Rady a porady

Po delší době se opět vracíme k seriálu Vanpacking, tentokráte podrobným shrnutím. Dozvíte se jaké auto, kde a jak koupit, jak je to s pojištěním, registrací a dalšími potřebnými úpravami interiéru!

Dá se říct, že většinu z těch víc jak deseti let co jsem zatím odbydlel v Austrálii, jsem žil a cestoval ve více či méně obytných vozidlech. Opravuju a vylepšuju si je sám, a když už na starém vozidle není co dělat, obyčejně ho s výdělkem prodám, a koupím jiné. Mám za to, že za leta takové činnosti jsem nasbíral a navymýšlel celou řadu fint, které každému potenciálnímu vanpackerovi mohou být velice užitečné. Na téhle stránce vám něco ze své studnice moudrosti, bez nároku na odměnu vyjevím. Dozvíte se tu něco o úpravách vozidel, o podmínkách k jejich registraci v různých státech, potřebném vybavení, atd.

Rady a porady

Jak jsem se už zmínil, různé "pojízdné ložnice" jsou mým domovem už několik let. Kamarád "Psanec Stenly" kdysi trefně zamudroval o kulturních rozdílech lidstva, když prohlásil: "Jó, takový Filipínky, co se narodily v proutěnej chatrči na stromě, pořád sní o tom, jak budou jednou bydlet v paláci, no a my, co jsme se narodili ve zděnejch domech s kachlíkovou koupelnou a ústředním topením, zas máme ty nejluznější představy o drnový chajdě na starym klajmu tam dole u řeky." Nějak podobně to funguje asi i v mém případě.

Už v rodné zemi pod jednostrannou vládou jsem vlastnil takový domeček na kolech, autobus Praga RND, který díky přebytkům lístků na naftu v kdejaké hospodě kam chodili řidiči, jezdil snad levněji než moped. Náš rodinný dům na Hanspaulce se zahradou, pak pro mě byl hlavně šikovným místem, kde si vyměnit motor, uložit autogen a náhradní díly.

Ale vám tu chci dnes sdělit něco o tom, jak si vybavit "vanpack", kde a jak ho koupit, registrovat a prodat, aby se vám co nejvíc vyplatil. Jo, a kde si případně vyměnit motor a uložit náhradní díly. Tak tedy:

Proč, co a jak ? ...

Má odpověď na první otazník je stručná - úspora činže. Za půl roku přespávání ve vlastním campervanu na pláži nebo jiném vhodném parkovišti dokáže ušetřená činže pokrýt celou jeho nákupní hodnotu. Pravda, je ovšem třeba tento obnos investovat hned na začátku, aby bylo v čem šetřit.

Jaké vozidlo pořídit, už je otázka obsažnější. Shledal jsem praktickým v každé zemi kupovat vozidlo, které je tam pokud možno to nejběžnější. Vrakoviště mají dost náhradních dílů, a i nové součástky bývají levné. V Austrálii je dost těžké najít van místní produkce, nicméně Toyoty jsou zde snad jedny z nejběžnějších, a snad i nejspolehlivějších vanů v cenové skupině a věku, pro vanpackery zajímavém. Osobně nedám dopustit na Hi-Ace Commuter, jehož jeden exemplář momentálně vlastním. Tyto Toyoty vyráběné mezi lety 1978 až 84 s motorem 18R se zdají mechanicky snad nezničitelné. Model Commuter pak je na zdejší poměry snad jedním z nejprostornějších vanů, co se tu najde. Spotřebou jsou také jedny z nejlepších. K tahání přívěsu se mi však osvědčily spíš silnější vozidla, jako Ford Tranzit, s klasickým šestiválcem, ale je pak nutno počítat se spotřebou tak o polovinu vyšší, i když se nic netáhne. Když jsem cestou prodával svoje pajduláky, na spotřebě mi tolik nezáleželo. Jestliže však se cesta hradí z peněz pracně našetřených, je rozdíl, jestli na vandru kolem kontinentu projedete $3500,- nebo $5300,- Pravý vanpacker stejně většinou nic netahá, čili hledal bych Toyotu.

Po Toyotách je snad druhé slušné vozidlo Nissan Urvan, jehož některé modely mají zvýšenou střechu a delší karoserii. Cenově vyjdou podobně jako Toyoty a vydrží snad skoro stejně. Nejlevněji je koupíte za něco mezi $300,- a $500,-, ale s opravami a registračními poplatky vás vyjde na něco kolem $1500,-. Za tyhle peníze se už občas dá pořídit i vozidlo zaregistrované. Člověk zas ovšem nikdy neví, co v něm je utajeno za hříchy. Máte-li na to čas a místo, není nad to, si auto před cestou rozebrat a opotřebené části vyměnit. V takovém případě samozřejmě nemá cenu kupovat nic, než to nejlevnější vozidlo. Pár lidí se na mé základně tímto způsobem vyučilo natolik, že je cestou nemůže naprosto žádná závada zaskočit. ;-)

Kromě zmíněných dvou značek je v Austrálii k dostání několik dalších, nejběžnější snad je Mazda, neboli Ford Econovan, které zrovna rád nemám, ale občas se dostanou neuvěřitelně lacino, možná prodejci vědí dobře proč. Po přihlášení a krátkém použití se na takovém vozidle však dá slušně vydělat. Vydělat se tu dá dobře i na VW busech, tady se jim říká "Kombi van", ale nedoporučuju s nimi dlouho jezdit. Ventilová sedla ve vzduchem chlazených hliníkových hlavách se ráda uvolňují, zvlášť když vám 80km/h připadá na dlouhých tratích trochu pomalá rychlost a snažíte se držet krok s ostatními vozidly.

Levně se koupí pak i celá řada menších vanů, jako Mitsubishi L300 (viz Nováci), Nissan vanette, atd., jenom je u nich trochu problém s instalací postele, která pak přesahuje do dveřního prostoru, pokud systém nevymyslíte nějak skládací. Osobně skládací systémy nemám moc rád, spát totiž často chodím, když jsem už znaven, a nic mě v tu chvíli neláká míň, než se zabývat rozkládáním a stlaním postele. Leckdy však takový malý van je ekonomickým východiskem z nouze do doby, než se vydělá na lepší.

Kde kupovat

Věřím, že i když na to třeba máte, nebudete se záměrně snažit koupit auto, na kterém zaručeně proděláte. Jsou místa, kde vozidla stojí víc než jinde, typické jsou třeba „Backpackers Car Markets" v některých hlavních městech. Jsou to však dobrá místa na prodej. V Sydney pokud vím tam chodí nakupovat čerství návštěvníci, kteří si nejsou jisti, jak to chodí v Austrálii s převodem vozu a s doklady. Market totiž slibuje, že dohlídne aby papíry byly v pořádku. Díky tomu se tam soukromě auta prodávají za ceny zhruba stejné, jako u obchodníků s ojetinami.

Obchodníci s ojetinami (car dealers) také nejsou mou první volbou na nákup, ale může se stát, že i tam najdete vozidlo za rozumnou cenu. Většinou to bývá tzv. "trade in", neboli vozidlo, které dealer dostal protiúčtem od zákazníka, který kupoval něco novějšího. Dealer za takový "trade in" moc nezaplatil, a někdy se snaží vozidlo hned prodat bez profitu či jakéhokoliv vylepšování, jen aby dostal své peníze co nejrychleji nazpátek.

Dražby prý jsou dobré místo na nákup, nicméně, já na ně nemám zrovna kliku. Většinou mě stojí jen spoustu času, a výsledek nic moc. Zatím nejlepší úspěchy mívám se zdejšími inzertními novinami, něco jako Annonce, v Sydney a Brisbane je "Trading Post", myslím, že vychází i v jiných městech, ale jinde jsou některé jiné, i úspěšnější. V Sydney je, jak se zdá, po levných vozidlech silná poptávka, asi si hodně lidí přivydělává jejich restaurováním. Noviny aby tam člověk koupil v šest ráno, a před osmou objel ty nejzajímavější inzerenty, neb po deváté už bývá to nejlepší pryč. Brisbane jak se zdá, je daleko línější město, a dobré levné vozidlo na zrestaurování tu najdete neprodané ještě za týden nebo dva.

Jak je to s registrací

Poplatky a podmínky pro registraci jsou v Austrálii jiné pro každý stát. Vědět co a jak, vám snadno může ušetřit pár set dolarů. Nejlevnější a nejsnadnější snad je Západní Austrálie, kde k registraci není potřeba žádná technická prohlídka, a poplatky za prodloužení můžete zaplatit poštou, když jste náhodou mimo stát. Jediným požadavkem pro registraci vozidla tam je nainstalovaný schválený imobilizer. Ty tam ale montuje kdejaká dílna poměrně levně, viděl jsem tam něco za $89,-. Místní vozidla ho už dnes budou většinou mít, takže instalace připadá v úvahu, jen když budete přihlašovat auto z jiného státu. I tak se asi instalace vyplatí, když vás registrace přijde možná víc jak o stovku levněji. V tomhle státě se vám vyplatí i zaplatit si "Third party property insurance", neboli pojištění proti škodě způsobené na cizím vozidle. Tohle totiž NENÍ v Austrálii povinné, nebo obsaženo v registraci, jak bývá zvykem v Evropě. Na východním pobřeží, jako cizinec za něj zaplatíte něco kolem $500,- extra, (pokud vás pojišťovna vůbec pojistí) ale ve W.A. nás přišlo na $120,-.

Druhým, zatím nejsnadnějším státem na registraci vozidla je S.A., neboli Jižní Austrálie. Roční poplatek je tam malinko vyšší, ale technická prohlídka se nevyžaduje, jen policejní inspekce čísla motoru a karoserie. Ze Sydney se nám často vyplatilo udělat si výlet do Berri, kde člověk zaregistroval auto s adresou na caravan park. Registrace tam byla o nějaké tři až čtyři stovky levnější, a podobně jako ve W.A. se dala příště zaplatit poštou. S placením poštou to u nich poslední dobou není tak snadné, čili je dobré plánovat tak, aby příští období vyšlo, když bude člověk někde nablízku. V S.A. si totiž můžete zaplatit registraci třeba jen na čtvrt, půl, třičtvrtě roku, nebo na celý rok. Další dva levnější státy jsou Queensland a Victoria. I když nevím o kolik se mohly po letech zvednout ceny ve Victorii, Queenslandská registrace přijde skoro na polovičku, co v N.S.W., t.j. kolem $400,- na rok, a můžete si zaplatit i jen na půl roku. Placení poštou tu nemají rádi, a nenechají vás registraci zaplatit dříve, než měsíc před vypršením, což je otrava, když se člověk chystá na delší výlet mimo stát. Ve Vic. i Qld. vyžadují technickou prohlídku, jestliže prodáváte vozidlo ještě registrované, nebo chcete-li neregistrované přihlásit. Jinak žádné periodické prohlídky už nenásledují, i když nevím, zda se ve Vic. něco nezměnilo. Prohlídku dělá skoro každá dílna a stojí necelých padesát dolarů. Tohle má jistou výhodu pro kupce, který si je ochoten leccos na autě opravit. Řada lidí, když se zbavují staršího vozidla, nemá náladu se ještě zatěžovat technickou prohlídkou, a raději auto prodají odhlášené. Cena je samozřejmě u takového vozidla značně nižší, než u registrovaného. Nevýhodou je, že není legálně možno s takovým vozidlem přejet na vlastní půdu, inspektorát sice za tímto účelem vystavuje denní povolení k jízdě, které ale dnes včetně pojistky stojí $60,-. Odtah do padesáti km vyjde skoro nastejno.

N.S.W. je na registraci a provozování vozidla státem nejnáročnějším. Roční poplatek je něco kolem $800.-, i když to myslím nedávno trochu snížili, není divu, museli se už sami stydět. Technické prohlídky jsou tam povinné každý rok, když chcete prodloužit registraci. Má to snad trochu výhodu v tom, že jsou tudíž vozidla malinko lépe udržovaná, a budete-li kupovat něco těsně před vypršením registrace, bude to jednak levné, (majiteli se nechce za ten křáp platit dalších osm set rego) a máte jistotu, že ještě před rokem prošlo technickou, čili na tom nebude snad tak zle. Nevíte ale, zda prodejcův strýc nedělá technické, a nedával mu to z protekce už pár let bez prohlížení. Technická nemá tady moc co dělat se stavem motoru, není tedy indikací toho, jak dlouho vám autíčko bude sloužit. Směrodatná indikace není ani počet km na tachometru, jednak tady auta často najedou půl milionu do prvního výbrusu, nebo výměny kroužků, a za druhé mám důvěrné informace o řadě fint, jak se kilometry na tachometru ojebávají navzdory registraci na dopravním inspektorátě.

Jak z uvedeného bystrým čtenářům a spanilým čtenářkám už jistě vyplývá, docela úsporná finta při nákupu vozidla (a také hodně využívaná cestovateli) je, sehnat v N.S.W., tedy v Sydney auto, kterému zbývají ještě dva týdny registrace, udělat si výlet do S.A., kde přespíte v nějakém caravan parku, s účtenkou odtud (jako důkaz adresy bydliště) pak přihlásíte autíčko v Berri, a za peníze ušetřené na registraci si uděláte ochutnávkovou tůru po vinařské oblasti Barossa Valey. Máte-li něco přes týden čas, vezmete to po pobřeží na Melbourne přes Great Ocean Road, a nazpátek podle času buď přes Sněžné Hory, nebo rovnou po Dálnici do Sydney.

Vnitřní úpravy.

Věřím, že většina lidí má nějakou představu o tom, co a jak by v takovém vozidle chtěli mít, a jak to uspořádat. Mohu tedy jen navrhnout, co jsem sám za leta pobytu ve vanech a autobusech shledal praktickým. Nejdůležitějším příslušenstvím, myslím, ve vanu jsou:

  • postel
  • chladicí zařízení na potraviny
  • vařič
  • druhá baterie

1. Postel sice mnohé tovární úpravy dělají všelijak skládací, aby ve vanu vzniklo dost místa na sezení pro několik osob, pravděpodobně za účelem hry v karty, nebo něčeho podobného. Sám to nepovažuji příliš za praktické, necestuju totiž proto, abych v národních parcích hrál karty a navíc tahle úprava nenechává moc místa pro skladovací prostor. Postel ve vanu stejně stěžípojme pohodlně víc jak dva lidi, čímž pádem málokdy víc lidí van obývá. Moc by mě nebavilo ani postel denně skládat a rozkládat, sedět se velice často dá venku, zůstáváte-li u pláže, nebo na odpočinkových místech, která obvykle jsou stolky a lavičkami vybavena. Jinde pak člověk použije vlastní skládací židličky, pokud nechce sedávat přímo na dece na zemi. Postel tudíž instaluju většinou napevno na dva úhelníky po stranách stěn v zadní části vanu, do takové výšky, abych se na ní pod střechou ještě mohl posadit. Pod postelí tak vznikne šikovný skladovací prostor, kam se vejde spousta věcí, o kterých člověk dřív neměl ani tušení, že by je mohl potřebovat. Do jedné půlky dosáhnete zadními dveřmi, a do přední půle se dostanete bočními. V nouzi se dá použít i na přespání. Před postelí pak v rozumném vanu ještě zbyde místo na skříňku s nádobím, plynovým vařičem, druhou baterií, zásuvkami a zdrojem na počítač, nabíječkami na kamery, a podobným příslušenstvím. Já v ní mám i vysouvací stolek, u kterého dva lidé mohou popíjet vsedě naproti sobě. Už jsme tam kolikrát ale chlastali i ve čtyřech ;-).

2. Na chlazení potravin se dá použít několik způsobů. Nejlevnější na pořízení je izolovaná krabice, které se v Austrálii říká "esky". Led se tu prodává v mnoha samoobsluhách, u každé benzínky, a v každé hospodě. Většina zdejších lidí led prostě nasype do esky a potraviny do něj uloží. U piva to má jistou výhodu, že je pořádně vychlazené, a vodu stejně v tom případě nikdo nepije. Jak jsem však zjistil, tento led se tu vyrábí z vody pitné a řádně filtrované, občas přímo pramenité, kterou normálně můžete koupit v plastikovém kanistru nechlazenou, a o něco dráž než led. (asi ten kanistr stojí víc než výroba ledu). Proto jsem si esky zorganizoval po svém. Desetilitrový kanistr od pitné vody se z jedné strany prořízne a led se sype dovnitř. Kanistr se uloží do esky, kterou pak docela slušně ochladí a když led taje, nerozmáčí mi papír na salámu, a neroznese mastnotu po všech stěnách, tak jako většině zdejších lidí. Navíc voda při tání ledu vzniklá, se tak nezasviní a dá se ještě za studena pít přímo, nebo i míchat s limoškami nepitelně sladkými, případně se sirupem. Led vám takhle vydrží skoro dvakrát déle, než když si s ním pitnou vodu chladíte, a roztátou z esky i s papírem od salámu vylejete ještě solidně studenou, protože tam už potřebujete nasypat nový led. Kvůli kanistru na led je ovšem potřeba esky patřičných rozměrů, okolo 50 litrů. Já za ní kdysi vyplázl asi $60.- ale když nebudete hloupí, můžete jí někde vyštrachat i za $35,- jako Nováci. Pokud jste na tom zrovna bídně finančně, řekněte si v zelenině o polyuretanovou krabici od broccoli, izolují výborně, jen holt se na nich nedá sedět a dlouho nevydrží. Někde za ně chtějí až dolar.

Esky a kupování ledu se vám však vyplatí jen do určité doby. Pytel ledu stojí kolem dvou dolarů, a víc jak dva dny málokdy vydrží. Chlazení vás tudíž přijde na něco kolem dolaru za den. Samozřejmě je v tom i filtrovaná pitná voda zdarma, která asi výdaje za chlazení vyváží, ale pokud nepotřebujete filtrovanou a nechcete každý druhý den shánět led, lednička by asi byla šikovnou variantou. Ve většině továrních úprav najdete ledničky zvané „3-way", čili trojcestná, jsou to ledničky absorpční, nahřívané buď 1.plynem, 2.elektrikou 12V, nebo 3.elektrikou 240V. Nedoporučuju dnes už o tomhle typu lednice vůbec uvažovat. Použijete-li proud z baterie, mají velikou spotřebu, a velice rychle jí „vycucnou". Plyn vás dnes přijde skoro stejně draho, jako led do esky, ovšem bez benefitu studené pitné vody. Kde je pak 240V elektrická síť, většinou je i nějaká lednice.

V posledních letech se objevily na trhu kompresorové kempovací ledničky, o něco dražší než třícestné, ale mnohem praktičtější. Dovedou i mrazit, a spotřebu proudu mají mnohem nižší. Pořizovací hodnota je něco kolem $700,- plus větší záložní baterie ($50,- navíc), případně solární panel za dvě až tři stovky. Dobře, dobře, je to skoro tisícovka, a aby se vám oproti ledu vrátila, museli byste s ní cestovat nějaké tři roky. Jenže když se vezme v úvahu, že tyhle lednice se tu jeté prodávají sotva o stovku levněji (když se jich už vůbec někdo chce zbavit), solární panely také stářím cenu skoro neztrácí, a baterka je dobrá i pro jiné účely, dá se říct, že pokud máte na tuhle počáteční investici, vyplatí se vám takováhle lednička už když jí chcete používat déle než půl roku.

3. Vařič snad je nejpohodlnější plynový, s bombou tak velkou, abyste jí mohli ubytovat. Čím větší bomba, tím levněji vás přijde plyn. Rozdíl je opravdu značný. Nicméně do vanu je devítikilovka přece jen trochu veliká, a tak i já starej škrt používám 4,5 kilovou. Oproti standartním továrním úpravám, však zrovna nedoporučuju vařič napevno zabudovávat do vozidla, počasí je tu většinou velice přívětivé, přístřešky časté, a tak kde se dá, vytáhnu vaření z auta ven. Ve vanu normálně člověk vaří tak v jednom případě z deseti.

4. Druhá baterie je jednou z věcí, o které se mi někdy nedaří cestovatele přesvědčit. Mám ale z vlastních i cizích zkušeností nezvratné důkazy o její prospěšnosti a důležitosti. Navíc, tahle věc zvyšuje hodnotu vozidla při prodeji nejméně o stovku, přitom instalace, tak jak jí dnes dělám já vás přijde zhruba na polovinu. Druhá baterie se samozřejmě připojuje tak, aby byla oddělena od hlavní (startovací) baterie vozidla když motor stojí a dobíjela se jen za jízdy. Napájí pak veškeré ostatní spotřebiče používané během kempování, jako zářivky, zdroj pro počítač, nabíjení telefonu, svítilen, rádia a případně i pohání ledničku. Je ovšem velice potřebná i v případě, když hlavní baterie nemá dost síly nastartovat. Tenhle případ dle zákonu schválnosti samozřejmě nastane většinou v patřičné vzdálenosti od civilizace. Dvě poměrně vybité baterie spojené do serie však dokážou motor nastartovat často líp než jedna dobrá nabitá. Samozřejmě jim to nedělá dobře, a může se tak spálit i nějaká elektronika pod palubní deskou, jenže stejně i pak to všechno přijde levněji, než volat servisní vůz s opravářem z nejbližší dílny 200 km vzdálené. Mám svědky na to, že sám jsem takhle ušetřil víc za odtahy, než mě kdy stála druhá baterie.

Je tu ovšem taky jedna drobná finta. Nechat si nainstalovat druhou baterii u elektrikáře přijde bratru na nějaké čtyři stovky, hlavně proto, že pro napájení druhé baterie zde odborníci používají obrovsky silné solenoidové relé nebo v lepším případě elektronické zařízení zvané „splitter". Vyzkoušel jsem kdysi obojí, s malým úspěchem. Solenoid žere většinou pomalu třetinu proudu, který by jinak dobíjel baterky, splitter jsem neshledal dostatečně spolehlivým a jeho službu úměrnou jeho ceně. Dlouhodobá praxe však prokázala, že místo všech těch komplikovaných zařízení, spolehlivě funguje obyčejné klaksonové relé, kterých se válí stovky na každém vrakovišti. Technické podrobnosti můžu sdělit na požádání. Každopádně není moudré vydávat se na delší cestu s baterií, která není velice nová. Koupíte-li místo té starší novou, vyplatí se vždycky tu starou nainstalovat jako záložní, zvlášť když tím zvýšíte hodnotu vozidla.

Tento článek je součástí seriálu Vanpacking. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Oldřich Bernard (2007-02-18 12:01:25 | 89.176.70.20)
Ahoj Stášo. Moc by mne zajímalo jesti Jsi dělal v Praze topenařinu a vlastnil TATRU K. Jestli Jsi to opravdu Ty ozvy se na mail dík Olda.
[2] Pavel (2007-02-18 12:07:01 | 138.130.252.168)
odpověď na komentář [1] autora: Oldřich Bernard:
Bohužel, za Stášu musím odpovědět já. Odpověď na váš dotaz je ano, Stáša dělal v praze topenařinu a vlastnil Pragovku. Bohužel Vám ale nenapíše, před pěti lety zemřel. Když tak mrkněte na jeho stránky na adrese http://vanpacking.dalky.cz/. Mejte se... P.
[5] marcela (2007-09-16 03:22:12 | 60.234.219.46)
Cestuji uz nekolik let po Evrope, NZ, Australie, etc... Musim se priznat, ze se za chovani Cechu uprimne stydim, zvlaste, kdyz nekdo hodi na net doporuceni o fixlovani danovych cisel a pozmeneni jmena. Abych pravdu rekla, tak se tem australskejm urednikum vubec nedivim, jak na ceskej pas reaguji!! S takovou to nikam nedotahnem a cim vic lidi bude pracovat na cerno a obchazet zakony, tim dele nam zadny viza neumoznej. Jen tak dal s ceskou povahou!!
[6] Lukáš Přikryl (2008-02-10 13:06:16 | 82.150.166.31)
Dobrý den. Chtěl bych se zeptat, jestli by jste mi mohli poradit ohledně přistěhování do australie. zajímala by mě cena letenek a rodiných domů(5+1) v oblasti Perthu. Děkuji

Diashow Aljaska 2017