé straně řeky zkusím obejít. Svah strmý, že jeden lezl nahoru po čtyřech a navíc buš vůbec nekooperoval. Hustý porost a popadané stromy vytvářely situace, že si jeden připadal jak na opičí dráze. Skálu jsem obešel asi 150 metrů nad řekou, a za ní jsem se po stejně strmém svahu snažil dostat zpět dolů. Využíval jsem klokaní stezičky, které nejsou zrovna vhodné pro vandráka s krosnou. Po důkladném tělocviku se mě podařilo dostat zpět k vodě. Peřeje, tůně a okolní skály spadaly až do nich. Bylo mě jasné, že bez plavání to dál nepůjde. Do toho se mě však nechtělo, na skalách ve stínu byla ještě furt jinovatka, a tak pro tentokrát kaňon vyhrál a já jsem se obrátil stejnou cestou k ústupu. Za dvě hodiny jsem byl zpět u auta, vytáhl mapu a začal spřádat náhradní plán. Počasí nádherné, obloha jako vymetená a tak jsem se nakonec rozhodl zajet do jednoho ztraceného údolí, kouzelného jména. Thuglow Hole. Ano, je to díra, ale teče tam potok a jsou tam kol něj louky. Byl jsem tam po poledni a na sluníčku bylo báječně. Nijak jsem se už fyzicky neunavoval a dal si lehára. Nelenošil jsem však a učil se Španělštinu, kterou se hodlám domlouvat počátkem příštího roku v Patagónii, kam, pokud se toho dožiju, mám namířeno na delší vandr. Jakmile se však sluníčko schovalo za nejbližší kopec, tak náhle začišelo a hned to bylo na další tři vrstvy oblečení.

Protože jsem měl sebou maringotku, tak nebylo třeba stavět obydlí, jen zalézt dozadu do teplého spacáku a čas utrácet čtením. Zajímavou knížku od Nicka Danzingera, jak divoce vandroval v polovině osmdesátých let přes Turecko, válkou rozháraný a nebezpečný Irán a Afghánistán, a dále přes Pákistán do Číny a Tibetu. Obloha byla večer jako krabice vyložená černým sametem a na něm rozhozená přehršle diamantů. Nádhera pro oko i pro duši.

Druhý den ráno se louky a Landrover stříbřily nádhernou jinovatkou. Vevnitř v autě bylo kolem nuly a venku -6°C. Teploměr je permanentní výzbrojí našeho bojového vozidla. Na březích potoka byl led a tak ranní opláchnutí vandráka vskutku probralo. Taková změna v počasí, z 25°C, co byly u nás přes den a 16°C v noci, to je pro vandrákův geriatrické organismus jako cihló do hlavy. Po vydatné snídani na zahřátí jsem se vydal na procházku bušem do okolních svahů. V mrazivém avšak eukalyptovým olejem provoněném vzduchu to byl ten nejlepší aerobic. Rozhodně lepší než v nějaké zaprděné tělocvičně. Obloha azurová a jakmile se jednoho dotkly sluneční paprsky, tak to bylo hned na tílko a trenky. Cestou jsem zkontroloval místní wombatí noru a nevrlý obyvatel na mě dost rozčíleně vrčel. Nedivil jsem se mu. Asi zrovna usnul a nějaký pako ho budilo. Tak jsem se časem vyšplhal z 880 metrů do 1300 na okolní hřebeny po kterých jsem se asi 7 km prošel, než jsem se zase vrátil do nížin k mému pojízdnému obydlí. Odpoledne bylo ve znamení vyhřívání na sluníčku a studia Španělštiny, v bláhové představě, že se v lednu příštího roku do té Patagónie skutečně dostanu.

V sobotu večer začalo přituhovat a bylo nutno obléct co bylo po ruce. Kolem osmé večer sametová obloha jiskřila jako klenotnice a voda i čaj začínaly zamrzat.

V neděli ráno votevřu voko a před čumákem jsem měl tlustou jinovatku. Vnitřní stěny Landroveru byly stříbřité a při pohybu se jednomu do xichtu snášely krystalky ledu. Mrknu na teploměr a ten hlásí, že vnitřní teplotu máme -6°C. Venku to vypadalo jako v Antarktidě. Všude bílo, -12°C, a čaj i voda co jsem měl v autě na podlaze byly kusy ledu. Potok sice tekl, ale kol břehů byl asi na 30 cm zamrzlý a ranní opláchnutí zavánělo masochizmem. Když po vydatné snídani konečně dorazily sluneční paprsky, tak si jeden připadal jako když někdo zapne teplomet. Hned bylo příjemno a veseleji. Obloha opět bez mráčku a tak jsem nádoby s ledem nechal na sluníčku a zase se vydal jako včera, jen na jinou stranu. V buši bylo stále co pozorovat, zvlášť ptáky. Dokonce jsem u jednoho svahu vyplašil pěknou sovu, co neprozřetelně spala na zemi. Nevím, kdo byl víc vykulené, jestli ona a nebo já. Když jsem se zase kolem poledne vrátil, tak v nádobách byly ještě zbytky ledu. Na velikonoce to byly podmínky téměř arktické.

V pondělí se trochu oteplilo ale furt bylo hezky a procházky po okolí mě zavedly k okolním farmám a borovým lesům. Oboje je na hřebenech a jakési náhorní planině, mezi 1200 až 1300 metry nad mořem. Máme tu neobyčejně vlhký rok a tak pastviny se smaragdově zelenaly. Na svazích se spokojeně popásaly kravky a větší množství čerstvě ostříhaných ovcí. Asi jim byla v noci zima. Borové lesy překypovaly nebývalou úrodou hub. Dokonce i na cestě jich bylo nepočítaně. Klouzci a nebo másláci, ryzci praví a záplavy muchomůrek červených. Jen trpajzlíci k nim scházeli. Na houby tu jezdíme co jsme tady, ale takovou úrodu jsem ještě neviděl.

K večeru se začalo zatahovat a ještě víc se oteplilo. Příjemný večer a teplá noc. Příští ráno bylo jenom kolem nuly a slabá jinovatka. Obloha však zatažená a vršky kopců v mračnech. Rozhodl jsem se opustit pohostinné údolí a vyjet Lanďáčkem do borových lesů. Tam jsem sklidil krabici krásných mladých ryzců a vydal se na objížďku rozsáhlých lesů. Placama jsem projížděl mraky a dokonce i přeháňkami. Objevil jsem pár pěkných míst u potoků, kde by se dalo kempovat a v potocích snad i lovit pstruzi. Dle ústního podání by tu měli být. Kolem poledne se zvedl vítr a tak jsem se vydal k domovu.

Ještě jsem cestou dotankoval benál a doma umyl zapraseného Lanďáčka. Velikonoční vandr byl úspěch a dokonce jsme si pak i pár dnů pochutnávali na praženici z ryzců, šnyclách z ryzců a guláši z ryzců. Doufám, že příští Velikonoce budou aspoň tak pěkné jako ty právě minulé.

Tento článek byl také zveřejněn na serveru Australské stránky

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017