Práce, práce...

Trochu jsme zjišťovali, jak to tu vypadá s pracovními příležitostmi, a jak se zdá, je tady v okolí práce docela dost, tedy hlavně při sklizni zeleniny a ovoce. Platí se něco kolem $11.- až $12.- na hodinu, pokud neděláte v úkole, to pak může hodit i víc. Práce za hotovku na dlaň se tu jak se zdá také občas najde, ale chvíli trvá, než to člověk vystopuje. Větší farmy chtějí zpravidla vidět daňové číslo a pracovní víza. Jak mi zkušení místní hobos radili, číslo se dá zfixlovat, jméno pozměnit, a víza neukazovat. Když to vyjde, je možné asi tak měsíc v klidu pracovat, než se člověk musí pohnout dál, neb prý asi 6 neděl trvá, než se firma od berňáku dozví, že zmíněné číslo a jméno neexistuje.

Delší dobu jsem se zas nedostal k doplňování rubriky „vanpacking“. Ironicky je to právě tím, že se toho tady zrovna nějak dost děje. Ze Sydney dorazil Francis s Nici, němci, kteří už přijeli zkoumat Austrálii potřetí. Koupili v Sydney zánovní „čtyřkolku“ Toyotu Landcruiser za $9000.-, ale samozřejmě bylo nutno některé věci upravt a opravit. Auto nemělo dvě baterie – věc pro kempování takřka nezbytnou, a přesto že prošlo v Sydney dvě technické, brzdové obložení bylo sjeté skoro až na kov. Zároveň jsme vybrousili několik rezavých flíčků, aby se nerozlézaly, a auto bylo možno snadno za rok s čistým svědomím bez nějaké znatelné ztráty prodat. Francis a Nici jsou zdravotní bratr a sestra, a momentálně mají roční pracovní víza – opět důkaz diskriminační politiky australských imigračních úřadů, - zkuste si o tyhle víza zažádat s českým pasem...

Minulý víkend se k nám v cs. klubu přidal cestovatel jménem Jirka, a jel se také podívat, jak moje základna vypadá. Strávil tu týden, během něhož mi nejen pomohl při opravě dalšího vanu, ale svou pomocí i mě motivoval na něm něco udělat. Se svou motivací mám nějak poslední dobou největší problémy. Do všeho se přihnali angličani, co ode mne koupili minulý van, že by si na něm udělali generálku motoru. Ne že by byla nutná, ale pojedou nějakých 20 000 km kolem půlky kontinentu, tak prý aby neutráceli moc za olej. Současně konečně našli čas na dokončení Sigmy co tu už dva měsíce mají odstavenou, aby jí mohli po technické prodat dvěma irkám, co sklízejí nedaleko na farmě zeleninu. Trochu jsme zjišťovali, jak to tu vypadá s pracovními příležitostmi, a jak se zdá, je tady v okolí práce docela dost, tedy hlavně při sklizni zeleniny a ovoce.

Platí se něco kolem $11.- až $12.- na hodinu, pokud neděláte v úkole, to pak může hodit i víc. Práce za hotovku na dlaň se tu jak se zdá také občas najde, ale chvíli trvá, než to člověk vystopuje. Větší farmy chtějí zpravidla vidět daňové číslo a pracovní víza. Jak mi zkušení místní hobos radili, číslo se dá zfixlovat, jméno pozměnit, a víza neukazovat. Když to vyjde, je možné asi tak měsíc v klidu pracovat, než se člověk musí pohnout dál, neb prý asi 6 neděl trvá, než se firma od berňáku dozví, že zmíněné číslo a jméno neexistuje.

Návštevníkům z Čech, Slovenska, a některých jiných okolních zemí, kteří neumí tak dobře lhát, ovšem nezbývá, než hledat práci „dlaňovku“ na černo, dávajíce tak australským úřadům do ruky argument, že tihle lidé tu pracují na černo, a prodlužují si několikrát víza, tak je lepší je sem moc nepouštět. Samozřejmě, jak to dělat jinak, když ambasáda nechce dávat víza na déle než tři měsíce, a pracovní už vůbec ne, to nám nějak nikdo neporadí. Jezdit jako turista do Austrálie na pouhé 3 měsíce, je podle mého skromného názoru, jen zhůvěřilým vyhazováním peněz, které si zdaleka ne každý může dovolit. Zdejší politici, při jejich platech (a logice), to ovšem těžko chápou.

Když se nás tu sešla (na momentální poměry) taková banda, bylo ovšem třeba podstatně rozšířit uživatelné prostory. Venkovní kuchyně má ještě daleko do dokončení, tak Nici vybudovala vedle ohniště alespoň provizorní stůl z cihel, co tu Štefan nedávno očistil. Vařilo se velkém nádobí, nad stůl jsem nainstaloval žárovku, jejíž baterie dobíjí přes den solární panel, takže se u stolu dají případně číst i noviny. Ne že by na to minulý týden měl někdo čas, srandy bylo kolem stolu až dost. Dokonce i sůva žabohubá, (frogmouth owl), podle Jirkova slovníku „Lelkoun soví“ co v těchto místech žije, to zvědavostí nevydržel/a, a přilítl/a si posedět na větvi nad stromem. Ani 60W relektor ho/jí nevyrušil, když jsem ho/jí fotil.

Na tenhle víkend se němci a Jirka rozjeli do Brisbáně, což by mi dalo dost času na dohnání mé zanedbané literární činnosti, kdyby mě angláni nevytáhli (poprvé za tu dobu co tu pobývám) do místní hospody. V pátek se tam trochu hraje, a tak jsem se konečně seznámil osobně s několika místními kráskami, i dalšími sousedy, které jinak potkávám, jen když se míjíme v autech. Zážitek to byl zábavný, a jak koukám, budu si muset pátky nějak rozdělit mezi čs. klub a zdejší hospodu. Mají zde i vlastní svoz a rozvoz flamendrů miniautobusem zdarma, aby nikdo nemusel porušovat pravidla silničního provozu, takže dostat se v noci těch 6km na můj pozemek nečiní problém. Úplná nádhera!!!

Tento článek je součástí seriálu Vanpacking. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017