Putování do chrámu Vorotnavank

Žádný kostel v provincii Syunik na jihu Arménie není na seznamu UNESCO a většině památek z tohoto zapadlého regionu je v běžných turistických průvodcích věnována jen krátká zmínka. Pokud sem však přesto zabloudíte, nebudete litovat. Přivítá vás příjemné horské klima a malebná venkovská krajina. Všude podél cest pak můžete obdivovat nezvyklé množství starobylých monumentů, z nichž některé nemají svým zpracováním a stylem nikde jinde v zemi obdobu.

Církevní stavby, jež tvoří dnešní Vorotnavank, nechala v 11. století postavit královna Shahandukht a její syn Sevada. Chloubou Vorotnavanku jsou náhrobky zdobené netradičními reliéfy. Interiér chrámu Vorotnavank zdobí jen pouze pár levných svatých obrázků a jednoduchý oltář ukoptěný od vosku. Se zvířecím motivem se setkáme v arménském umění často, ale naivní obrázky lidských postav jsou opravdovou raritou. Rituál plodnosti u posvátného kamene Portakar na vzácném snímku z konce 19. století. Náhrobky od Vorotnavanku jsou důkazem neobyčejné zručnosti dávných kameníků.

V této galerii je 6 obrázků. Zobraz celou galerii

Branou do regionu Syunik je na severu průsmyk Vorotan (2344 m). V dávných dobách tudy vedla frekventovaná karavanní stezka. Přibližně její trasu dnes kopíruje jediná silnice spojující jih Arménie se zbytkem státu. Jedná se o důležitou a poměrně frekventovanou tepnu, po které proudí do země nafta a levné zboží z Íránu.

Průsmyk Vorotan

Naše přetížená mašrutka jen s obtížemi zdolává poslední serpentiny horského sedla. Na jeho vrcholu dělá řidič krátkou pauzu, aby kouřící motor vychladnul a cestující se mohli protáhnout. Pro arménský vozový park, jenž je tvořen převážně čtvrt století starými stroji, je průsmyk Vorotan evidentně těžkým oříškem. Nad otevřenou kapotou zde dumá nejedna posádka. Obvykle však stačí dolít vodu do chladiče a může se jet dál.

Venkované z okolí využívají tohoto místa vynucených zastávek a cestujícím prodávají přebytky úrody. Vedle provizorních stánků se zeleninou stojí zde i několik ukoptěných pastevců s pytlem sýra a děti s košíky plnými hub. Rychle prověřuji jejich obsah. Domorodci mi při tom vysvětlují, že žampion se arménsky řekne „masliak“ a pýchavka se nazývá „šampión“. Evidentně slovanský původ názvů mne mile překvapuje. Těžko již lze asi dnes zjistit, jakými oklikami a v které „pětiletce“ sem tato slova doputovala. Záhadou také nejspíše zůstane, proč místní „houbaři“ poněkud zaměnili význam starých českých pojmenování. Nezbývá, než brát tento fakt jako další důkaz, že v dobách Sovětského svazu nebylo nic nemožné.

Kamenné ovce

Konečně je mašrutka zas v provozuschopném stavu a můžeme pokračovat v cestě. Brzy přijíždíme do města Sisian, které má kvůli své poloze uprostřed hor příjemné klima i během léta. Naše první kroky vedou do muzea, jež nabízí skutečně bohatou kolekci artefaktů ze všech historických období.

Nejzajímavější je venkovní expozice, které místní říkají aradaran. Jedná se vlastně o malý park vyzdobený kamennými skulpturami, které sem byly svezeny z širokého okolí. Kromě obligátních chačkarů (kamenů zdobených motivem kříže), jsou zde také vystavena torza náhrobků v podobě ovce či berana. Tyto kamenné dekorace byly typické pro turkmenské dynastie Akkojunlu (Bílé ovce) a Karakojunlu (Černé ovce), jež se ve středověku na krátko zmocnily nadvlády nad velkou částí Blízkého Východu. Vztah těchto divokých kočovníků s usedlými Armény nebyl z počátku právě idylický. Přesto se obě kultury vzájemné ovlivnily a obohatily, k čemuž přispěla i četná smíšená manželství mezi vyššími vrstvami.

Důkazem jsou turecké hrobky (türbe) z pozdějšího období, které svou podobou věrně kopírují kamenné věže arménských kostelíků. Dnes již také víme, že ne všechny kamenné ovce na uzemí Arménie zbudovaly muslimští dobyvatelé. Pro mnohé Armény nebylo těžké tento zvyk přijmout, neboť dobře zapadal mezi další pohanské praktiky, se kterými je křesťanství v této části světa dodnes spojeno.

Rituály plodnosti

V této souvislosti není od věci připomenout, že právě nedaleko Sisianu leží dodnes populární přírodní svatyně Portakar, kam kdysi putovaly neplodné ženy z dalekého okolí, aby zde prováděly předepsané magické úkony za účelem otěhotnění. Zázračná moc je připisována nevelkému kamennému výčnělku ve tvaru cukrové homole. Ten patrně představuje falický symbol, jehož uctívaní bylo před příchodem monoteistických náboženství běžné u mnoha starověkých civilizací.

Legendy i pamětníci vyprávějí, že neplodné ženy si lehaly na vrchol skaliska a poté se otáčely dokola s kamenným hrotem přiloženým na klín či nahé břicho. Podivný rituál je zachycen i na jedné unikátní fotografii z konce 19. století. Po připojení Arménie k Sovětskému svazu byla tato tradice potírána, ale Portakar zůstal dál poutním místem. Dnes se poblíž tajemného skaliska čas od času konají různé folklorní akce a vystoupení umělců. Mnozí pověrčivý venkované však prý stále věří v jeho uzdravující schopnosti.

Záhadný monument

Ze Sisianu pokračujeme k hlavnímu cíli našeho putování, kterým je kostel Vorotnavank. Tato významná památka leží v kaňonu říčky Vorotan asi 12 kilometrů za městem. Původně jsme tuto vzdálenost chtěli překonat pěšky, ale kvůli časovému skluzu najímáme taxi.

Rozhrkaná volha statečně poskakuje po děravé silnici a řidič nám dobrou ruštinou vysvětluje, že až do války na počátku 90. let žili v okolních vesnicích převážně Ázerbajdžánci. Jako důkaz nám za jízdy ukazuje jeden zanedbaný muslimský hřbitov.

Asi v polovině cesty zastavujeme v obci Aghitu (Aghudi), kde stojí jedna z nejpozoruhod­nějších staveb středověké Arménie. Tvoří ji svatostánek, kterému místo věže dominují dvě patra vzájemně se podpírajících sloupů z precizně opracovaných kamenných kvádrů. Většina historiků se kloní k závěru, že monument pochází ze 7. století. Jeho účel ani symboliku se nepodařilo dosud spolehlivě objasnit. Možná jej nechal postavit princ Varazdukht jako připomínku své moci. Mnoho skutečností však naznačuje, že se jednalo spíše o součást rozsáhlého církevního komplexu a místo konaní významných náboženských obřadů. Bylo zjištěno, že původně stál v těsném sousedství i kostel.

Originálně řešená stavba v Aghitu nemá svým vzhledem nikde v zemi obdoby; vzdáleně se jí podobá pouze památník u chrámu Odzun v provincii Lori. Ve 20. století inspirovala její architektura moderní arménské umělce při návrhu vnější podoby národního muzea Sardarapat.

Návštěva svatyně

Konečně zastavujeme před kostelem Vorotnavank. Jeho správce nás vítá plnými hrstmi meruněk z přilehlého sadu a vzápětí opět mizí mezi stromy. Celý chrám máme tedy jen pro sebe.

Z dálky na nás působila tato stavba poněkud stroze a fádně. Zdivo z šedivých čedičových bloků není tak estetické jako barevný sopečný tuf, z něhož je vystavěna převážná většina arménských svatostánků. Bližší prohlídka však přináší samá zajímavá překvapení. Hned je jasné, že vstupujeme do stále živé svatyně, nikoliv do muzea. Stěny jsou místy ozdobeny vyrytými kříži všech velikostí a tvarů. Kolem oltáře pokrytého voskem z vyhořelých svíček visí levné barvotiskové obrázky svatých a atmosféru umocňuje silná vůně kadidla. Přestože je interiér hlavní chrámové lodi jen velmi prostě zařízen, působí mimořádně sugestivním dojmem. Modlitebna nabízí poutníku místo k duchovnímu prožitku a ničím jej nerozptyluje. Právě touto sympatickou jednoduchostí se arménské svatyně asi nejvíce liší od katolických kostelů, jejichž okázalá výzdoba má návštěvníka ohromit a zlomit, ale brání mu skutečně se přiblížit bohu.

Vorotnavank se skládá z několika církevních staveb. Dnešní podobu dostalo toto posvátné místo při přestavbě na začátku 11. století. Královna Shahandukht (Sahanduxt) zde nejprve vystavěla chrám zasvěcený sv. Štěpánovi. Krátce nato její syn Sevada dokončil sousední kostel Jana Křtitele, kterému se v této části světa říká Karapet. Součástí opevněného areálu byl i klášter, kde působilo mnoho významných učenců. Právě zde měl sídlo například i významný arménský filosof Hovran Vorotnetsi (1315 – 1388).

Roku 1931 postihlo Vorotnavank ničivé zemětřesení, při kterém se z velké části zřítila hlavní věž. Na úplnou rekonstrukci pak stavba čekala více jak půl století.

Naivní umění na hřbitově

Kuriozitou jsou středověké náhrobky na přilehlém hřbitově. Neporývají je obvyklé symboly křesťanství, ale reliéfy zobrazující skutečná i mýtická zvířata. Často se vyskytují i figurální motivy. Dávný umělec pracoval s dětinskou naivitou i hravostí. Zobrazení působí velmi živě, někdy až vesele, ale jejich poselství jsou dost nejasná. Zpravidla je navíc na první pohled poměrně obtížné rozpoznat úplně všechny detaily výjevu. Některé pomníky mají velmi jemné zdobení, jiné jsou zas značně nahlodané zubem času. Jen při optimálním osvětlení lze proto řadu reliéfů obdivovat v celé jejich plastické kráse.

Nejkrásnější náhrobky vznikly ve 14. století. Předpokládá se, že patří lokálním vládcům a jejich rodinným příslušníkům. Dnes jsou považovány za největší poklad Vorotnavanku. Na rozdíl od běžných chačkarů se totiž podobných kamenných výtvorů zachovalo v celé zemi jen velmi málo.

Informace na cestu

Formality: Turistická víza lze snadno získat přímo na letišti v Jerevanu nebo na hraničních přechodech s Gruzií a Íránem. Nutno předložit jednu fotografii, vyplnit formulář a uhradit 15000 AMD (cca 1000 Kč, možno platit i v USD nebo EUR). Do země není možné vstoupit přes žádný přechod z Turecka a Ázerbájdžánu (včetně oddělené oblasti Nachičevan). Adresa nejbližšího velvyslanectví je: 1070 Vienna, Neubaugase 12–14/16, tel: 00431–5227479 (úřední hodiny: Po-Pá 8.30 – 16.30).

Doprava: Provincií Syunik prochází strategická silnice spojující Arménii s Íránem. Do Sisianu jezdí přímé spoje (mašrutky) z Jerevanu (217 km) i dalších velkých měst. Železnice sem nevede. Poutní místo Portakar leží asi 15 kilomerů za Sisianem při silnici na město Goris, ale bez pomoci domorodců jej sotva najdete. Ke kostelu Vorotnavank nejezdí žádná hromadná doprava. Lze sem podniknout celodenní pěší výlet. Alternativou je najmutí taxi. Aghitu leží přímo na jediné cestě ke kostelu a tuto památku nelze proto minout.

Ubytování: Sisian patří k několika málo městům v Arménii, kde stojí i několik levnějších hotelů. Počítejte s tím, že kvalita ubytování zdaleka nebude odpovídat ceně (30 – 50 EUR). V údolí Vorotan je mnoho příhodných míst pro kempování. Správce Vorotnavanku obvykle nebrání turistům ani ve stanování přímo u kostela. Na tomto místě budete mít zdarma k dispozici i záchod a pitnou vodu.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017