Velká antarktická plavba III. – Antarktida

Ostrov Jižní Georgie se řadí k Antarktidě a jsou tu k vidění tučňáci, tuleni i ledovce, ale přece jenom, ta pravá Antarktida leží ještě o dost dále na jih. Z Jižní Georgie jsme tedy po čtyřech krásně strávených dnech vypluli na jihozápad, do Antarktidy!

tučňáci na ledovci ledovec ledovec busta kapitána Villalona na Elephant Islandu tučňák uzdičkový (Pygoscelis antarctica) vylodění na Elephant Islandu ledovec u Elephant Islandu kosatka dravá (Orcinus orca) pohled ze sopečného Penguin Islandu směrem ke King George Islandu Penguin Island - vrcholový kráter

V této galerii je 23 obrázků. Zobraz celou galerii

Jižní Shetlandy (South Shetland Islands) a Jižní Orkneje (South Orkney Islands)

Naším dalším cílem bylo souostroví Jižní Shetlandy. Jsou to sice také ostrovy, ale na rozdíl od Jižní Georgie a Jižních Sandwichových ostrovů se nacházejí velmi blízko pevniny. Od Antarktického poloostrova jsou odděleny úžinou Bransfield Strait. Skládají se z 11 velkých a několika menších ostrovů o celkové rozloze 3687 km2. Celé ostrovní pásmo je dlouhé přibližně 450 kilometrů. 80–90% jejich plochy pokrývají ledovce. Jižní Shetlandy leží již na jih od 60. rovnoběžky (zhruba mezi 61° a 63.5°S) a tudíž se na ně vztahuje platnost Antarktické smlouvy. Ostrovy tedy nepatří žádnému státu. Nejvyšším bodem souostroví je Mount Irving (2,300 m.n.m.) na ostrově Clarence Island. Největším ostrovem Jižních Shetland je King George Island, který má rozlohu 1150 km2 (jiný údaj – 1384 km2). Na ostrovech je mnoho vědeckých stanic. Na ostrově Nelson leží soukromá polární stanice Čecha Jaroslava Pavlíčka, která se jmenuje ECO Nelson (či ECO-Base Station). Pavlíčkův výzkum je zaměřen na reakce člověka v extrémních podmínkách. Tato stanice není u nás často zmiňována, ve světě je však poměrně známá. Najdete ji na některých zahraničních mapách a zmiňuje se o ní například i průvodce „Antarctica“ od Lonely Planet.

Dále na severovýchod od Antarktického poloostrova se pak nachází souostroví Jižní Orkneje (South Orkney Islands), které jsme s naší lodí minuli. Jižní Orkneje leží těsně na jih od 60. rovnoběžky, a vztahuje se tak na ně rovněž platnost Antarktické smlouvy. Největším ostrovem souostroví je Coronation Island, který má rozlohu 450 km2. Na tomto ostrově leží i nejvyšší hora souostroví, která měří 2193 m.n.m.

Antarktický poloostrov (Antarctic Peninsula)

Antarktický poloostrov je největším a jediným výrazným poloostrovem nejstudenějšího kontinentu. Má rozlohu asi 300000 km2 (11. největší poloostrov světa), je dlouhý asi 1300 kilometrů a na jihu je asi 200 kilometrů široký. Antarktický poloostrov vybíhá ze Západní Antarktidy směrem k Jižní Americe a jeho špička (konkrétně místo zvané Prime Head) je zároveň nejsevernějším bodem samotného kontinentu (bez ostrovů), který má souřadnici 63°13‘S. Pata poloostrova pak leží u 75. rovnoběžky a poloostrovem prochází jižní polární kruh (anglicky Antarctic Circle). Většina poloostrova je pokryta ledovcem.

Z východní strany omývá Antarktidu Weddellovo moře, které má rozlohu 2910000 km2 a je největším jednotlivým mořem Antarktidy a údajně i nejčistším mořem světa, neboť v hloubce 80 metrů se jeho čistota blíží čistotě destilované vody. Ze západu pak patu Antarktického poloostrova omývá Bellinghausenovo moře. Samotný poloostrov je ve své severní části velice úzký, avšak na mapách vypadá zdánlivě mnohem širší. Z východní strany je totiž poloostrov lemován Larsenovým šelfovým ledovcem (Larsen Ice Shelf). Na jihozápadě Antarktického poloostrova pak odděluje průliv krále Jiřího VI. (George VI. Sound) samotnou pevninu od ostrova Alexandra I. (Alexander Island, největší ostrov Antarktidy, rozloha 43200 km2). I tento průliv je ovšem vyplněn šelfovým ledovcem. Na severozápadě pak odděluje Antarktický poloostrov od souostroví Jižní Shetlandy (South Shetland Islands) Bransfieldův průliv (Bransfield Strait).

Na samotném severu se z východní strany přimyká ke špičce Antarktického poloostrova ostrov Jamese Rosse (James Ross Island), na kterém stojí jediná oficiální česká antarktická stanice (oficiálně otevřena 20. února 2006), která nese jméno Johanna Gregora Mendela. Ostrov Jamese Rosse je oddělen od pevniny asi 15 kilometrů širokým průlivem Prince Gustava (Prince Gustave Channel). Antarktický poloostrov je velice hornatý, nejvyšší hory měří kolem 2800 m.n.m.

Krill – nejdůležitější živočich Antarktidy

Antarktida je mimořádně chudým kontinentem, co se týče ryze pozemní flóry a fauny. Z rostlin zde převažují nižší rostliny, jako jsou různé druhy mechů, lišejníků, játrovek, hub a řas. Z vyšších rostlin se přímo na kontinentě vyskytují pouze dva druhy, rostoucí na Antarktickém poloostrově – Deschampsia antarctica z čeledi trav (Gramineae) a Colobanthus crassifolius var. Brevifolius z čeledi silenkovitých rostlin (Apiaceae).

V Antarktidě se nevyskytují žádné sladkovodní ryby, obojživelníci, plazi ani suchozemští savci. Největším živočichem, který žije výhradně na antarktické pevnině, je drobný nelétavý hmyz Belgica antarctica, který dorůstá maximálně 12 mm délky. Dále na kontinentě (nebavíme se teď o antarktických ostrovech) hnízdí pouhé tři druhy ptáků schopných letu. I ti si ovšem potravu obstarávají na moři.

Moře kolem Antarktidy je ovšem plné života. V moři žijí spousty ryb, velryb, sépií, či kosatek a prohání se zde několik druhů tučňáků a tuleňů, kteří sice vylézají na pevninu, avšak potravinově jsou zcela závislí na darech moře. Počet druhů žijících v antarktických vodách není nijak závratný, zato se zde vyskytují obrovské stavy jedinců téhož druhu. Tento přírodní zákon platí obecně – poblíž rovníku (korálové moře, tropický deštný prales) je obrovské množství druhů, avšak každý druh je zastoupen relativně málo jedinci. V korálových mořích, například, je obrovská biodiverzita. Je zde veliké množství druhů ryb, avšak, obrazně řečeno, skoro každá rybka je jiná. V polárních mořích a mořích mírného pásu je naopak druhů ryb velmi málo, zato se zde vyskytují v neuvěřitelně obrovských hejnech.

Nejdůležitějším živočichem Antarktidy je však bezesporu mořský planton – krill. Krill je obecný název pro drobné mořské korýše z rodu krunýřovek (Euphasia), z nichž nejdůležitější a největší je druh Euphasia superba, který dorůstá maximální délky 6 centimetrů. Tito drobní korýši se živí fytoplanktonem a zooplanktonem a svým vzhledem připomínají krevety. Jejich význam spočívá především v tom, že jsou důležitým zdrojem potravy pro téměř všechny větší mořské živočichy.

Krill je hlavní potravou kosticovitých druhů velryb, živí se jím ale i tuleni, tučňáci, albatrosové, některé ryby či sépie. Zkrátka téměř všechno, co žije v moři okolo Antarktidy, žere krill a pokud to náhodou krill nežere (kosatka, vorvaň, některé druhy tuleňů a ryb), pak se to živí jinými živočichy, pro které je krill hlavním zdrojem jejich potravy. Krill je tedy daleko nejdůležitější složkou celého mořského ekosystému Antarktidy, protože bez krillu by byl život ve zdejších studených vodách mnohem chudší. Tělo těchto drobných korýšů je těžší než voda, a proto musí tito ráčci (podobně jako třeba žraloci) neustále plavat, aby neklesli ke dnu. Kolem Antarktidy je krillu neuvěřitelné množství. Krill vytváří obrovská hejna, která mohou pokrýt plochu až 450 km2 (zhruba rozloha Prahy) a celková hmotnost jedinců v takovém hejnu dosahuje až dvou milionů tun. Když pak do takového hejna vpluje velryba, stačí jen otevřít ústa a hostina může začít.

Ledovcové kry

Antarktida je především zemí věčného ledu. Téměř celý kontinent je pokrytý Antarktickým ledovcovým štítem, v mělkých šelfových mořích se pak vyskytují šelfové ledovce. Kromě toho samozřejmě velká část moře okolo Antarktidy zamrzá buď celoročně, nebo sezónně. Když tento led na jaře či v létě začne tát, tvoří se velké ploché kry. Jejich hlavní vlastností je to, že jsou tvořeny slanou vodou, neboť vznikly prostým zmrznutím mořské vody. Pravda, led z těchto ker je asi 10× méně slaný, než mořská voda (sůl se během mrznutí z ledu z velké části vysráží) a pokud necháte tento led roztát, můžete tuto slabě slanou vodu pít. To bylo například velké štěstí pro členy slavné Shackletonovy expedice, která na těchto krách strávila několik měsíců – měli o zásoby pitné vody postaráno, stačilo nasekat dostatek ledu.

Avšak termín iceberg označuje ledové kry zcela jiného původu. Icebergy vznikají odloučením od kontinentálního či šelfového ledovce a jsou tvořeny ledovcovým ledem. Ten je jednak sladký, a pak má také jinou zrnitost a barvu než led mořského původu. Ledovec vzniká ze sněhu. Pokud sníh nestačí přes léto roztát ho a hromadí se velké vrstvy, vzniká firn a z firnu led. Obecně je potřeba ke vzniku ledovce celoročně nízká teplota a velký tlak, vrstva sněhu musí být tedy mocná řádově desítky metrů. Tlak těchto obrovských mas sněhu pak způsobí, že podíl vzduchu ve spodní vrstvě postupně klesá, sníh a firn se sesedá a jeho diagenezí (zpevněním) vzniká ledovcový led, který je zrnitý a má výrazně namodralou barvu, která zvláště vynikne za jasného slunečného dne.

Icebergy jsou tedy vlastně jakýmisi ledovými ostrovy, tvořené ledovcovým ledem. Mohou dorůstat vskutku obrovských rozměrů a může trvat celé měsíce, než roztají. Jako „velmi velké icebergy“ se označují ty, které mají na délku alespoň 200 metrů. Ty jsou potom obvykle vyšší než 75 metrů. To však není nic ve srovnání s rekordním kouskem, který se oddělil v roce 1955 od Rossova pobřežního ledovce v Antarktidě. Rozměry tohoto icebergu byly zhruba 335×97 kilometrů (208×60 mil) a rozloha byla kolem 31000 km2 (12000 čtverečních mil), což odpovídá zhruba rozloze Belgie. Není tedy divu, že v minulosti byly často tyto obrovské kusy ledu do námořních map mylně zakresleny jako ostrovy. Plovoucí ledovcové kry, icebergy, se oddělují zejména od pobřeží Antarktidy a Grónska. Jsou (na rozdíl od mořského ledu) extrémně nebezpečné pro námořní dopravu, a to především proto, že nad hladinu obvykle vyčnívá jen jedna osmina ledovce, zatímco zbytek je skryt pod hladinou. Jeden z icebergů byl i příčinou katastrofy Titaniku 15.dubna 1912. Při této katastrofě zahynulo 1517 osob.

Lodní deník

10.den – pátek 8.1.2010 – Plujeme na otevřeném moři. Je zataženo, obloha i moře venku jsou šedivé. Konečně jsem se pořádně vyspal, vstával jsem v 8:00. Přes den hlavně pracuji na počítači a koukám na filmy. V 11:00 byla přednáška o ledovcích, ale opět jsem nevydržel až do konce, neboť geomorfolog Luke ze sebe sypal hlavně školské definice. Přednášející (s významnou výjimkou Poláka Mikolaje!) nedokáží přednášky oživit, je to nuda. Doufám, že můj výklad ve škole nepůsobí stejně fádně… V poledne nám posádka nadšeně hlásila, že na moři jsou velryby, viděli jsme však jen v obrovské dálce několikrát vystříknout vodu, samotná velrybí těla jsme ani nespatřili.

Hlavní mojí „činností“ na lodi je to, že zvolna, ale jistě tloustnu. Loni touhle dobou jsem začal trénovat na maraton a hubnul jsem. Ještě na počátku mé Cesty, když jsem putoval Amazonií, Guayanami a severní Brazílií, jsem byl relativně štíhlý, ale někde v Rio de Janeiru (první návštěva restaurace typu „sežer co můžeš“) se to zlomilo a začal jsem se cpát. V Brazílii a Argentině se snad ani zhubnout nedá, je tu moc a moc dobrého jídla a vrchol je teď na lodi. Snídaně formou bufetu, to se vždycky naperu. Do oběda ani nestačím vytrávit, mezi obědem a večeří je pak ještě „odpolední čaj“, doplněný zákusky či jednohubkami apod. Můj žaludek je zkrátka téměř neustále naplněn a tento stav trvá celou plavbu. Rozhodně si tedy nestěžuji, ale kde ta kila zase shodím, to jsem moc zvědav.

Odpoledne jsem víceméně strávil relaxací a u počítače. Večer se opět objevily velryby a tentokrát jsme je doopravdy zahlédli. Byly ale vidět jenom hřbety a už bylo trochu šero, tak jsem to ani nefotil.Večer jsme shlédli další díl seriálu BBC o oceánech.

11.den – sobota 9.1.2010 – Plujeme na otevřeném moři. Dnes jsem na Cestě přesně půl roku! Dnešní jinak vcelku nudnou plavbu nám zpestřily první pořádné icebergy. Ráno a v poledne jsme je jen zahlédli z velké dálky, ale odpoledne se jich objevilo víc, byly větší a proplouvali jsme blíže. Na jednom z nich byl početná kolonie tučňáků, a tak kapitán na chvíli uhnul z přímého směru a obkroužil tento ledový ostrov kolem dokola, abychom si ho mohli vyfotit. Led byl krásně modrý.

Někdy kolem 19:00 jsme pak překročili 60. rovnoběžku, čímž jsme se po právní stránce definitivně ocitli v Antarktidě (tato rovnoběžka tvoří hranici Antarktidy ve smyslu Antarktické smlouvy). Večer jsme opět koukali na seriál BBC o oceánech. Náš tým je velice málo sdílný, co se týče našich plánů v Antarktidě a nechce nám skoro nic dopředu říct. Evidentně závisí náš další program hlavně na počasí a zřejmě se bojí něco slibovat, kdyby to pak nevyšlo. Tak uvidíme, co v té Antarktidě uvidíme.

12.den – neděle 10.1.2010 – Jižní Shetlandy – Elephant Island. První vylodění v Antarktidě! Ráno je budíček po šesté, následuje mikrosnídaně a v sedm nasedáme na Zodiaky. Kotvíme u ostrova Elephant Island, což je jeden ze dvou nejsevernějších ostrovů Jižních Shetland (tím druhým je Clarence Island, který leží na východ od Elephant Islandu). Ostrov dostal název podle místních tuleňů (Elephant Seals) a je známý především díky Shackletonově výpravě. Ostrov se stal dočasným útočištěm 28 mužů, kteří sem přijeli na třech záchranných člunech po zkáze lodi Endurance. Zatímco 22 členů expedice zde přezimovalo (jako dočasné „ubytování“ jim sloužily obrácené záchranné čluny), Shackletonovi se s dalšími 5 muži podařilo přistát v Jižní Georgii a přivolat pomoc. Zbylých 22 mužů pak bylo vysvobozeno (po 4 měsících strávených na ostrově) v srpnu 1916.

Mužům na Elephant Islandu velel Frank Wild, ostřílený polárník, a loď, která přijela trosečníky vyzvednout, se jmenovala Yelcho. Proto se bod, na kterém jsme přistáli se svými Zodiaky, jmenuje Point Wild. Leží 11 kilometrů na západ od Cape Valentine, což je nejvýchodnější bod ostrova. Mezi pobíhajícími tučňáky uzdičkovými (Pygoscelis antarctica, Chinstrap Penguin) tu stojí busta kapitána lodi Yelcho, Luise Pardo Villalona. Bod leží na souřadnici 61°06’S. Vylodili jsme se zde opravdu jen symbolicky, strávili jsme tu asi 5 minut. Poté následovala asi 1.5-hodinová projížďka na Zodiaku podél pobřeží.

Byla docela zima. Nesněžilo ani nepršelo a teplota byla kolem nuly, ale občas trochu fouklo a na vodě je to potom znát… Myslel jsem si, že fotím docela dost, ale to není nic proti šíleným fotografům, se kterými jsem se ocitl ve člunu. Jeden z nich vyfotil během projížďky snad tisíc fotek. Okolní scenérie je ovšem pěkná, všude samý iceberg, jeden velký ledovec pak spadá z ostrova rovnou do moře.

Elephant Island má rozlohu 558 km2 a nejvyšší bod ostrova má nadmořskou výšku 852 m.n.m. Odpoledne byla celkem pěkná přednáška o velrybách. Když už se chýlila ke konci, posádka nás opět zburcovala nadšenou zprávou, že na moři jsou vidět velryby. Dopadlo to jako vždy – viděli jsme pár výstřiků vody a jednou se v dálce mihl kousek hřbetu. Velryb je v této oblasti evidentně hodně, ale loď kvůli nim nezastavuje ani nezpomalí, takže je to slabota, nevidíme z velryb prakticky nic…

Po večeři jsme ale viděli kosatky (kosatka dravá, latinsky Orcinus orca, anglicky Killer Whale). Bylo jich celkem tak dvacet. Fotili jsme je zdálky, ale něco málo vidět bylo. Mezitím se naše loď přiblížila k ostrovu King George Island (největší ostrov Jižních Shetland). Naším cílem však je ostrov jiný – Penguin Island!

V devět hodin večer (je samozřejmě ještě světlo, jsme na 62. rovnoběžce) nasedáme do Zodiaků a vyloďujeme se na Penguin Islandu. Tento malinký ostrůvek je v podstatě sopečným kuželem, čouhajícím z moře nedaleko ostrova King George Island. Penguin Island není zaledněn, i když na něm samozřejmě leží sem tam nějaký sníh. Na ostrově „kupodivu“ hnízdí tučňáci, zahlédli jsme tu mj. i sedmý druh tučňáka do naší „sbírky“, a tím je tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae, anglicky Adelie Penguin). Hlavně jsme ale vylezli na vrchol ostrova, ze kterého je nádherný výhled. Přímo pod námi leží sopečný kráter. Na okolním moři plují desítky malých icebergů, opodál se pak rýsuje King George Island. Je poměrně plochý a na rozdíl od „Tučňáčího ostrova“ je skoro celý pokryt ledovcem, který sahá až k moři. Tohle přistání bylo jedno z nejhezčích během naší dosavadní cesty. Penguin Island je činnou sopkou, žádné známky sopečné aktivity (kouř, fumaroly, horké prameny) tu ale nejsou patrné. Na mateřskou loď se navracíme kolem 23. hodiny.

13.den – pondělí 11.1.2010 – První vylodění na kontinentu! Ráno jsme se probrali do neuvěřitelně nádherného počasí. Obloha je skoro jasná a je prakticky bezvětří – lepší počasí pro první přistání na kontinentu jsme se nemohli přát. Po sedmé hodině se vyloďujeme na Antarktickém poloostrově v místě zvaném Brown Bluff, které leží na 63°31’S, 14.5 kilometru jižně od místa zvaného Hope Bay. Přistání proběhlo hladce a na průzkum pobřeží máme celé tři hodiny.

Krajina v tomto kouzelném místě trochu připomíná Colorado – z pobřeží se zdvíhají vysoké načervenalé skály, které jsou místy kolmé a vysoké několik set metrů. Na rozdíl od Colorada jsou však v okolí ledovce, po okolním moři plují desítky icebergů a hnízdí zde tisíce „Adélek“ (tučňák kroužkový neboli Adélie Penguin). Opravdu krásné místo a ještě za dokonalého počasí! Brown Bluff leží na pobřeží průlivu Antarctic Sound, který odděluje špičku Antarktického poloostrova od okolních ostrovů. Oba břehy průlivu však vypadají stejně – všude jsou hory, ledovce a icebergy. Abyste poznali, jestli jste na pevnině nebo na ostrově, musíte mít mapu. Na paměť našeho vylodění na kontinentu jsme dostali i certifikát.

Po obědě jsme opět nasedli na Zodiaky, tentokrát se však jednalo pouze o projížďku („Zodiac cruise“), nikoliv o vylodění („landing“). Tato projížďka mě moc nezaujala. Sice pořád svítilo sluníčko a všude okolo byly nádherné icebergy (nejvyšší jsou vysoké tak 20–30 metrů), ale dost foukalo a občas jsme dostali do člunu studenou sprchu. Fotit se v těchle podmínkách skoro nedalo. A vůbec, přistání na pevnině či ostrovech jsou daleko lepší, můžete si v klidu všechno projít a pokochat se, kdežto na Zodiacích není zase tolik místa (v jednom člunu je obvykle 10 pasažérů + řidič). Večer se konalo BBQ na venkovní palubě naší lodi, což bylo sice stylové, ale byla pěkná zima.

14.den – úterý 12.1.2010 – Ráno proběhlo třetí pořádné vylodění v Antarktidě (nepočítám-li to první pětiminutové na Elephant Islandu). Přistáli jsme na malém ostrůvku Gourdin Island, který leží hned u nejsevernějšího bodu Antarktického poloostrova. Viděli jsme tu spousty tučňáků – především Adélek. Také jsme poprvé viděli další druh tuleně – tuleně Weddellova (Leptonychotes weddelli, anglicky Weddell Seal). Vylodění trvalo asi 2 hodiny. Odpoledne jsme viděli z lodě dvě velryby – keporkaky (Megaptera novaeangliae, anglicky Humpback Whale). Náš kapitán tentokrát dokonce zastavil. Viděli jsme je dobře, ale z velké dálky a není to ono, velryby to chce prostě pozorovat zblízka na malé lodi. Odpoledne jsme se měli vylodit na ostrově Astrolabe, poprvé za naši cestu se však stalo, že vylodění bylo bez náhrady zrušeno kvůli počasí. Venku sice svítilo sluníčko a pohled na ostrov byl nádherný, ale foukal ostrý vítr a byly velké vlny, které znemožnily našim Zodiakům bezpečné přistání. Večer jsme shlédli film o globálním oteplování. Ačkoliv málokdy v něčem souhlasím s Václavem Klausem, nemohu se ubránit pocitu, že tentokrát má asi pravdu, když říká, že boj proti globálnímu oteplování je nové náboženství…

15.den – středa 13.1.2010 – Přes noc byly velké vlny a občas se ozývaly rány, zřejmě do trupu lodi narážely menší ledové kry. Ráno se kvůli počasí nekonalo vylodění, nýbrž pouze „Zodiac cruise“ podél ostrova Deception. Vyjížďky jsem se nezúčastnil, neboť pozorovat tučňáky z houpajícího se člunu s deseti dalšími lidmi považuji vzhledem k tomu, že tučňáků jsme viděli v minulých dnech statisíce, za ztrátu času. Vyjížďka se konala před snídaní. Na jejím konci způsobil pozdvižení řidič jednoho Zodiaku Phil, když spadnul z člunu do vody.

Po snídani nám šéf expedice Martin oznámil, že se vzhledem k počasí už v Antarktidě žádný další program konat nebude a vydáváme se do Drakeova průlivu (Drake Passage). Tento průliv odděluje Antarktidu a Jižní Ameriku, přesněji řečeno Antarktický poloostrov od ostrůvků, které leží na jih od ostrova Ohňová země. Na jednom z těchto ostrůvků leží mys Horn (anglicky Cape Horn, španělsky Cabo de Hornos), který je všeobecně považován za nejjižnější bod Jižní Ameriky (což je ovšem nepřesné, neboť ještě jižněji leží malinké chilské souostroví Islas Diego Ramirez).

Drakeův průliv je nejširším mezikontinentálním průlivem na světě a jeho šířka je přibližně 1000 kilometrů. Jelikož byl odpolední program zrušen, vydali jsme se na cestu přes Drakeův průliv dříve, než bylo v plánu. Plujeme rychlostí kolem 11 uzlů. Vlny jsou vysoké kolem dvou metrů, což je tak akorát tolik, aby mi nebylo špatně, avšak pohyb po lodi je velmi ztížen a je potřeba se něčeho přidržovat… Odpoledne měl Mikolaj velmi hezkou přednášku nazvanou „Sex on the Beach“. Týkalo se to sexuálního a rodinného života rypoušů sloních. Večer nám rozdali pokyny, kterak máme platit svoje účty. Veškeré pití na baru, prádelnu či suvenýry si každý platí zvlášť. Platit je možno v hotovosti, cestovními šeky i platební kartou. Já utratil za celou plavbu na lodi pouze 2 USD za zubní pastu. V pokynech nám také mimo jiné doporučili, abychom každý nechali pro obsluhující personál a náš tým spropitné kolem 250 USD…

16.den – čtvrtek 14.1.2010 – Plujeme přes Drakeův průliv. Dnešek byl nejnudnější z celé naší plavby. Celý den jsme pluli přes Drakeův průliv. Byly velké vlny, obzvláště v době večeře, kdy sem tam někomu spadnul na zem talíř či sklenička. Nebylo to příjemné, ale vyloženě špatně mi nebylo. Když ležím v pokoji u nás v prvním patře, tak to houpání ani tolik nevnímám, ale nahoře v jídelně a v zasedačce (2. patro) je to znát a bez přidržování se stěn, držadel a sloupků se nedá téměř pohybovat. Ne všem je ovšem dobře, například v sousední koupelně dost často někdo zvrací. Ráno jsme pluli rychlostí 11 uzlů, během dne jsme trochu zpomalili na 9 uzlů. Venku není kromě vlnícího se moře nic vidět, icebergy zmizely. Na venkovní palubu raději z bezpečnostních důvodů nechodíme, aby náhodou někdo po zavrávorání neskončil nedobrovolně v oceánu.

17.den – pátek 15.1.2010 – Poslední celý den na palubě! Ráno jsme proplouvali kolem Islas Diego Ramirez. Jedná se o malé skalnaté ostrůvky, z nichž ten nejjižnější je nejjižnějším bodem celé Jižní Ameriky, pokud počítáme i ostrovy. Tento bod má souřadnici 56o32’S. Ostrovy patří Chile a nacházejí se kousek na jihozápad od známějšího mysu Horn, který je jinak všeobecně považován za „konec“ Jižní Ameriky. Ostrovy jsme ale jen zahlédli v dálce. Dopoledne rovněž kolem lodi proplouvalo pár delfínů.

V poledne jsme pak minuli mys Horn (anglicky Cape Horn nebo pouze The Horn, španělsky Cabo de Hornos). Tento mys leží na Hermitských ostrovech (patřících Chile), což je několik skalnatých ostrovů. Na kterém z nich slavný mys přesně leží, to je těžké při pohledu z lodi určit (pravděpodobně jsem ho při plavbě propásnul). Poledník, procházející mysem Horn (67°16′W), je hranicí, která odděluje Atlantický a Tichý oceán. Mys Horn je také zároveň severní hranicí Drakeova průlivu, který odděluje Jižní Ameriku od Antarktidy.

Mys Horn pojmenoval podle holandského městečka Hoorn zdejší rodák, Holanďan Willem Schouten, který jako první člověk proplul v roce 1616 Drakeovým průlivem a objevil zároveň i ostrůvek Isla Hornos, na kterém mys leží. Často uváděný český překlad „Hornův mys“ je tedy nesprávný a nesmyslný, neboť nebyl pojmenován podle žádného pana Horna. Lze se setkat i s původní transkripcí „mys Hoorn“, ale zjednodušený tvar „Horn“ se používá v češtině i v angličtině ví­ce.

Na mysu Horn je průměrná roční teplota 5.2°C, spadne zde ročně v průměru 1357 mm srážek a průměrná rychlost větru je zde kolem 30 kilometrů za hodinu. V kteroukoli roční dobu mohou ovšem přijít vichry o rychlosti 100 km/hod. a více, což samozřejmě nebyla pro klasické plachetnice žádná legrace, zvláště když pluly z východu (Atlantik) a musely křižovat proti větru, který obvykle vane ze západu (z Pacifiku). Strategický význam mysu Horn pro světový obchod dosti poklesnul po dobudování transkontinen­tálních železnic v Severní Americe a zejména po otevření Panamského průplavu v roce 1914, avšak je stále velmi oblíbený zejména mezi jachtaři, neboť okolí Hornu je po právu považováno za jedno z nejnebezpeč­nějších míst světového oceánu.

Odpoledne nám byly vráceny pasy, které jsme měli celou dobu uschovány na recepci. Přibyly v nich oficiální razítka z Falkland a z Jižní Georgie. Také se konala aukce, na které byl vydražen obraz „lodního malíře“ Davida za 2500 USD. V podstatě to byla mapa naší cesty s domalovanými tučňáky, albatrosy či tuleni a byla podepsána kapitánem lodi a Martinem jako šéfem našeho týmu. Před večeří jsme zakotvili na začátku kanálu Beagle. Máme totiž časovou rezervu a do Ushuaia potřebujeme dorazit až zítra ráno. Je to celkem změna, voda v kanále je naprosto klidná a vůbec to nehoupe.

Sobota 16.1.2010 – Konec plavby! Tento den nečísluji, neboť jsme ho na palubě strávili jen malou část. Není také celkem co popisovat. Ráno jsme se vzbudili, v sedm jsme si dali poslední snídani na palubě lodi a po osmé hodině už jsem byl „doma“, tj. v hostelu Los Lupinos. Velká cesta lodí na nejstudenější světadíl skončila. Ushuaia nás přivítala mnohem teplejším počasím, než když jsme odjížděli a také vyššími cenami za ubytování (od ledna totiž začíná hlavní turistická sezóna)… Večer jsme se ještě jednou sešli u nás na hotelu, celá parta, se kterou jsem obvykle seděl na lodi u jednoho stolu – Němec Thomas, Kärstin a Roman ze Švýcarska, Yanick a Marie z Francie, Norka Anne… Na shledanou, přátelé!

Celkové hodnocení plavby

Celý náš výlet lodí Clipper Adventurer trval 17 celých dní (podle itineráře ovšem 19 dní – vyjeli jsme večer 29.12.2009 a vrátili se ráno 16.1.2010). Z těchto 17 celých dní jsme strávili 8 dní plavbou a 9 dní v jednotlivých destinacích. Dva dny jsme byli na Falklandech, čtyři dny na Jižní Georgii a tři dny v Antarktidě (Antarktický poloostrov a okolní ostrovy). Na Falklandech byl dobrý první den, zvláště druhý navštívený ostrov, Saunders Island, kde jsme viděli čtyři druhy tučňáků, se mi líbil moc. Naopak Stanley a okolí nebylo nic moc. Jsem rád, že jsem Falklandy navštívil, ale nejsou natolik zajímavé, aby stálo za to jet tam na samostatnou plavbu.

Antarktida mě nezklamala, ale mohlo to být lepší. Sopečný Penguin Island a přistání na Antarktickém poloostrově (Brown Bluff) byly skvělé, nebavily mě naopak pouhé vyjížďky na člunech („Zodiac cruise“). Smůla byla, že nevyšlo počasí předposlední a poslední den a nejvíc mě mrzí, že jsme se nevylodili na Deception Islandu, kde se dá koupat v termálních pramenech. Taky jsem očekával, že si více užijeme velryby. Viděli jsme je, ale jen z velké dálky a proto jsem dvojnásobně rád, že jsem stihnul velryby na poloostrově Valdés v Patagonii, kde jsme je mohli vidět z mnohem větší blízkosti. Zase jsem ale poprvé v životě viděl kosatky. A plovoucí icebergy, ty byly nádherné. Čekal jsem, že nějaké uvidíme, ale ne, že jich budou stovky.

Jednoznačně nejhezčí z celého výletu byla Jižní Georgie. Strávili jsme tu čtyři krásné dny, viděli spousty tučňáků a tuleňů, navštívili zajímavý Grytviken a podnikli i dva krátké treky. Navíc nám zde až neskutečně přálo počasí. Samotná Antarktida je přece jenom o dost drsnější kout světa, ale Jižní Georgie je pestřejší, jsou tu nejenom ledovce, ale i jezera, hory, sobi i nějaká ta zeleň. Proto jsem dvojnásob rád, že jsem si vybral delší variantu, která obsahovala výlet na Jižní Georgii. Mimochodem, výpravy, co dorazily na tento ostrov o pár dní později než my, musely kvůli silnému větru zrušit veškerá přistání na ostrově! Počasí se zkrátka nedá poručit a nelze počítat s tím, že po celou dobu bude naprosto nádherně. Celkově jsme však měli, i přes úpravu programu v Antarktidě, mimořádné štěstí na počasí.

Co se lodi a personálu týče, nemůžu si stěžovat. Loď Clipper Adventurer je dobré plavidlo. Není malá, ale ani zbytečně veliká. Všechno bylo na úrovni, kajuty pohodlné, jídlo výborné a bylo ho hodně, určitě jsem za celou cestu pár kil přibral. Tým odborníků a řidičů Zodiaků, který se o nás celou dobu staral (společnost Quark Expeditions), byl také na úrovni. Nejvíc mě zaujal Polák Mikolaj Golachowski, expert na mořské savce, jehož přednášky byly daleko nejzajímavější ze všech, a pak šéf celého týmu Švéd Martin Enckell, který byl příjemný a pořád měl dobrou náladu, i když měl určitě práce až nad hlavu. A musím zmínit ještě jednoho neviditelného „průvodce“, který provázel jaksi symbolicky naši výpravu, a tím byl Sir Ernest Shackleton. Jeho jméno jsem už zmínil mnohokrát. Pokud si jeho příběh přečtete v nějaké knize, musí vás zaujmout. Ale my jsme navíc viděli i místa, která budou navždy spojena s jeho jménem – Elephant Island, na kterém přistál se svými muži po jízdě v záchranných člunech a především Jižní Georgii, kde našel svoji záchranu a nakonec i smrt.

Návštěvou Antarktidy jsem si ve svém seznamu odfajfkoval další kontinent a další zajímavá území. Ale není to jen o cestovatelských bodech, je to hlavně o pocitech a dojmech. A pocity a dojmy z Antarktidy a Jižní Georgie jsou mimořádně silné. Zde je ještě opravdová divočina, kde je příroda téměř nedotčená zásahy člověka. A takových míst už na světě mnoho nezbývá…

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-velka-antarkticka-plavba-3-antarktida.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-velka-antarkticka-plavba-3-antarktida.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Jižní Amerikou. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017