Velké obléhání Malty

Dne 18. května roku 1565 se na obzoru ostrova Malty objevuje turecká válečná flotila. 140 bojových galér, k tomu řada zásobovacích lodí, na nich 40 000 perfektně vyzbrojených osmanských válečníků. Jádro této armády tvoří v těch dobách obzvláště krutí janičáři. Rozkaz sultána Sülejmana zní jednoznačně: Dobýt pevnosti, zničit obranu, obsadit Maltu, naložit s obyvatelstvem běžným způsobem a ostrov začlenit do Osmanské říše jako strategicky důležitý pro další výboje. Sicílie leží pouhých 90 kilometrů severně.

Moře černé i bílé... La Valletta - mraveniště. Drbat na pavlači se tady nebude! Dnešní pevnost St. Elmo ze strany od moře. Mdina dnes. Vítězky soutěže o nejvíc potopených brutotun kolem plujících lodí. Domy na Maltě nemají čísla, ale jména. Takže když stojíte před domem Tamara a hledáte dům Bivoj, zkuste odhadnout, jestli je na té samé straně ulice a kterým směrem máte jít... Socha sv. Antonína, mimo jiné ochránce pasáčků vepřů a jiné zvířeny. Ghantia, chrám přes 5 tisíc let starý. Archeologové se stále dohadují, pro které bohy byl postaven. Jenže co když si ho někdo postavil pro sebe a žádné bohy nepotřeboval? Dodnes nikdo neví, kdy a jak vznikly tyto záhadné koleje.

V této galerii je 15 obrázků. Zobraz celou galerii

Maltu brání 700 rytířů řádu johanitů, k tomu asi 8000 najatých i místních vojáků. Při útocích na města se k obraně staví i starci, ženy a děti. Všichni bojují statečně, bijí se do posledního dechu, ale je jich příliš málo.

Pevnost St. Elmo měla dle plánu Osmanů padnout za týden. Po měsíci stále odolává, její dny jsou však už sečteny. Jako mnohokrát před tím i potom se útočník ve svých odhadech hluboce zmýlil. Jeho obět se zuřivě brání. Začátkem září zbývá z každých čtyř Turků na živu jeden, ale Maltu hájí už jen asi 800 ještě bojeschopných mužů. Proč byla napadena Malta? Kdo jsou, či byli janičáři, kdo johanité?

Janičáři byli většinou poturčení Slovani z Balkánu, kteří byli jako děti uloupeni rodičům a vychováni coby fanatičtí islámští zabijáci. Požívali značná privilegia a majetkové výhody. Sultána ovšem moc nestáli, protože se nesměli ženit a po jejich smrti majetek připadl opět osmanskému státu.

Jean Parisot de La Valette byl velmistrem řádu johanitů v době velkého obležení. Ve věku 72 let se zúčastnil výpadu proti Turkům, aby dal příklad ostatním. Po něm je nazváno dnešní hlavní město Malty - Valletta. Řád johanitů byl založen v roce 1050, jejich úkol byl původně ochrana a lékařská péče pro poutníky do Svaté země. Stále více se však řád stával vojenským a bojoval proti postupujícím Seldžukům. Pod jejich tlakem nakonec museli ustoupit na Rodos, po jeho pádu na Maltu. Odtud pojmy špitálníci, rodoští a maltézští rytíři.

Dějiny nám vyprávějí o slavných bitvách. Já vám chci vyprávět o jejich příčinách. Nuže, proč došlo k obležení Malty? Proč zahynuly na obou stranách tisíce statečných mužů, kteří k sobě jinak bezpochyby vůbec necítili nepřátelství?

Po vytlačení johanitů z Rodosu jim roku 1530 římský císař Karel V. a papež Klement VIII. udělili v léno souostroví Malty za symbolickou cenu odvádět jednou ročně maltského sokola. Johanité okamžitě začali s opevňováním přístavu. Jak se obyvatelé Malty dívali na johanity, cizí vojáky na svém území, kteří útok Turků vysloveně provokovali? Položme si nyní otázky, které jsou dnes tak aktuální, jako byly tenkrát.

Kdo vlastně u nás rozhoduje, my nebo cizí žoldáci? Proč se má zásah proti nim odehrát na našem území? Když budeme stavět pevnosti na obranu, pak si tím potenciálního agresora skutečně znepřátelíme a sami si jeho válečnou reakci vyprovokujeme. Nestane se snad právě tahle stavba zcela logicky prvním cílem jeho útoku?

Záznamy se dochovaly. Prostých lidí se císař a papež pochopitelně neptal, těm vládnoucím se to pak vůbec nelíbilo. Většinou se ale obávali o vlastní moc a privilegia, ostatní zřejmě už nebylo tak důležité. Něco můžeme zodpovědět sami. Jistě, pevnost chránící přístav bude napadena jako první, ale bylo by snad lepší nechat jako první napadnout nechráněná města plná civilního obyvatelstva?

Celé obléhání bylo historicky mnohokrát zpracováno, vždycky ovšem pouze z pohledu dnešního křesťanského světa. Kde se však berou nenápadné poznámky johanitů, že tohle či onohle z jejich akcí mimo Maltu jim sultán dlouho trpět nebude? Dovolte mi tedy udělat výjimku a dát slovo Sülejmanovi.

"Já že jsem agresor? A kdopak to stále mele něco o nějakém osvobození svatého hrobu? Pevnosti jsou na obranu? Nebo aby se tam johanité stáhli po agresi na mé území? Musel jsem zaútočit na Rodos, abych se jich ve své blízkosti zbavil. (1522). Mohl jsem je tam všechny pobít, ale nechal je odtáhnout i s majetkem. Kdy se křížoví rytíři takhle šlechetně zachovali ve svaté zemi k muslimům? Sotva jsou na Maltě, jde to všechno znova."

Nato by johanité asi přiznali, že jejich politika není zdaleka tak defenzivní, jak si bude jednou křesťanský svět povídat. Jistě by ale přidali, že co vlastně znamená území sultána? Vždyť je to historicky všechno křesťanská Byzantská říše, kterou on vojensky dobyl a zničil. Tím by ovšem měli pravdu taky až na tu maličkost, že ta byla zase od Římanů vojensky dobyté území.

Zůstává tedy jedna základní otázka! Byl by Sultán Sülejman napadnul Maltu, kdyby se na ni neusídlili johanité, kteří mu byli trnem v oku? Moje odpověď: možná později, ale docela určitě! Osmanská říše byla v tu dobu na vrcholu rozkvětu a neustále expandovala. Pokud platí pravidlo, že státy se udržují principy svého vzniku, pak sultán ani nemohl jednat jinak. V tu dobu už Turci dobyli a obsadili katalánské pobřeží (1542), města Niza (1544) a Tripolis (1551). Malta, nepotopitelná letadlová loď, jak ji později nazval Winston Churchill, nemohla uniknout jejich zájmu. Navíc nebyl vždy rozkaz sultána ani potřeba.

Velitelé turecké armády se často spojovali s piráty a drancovali středomoří do vlastní kapsy. V roce 1551 připlula takováto válečná flotila k Maltě. Její opevnění a přítomnost johanitů však kapitány od útoku odradily. Obrátili tedy k sousednímu ostrovu Gozo, který vyplenili a téměř veškeré obyvatelstvo, asi 6000 lidí, odvlekli do otroctví. Staří a nemocní, kteří byli ušetřeni, pak v příštích letech vymřeli hlady, protože neměli sílu zpustošená pole a zavodňování obnovit. Po této zkušenosti už nikdo nepřišel na myšlenku, že raději nebudeme potenciálního agresora dráždit nějakým obranným zařízením. Jestliže Malťané o johanity nestáli, pak o Turky ještě méně a konečně si uvědomili, že sami se jim nikdy neubrání. Že tedy křesťané ve středomoří musí táhnout společně za jeden provaz, pokud nechce každý na svém vlastním viset. Výstavba dalších pevností se urychlila.

Dne 19. května 1565 se Turci vylodili na Maltě a rozestavěli děla kolem pevnosti St. Elmo, která ležela na špici poloostrova, kde se dnes rozkládá hlavní město Valletta. 21. května započal útok. Denně dopadá na hradby asi 6000 dělových koulí. Několik metrů silné hradby odolávají, aspoň zatím. Občas se St. Elmo zatřese a zahalí kouřem. To děla pevnosti odpovídají.

Když Malťané uviděli na obzoru válečnou flotilu, začali jednat podle připraveného a jistě vícekrát nacvičeného plánu. Zapomeňme nyní všechny slavné rytířské romány a pokusme se na tento den, 18 května 1565, podívat realisticky.

Bezpochyby tady vyděšeně stálo mnoho obyvatel, kteří se báli a byli by raději bezpodmínečně kapitulovali. Na druhé straně veslovali na galérách otroci, kteří přikovaní a pod bičem otrokářů hluboce litovali, že padli osmanským Turkům do rukou živí. Zatímco jejich ženy a děti jsou nyní zcela bezprávní otroci svých pánů, musí oni ještě vynaložit poslední sílu aby tento osud pomohli připravit svým dalším krajanům. Veslovat, než se tělo vyčerpá natolik, že bude sice ještě živé, ale pro otrokáře už nepotřebné hozeno s ostatními odpadky přes palubu.

V den napadení už není čas na nějaké referendum nebo diskuse, kdo měl kdy v čem pravdu. Povinnost obrany platí pro všechny a ti všichni můžou nyní jen doufat, že je jak a čím se bránit. Obyvatelé se stahují do pevností a citadel. Zapálí pole a domy, studny zamoří exkrementy. Mnoho Turků pak dostalo hned v příštích dnech úplavici. Další detaily raději zanechme. Skutečná válka si na šlechetné rytířské souboje moc nepotrpí. Turci mají od sultána rozkaz zvítězit a Malťané vědí, co by znamenalo podlehnout. Účel tedy světí prostředky a to na obou stranách.

Johanité natáhli v zátokách řetězy a na březích kolem postavili palisády ze zašpičatělých kůlů. Pevnost St. Elmo na špici poloostrova, která měla tvar nepravidelné pěticípé hvězdy, byla však jako první pod palbou děl z lodí i pevniny.

Na pomoc Osmanům připlul za několik dní i slavný pirát Turgut Reis, zvaný Dragut, který měl s dobýváním pevností zkušenosti. Volání o pomoc johanitů však zůstalo ještě dlouho nevyslyšeno. Téměř po měsíci se podařilo útočníkům jeden roh opevnění prostřílet a tudy pak vedli další útok. Dne 23. června, více než po měsíci obléhání, padla pevnost St. Elmo a byla útočníky obsazena. Z 1500 obránců se Osmanům dostalo živých do ruky devět. Mustafa Paša jim nechal useknout hlavu, jejich těla přibít na kříže a hodit do moře, aby je proud odnesl k ostatním obráncům. Možná pro muslima běžný způsob zacházet s křesťanským zajatcem, ale pokud tím snad ještě něco sledoval, pak mu to vyšlo.

Velmistr La Valette nechal nato usekat hlavy tureckým zajatcům a střílet je z kanónů na oblehatele. Nic nemohl Mustafa potřebovat více. Jestliže jeho vojáci zatím válčili pracovně, bez emocí a celkem se jim mohlo i hodit do krámu nechat se zajmout, nyní se dostavil ten pravý bojový duch. I oni bojovali se správnou nenávistí k nepříteli a do posledního dechu, i oni věděli co znamená padnout do zajetí křesťanů. Týdny plynuly, na obou stranách se vraždilo z pomsty a dobíjeli zranění i nemocní, kteří už stejně nemohli výsledek války ovlivnit.

Jedna událost z této doby vešla do dějin Malty pod názvem "velký blaf". Jelikož byly všechny vojenské síly staženy na pobřeží, stálo hlavní město Mdina (čti Em-dyna) prakticky nechráněné.

To věděl Mustafa Paša a poslal jednoho generála s 1800y vojáky město obsadit. Velitel Mdiny se včas o nebezpečí dozvěděl, ale co mohl dělat? Neměl dost obránců ani prachu a dělových koulí. Použil tedy rafinovanou lest. Nechal všechny obyvatele města, starce a ženy obléci do uniforem, dal jim muškety nebo jejich atrapy a poslal je pózovat na hradbách. Když Turci zaútočili, nechal vypálit salvu ze všeho, co měl tak právě k dispozici. Turci překvapení počtem obránců si záměr rozmysleli a odtáhli. Turecký generál netušil, že tou jednou krásnou salvou město spotřebovalo veškerý prach a na druhou už nemělo. Blaf vyšel.

Po dobytí pevnosti St.Elmo přestavěli Turci baterie děl a ostřelovali Birgu (dnešní Vittoriosa), St. Angelo a Senglea. Útok po silné dělostřelecké přípravě podnikli 7. srpna, ale byli odraženi. Navíc kavalerie johanitů za jejimi zády vnikla do tureckého tábora, kde jezdci pobili koho našli. Boj se táhnul do nekonečna a bezvýsledně. Jen počet zbytečně padlých na obou stranách narůstal. 21. srpna podnikli Turci ještě poslední útok a pokusili se dobýt pevnosti Birgu a Senglea. Jejich síly už nato ale nestačily, byli znovu odraženi. K tomu jim přišla zpráva, že zásobovací loď, na kterou už dlouho toužebně čekají nikdy nepřipluje. Byla kdesi kýmsi přepadena a vydrancována.

Začátkem září zbývá z armády mocné Osmanské říše zhruba čtvrtina, ale Maltu brání už jen asi 800 vojáků. Tu konečně přichází pomoc křesťanského světa. Ze Sicílie připlouvá armáda jménem Gran Soccorso a bere Turky pod palbu. Ti se ještě pokusí o souboj, ale už je jim celkem jasné, že tahle bitva je prohraná. Navíc generál Mustafa Paša neznal skutečný počet křesťanské posily a netušil, že jich je pouze asi osm tisíc. Jeho zbylí vojáci jsou už dávno naprosto zdemoralizovaní a povětšinou nemocní. Dne 8. září 1565 se zruinovaný zbytek turecké armády obrací na útěk. Malta odolala.

***

Občas slyšíme frázi, že národ, který bojuje za svoji svobodu, nemůže být poražen. Máme dost historických příkladů, že může. Guančové na Kanárských ostrovech neznali kovy, přesto v boji proti Španělům dokázali několikrát částečně zvítězit. Nakonec však museli proti takové přesile podlehnou a byli vyvražděni do posledního muže. Snadno ubránit se mohli Aztékové proti konqistadorům, ale jednoduše udělali takovou řadu chyb, že je to stálo celou existenci. Ze zlatachtivosti jeho katolického veličenstva se jejich potomci nevzpamatovali dodnes.

Na druhé straně máme mnoho příkladů, kdy se národ přesile ubránil. Jeden z Malty jsem vám právě vyprávěl. Je jich však celá řada.

V bitvě u Maratónu porazilo 10 000 athénských hoplítů 40 000 perských žoldáků krále Dareia. Když se 10 let později král Xerxes rozhodl pomstít porážku svého otce nasbíral armádu z území od dnešního Srbska po Afgánistán. Po roce bojů Řekové tuto hordu rozdrtili. Na místě, kde padl spartský král Leonidas pak postavili pomník který nesl nápis: "Se třemi miliony na tomto místě ze země Pelopovy bilo se čtyřicet set." (Známý je jistě spíše nápis na druhém pomníků: "Poutníče vyřiď Lakedaimónským, poslušni zákonů jejich, mrtvi že zde ležíme")

Dnes téměř neuvěřitelné, ale i Češi mají v historii svá slavná vítězství. Tak třeba tohle: V březnu roku 1420 byl Žižka na pochodu s hrstkou husitů z Plzně do Tábora. Dohromady pouze 400 kališníků, ale to byly rodiny, tedy také ženy a děti. U Sudoměře byl zaskočen armádou strakonických, asi 1000 železných jezdců (ironií osudu se jednalo právě o slavné johanity, kteří se zde mají roztříštit o několik českých selských rodin) a královské vojsko zhruba ve stejném počtu. Před železnými se v těch dobách třásla celá Evropa. Žižka jim postavil do cesty 12 dřevěných vozů. Když železní viděli počínání husitů, nevěřili svým očím. Oni se nám snad odvažují postavit na odpor? Nejen odvážili, ale oni se ubránili.

Škoda, že Stalin a Hitler neznali Čapkovu hru "Bílá nemoc". Slavná rudá armáda narazila při pokusu obsadit Finsko v roce 1939 na tak zuřivý odpor tohoto nepočetného národa, že v něm uvízla. Teprve druhá, silně předimenzovaná, vlna sovětských okupantů zvítězila. Když potom pro změnu napadnul Hitler Stalina šel jeho zemí téměř bez odporu. Rudá armáda byla vyčerpána, její vrchní velitelstvo z velké části od vlastního pána vyvražděné a lid vítal wehrmacht jako osvoboditele. Choromyslný diktátor Hitler však začal také vyvražďovat a lid se musel obrátit proti němu. Svět se spojil a jak rychle byl Hitler před Moskvou, tak rychle byla rudá armáda v Berlíně.

Kde jsou dnes janičáři? Už nejsou, byli vybiti vlastním pánem. V průběhu staletí se stali osmanským vládcům příliš mocní, jakýsi robot, který se vymknul poslušnosti. Sultán Mahmut II nechal vzít jejich kasárna pod dělostřeleckou palbu. Ti co přežili, byli sťati nebo napíchání na kůly a to v době, kdy v křesťanské Evropě už jezdí první parní lokomotivy.

Kde jsou dnes johanité? Udělali po roce 1565 z Malty nejvíce opevněný ostrov ve středomoří a bojovali dále proti muslimům. Osmanská expanze byla po dalších vítězných bitvách na dlouhou dobu ukončena. (Rozhodně však ne po všechny časy!) V roce 1798 připlul k Maltě generál Napoleon Bonaparte s takovou válečnou flotilou, že odpor neměl smyslu. Johanité sebrali svých pět švestek a odtáhli. Dodnes však existují jako charitativní organizace se sídlem v Římě a St. Angelo na Maltě.

Kdo nebo co dělá války? Komunismus, fašismus, islám? V Čapkově Bílé nemoci vede maršál svoji zemi do války bez přesně definované ideologie nebo náboženství. Máme nato sílu tak útočíme, ať žije válka. Jenže ideologie nebo náboženství je v takovém případě pochopitelně k nezaplacení.

"Můžeme začít jakoukoli válku a bude to vždy válka spravedlivá." Proč spravedlivá? Protože my máme tu jedinou správnou ideologii. Kdo že to pronesl? Lecjaký věřící bojovník za růžové zítřky mi tohle věřit nebude, ale byl to Lenin roku asi 1912.

Nemá zde tedy smysl diskutovat o tom, jak by islám byl mírumilovný, kdyby na Zemi nebyl vzniknul život, nebo jak komunismus hlásá věčný mír, když o nasazení armády rozhoduje pouze jeden diktátor. Žádný –ismus sám válku nevede ani nevylučuje. Zmínil jsem se o principech vzniku a ty platí pro státy komunistické i feudální. Křesťanské evropské státy se masakrovaly v první světové válce. Fašistické Španělsko zůstalo za druhé světové války neutrální.

Islám je dnes na světě problém číslo jedna. V Saudské Arábii mi věříci muslimové vícekrát vykládali, že islám je mírové náboženství. Poukázal jsem nato, že Mohamed ho šířil prakticky výhradně mečem. "To špatně chápeš," byl jsem poučen. "On zvedl meč jen proti těm, kteří islám nepřijali dobrovolně." S tímto dnešním pohledem muslimů, musí každý, kdo muslim není, počítat. To samo ale ještě válku neznamená. On totiž "ten islám" jako třeba "ten komunismus" neexistuje.

Když v Pákistánu a Iránu muslimové fanaticky protestovali proti dánským karikaturám Mohameda, bylo to muslimům v Emirátech srdečně jedno. Těm prvním se to hodilo na odlákání pozornosti od vnitřních problémů jako přemnožení a bída, nebo zdůvodnění vlastního zbrojení. Ti druzí staví hotely a umělé ostrovy, dále bohatnou a žádného nepřítele v Evropě nepotřebují.

Bohužel víme, že situace ve světě nevypadá dobře, poslední bitva ještě dávno nevzplála. Aby se někdo mohl útočníkovi ubránit, musí se taky postavit na odpor a bojovat a když nechce podlehnout musí být odpovídajícím způsobem vyzbrojen.

Vraťme se na závěr opět na Maltu. Vítězství roku 1565 dodnes posiluje sebevědomí tohoto národa. Čechů je 10 milionů a často slyšíme výroky "jsme malý národ, ..." z čehož pak vyplývá co všechno musíme nebo nesmíme. Malťanů je asi 400 000 a nepovažují se za malý národ.

V roce 1940 napadla Maltu fašistická Itálie. Proti jejich moderním bombardérům se dýchavičně k nebi šplhají tři dvouplošníky vytažené z muzea. Sami skutečně šanci neměli, ale postavili se na obranu a bojovali. Britové brzy nasadili stíhačky typu hurrican a potom spitfire. Italům zase přispěchali na pomoc Němci. Tři roky byla Malta bombardována, zahynulo mnoho obyvatel, města byla zničena a na ostrově zavládnul hlad. Jednoho dne se v dáli objevila veliká zásobovací loď, poškozená, ale pomaloučku tažena dvěma remorkéry. Náklad se povedlo vyložit a rozdělit lidem. Malťané bojovali dále a znovu zvítězili. Dnes je tento ostrov nezávislý stát, centrum finančního světa a cílem milionů turistů. Za mimořádnou statečnost dostala Malta od anglického krále řád kříže svatého Jiřího, který má od té doby na státní vlajce.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Vlasta (2008-06-01 09:34:56 | 90.177.56.216)
Máš pravdu krásný příběh. Sice je to dávná historie ale války jsou v podstatě stejné ač se válčí klacky a nebo za pomoci supermoderní techniky. Vždycky někdo zvítězí někdo prohraje, někdo přežije někdo ne. A pocity obyčejných lidí jsou vždy stejné. To co mně znepokojuje je holej fakt že moderní člověk evropského typu zapomíná bojovat a chce si užívat, jako by nebezpečí nebylo. A nemyslím tím jen válku mezi státy, myslím tím bojovou morálku obecně. Například: Když někdo napadne krásnou mladou inteligentní dívku, myslíš kolik lidí ji přispěchá na pomoc? Kdybych to neudělal sám tak bych se to ani nedozvěděl. Obecně řečeno jsme národem zbabělců a tím jak se stavíme k obraně vlastního společnství a jak vymejšlíme různé důvody, proč ne,(ať už vztaženo k obraně zákonů- zločinec má vždy navrh, nebraňte se. Dostanete přes hubu a ještě vás odsoudí. A nebo k válce: Radar škodí, pozor, radar se stane logicky prvním místem útoku, pozor! Ve válce se umírá, pozor!). Si logicky lepší osud asi nezasloužíme. Máš pravdu že existují strategické válečnické praktiky jako cituji: Jedna událost z této doby vešla do dějin Malty pod názvem \"velký blaf\". Jelikož byly všechny vojenské síly staženy na pobřeží, stálo hlavní město Mdina (čti Em-dyna) prakticky nechráněné. Krásný příklad blafu, který se mnohokráte vyplatil. Pravdu máš i v případě že jak krásně píšeš: Bohužel víme, že situace ve světě nevypadá dobře, poslední bitva ještě dávno nevzplála. Aby se někdo mohl útočníkovi ubránit, musí se taky postavit na odpor a bojovat a když nechce podlehnout musí být odpovídajícím způsobem vyzbrojen. Islám je dnes na světě problém číslo jedna. V Saudské Arábii mi věříci muslimové vícekrát vykládali, že islám je mírové náboženství. Poukázal jsem nato, že Mohamed ho šířil prakticky výhradně mečem. \"To špatně chápeš,\" byl jsem poučen. \"On zvedl meč jen proti těm, kteří islám nepřijali dobrovolně.\" S tímto dnešním pohledem muslimů, musí každý, kdo muslim není, počítat. To samo ale ještě válku neznamená. On totiž \"ten islám\" jako třeba \"ten komunismus\" neexistuje. V každé válce řádný válečník nadto umí uznat statečný odpor. To co tady předvádíme si uznání nikoho ale skutečně nezaslouží. To je jenom hrob. Čau Vlasta
[2] autor článku (2008-06-03 13:01:38 | 213.23.184.178)
odpověď na komentář [1] autora: Vlasta:
Děkuji za komentář. Na téma radar mám ještě úvahu na této adrese: http://gregor.moldavit.sblog.cz/2007/10/13/56 Poslouchat a ustupovat, když mi potencionelní agresor zakazuje stavět obranné zařízení, to není mírumilovnost, ale zbabělost. V dějinách takové chování utočníkovi vždycky dodalo jenom odvahu. Nejlepší příklad byl rok 1938, (Mnichov, ale ne jen tam) kde všichni tak dlouho Hitlerovi ustupovali, až měli wehrmachtem obsazené vlastní země. O to horší a delší pak válka byla. Moldavit
[3] hellas (2011-05-22 10:03:40 | 89.102.19.227)
Super článek. O blafu ve Mdině sem se nigde nedočtl, vidim to spíš na pověst ;-) Ha bacha, Čechů zdaleka néni 10milionů, nezapomeň na Moravany a Slezany kemo :-)
Cestovní pojištění rychle online:
www.srovnejto.cz/cestovni-pojisteni-online/

Diashow Oregon