Veliko Tarnovo

Když mne lehce po obědě známí z Kazanlaku vyložili ve Velikom Tarnovu u chrámu sv. Bohorodičky a vydali se směr Varna, zůstal jsem opět sám. Jako obvykle nastal okamžik, kdy bylo třeba vyřešit důležité věci, které se při každém příjezdu do nového města opakují. Kde budu spát?

Veliko Tarnovo Veliko Tarnovo - moje paní domácí. Veliko Tarnovo - dřevěný most přes řeku Jantru. Veliko Tarnovo - pohled na Carevec od řeky Jantry. Veliko Tarnovo - vstupní brána na Carevec. Veliko Tarnovo - metropolitní chrám na Carevci. Veliko Tarnovo - procházka po hradbách Carevce. Veliko Tarnovo - uličky v Asenově čtvrti. Veliko Tarnovo. Veliko Tarnovo.

V této galerii je 15 obrázků. Zobraz celou galerii

Postupně jsem zavítal do několika Guest house, ale jejich cena vysoce převyšovala můj plánovaný rozpočet. Ptal jsem se kolemjdoucích, zda nevědí o nějakém ubytování, ale bylo to poprvé v Bulharsku, co jsem začínal mít obavy, kde dnes přespím. Nakonec jsem došel na náměstí, kde jsem se hlídačů na parkovišti zeptal na „kvartiri“. A úspěch se dostavil. Jeden z nich vzal okamžitě mobilní telefon a zavolal své kamarádce. Mezitím se mě ptali jako obvykle na český fotbal a asi do dvaceti minut přišla jedna starší paní, která si mne odvedla.

Po necelých 200 metrech jsme přišli ke staršímu činžovnímu domu, kde v prvním patře žije jakási Naděžda Petkov a u ní jsem zůstal. Je to asi 75 letá důchodkyně s tak milým úsměvem, že jsem ji vnímal jako svoji babičku. Zaplatil jsem za dvě noci (30 Leva) a zmínil jsem se jim, že mám v úmyslu navštívit Arbanasi, což je malé městečko s nádhernou albánskou architekturou nedaleko Veliko Tarnovo. Obě mne ale svorně ubezpečovaly, že tam v současné době probíhá rozsáhlá rekonstrukce a tak by moje návštěva byla zbytečná. Nakonec jsem se tedy rozhodl zůstat pouze jednu noc za 20 Leva a zítra ráno se vydat směr Varna a odtamtud do Balčiku, který leží na severním pobřeží Černého moře.

Paní, která mne vyzvedla na parkovišti si se mnou sedla u stolu a začala mi povídat o všech památkách ve Velikom Tarnovu. Pak se mnou ještě zašla na autobusové nádraží, kde mi pomohla vyhledat spojení do Varny. Pro jistotu jsem si koupil lístek již dnes, abych se zítra vyvaroval nepříjemnému zjištění, že jsou všechna místa obsazena a vyprodána. V mém cestovním plánu sice ještě bylo Ivanovo u Ruse, kde jsou nádherné skalní křesťanské chrámy, ale po pečlivém prostudování mapy a průvodce jsem zjistil, že na černomořském pobřeží mne čeká památek už tak dost a čas, který mi zbývá do návratu domů není až tak neomezený. Ivanovo jsem tedy vypustil a rozhodl se pro Balčik.

Na autobusovém nádraží jsem se s milou paní rozloučil a vydal se směrem do historické části města. Nejprve jsem navštívil metropolitní katedrálu sv. Bohorodičky, kde jsem se před několika hodinami rozloučil se salesiány. Byl nádherný a prostorný, takže se v něm dalo dýchat. Tady by mi asi množství kadidla, které se při liturgii používá nevadilo, protože jinak je to opravdu téměř neudýchatelné. Asi je to jen otázka zvyku, ale na to jsem já neměl dost času.

Od katedrály jsem se přesunul k památce s názvem Carevec. Je to ta nejvzácnější část Veliko Tarnova. Zde totiž bylo sídlo carů a metropolitů v období druhé bulharské říše (cca 1130-1280 n.l.). Sídlem první říše a prvního bulharského cara Simeona v 9. století n.l. byl Preslav. Centrem druhé říše, se tedy stalo Veliko Tarnovo.

Bulharsko bylo tehdy pod nadvládou Byzantské říše a dva bratři, hrdinní bojaři Asen a Petr zde vyhlásili proti ní revoluci a ustanovili Bulharskou říši. To se stalo v malém kostelíku sv. Dimitrije. Nutno dodat, že ačkoliv ne hned, přesto Byzancie odbojnou oblast znovu získala, než ji na dlouhá staletí převzali Turci.

Carevec je úžasný systém hradeb postavených na skále nad řekou Jantrou. Jsou zde zbytky malých kostelíků a domů po jejich obyvatelích. Pochopitelně zde najdeme i ruiny paláců carů a na samém vrcholku stojí chrám a palác , kde sídlil patriarcha a jeho kněží. Je zde i místo, tzv. „Lobna skala“, odkud byl schozen ze skály do hluboké propasti řeky Jantry patriarcha Joachim za údajné spiknutí.

V chrámu, do kterého jsem vstoupil, mi jakási kulturní pracovnice nabídla, že mi přiblíží historii místa i jeho vnitřní výzdobu. Když asi po pěti minutách skončila, řekla si o 7 Leva. Odpověděl jsem jí, že na začátku nic takového nezmínila, ona zase, že ano a že jsem se přeslechl. Chvíli jsme se dohadovali a nakonec se omluvila a vrátila se zpět do chrámu. Byljsem tím překvapen a vyveden z míry, už jsem byl připraven jí požadovaný obnos dát, ale jen díky její omluvě, jsem to neudělal. Je to taková malá past na turisty. Nejsem proti zaplacení řádného vstupného, nebo poplatku za průvodce, ale rozhodně se nenechám vydírat.

Po prohlídce Carevce, kde jsem si užil docela silné horko, jsem se vrátil zpět do údolí Jantry, kde je tzv. Asenova čtvrť. V době cara Asena to bylo takové podzámčí. Je zde několik krásných kostelíků a rovněž již zmiňovaný kostel sv. Dimitrije, kde došlo k vyhlášení druhé bulharské říše a povstání proti Byzancii. Nepřehlédnutelný je starý kamenný i dřevěný most. Obě stavby jsou cca ze 12. století. Dřevěný byl poněkud rozviklaný a procházka po něm vzbuzovala mírně adrenalinové pocity, když se kýval ze strany na stranu. Jeho podlaha z dřevěných klád byla rovněž pohyblivá.

Pak jsem se vrátil do historického centra Veliko Tarnova, kde je spousta uzounkých uliček s krásnými domky. Celé Tarnovo je postaveno v úbočí na skále a střecha jednoho domu je zároveň základem pro dům nad ním. Celé město působí jako terasovité políčko, kde místo rýže, či jiných plodin jsou vysázeny domečky jeden vedle druhého.

V uličkách žije mnoho umělců, kteří zde mají své dílny. Můžete tak nahlédnout pod ruce zlatotepců, malířům ikon a dalším. V jedné takové zapadlé uličce jsem narazil na chrám sv. Nikolaje, ve kterém se po osvobození Bulharska nad Turky sešel první parlament a vypracoval ústavu. Vešel jsem dovnitř a periferním viděním spatřil v koutě nějakou paní, ale byl jsem natolik zabrán do prohlídky, že jsem neřekl obvyklé „Dobar děň“. Což se mi okamžitě vrátilo v podobě výtky, že když je dnes svátek Uspenje svjatoj Bogorodici, tak bych mohl mít alespoň tolik slušnosti, že pozdravím. Ihned jsem se několikrát omluvil, ale to už paní nevzala vůbec na vědomí a odešla.

Je velký svátek a tak jsem se i já rozhodl, snad i za svoji malou neslušnost, zapálit jednu svíčku. Pak, v klidu a chládku posvátného prosotru jsem si na chvíli sedl a rozjímal. Potřeboval jsem alespoň na okamžik setřást ze sebe ruch ulic a dojmy památek, které mnou zmítaly a draly se na povrch jedna za druhou.

Když jsem se trochu uklidnil, sešel jsem na úplně nejspodnější ulici Veliko Tarnova, ze které už byly vidět jen skály pode mnou a nade mnou všechny stupně domů. Kolem osmé večer jsem se vrátil domů a docela unavený jsem se po osprchování pustil do naplánování další cesty. Již odpoledne jsem se rozhodl, že zítra pojedu do Balčiku, ale věděl jsem, že v sezóně není vůbec snadné tam sehnat jakékoliv ubytování. Ale jet jsem tam chtěl, protože nedaleko je Mys Kaliakra, který jsem chtěl navštívit. Je to jedno z míst, které se pojí k bulharské historii, je pusté, skalnaté a tím pro mne i vysoce přitažlivé. V okolí jsou prý rovněž opuštěné, maličké pláže, kde jsem si chtěl užít koupání a potápění v moři.

Druhý den jsem se probudil odpočatý a celý natěšený, že opět uvidím moře, které miluji. Autobus do Varny odjížděl v 10.30 a tak jsem si ještě v klidu zašel na ranní kávu a z rádia zaslechl jakousi reklamu na koncert Madony v Praze. Tak jsem si pomyslel, že je mi tu asi mnohem lépe, než na nějakém přeplněném stadionu.

Po kávě jsem si ještě trochu povídal s paní domácí, která mi řekla, že si takto musí přivydělat na pobyt v nemocnici, kde si připlácí 5 Leva na den. Pak už ale odcházím, protože se nemohu dočkat cesty dál. Na autobus čekaly skupiny Bulharů s objemnými taškami, patrně měly namířeno také do Varny, nebo do Burgasu, kde si chtěli užít dovolenou. Kdo může, ztratí se u moře alespoň na pár dní.

Projíždíme nádhernou krajinou plnou zvlněných kopečků, kukuřičných a slunečnicových lánů. Míjíme Targoviště, Šumen a konečně ve 14.30 přijíždíme do Varny. Trochu se obávám, zda autobus do Balčiku pojede z tohoto nádraží, nerad bych se přesouval někan na druhou stranu velkoměsta. Ale mám štěstí a v informační kanceláři mne ubezpečují, že jede odtud a dokonce již za půl hodiny. Je to směr Šabla.

Horko a dusno je zde skoro nesnesitelné, ale blízkost moře mne trochu uklidňuje. Za chvíli ho již uvidím a nechám se osvěžit příjemným vánkem. Nicméně zatím musím přežít oblaka smogu, která se linou z nastartovaných autobusů. Všichni spolučekající na autobus do Balčiku mají velké tašky a slunečníky. Konkurence v zápase o ubytování tedy rozhodně bude veliká. Mírné obavy mi trochu čechrají jinak klidné nervy, ale nezbývá než se odevzdat do rukou milostivého osudu. Jídla mám tak na jeden den, takže přinejhorším někde přežiju. Takovéto myšlenky hoteloví turisté asi nikdy nepoznají. Určitě nechtějí, mě by zase vadila přespřílišná jasnost co, kdy a kde. Moci si všechno zařídit sám a mírná nejistota mne prostě vzrušuje.

Do malého autobusu jsme se nakonec všichni vešli a rozjeli se směrem Balčik. S velkou nostalgií jsem vnímal letovisko Albena, kde jsme s rodiči před desítkami let trávili dovolenou. Jak jen se od té doby změnilo. Samé výstavní hotely. My tehdy bydleli ve velkém stanu v kempu a bylo nám docela dobře.

Když jsme přijeli do Balčiku, vystoupil jsem z autobusu a ani jsem si nestačil začít dělat obavy co bude dál, protože mne chytla za ruku starší důchodkyně s nabídkou ubytování za 20 Leva. Vítězství!!! Cena dobrá a ubytování nedaleko centra i moře a navíc s krásným výhledem na celý Balčik a samostatným balkonem. Koupelna je standardní, žádná vana, pouze vykachličkovaná místnost se sprchou. Platím za 4 noci, protože odkud budu dělat několik celodenních výletů. Chci se podívat do Varny, na Mys Kaliakra a dál se uvidí.

Po sprše se vydávám na první průzkum města. Kupuji nějakou zeleninu a ovoce a vstupuji do chrámu. Je plný světla na rozdíl od jiných pravoslavných kostelů, které jsou spíše tmavé a blikotají v nich pouze svíčky. Působí to velmi optimisticky. Místní kněz mi vychází v ústrety a dáváme se do řeči. Dovídám se, že liturgie je pouze v neděli, což mne mrzí, protože v ten den budu buď od rána na výletě, nebo na cestě do Sozopolu.

Před kostelem jsem narazil na známé z Plovdivu. Oni jeli přímo do Varny a pár dní věnovali poznávání okolních měst jako je Sozopol, Nesebar, Balčik. Zítra se chystají do Veliko Tarnova a pak do rumunského Banátu. Potvrdili mi moje podezření, že bydlet v Nesebaru není až tak příjemné, je to velmi rušné místo, kam je dobré se jet pouze podívat, ale nebydlet tam. Mnohem klidnější je Sozopol. A nejen tím, těším se, jak brzy po ránu budu pozorovat místní rybáře vyjíždějící na moře na každodenní cestu za úlovkem.

Pak jsme se rozloučili a já pokračoval směrem dolů k moři. Nedočkavě jsem proběhl pár posledních metrů a stanul před kalnou, znečištěnou vodou. No, co by také člověk očekával uprostřed města. Však jen kousek za ním jsou nádherné a čisté pláže s vodou průzračnou a krásně modrou. Pravdou ale je, že Chorvatsko má díky kamenitému dnu moře čistší.

Po několika kopečcích zmrzliny jsem se vrátil zpět domů a z pohodlí balkonu pozoroval čilý ruch pode mnou. V dálce blikala světla lodí na moři a maják, který jim odpovídal. Nad městem se rozhostili ticho a osvěžující chlad, který mne nakonec zahnal do pokoje a brzy jsem usnul. Myslím, že tady se mi bude líbit. Vnitrozemí je krásné, ale moře je moře.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-veliko-tarnovo.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-veliko-tarnovo.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Bulharské dobrodružství. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017