Ze života hmyzu

... s komáry je tady potíž, dostanou se všude. I když dáš do oken sítě, ti malí jimi prolezou, a ti velcí si okno otevřou. Jediná fungující ochrana je pocákat se tím maglajsem co je odpuzuje, dnes je věda už tak daleko, že se vyrábějí i takové, co odpuzují jenom hmyz, nikoliv lidi.

Jak říká jeden zdejší kamarád, s komáry je tady potíž, dostanou se všude. I když dáš do oken sítě, ti malí jimi prolezou, a ti velcí si okno otevřou. Jediná fungující ochrana je pocákat se tím maglajsem co je odpuzuje, dnes je věda už tak daleko, že se vyrábějí i takové, co odpuzují jenom hmyz, nikoliv lidi.

Žádný příběh dnes vyprávět nebudu, jen jsem vám vyfotil několik příslušníků zdejší fauny. Malé komáry jsem vynechal, většího jsem pro srovnání položil na krabičku od sirek. Dokonce českých, a žádné miniaturní!!! Cikády tady většinou jen slyším, ale jedna mi zrovna spadla do sudu s vodou, tak to je ta, co je velká asi jako můj palec. Rambajs nadělaj, až z něj člověku třeští hlava. Kdo přišel na ten výraz – „zpěv cikád“??? Brrrrr!!!

Jinak po ránu, ještě před deštěm, jsme tu mívali dost pravidelně návštěvu u rybníka. Jak se praví v té básni, - „... tam ptáci, klokaně chodí pít, pod eukalyptový kmen, ...“. Možná to bylo tím, že Franta vstával dost často mnohem dříve než v devět jak jsem zvyklý, nebo teď po deštích je vody všude dost, ale nějak je po tom slejváku už u rybníka nevidím. Po prvním dešti, (co mi promáčel ten lapťák), jednou dopoledne sedím v obýváku, a slyším pořád něco tence kňourat.

Kňourání občas přecházelo až v jakési skuhrání a chrochtání, podle kterého by se dalo usuzovat na koalu, ale toho jsem nikdy předtím neslyšel tence kňourat. Spíš mi připadalo, že tam někde žízní umírá stará vrána. Když to nechtělo dát pokoj, nasadil jsem protisluneční čepici, vzal kameru, a šel situaci zkontrolovat. Samozřejmě kňourání přestalo, jen jsem se trochu přiblížil, ale věděl jsem zhruba kde to bylo, a držel jsem poměrně správný směr. Asi pět metrů přede mnou se najednou něco zamlelo, z trávy vylít mladej koaláč, a vyběhl na první strom.

Těch stromů už tam moc nezbývá, bylo to totiž už na pozemku sousedově, kterému sousedi z mojí druhé strany přezdívají „chopper“, protože za tu dobu co pozemek vlastní, už valnou většinu stromoví na něm vykácel. Opět teda docela dobrá příležitost si tohohle macka nafotit, když se nemá zrovna moc kde schovat. Navíc to byl mlaďas, už podle nešikovného způsobu lezení, a taky byl i sám dost zvědavý. Tak tady ho máte. Čtenářce, která se ptala, zda se dá takovýhle „medvídek“ chytit a pochovat jsem už odpověděl, ale zopakuji to tady i ostatním, koho by to mohlo zajímat. Tedy nic takového se naprosto nedoporučuje v zájmu uchování zdravé pokožky. Koaly mají totiž na pařátech docela nesympatické mohutné drápy. Navíc je mají dost šikovně rozložené na šplhání po stromech, mají totiž dva palce proti třem prstům. Když vás taková „pacinka“ náhodou uchopí za ruku, snadno drápy proniknou masem i kůží skrz naskrz. To ovšem v případě, že se k vám chce přátelsky přitulit, jak je možné dopadnout v případě, že by se koaláč chtěl bránit nemusím snad rozvádět. Vysvětlení obrázků na četných reklamních brožurách, kde turisté vesele chovají koalu v náručí je prosté. Turistické parky mají často nějakého toho dobře ochočeného macka s drápy zabroušenými do kulata, kterého si za bůra můžete před kamerou pochovat, a fotku vám pošlou, pokud nemaj Polaroid. S divokými macky ale žádné osobní styky raději nezkoušejte.

Jiná věc ovšem jsou třeba possumové, milá zvířátka, snadno se ochočí, žerou brzo z ruky, jenže šmejdí hlavně v noci, takže jejich fotky zatím žádné nemám. Zatím se mějte...

Tento článek je součástí seriálu Vanpacking. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Oregon