Vardzia - aneb jak se pije v Gruzii

Jedním z nejkrásnějších míst Gruzie je určitě jeskynní komplex Vardzia. Nachází se v pohoří Malý Kavkaz na jihu Gruzie, kousek od tureckých hranic. Na mapě to vypadá, že to je celkem významné městečko. Ve skutečnosti to není ani vesnice, spíš samota v horách, kde je jeden „hotel“ a několik obytných stavení. Za sovětských dob sem jezdilo asi turistů docela dost, poněvadž je tu k vidění i velikánský chátrající hotelový komplex ze starých časů. Po rozpadu SSSR sem moc turistů nezavítalo. Ale dnes je opět Vardzia často navštěvovaným místem. Jezdí sem turisté z Gruzie i ze zahraničí.

Moji hostitelé číslo 1 - policisté. Tamada byl ten chlapík v bílém triku. Okolní krajina s řekou Kura působí romanticky. Moji hostitelé číslo 2. Ve žlutém tričku vpředu seděl Bolivijec Ovidio. Zlatým hřebem programu bylo krájení melouna... Vardzia - ráno přišel úplně opuštěný hotelový bazének s termální vodou vyloženě vhod. Vardzia - skalní město. Vardzia - skalní město. Vardzia - ve skalním městě žijí dodnes mniši. Vardzia - ve skalním městě žijí dodnes mniši. Vardzia - skalní katedrála.

V této galerii je 28 obrázků. Zobraz celou galerii

Jeskynní komplex ve Vardzii byl vytesán do skal již ve 12. století. Bylo zde vše, co mohli obyvatelé potřebovat. Do několika set umělých jeskyní se mohlo v případě nebezpečí ukrýt až 50 000 lidí! Měli tu i katedrálu a spoustu dalších menších svatyní, fungoval zde proslavený klášter. Jednotlivé místnosti byly propojeny rozsáhlým systémem podzemních chodeb. Ve 13. století poškodilo celý komplex zemětřesení. V 16. století vtrhli do Vardzie Peršané a v těžkých bojích byli nakonec obyvatelé v jeskynní bitvě poraženi a komplex byl opuštěn.

Dodnes žije ve Vardzii několik mnichů, kteří v jeskyních bydlí. Většina komplexu je však otevřena turistům. Prohlídková trasa je skutečná prolézačka. Zvláště my, co jsme vyššího vzrůstu, musíme být velice opatrní – stropy jsou opravdu velice nízké. Místy jsou skalní stěny pod Vámi až děsivě strmé, naštěstí však všude dobře zajištěné zábradlím.

I okolí skalního města rozhodně stojí za vidění. Vardzia se nachází v nádherném kaňonu řeky Kury (Kura se nazývá též Mtkvari), která ve zdejších horách začíná svou pouť téměř celým Zakavkazskem, aby se nakonec vlila do Kaspického moře na území Ázerbájdžánu. Krajina v okolí řeky je jak vystřižená z Divokého západu. V okolí je řada pěkných míst, o kterých informují velmi přehledné informační tabule. Bohužel cesta k jednotlivým pamětihodnostem není vždy značena. Osobně jsem ještě navštívil Horní Vardziu, což je vlastně malý klášter a několik přilehlých stavení, ležící několik kilometrů od skalního města. Tento klášter je rovněž funkční, ženský a žije v něm několik jeptišek. Okolní krajina je taková venkovsky krásná a opuštěná, podél údolí, v němž je sem tam baráček, se nachází spoustu krásných skal.

Asi 20 kilometrů severně od Vardzii je vesnice Chertvisi s mohutnou krásnou zříceninou pevnosti. Pevnost je z desátého století, ale na jejím místě byla už dříve jiná pevnost „od nepaměti“ - byla zmiňována už ve starověku. Do zříceniny se neplatí žádný vstup a doporučuju ji navštívit. Bohužel sehnat dopravu z Chertvisi dál se ukázalo téměř nemožné, nakonec jsem ale stopnul auto. Řidič mě vysadil v nedalekém Achalkalaki, což je nejstrašnější díra jakou je možno si představit. „Město“ má sice asi 20 000 obyvatel, ale vypadá to tu příšerně zanedbaně. Nejodpudivější místo, v jaké jsem spal v celé Gruzii. Přespal jsem tu jednu noc v soukromí u lidí, u kterých mě řidič vysadil, a ráno odsud odjel maršrutkou do Jerevanu. To jsem tedy nečekal, že maršrutky jsou i mezinárodní! Ale jsou a jezdí jich z místního autobusáku vždy ráno hned několik. Většina obyvatel Achalkalaki jsou totiž Arméni, takže jezdí za příbuznými nebo za nákupy do Jerevanu dost často.

Že by sem ale zavítali cizinci, to se asi nestává moc často. Večer po příjezdu jsem vyrazil zevlovat po „bulvárech“ a v jednom krámku jsem prodavačovi řekl, že chci jedny rybičky v tomatě (on moc velký výběr zboží nebyl). Prodavač na mě civěl jak na zjevení, vůbec nechápal, že někdo až z „Československa“ zavítal do jeho krámku a mluví dokonce i rusky! A byl z toho tak konsternován, že mi dal ty rybičky darem…

Avšak zpět k Vardzii. Ve Vardzii jsem se setkal s projevy typické gruzínské pohostinnosti, o níž jsem si doma četl v denících jiných cestovatelů a už jsem se bál, že ji sám ani nezažiju. Hned jak jsem ve Vardzii vylezl z maršrutky před jediným místním „hotelem“, nějací chlapi na mě zamávali, abych si k nim přisedl. Tvářili se přitom asi tak, jako bych byl dlouho očekávaný kamarád, kterého léta neviděli a už se ho nemohou dočkat. Rozhlédl jsem se kolem, jestli nemávají na někoho jiného, ale nikdo jiný tam nebyl. Tož jsem si přisedl! Oni dva příjemní hostitelé byli policisté a ještě tam seděla dvě (jejich?) děvčata - jedna rovněž policistka - dokonce v policejním triku (člověk by nevěřil, jak krásná dívka může pracovat u gruzínské policie) - a jedna novinářka. Před nimi na stole byla hora jídla a pití - klobásky, sýr, cibule, chleba, zelenina, paštika…A také víno. Gruzínské víno je vyhlášené. Tohle ovšem jistě nebyl pozdní sběr, nýbrž nějaké místní čůčo, ale nedejte si! Zasedl jsem tedy k hostině, začal s policisty popíjet víno a pak už se to opravdu rozjelo. Nejsem rozhodně abstinent, ale ani alkoholik a zastávám názor, že pokud člověk pije jenom víno nebo pivo a nemíchá to s tvrdým alkoholem, nemůže se pořádně opít. To je v zásadě pravda, ale musí se pít normálně, a ne „po gruzínsku“.

V Gruzii je zvykem, že i když se někde sejde zcela neformální společnost a jí se a pije se, vždy někdo řídí zábavu u stolu. Ten někdo je tamada. Tamada dříve urovnával spory mezi rodinami, aby se rozumně dohodly a nevyvolávaly zbytečně krevní mstu. Byl to něco jako náčelník vesnice a řídil mimo jiné i jakoukoliv slavnost či sešlost u stolu. A tato pěkná stolní tradice zůstala zachována až do dnešních časů.

Náš tamada byl jeden z policistů, který sice vypadal mladší než ten druhý, ale tipnul bych si, že měl vyšší hodnost. Ten vždycky pronesl přípitek, ostatní počkali až domluvil a pak se teprve všichni napili. Náčelník mluvil většinou rusky, abych mu rozuměl i já coby host, ale v pokročilém stadiu družby začal drmolit i gruzínsky, z čehož jsem nepochopil ani ň. Pilo se víno z malých jednodeckových skleniček, ale na ex! Žádné mazlení se s vínem na jazyku jako někde ve Francii. Gruzínci pili to víno jako vodku. A pilo se hodně.

„Náčelníku, miluji ty Tvoje květnaté přípitky“, tak zní slavná věta z nádherného ruského filmu „Svéráz národního lovu“. Kdo jste tento film viděl, tak vězte, že je to sice sranda k popukání, ale vůbec ne přehnaná! Ovšem náš náčelník - tamada - pronášel přípitky na rozdíl od svého filmového kolegy opravdu velice dlouhé a květnaté. Jednou připil na Gruzii, pak na Českou republiku, na krásu gruzínských děvčat, na naše sny a především „za vstrječu“ - to že jsme se tady dnes tak krásně setkali, to byl v jeho pojetí téměř osudový okamžik.

Když jsme byli v nejlepším, vystoupil z další maršrutky mladý turista a rozhlížel se, kde že se to vlastně ocitl. Vypadal úplně jako já někdy před dvěmi hodinami. Policisté na něj rovněž mávli jako na starého dobrého známého, tak si také přisedl a zábava pokračovala v šesti lidech. Byl to Ovidio z Bolívie. Trochu netypický Bolivijec, s dlouhými blond vlasy, ale byl napůl Bolivijec a napůl Belgičan. Naši policisté (a hlavně jejich dámský doprovod) ale nakonec usoudili, že už jsou opilí úplně na mol (to už náčelník drmolil přípitky jen v gruzínštině), takže se s námi rozloučili, nechali tu mě a Ovidiovi zbytek jídla a vína, nasedli do policejního auta a odjeli. Ještě před odjezdem mě zapřísahali, že v jejich policejním rajónu se nemusím ničeho obávat, že na to dohlédnou.

V Gruzii, pokud s někým strávíte společně večer u stolu, Vás v podstatě berou téměř jako příbuzného. Sotva tedy naši noví příbuzní odjeli, mávla na mě a na Ovidia další skupinka Gruzínců sedící u vedlejšího stolu a celý kolotoč přípitků, jídla a pití se opakoval znovu. Z této druhé družby jsou už ale moje vzpomínky poněkud rozostřené, matně si jen pamatuji, že náčelník rozkrajoval velikánský meloun (k vínu poněkud netypická pochutina) a že jsem se pak dopotácel do hotelu a usnul tvrdým spánkem spravedlivých. Ještě když jsem usínal, slyšel jsem velký hluk a smích hned za stěnou pokoje, kde jsem spal…

Ráno, když jsem procitl, jsem se necítil úplně nejlépe… Zjistil jsem, že ona místnost, z které jsem včera zaslechl v polospánku hluk pokračujícího večírku, je bazén s krásně teplou termální vodou. Ve Vardzii je totiž několik termálních pramenů a jeden je přímo u hotelu, takže stačilo jen napíchnout rouru a druhý konec roury vést do hotelového bazénku. Rochnil jsem se tu úplně sám asi hodinu. Pak jsem vyrazil do skalního komplexu, který leží asi půl kilometru od hotelu. Potkal jsem tam parťáka ze včerejšího večírku Ovidia. Ten vstal podstatně dříve než já a už měl prohlídku za sebou a odjížděl pryč. To jsem ještě netušil, že o několik dní později ho potkám znovu v Jerevanu, kde spolu budeme mimo jiné popíjet v jedné velmi živé arménské restauraci…

Při prohlídce skalního města jsem se při pohybu nad sráznými stěnami necítil přece jenom ještě úplně jistě, ale nakonec jsem exkurzi ve zdraví přežil. Výlet do Vardzie se prostě po všech stránkách vydařil.

Vardzia – praktické informace

Orientační kurs v létě 2007: 1 Lari = cca 13 Kč

Doprava: maršrutka (hromadné taxi): Achalciche – Vardzia 5 Lari (2 hodiny jízdy, 70 kilometrů). Maršrutky jsou občas neuvěřitelně plné. V maršrutce je asi 15 sedadel, ale na zpáteční cestě nás jelo asi třicet! Poslední maršrutka z Vardzie jede asi v 15:00 a pak už žádná, zjistěte si odjezd včas!

maršrutka Vardzia - Chertvisi - 1,5 Lari (asi 20 kilometrů, cca 45 minut jízdy).

Ubytování: Ve Vardzii je v současnosti jen jeden „hotel“ – žádný luxus, v každé místnosti pár postelí. V rámci hotelu je ale bazén s vyhřívanou vodou přímo z termálního pramene. Cena na osobu a noc: 10 Lari. Hotel je asi 500 metrů od vstupu do skalního města.

V Achalkalaki bych tedy sám ubytování hledat nechtěl, žádný normální „hotel“ tu asi není. Mě však místní Armén, kterého jsem stopnul, dovezl přímo do „gostinice“, což bylo ve skutečnosti ubytování v soukromí. Cena přátelská - 5 Lari, ovšem bez teplé vody a sprchy.

Vstupné: Vardzia - skalní město: 5 Lari. Do zříceniny pevnosti v Chertvisi se vstupné neplatí, ale rozhodně stojí za zastávku.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Petr Weiner (2011-08-12 11:42:53 | 80.250.18.153)
taková drobnost - TAMADA rozhodně neznamená v gruzínštině NÁČELNÍK,nýbrž HOSTINA, pohoštění pro přátele....

Diashow Aljaska 2017