Villarrica - člověk proti sopce

Mlčky koukáme do obrovité díry pod námi s naprosto kolmými stěnami, zrak je přitahován žhavým koláčem v hloubce 200 metrů. Sopouchové vyvřeliny mění barvy od horní šedé přes zelenou a žlutou až k červené. Na dně se pomalu převaluje oranžová láva, vše se tetelí a rozmazává, navzájem překrývá vlnami, ze stěn se sypou příškvary, jsou pohlcovány a vzápětí zase vyplivovány, ozývá se prudké zaburácení a z magmatu vystříknou ohnivé jiskry. Horký vzduch vyletěl obřím komínem až k nám...

Střední Chile, proslavená sopkami, jezery a hustými lesy, patří k nejnavštěvovanějším místům „dlouhé" země. Už v 16.století opěvoval jistý španělský básník Alonso de Ercilla ustavičně doutnající kužel vulkánu Villarrica. Celý epos nazval La Araucana, po kraji, jehož původními obyvateli byli Indiáni Araukáni. Villarrica vysoká 2 847 m.n.m. tvoří dominantu stejnojmenného národního parku založeného roku 1940. Neklidný vulkán se nechvalně proslavil roku 1971, když nenadálá erupce vychrlila 30 milionů kubických metrů lávy a změnila tok několika řek. Podle tehdejších údajů byl nejmohutnější lávový jazyk 14 kilometrů dlouhý, 200 metrů široký a 5 metrů vysoký. Od té doby se Villarrica uklidnila a erupce nehrozí. Za dne jsou jen vidět chuchvalce kouře a pokud je jasná noc, tak se nad pravidelným kuželem objevuje rudý deštník záře.

Když do kraje přišel roku 1939 český emigrant Vilém Polák, tak mu země natolik učarovala, že se zde rozhodl usadit. Po pár měsících za ním z Paraguaye přijela i manželka Kateřina s malým synkem a postupně se podařilo přijet i dalším příbuzným. Na břehu stejnojmenného ledovcového jezera koupili starý zchátralý hotel a převzali dluhy, které tvořily více než dvojnásobek hodnoty celého podniku. Pustili se do přestavby, oprav a hlavně - jak sehnat hosty. Protože v zimních měsících se zde hodně lyžuje, tak na svahu Villaricy byla postavena jednoduchá chata, o jejíž údržbu se ale nikdo nestaral. České ruce se chytly nápadu a pan Polák založil lyžařský klub a chatu na zimu vždy zařizoval vybavením z hotelu, který v těchto měsících býval prázdný. Roku 1948 došlo k nenadálé sopečné erupci: žhavá láva vytekla na mohutný ledovec, ten okamžitě roztál a dolů ze svahu se snesla obrovitá vodní vlna. Z lyžařské chaty ani z vnitřního vybavení nezůstalo vůbec nic, navíc zde zahynula kuchařka se svojí dcerou. Po pěti létech, roku 1953, došlo k dalšímu neštěstí: v hotelu se při neopatrné manipulaci s ohněm vznítily koberce a celý lehl popelem. Nastaly těžké časy, Vilém i Kateřina se protloukali jak se dalo, až o rok později do tohoto kraje zavítal na návštěvu tehdejší chilský prezident Gonzales Videla. Došlo k nenadálému obratu - pan Polák prezidentovi natolik zaimponoval, že dostal od státu za velmi výhodných podmínek půjčku a za peníze postavil na skalnatém výběžku přímo u jezera hotel nový. Pracovali a vše vylepšovali, snažili se, aby měl duši a aby zapadl do okolní krajiny. Hotel nazvali Antumalal, z původního indiánského jazyka, kde antu je slunce a malal je dvůr, tedy Sluneční dvůr. Když v roce 1960 postihlo Chile velké zemětřesení, které zničilo velkou část staveb, Antumalal zůstal díky pečlivé práci skoro nepoškozen. Architektonicky je to jedna z nejlepších chilských staveb. Pan Polák je dnes spokojen: má prvotřídní hotel s rodinnou atmosférou, kam jezdí stálá klientela hostů. Přes svoji činorodost si už přece jenom ve svých 85 letech dovolí posedět na slunné terase a vychutnat pohled na okolní kraj, který ale dokáže mít i stinné stránky.

Villarrica je krásná nejenom z dálky, ale i z blízka. Ti odvážnější a zdatnější mohou během jednoho dne vystoupit až k okraji široké kaldery a podívat se do nitra země. V blízké vesnici Pucón je hned několik cestovních kanceláří, specializujících se na tento „obtížný a nebezpečný" výstup. Za 80 USD dostane klient nejenom průvodce a instruktáž, ale i pořádné vybavení: stejné červené záplatované kalhoty a bundu, červené čepice, rukavice, plastové boty, cepíny a mohutné lano. Přístup k patě sopky je jednoduchý, protože auto vyjede po klikaté prašné cestě až do výšky 1 150 m.n.m. a pokud zrovna funguje lyžařská sedačka, tak se ušetří dalších 300 výškových metrů. Naše skupina pomalu stoupá černou sutí, co krok, to skluz, vše je špinavé od zvířeného prachu. Kraj pod námi se rozevírá, vidíme celé jezero Villarrica i okolní sopky Lanin a Caburgua. Došli jsme k sněhovému poli, po kterém se jde lépe a před námi se objevila poslední výstupová fáze - vlastní kužel, který byl po dlouhou dobu schován. Je vidět, jak směrem nahoru sněhu ubývá vlivem sopečného tepla. Obtížnější úsek nastává na prudkém ledovci, kde je nutno použít nesmeky a hůlky. Čím jsme blíže, tím více nás v nose štípou sirné výpary z bočních průduchů, jsou vidět žluté chuchvalce kouře a z vyvřelin visí dlouhé rampouchy ledu. Vrcholová hrana kaldery je široká asi 20 metrů a potom prudce přechází do kráterové prohlubně. Bez respirátorů nejsme schopni vydržet blízko sopouchu: kouř nutí ke zvracení, řeřavě pálí v očích i nose a v plicích leží jak těžký kámen. Kdo se odvážil do kráterové misky měl problémy se vrátit zpět na čerstvý vzduch, protože vítr už dolů nedofoukne. Raději kráter celý obcházíme, abychom se dostali na závětrnou stranu, slibující lepší výhledy. Šplháme na nejvyšší převis a opatrně leháme na břicho, protože láva pod námi se drolí a kvůli záběrům jsme jen pár centimetrů od hrany. Mlčky koukáme do obrovité díry pod námi s naprosto kolmými stěnami, zrak je přitahován žhavým koláčem v hloubce 200 metrů. Sopouchové vyvřeliny mění barvy od horní šedé přes zelenou a žlutou až k červené. Na dně se pomalu převaluje oranžová láva, vše se tetelí a rozmazává, navzájem překrývá vlnami, ze stěn se sypou příškvary, jsou pohlcovány a vzápětí zase vyplivovány, ozývá se prudké zaburácení a z magmatu vystříknou ohnivé jiskry. Horký vzduch vyletěl obřím komínem až k nám. Minierupce je provázena obzvlášť intenzivním sirným zápachem. Šokováni mlčky dokončujeme celé sopouchové kolečko a chystáme se na sestup. Ve sněhu jsou od turistů vyjeta sněhová koryta, do kterých usedáme a po zadku sjíždíme dolů rychlostí průměrného lyžaře. Je to nejzábavnější část sestupu, sjezd je dlouhý s přestávkami možná dva kilometry. V zatáčkách si při rychlé jízdě připadáme jako na toboganu, ty neopatrné občas koryto vlivem odstředivé rychlosti vyhodí mimo. Kdo měl smůlu, narazil na lávový kámen nebo i spadl do suti. Dolů jsme dorazili dokonale promočeni s roztrhanými kalhoty, vysmátí a s pocitem vydařeného výletu mateřské školy.

Celý výstup i sestup trvá průměrně zdatnému jedinci 6-7 hodin, záleží na počasí, které bývá ale mezi listopadem až dubnem stabilní a slunečné. Během tohoto chilského léta navštíví oblast tisíce turistů a všichni odjíždějí spokojeni, ať už si užívali výhledů z hotelových teras či z okolních kopců.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-villarrica-chile.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-villarrica-chile.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017