Vandrákovy australské velikonoce
Chtěl jsem se mrknout, kde jsem ještě nikdy nebyl, do kaňonu řeky Kowmung pod vodopády Morong. Tento kousek divočiny má příhodný název. Morong deep. V pátek ve tři ráno jsem pobídl našeho stařečka Landrovera, kterýmu bylo letos už 28 let, a zamířil přes hory a doly k brodu přes horní tok řeky Kowmung. Cesty strmé, ale udržované a tak bojovými vozidly sjízdné...
Co s pěti dny volna, když nejsou prachy na benál? Kdyby byly, tak bych se podíval na potlach, jak kamarádi a kamarádky stárnou. No ale, dívání na stařecké svrasklé xicht mám každodenně dost, když ráno čumím do zrcadla v koupelně, tak jsem se rozhod podívat se “za humna“ u nás v Blue Mountains. Chtěl jsem se mrknout, kde jsem ještě nikdy nebyl, do kaňonu řeky Kowmung pod vodopády Morong. Tento kousek divočiny má příhodný název. Morong deep.
V pátek ve tři ráno jsem pobídl našeho stařečka Landrovera, kterýmu bylo letos už 28 let, a zamířil přes hory a doly k brodu přes horní tok řeky Kowmung. Cesty strmé, ale udržované a tak bojovými vozidly sjízdné. Pro příkré svahy je nutno použít vozidlo vybavené redukční převodovkou. V normálním autě by tam možná jeden dojel, ale ven už asi ne. Kolem šesté ráno, kdy se začíná dnít, jsem byl v buši nad těmi hlubokými údolími a vše vůkol bylo bílé. Jinovatka zdobila krajinu, vzduch jako křen a na kalužích víc jak centimetrový led. Hlavou se mě začaly honit vzpomínky na několik vandrů divokým údolím řeky Kowmung. Vždy a všude bylo nutno brodit, jinudy to nešlo a brození ve vodě po prsa je spíš pravidlem než výjimkou. No jo, ale posledně jsem byl o deset let mladší.
Kolem osmé jsem byl ready, auto zamčené, krosnu na zádech a mlhavou představu divokého údolí před sebou. Už za deset minut se začalo údolí bránit. Na obou březích spadaly strmé skály až do vody. Jakási skalní vrata a voda hluboká, prudká a studená. Do plavání a nebo i potápění s krosnou se mě zrovna nechtělo a tak jsem se rozhodl, že skálu na mé straně řeky zkusím obejít. Svah strmý, že jeden lezl nahoru po čtyřech a navíc buš vůbec nekooperoval. Hustý porost a popadané stromy vytvářely situace, že si jeden připadal jak na opičí dráze. Skálu jsem obešel asi 150 metrů nad řekou, a za ní jsem se po stejně strmém svahu snažil dostat zpět dolů. Využíval jsem klokaní stezičky, které nejsou zrovna vhodné pro vandráka s krosnou. Po důkladném tělocviku se mě podařilo dostat zpět k vodě. Peřeje, tůně a okolní skály spadaly až do nich. Bylo mě jasné, že bez plavání to dál nepůjde. Do toho se mě však nechtělo, na skalách ve stínu byla ještě furt jinovatka, a tak pro tentokrát kaňon vyhrál a já jsem se obrátil stejnou cestou k ústupu. Za dvě hodiny jsem byl zpět u auta, vytáhl mapu a začal spřádat náhradní plán. Počasí nádherné, obloha jako vymetená a tak jsem se nakonec rozhodl zajet do jednoho ztraceného údolí, kouzelného jména. Thuglow Hole. Ano, je to díra, ale teče tam potok a jsou tam kol něj louky. Byl jsem tam po poledni a na sluníčku bylo báječně. Nijak jsem se už fyzicky neunavoval a dal si lehára. Nelenošil jsem však a učil se Španělštinu, kterou se hodlám domlouvat počátkem příštího roku v Patagónii, kam, pokud se toho dožiju, mám namířeno na delší vandr. Jakmile se však sluníčko schovalo za nejbližší kopec, tak náhle začišelo a hned to bylo na další tři vrstvy oblečení.
Protože jsem měl sebou maringotku, tak nebylo třeba stavět obydlí, jen zalézt dozadu do teplého spacáku a čas utrácet čtením. Zajímavou knížku od Nicka Danzingera, jak divoce vandroval v polovině osmdesátých let přes Turecko, válkou rozháraný a nebezpečný Irán a Afghánistán, a dále přes Pákistán do Číny a Tibetu. Obloha byla večer jako krabice vyložená černým sametem a na něm rozhozená přehršle diamantů. Nádhera pro oko i pro duši.
Druhý den ráno se louky a Landrover stříbřily nádhernou jinovatkou. Vevnitř v autě bylo kolem nuly a venku -6°C. Teploměr je permanentní výzbrojí našeho bojového vozidla. Na březích potoka byl led a tak ranní opláchnutí vandráka vskutku probralo. Taková změna v počasí, z 25°C, co byly u nás přes den a 16°C v noci, to je pro vandrákův geriatrické organismus jako cihló do hlavy. Po vydatné snídani na zahřátí jsem se vydal na procházku bušem do okolních svahů. V mrazivém avšak eukalyptovým olejem provoněném vzduchu to byl ten nejlepší aerobic. Rozhodně lepší než v nějaké zaprděné tělocvičně. Obloha azurová a jakmile se jednoho dotkly sluneční paprsky, tak to bylo hned na tílko a trenky. Cestou jsem zkontroloval místní wombatí noru a nevrlý obyvatel na mě dost rozčíleně vrčel. Nedivil jsem se mu. Asi zrovna usnul a nějaký pako ho budilo. Tak jsem se časem vyšplhal z 880 metrů do 1300 na okolní hřebeny po kterých jsem se asi 7 km prošel, než jsem se zase vrátil do nížin k mému pojízdnému obydlí. Odpoledne bylo ve znamení vyhřívání na sluníčku a studia Španělštiny, v bláhové představě, že se v lednu příštího roku do té Patagónie skutečně dostanu.
V sobotu večer začalo přituhovat a bylo nutno obléct co bylo po ruce. Kolem osmé večer sametová obloha jiskřila jako klenotnice a voda i čaj začínaly zamrzat.
V neděli ráno votevřu voko a před čumákem jsem měl tlustou jinovatku. Vnitřní stěny Landroveru byly stříbřité a při pohybu se jednomu do xichtu snášely krystalky ledu. Mrknu na teploměr a ten hlásí, že vnitřní teplotu máme -6°C. Venku to vypadalo jako v Antarktidě. Všude bílo, -12°C, a čaj i voda co jsem měl v autě na podlaze byly kusy ledu. Potok sice tekl, ale kol břehů byl asi na 30 cm zamrzlý a ranní opláchnutí zavánělo masochizmem. Když po vydatné snídani konečně dorazily sluneční paprsky, tak si jeden připadal jako když někdo zapne teplomet. Hned bylo příjemno a veseleji. Obloha opět bez mráčku a tak jsem nádoby s ledem nechal na sluníčku a zase se vydal jako včera, jen na jinou stranu. V buši bylo stále co pozorovat, zvlášť ptáky. Dokonce jsem u jednoho svahu vyplašil pěknou sovu, co neprozřetelně spala na zemi. Nevím, kdo byl víc vykulené, jestli ona a nebo já. Když jsem se zase kolem poledne vrátil, tak v nádobách byly ještě zbytky ledu. Na velikonoce to byly podmínky téměř arktické.
V pondělí se trochu oteplilo ale furt bylo hezky a procházky po okolí mě zavedly k okolním farmám a borovým lesům. Oboje je na hřebenech a jakési náhorní planině, mezi 1200 až 1300 metry nad mořem. Máme tu neobyčejně vlhký rok a tak pastviny se smaragdově zelenaly. Na svazích se spokojeně popásaly kravky a větší množství čerstvě ostříhaných ovcí. Asi jim byla v noci zima. Borové lesy překypovaly nebývalou úrodou hub. Dokonce i na cestě jich bylo nepočítaně. Klouzci a nebo másláci, ryzci praví a záplavy muchomůrek červených. Jen trpajzlíci k nim scházeli. Na houby tu jezdíme co jsme tady, ale takovou úrodu jsem ještě neviděl.
K večeru se začalo zatahovat a ještě víc se oteplilo. Příjemný večer a teplá noc. Příští ráno bylo jenom kolem nuly a slabá jinovatka. Obloha však zatažená a vršky kopců v mračnech. Rozhodl jsem se opustit pohostinné údolí a vyjet Lanďáčkem do borových lesů. Tam jsem sklidil krabici krásných mladých ryzců a vydal se na objížďku rozsáhlých lesů. Placama jsem projížděl mraky a dokonce i přeháňkami. Objevil jsem pár pěkných míst u potoků, kde by se dalo kempovat a v potocích snad i lovit pstruzi. Dle ústního podání by tu měli být. Kolem poledne se zvedl vítr a tak jsem se vydal k domovu.
Ještě jsem cestou dotankoval benál a doma umyl zapraseného Lanďáčka. Velikonoční vandr byl úspěch a dokonce jsme si pak i pár dnů pochutnávali na praženici z ryzců, šnyclách z ryzců a guláši z ryzců. Doufám, že příští Velikonoce budou aspoň tak pěkné jako ty právě minulé.
Tento článek byl také zveřejněn na serveru Australské stránky
20.07.2000 | George Švehla | kategorie: zápisky z cest | země: Austrálie | zobrazeno: 4295x
