Vzhůru na Ararat!

Výstupem na biblický Ararat jsme se v našem seriálu dosud podrobně nezabývali, neboť jde o záležitost, která byla mnohokrát popsána jinde. Nyní nabízíme zcela aktuální a pro někoho možná i překvapivé informace o dramatickém začátku letošní sezóny na této nejvyšší hoře Turecka. Dále pár řádků o česko-íránské expedici, která dosáhla tajně vrcholu 19. 7. 2008. Navíc připojujeme malé ohlédnutí do minulosti, neboť letos v létě je to mu právě čtyřicet let, co Ararat dobyla česká výprava vedená Arnoštem Černíkem, jehož kniha Výprava na Ararat patří dodnes k tomu nejlepšímu, co bylo u nás na toto téma napsáno.

Pohled na obtížnou severní stěnu Araratu, kudy dosáhla vrcholu v roce 1968 česká expedice vedená A. Černíkem. Nezbytné vrcholové foto (19.7.2008, 7 hod. ráno) Stan je pro výstup na Ararat nezbytný, žádný horský útulek či chata zde není. Postup naší výpravy točila íránská televize, tak pokud ji chytáte, brzy se dočkáte dokumentu. Tábor číslo 2. leží ve výšce 3800 m. Při finálním útoku na vrchol jsme měli štěstí na dobré počasí. Takovýchto primitivních kurdských táborů jsou na Araratu dodnes stovky. Sklon sněhového svahu těsně pod vrcholem je mírný a cepín i mačky jsou zbytečným luxusem. Většina turistů vystupuje na Ararat s dnes velmi moderními trekovými hůlkami. Památník obětí hor ve Skaláku.

V této galerii je 13 obrázků. Zobraz celou galerii

Ararat (5137 m) byl posledních několik let opět přístupný turistům a výstup na tuto atraktivní horu se mohl pokusit v podstatě každý, neboť nejde o vysloveně horolezecký podnik. Stačilo jen získat povolení od tureckých úřadů a najmout si povinného průvodce. Mnoho turistů se také na vrchol dostalo i bez oficiálního povolení díky podnikavosti domorodců žijících pod horou, pro které se stali zahraniční trekaři vítaným zdrojem příjmů. Protože hora leží v neklidném východním Turecku, kde stále doutná partyzánská válka mezi PKK a tureckou armádou, bylo však jen otázkou času, kdy dojde k nějakému vážnějšímu incidentu.

Únos ze základního tábora

Ve středu 9. 7. 2008 oběhla svět zpráva o únosu 13 členné skupiny německých horolezců. pod horou Ararat. Vzápětí média upřesnila, že uneseni byli ve skutečnosti pouze tři Němci a ostatní členové výpravy se vrátili v pořádku do nejbližšího města.

Tiskové agentury později dále uvedly, že podle guvernéra východoturecké provincie Agri, kde se nachází Ararat (turecké jméno hory je Agri Dagi), patří únosci k rebelům ze zakázané Kurdské strany pracujících (PKK), která je považována teroristickou organizaci a usiluje již desítky let o vyhlášení nezávislého Kurdistánu. Němečtí horolezci byli přepadeni v základním táboře ve výšce 3200 metrů. Akce měla být údajně reakcí na nedávná opatření německé vlády vůči stoupencům PKK. Separatisté prý vzkázali, že hodlají Němce zadržovat do doby, než německá vláda oznámí, že upouští od své „nepřátelské politiky vůči kurdskému lidu a PKK“.

Česká média nevěnovala této dramatické události větší pozornost. Veřejnost se pouze 11. 7. 2008 dozvěděla ze zprávy ČTK, že turecké úřady vyhlásily dočasný zákaz vstupu turistů do provincie Agri a pozastavily také vydávaní povolení pro výstup na Ararat. Dále agentura uvedla, že podle nepotvrzených informací se do záchranné akce zapojili polovojenské oddíly.

Pro úplnost jen dodejme, že separatisté z PKK unášejí turisty jen naprosto výjimečně, zaměřují se spíše na turecké vojáky, policisty a novináře, které považují za součást okupačních sil. Vzhledem k tomu, že únos cizinců nebyl spojen s požadavkem výměny za zajaté kurdské bojovníky, lze tuto akci opravdu považovat především za varovný vzkaz německé diplomacii. Od začátku roku bylo v Německu zatčeno mnoho představitelů PKK včetně Ayfer Kayové, bývalé milenky vězněného vůdce separatistů Abdullaha Ocalana, což Němce v očích mnoha Kurdů značně diskreditovalo.

Ararat uzavřen!

Když jsem 17. 7. 2008 dorazil s přítelkyní do městečka Dogubayazit pod horou Ararat, tak jsem o výše uvedených skutečnostech neměl ani potuchy. Informace o únosu Němců a uzavření hory turistům nás značně zaskočila.

Do Turecka jsme vstoupili z Íránu přes hraniční přechod Bazargan, který leží od Dogubayazitu slabou půlhodinku jízdy. Naším cílem byl výstup na Ararat, který jsme chtěli uskutečnit přesně 40 let po legendární české výpravě vedené Arnoštem Černíkem. Neměli jsme k němu sice oficiální povolení, ale věděli jsme, že to ještě nedávno šlo i bez něho. Z Íránu jsme si navíc přiváželi dobou aklimatizaci, neboť jsme tam jen před pár dny zdolali asi 4800 metrů vysokou horu Kuh Sabalan. S nečekaným vývojem událostí jsme se nechtěli jen tak smířit, byli jsme do akce ochotni investovat i značné finanční prostředky. Bohužel se ukázalo, že všechny trekařské agentury ve městě jsou zavřené. Nefungovala ani oficiální turistická informační kancelář. Ani domorodci nám nedávali žádnou naději. Prostě jsme přijeli ve špatnou dobu. Hora je uzavřená a všechny přístupové cesty kontroluje armáda. Neproklouzne ani myš. Musíme přijet příští rok, snad bude Ararat opět otevřen. Inšalláh…

Nakonec jsme pochopili, že asi opravdu neuspějeme a smiřovali se s nepříznivým osudem. Pro mne to byla zvláště těžká rána. Byl jsem již pod Noemovou horou několikrát v minulosti na přelomu tisíciletí, kdy byla také uzavřená a letos jsem s výstupem počítal na sto procent.

Ararat? No problem!

Události však náhle dostaly nečekaný spád. V jedné restauraci nás druhý den u oběda vyrušil jakýsi muž, právě když jsme se dohadovali o tom, jaký zvolit náhradní program. Příchozí se představil jako Cuma a hned jak jsme si potřásli rukou, tak mi došlo, že je to jeden z místních „šerpů“, se kterým jsem byl přes mail ve spojení již před cestou. Ukázalo se, že Cuma je muž činu. Nejen, že nás dokázal objevit ve 40 tisícovém městě hned jak se dozvěděl o našem příjezdu, ale hlavně byl prvním domorodcem, který se k našemu záměru vylézt na Ararat nestavěl vůbec skepticky. Naopak, považoval za věc osobní cti nás na horu dostat, tak jak mi to slíbil před měsícem v jednom e-mailu. A jak dodal, tato akce bude pro něj „no problem“. Je ovšem třeba vyrazit ihned.

Nejdříve mi úplně nedošlo, co tím myslí, pochopil jsem, až když nás začal zvedat od stolu, že musíme jít nakoupit zásoby a vyzvednout v jeho domě mačky a cepíny. Trochu v rozpacích jsme se zvedli a začali si v hlavě srovnávat informace. Před pár dny došlo v základním táboře k únosu, oblast je pro turisty uzavřená, cestovní agentury v Dogubayazitu nefungují, všichni jsou toho názoru, že letos prostě sezóna předčasně skončila.

A tady tenhle chlápek, mimochodem Kurd jako poleno, nám tvrdí, že ví jak nato a můžeme s ním klidně vyrazit. Trochu divné… Že by PKK potřebovala unést ještě dva Čechy?

Cuma nám však nedal čas rozvíjet dál naše paranoidní představy a ustrašené konstrukce. Jako pravý profesionál ihned stočil debatu k ceně. Dobře si vědom, že za současné situace nemá konkurenci, začal operovat s poněkud nadsazenými částkami, pro jsem mu připomněl, jakou finanční nabídku nám před časem poslal e-mailem. Také jsem si dovolil podotknout, že oficiální povolení v ceně 50 USD nebudeme za současné situace jistě potřebovat. Nakonec jsme se dohodli na částce 190 EUR za osobu, přičemž v ceně bude i zapůjčení maček a cepínu. Za dalších 80 EUR budeme mít na tři dny k dispozici koně, který nám ponese batohy až do posledního tábora i zpět dolů. Původně jsme si chtěli nést věci sami, ale nyní bylo třeba omezit pobyt ve svahu na minimum a všechny síly soustředit na rychlý výstup a co nejkratší pobyt v problematické oblasti.

Situace byla totiž následující: Dnes ráno vyrazila do základního tábora číslo 1 (který leží ve 3200 m a kde byli uneseni před pár dny němečtí horolezci) skupina 22 Íránců, kterou tam propašoval Cumův bratr Nuri. Naší jedinou šancí je připojit se k této skupině, což zvládneme jen pokud okamžitě vyrazíme. Bohužel sám Cuma nás nemůže doprovodit, neboť již zítra vyráží se skupinou německých turistů na horu Suphan u jezera Van, která je letos zvláště populární, neboť se stala pro mnoho zahraničních výprav na Ararat jakýmsi náhradním cílem.

A jak se tedy do tábora dostaneme? To měl Cuma již promyšlené. Spolu s mačkami a cepínem jsme u něj doma vyzvedli i svého nového průvodce v podobě jeho dvanáctiletého syna Adama. Ten nás doprovodí do prvního tábora, kde se připojíme k íránské výpravě. Na svazích Araratu obrácených k Dogubayayitu, kudy vede i klasická cesta na vrchol, funguje naštěstí i signál, takže o našem příchodu již byl zpraven nejen Cumův bratr Nuri, ale rovněž jeden horal s oslem, který nám vyveze batohy.

Tajný výstup

Cuma nám vysvětlil, že první fáze cesty bude nejriskantnější, neboť povede rovinou za městem, kde je mnoho checkpointů hlídaných Jandarmou (turecké četnictvo) a vojenských základen. Pojedeme běžnou dodávkou, které zajišťují spojení mezi městem a nejodlehlejšími vesnicemi, takže nebudeme ničím nápadní. Řidič nezná cestu, ale Adam ho bude navigovat, abychom objeli všechny hlídky a dostali se až do poslední vesnice ve svazích Araratu.

Vyrážíme asi ve dvě hodiny odpoledne. Nejprve po hlavní silnici směrem do vnitrozemí, tedy co nejdál od turecko-íránských hranic, které jsou nejdůkladněji střeženou částí Araratu. Kvůli nedávnému únosu je prý střežena i přímá cesta z Dogubayazitu k základnímu táboru. Jedeme tedy nejprve po asfaltce směrem na Igdir, ale pod západním svahem Araratu zahýbáme na rozlehlou pláň vyplňující v délce mnoha desítek kilometrů prostor mezi Dogubayazitem úpatím hory. Cesta vede převážně rigoly vyjetými traktorem, občas je povrch zpevněn škvárou. Z dálky objíždíme několik větších vesnic a zblízka míjíme několik primitivních osad se vzteklými psy a hromadami sušeného trusu na zatápění. Pro řidiče je to vyčerpávající. Ozývají se tvrdé údery do podvozku o kameny skryté ve vysoké trávě a občas na chvíli uvázneme v hluboké rozbahněné brázdě. Myslím, že dodávka šla po této akci rovnou do servisu.

Do vesničky Çevirme Köy jsme se kodrcali asi za hodinu. Při pohledu z centra Dogubayazitu se přitom zdá, že svahy hory začínají hned na předměstí. Vzdálenosti v této skalnaté pustině bez stromů strašně klamou. Může za to asi suchý vzduch a nedostatek jakýchkoli měřítek, které by byly pro oči vodítkem.

Osel na nás již čekal. Během okamžiku je naložen a vyrážíme. Cesta je zprvu celkem snadná, neboť vede po kdysi patrně i sjízdných serpentinách. Nejspíše se jedná o neudržovanou silničku ještě ze 70. let, kdy byl Ararat poměrně často navštěvován zahraničními výpravami, ať už se jednalo o horolezce nebo hledače bájné archy. Pak přišlo velké kurdské povstání v polovině 80. let a hora byla až do začátku 21. století uzavřeným prostorem, kde docházelo k tvrdým střetům s bojovníky PKK a pašeráckými skupinami z nedalekého Íránu. Průlom nastal až v roce 2002, kdy se začala opět udělovat povolení k výstupu nejen místním zájemcům ale i cizincům. Jak se zde bude situace nadále vyvíjet, to lze těžko odhadnout. Jsme tedy rádi, že se můžeme o výstup pokusit, i když za poněkud dramatických okolností.

Posledních několik let se z Araratu stal cíl mnoha komerčních expedic, takže mne téměř přestal lákat. Nepatřím k těm, kdo milují tlačenici. Zdálo se mi, že v Turecku je dost jiných pozoruhodných míst, kde lze hledat nevšední zážitky. Do tureckých hor jsem podnikl desítky cest a Ararat se najednou pro mne stal poslední nedobytou kótou, což bylo třeba napravit. Výpravu klasickou cestou jsem nepovažoval za nijak zvlášť obtížný podnik. Vylezl jsem kdysi v Íránu i na mnohem vyšší Demávend (5670 m). To, že okolnosti nakonec proměnily výpravu na Ararat v jedno velké dobrodružství, byla zřejmě vůle Alláhova. Ten si patrně nepřeje, aby se z této krásné hory stala laciná atrakce a turistický průmysl zničil zcela její kouzlo, tak jako se to stalo mnoha jiným vrcholům ve světě.

Pod vedením Nuriho

Do tábora jsme dorazili po čtyřhodinovém stoupání. Cestou jsme minuli několik letních stanových táborů kurdských pastevců, kterým se říká yayla. Místní Kurdové používají převážně bílé stany kuželovitého tvaru, tak jako nomádi turkmenského původu v západní Anatólii. Velké černé stany nepravidelného půdorysu jsou k vidění jen zřídka. Všechny tábory vždy hlídá početná psí smečka, jejíž štěkání již z dálky nahání strach.

Barevný stanový tábor íránské výpravy působil nesrovnatelně přátelštějším dojmem. Všichni členové dvaadvacetičlenné expedice pocházeli z města Ardebil pod horou Sabalán, kde jsme před pár dny pobývali, takže jsme si měli co povídat. Jednalo se na první pohled o dobře vyzbrojený a zkušený tým, který tvořily i dvě ženy. Většina Íránců měla zcela moderní výstroj, tj. špičkové pohorky, teleskopické trekové hole, značkové oblečení a stany. Jejich vůdcem byl zkušený horolezec, který se nám pochlubil mimo jiné úspěšným zdoláním nepálské osmitisícovky Čho Oju.

Průvodce Nuri nám sdělil program výstupu. Zítra vystoupíme do tábora číslo dvě. Odtud zaútočíme následující noc na vrchol. Pokud nenastanou nějaké komplikace, tak dosáhneme vrcholu brzy ráno a ještě ten den se nám patrně podaří sestoupit až do vesničky Çevirme Köy i odjet odtud do Dogubayazitu.

Etapa z tábora č. 1. do tábora č. 2. nebyla nijak náročná. Vyrazili jsme asi v osm ráno a po necelých čtyřech hodinách jsme byli u cíle. Vznikly však jisté pochybnosti, zda bychom se neměli přesunout až do tábora č. 3., neboť „dvojka“ je pouze ve výšce 3800 metrů a budeme to mít tedy odtud na vrchol ještě poměrně daleko. Jak jsme věděli z literatury, tak většina výprav chodí z tábora č. 3., který leží ve výšce 4200 m. Nuri byl však neoblomný a přednesl mnoho argumentů, proč zůstat zde. Za prvé to tak dělá vždy a nestalo se mu, že by to finální útok na vrchol ohrozilo, neboť tábor č. 3. leží o necelou hodinku výše, což nehraje roli. Za druhé je v táboře č. 3. v noci větší zima. A za třetí, co je hlavní, na tento tábor je prý údajně upřena pozornost hlídek turecké armády, což by mohlo přinést komplikace. I přes tato fakta jsme proti tomuto postupu s několika Íránci protestovali, ale Nuri nás nakonec uchlácholil slavnostním slibem, že nám všem zaručuje úspěšné zdolání vrcholu.

Když o tom dnes přemýšlím, tak se mi zdá, že nás Nuri tak trochu tahal za nos a pravý důvod, proč jsme nepokračovali výše, byl jiný. Turečtí vojáci musejí samozřejmě vidět dalekohledy ze svých stanovišť stejně dobře na všechny tábory a hlavní důvod, proč jsme zůstali v táboře č. 2. byl nejspíše ten, že stezka již zde byla poměrně strmá a náročná, takže i příliš vyčerpávající a riskantní pro osly a koně nesoucí všem účastníkům výpravy batohy. Honáci zřejmě vyžadovali příplatek, nebo Nuri jednoduše ušetřil, když jim zaplatil jen do tábora č. 2.

Noční útok na vrchol

Finální útok na vrchol započal přesně podle plánu ve dvě hodiny v noci. Na příkaz Nuriho se šlo bez čelovek. Naštěstí byla jasná a téměř úplňková noc, takže bylo na cestu relativně dobře vidět. Postupovali jsme husím pochodem vzhůru, sice pomalu, ale prakticky bez přestávek. Dole pod námi zářil Dogubayazit a několik větších osad. Člověku se zdálo, že se dívá z letadla. Měli jsme opravdu štěstí na počasí. Bylo téměř bezvětří, což je v této výšce na Araratu spíše vzácnost. Ani zima nebyla nijak extrémní. Jen slabě pod nulou.

Brzy se vlevo od nás objevila silueta necelých 3900 metrů vysokého malého Araratu. Konkrétnější obrysy dostala za úsvitu, kdy začalo přesně za ní vycházet slunce. To již jsme měli za sebou nejobtížnější část trasy, kterou byl přechod umrzlých stružek vody z přes den tajícího sněhu. Ty na několika místech přetínali strmou stezku a způsobily pád několika Íránců.

Vrchol Araratu tvoří mohutná sněhová čepice o rozloze několika kilometrů čtverečních, která skrývá vrcholový ledovec. Na jejím okraji jsme za východu slunce nasadili mačky. Ty usnadňují pohyb k několik set metrů vzdálenému vrcholu, ale nejsou nevyhnutelně nutné. Nejde se po ledu, ale po sněhu pokrytém slabou ledovou krustičkou, která pod nohami praská. Navíc sklon svahu zde není velký. Za normálního počasí jde o lehký cvičný terén. Problémy činní v této fázi výstupu spíše vysoká nadmořská výška. My měli dobrou aklimatizaci z výstupu na Sabalán, takže jsme se cítili stále v pohodě, ale několik Íránců zvracelo a stěžovali si na úporné bolesti hlavy.

V sedm hodin ráno dosáhli všichni členové výpravy vrcholu a začalo se bouřlivě oslavovat. Na stožár byla vytažena Íránská vlajka a několik praporů s perskými klikyháky. Bylo úplně jasné slunečné počasí. U nohou nám ležela celá Arménie, vidět bylo i do Íránu a na sousední turecké hory, jež se zdály při pohledu z výšky pěti tisíc metrů úplně titěrné. Prostě nezapomenutelný pohled.

Vzpomínka na Ajška

Náš výstup na Ararat neměl pochopitelně prakticky žádnou sportovní hodnotu. Stejnou cestou jako my vystoupily již na vrchol tisíce lidí a určitě i stovky Čechů. Věnuji proto poslední řádky tohoto příspěvku vzpomínce na českou výpravu, která vystoupila na Ararat v roce 1968, a jejíž obdivuhodný výkon by neměl být zapomenut. Zejména bych chtěl při této příležitosti připomenout jejího vůdce, kterým byl svého času známý popularizátor horolezectví a vysokohorské turistiky Arnošt Černík.

Jeho jméno zná již dnes jen málokdo. Snad všichni dnešní horolezci však alespoň jednou drželi v mládí v ruce některou z jeho knih. Napsal jich mnoho. Tu poslední o výpravě na Ararat již nestihl dokončit, zahynul v Peru při známé katastrofě pod horou Hauscaran v roce 1970 spolu ze všemi 14 dalšími českými horolezci. Neúplný rukopis byl otištěn až před několika lety pod pracovním názvem Výprava na Ararat a podle mnohých kritik i čtenářů jde o jeden z nejlepších cestopisů, které byly u nás napsány.

Kniha vypráví nejen o Araratu, který výprava zdolala velmi obtížnou severní stěnou. Prostým avšak místy přímo básnickým stylem popisuje nesnadné putování napříč Tureckem a prozrazuje, že její autor, přáteli nazývaný Ajšek, kladl mnohem výše poznání navštívené země a jejích obyvatel, než samotné zdolání bájné hory. Tím se jeho přístup v mnohém liší od uspěchaných dobyvatelů dnešní doby, pro které jsou domorodci a cizokrajné scenerie často pouhou kulisou k dosažení jediného vytýčeného cíle.

Ještě den před finálním útokem na vrchol sestupuje Ajšek z tábora o kilometr níže, aby navštívil kurdskou vesnici a dozvěděl se něco o životě místních lidí. Riskuje, že kvůli únavě následně neobstojí v nejdůležitějších momentech výpravy. Přesto neváhá. Na vrchol se nakonec po velkém přemáhání dostane. Výprava to však nebyla úplně šťastná. Zastihuje ji totiž zpráva o invazi armád Varšavské smlouvy do Československa, o marném boji civilistů s tanky a prvních mrtvých. Jak se asi čeští horolezci cítili, když drželi v ruce turecké noviny, kde zprávy o okupaci Československa vyplňovaly celou titulní stranu? O tom není v rukopise samozřejmě ani zmínka, neboť za normalizace by kniha s takovým obsahem nemohla vyjít. Také o prostých Kurdech, kteří zdrceným českým alpinustům zcela vážně nabízeli, že Praze pomohou se zbraní v ruce, není v knize ani slovo. Pamětníci výpravy však na tohle všechno dodnes vzpomínají - například když se sejdou ve Skaláku v Českém Ráji, kde stojí památník se jménem Arnošta Čeníka, ale i všech dalších našich horolezců, jímž se stala láska k horám osudnou.

Informace na cestu

Fakta: Ararat je nejvyšší horou Arménské vysočiny. Jeho výška bývá udávána různě, obvykle v rozmezí 5125 –5156 m. Na nejnovějších mapách obvykle 5137 m. Ararat je vyhaslý vulkán. Vrchol kryje věčný sníh a celkem 11 ledovců, z nichž dva dosahují délky 2 km. Relativní výška Araratu patří k největším a nejprudším převýšením na světě. Od jihu vyčnívá kužel hory 3415 m a od severu dokonce o 4365 m nad okolní terén. První dokumentovaný výstup uskutečnil F. Parrot roku 1829. Dne 23. 8.1968 vystoupili na Ararat prokazatelně první Čechoslováci (A. Puškáš, H. Rácz, K. Királyi) normální cestou od jihu. O týden později uskutečnili od severovýchodu prvovýstup tzv. „Českým pilířem“ A. Černík, Z. Brabec, J. Krecbach, V. a M. Meierovi.

Popis trasy: Klasická jižní cesta začíná v táboře někdy nazývaném Yeşil camp, který leží ve výšce přibližně 3200 m. Z nejbližší vesnice je to sem pěšky asi 3 - 4 hod. Odtud se pokračuje druhý den do tábora č. 2 (3800 m, 4 hod.) nebo až do tábora č. 3 (4200 m, 5 hod). Táborů číslo 3. je však ve skutečnosti spíše několik. Místa na stan se v kamenitém terénu špatně hledají a tak v období, kdy byl na Araratu nával, vzniklo několik paralelních tábořišť podél trasy těsně pod původním táborem. U všech táborů je v dosahu pitná voda z tajícího sněhu. První etapa finální cesty na vrchol je velmi strmá, občas se i přecházejí sněhová pole a namrzlé skály. Samotný vrchol hory však tvoří obrovská sněhová čepice s mírnými svahy, po které je to k nejvyšší kótě necelý kilometr.

Průvodce: V Dogubayazitu funguje několik cestovních agentur, které do ne dávna zajišťovaly výstupy na Ararat. Kvůli vyřízení oficiálního povolení bylo nutné je kontaktovat několik měsíců před plánovaným výstupem. Krátce po únosu německých horolezců byla hora oficiálně uzavřena pro turisty. Stále na ni však vystupují ilegálně skupiny milovníků hor z Íránu. Obvykle je vede Cuma Saltik nebo někdo další z jeho rodiny. Ve městě se na něj snadno doptáte. Pro jistotu však uvádím i jeho e-mail: cuma_3@hotmail.com a číslo na mobil: +90 5446388211

Výstroj: Základem jsou dobré vyšlápnuté pohorky a teplé oblečení. Nezbytné jsou rukavice a čepice, není třeba kupovat žádné specielní „arktické“ modely. Nepostradatelný je stan. Může se hodit čelovka. Často diskutovanou záležitostí jsou v souvislosti s letními výstupy na Ararat stoupací železa neboli „mačky“. Obvykle není této pomůcky nezbytně třeba, může však značně usnadnit poslední fázi výstupu. Pokud jde o cepín, tak praktické využití zde najde pouze dlouhý model pro vysokohorskou turistiku. Většina trekařů vystupuje ovšem na Ararat vyzbrojena dnes nesmírně moderními trekovými hůlkami.

Vhodná doba: Letní sezóna trvá na Araratu od července do začátku září.

Nebezpečí: Výstup na Ararat je obtížnou vysokohorskou túrou se vším co k takovému podniku patří. Začátečníky mohou značně zaskočit účinky vysoké nadmořské výšky při nedostatečné aklimatizaci. Bez místního průvodce riskujete, že ztratíte cestu a jen těžko si poradíte s někdy dost agresivními pasteveckými psy. Potencionálně je zde samozřejmě i riziko únosu.

Dobrá zpráva nakonec: Němečtí horolezci již byli v pořádku propuštěni.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-vzhuru-na-ararat.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-vzhuru-na-ararat.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Ve stínu Araratu. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Vojta Tomasek (2008-10-17 14:38:04 | 83.208.247.134)
Ahoj, moc pekny clanek, chet bych tam pristi rok. Nevite jak je to nyni? Je Ararat oficialne stale uzavren ci jak to vypada s jeho otevrenim? Diky, Vojta
[3] Zdenek Micka (2009-04-08 07:24:12 | 90.176.151.232)
odpověď na komentář [1] autora: Vojta Tomasek:
Jednalo se jen o docasne problemy. Na Ararat se leze dal. Doporucuji vse vyridit az na miste. Pro aktualni info pripdane vyuzijte kontakt na pruvodce Cumu, ktery je na konci clanku.
[4] Tomáš Pěnka (2010-01-13 21:38:44 | 195.113.118.51)
Ahoj taky plánuju výstup na ararat, mohl bys mi napsat kontakt na průvodce Cumu? Jestli na něj ještě máš nějaké spojení:) díky moc tom
[5] Pavel (2010-01-17 00:11:37 | 60.242.15.2)
odpověď na komentář [4] autora: Tomáš Pěnka:
Ahoj, kontakt uvedeny v clanku (telefonni cislo a email) nefunguje???
[6] nuri saltik (2011-06-06 01:46:41 | 77.255.38.23)
WWW.ARARATTREK.PL
[7] Komar (2011-09-24 18:34:32 | 88.228.175.34)
Mohu doporucıt pruvodce jmenem Sefer Tokdemir z www.mountararatexpeditions.com , www.ararattrekking.com zajistuji vystupy z Dogubeyazıtu a k tomu hromadu dalsıho trekovanı po Turecku /Kackar, Suphan atd./ Sıdli v Dogubeyazitu, tak se od nich da zjistit dostatek informaci, popripade se s nıumı na Ararat ci jinam vydat. climbararat@hotmail.com , mountararat@hotmail.com, tel.: +90 545 610 46 40
[8] Petra Pustějovská (2013-09-15 11:56:11 | 82.117.136.229)
odpověď na komentář [7] autora: Komar:
Na přelomu srpna a září 2013 jsme absolvovali výstup na Ararat s agenturou „Mount Ararat Trek Ski Tours Company www.ararattrekking.com Email: mountararat@hotmail.com Phone: +90 545 610 46 40 Dogubayazit/ Turkey“. Vše proběho bez problémů. Vůdce Sefer Tokdemir byl velice vstřícný k našim požadavkům. Po sestupu jsme měli čas projet okolí města Dogubeyazitu, jezero Van,sopečný kráter, místo údajného přistání Noemovy archy, Ishak Pasha Palace. Dooručuji tuto agenturu jako velice spolehlivou.
[9] Petra (2013-09-15 12:48:49 | 82.117.136.229)
odpověď na komentář [7] autora: Komar:
Na přelomu srpna a září jsme absolvovali výstup na horu Ararat s agenturou Mount Ararat Trek Ski Tours Company www.ararattrekking.com Email: mountararat@hotmail.com Phone: +90 545 610 46 40 Dogubayazit/ Turkey“. Ze strany agentury bylo zajištěno povolení k výstupu, veškeré ubytování v hotelu a ve stanech, jídlo, doprava i samotný výstup na Ararat. Výstup proběhl bez problémů, ze strany agentury byl dobře zajištěn. Poté jsme projeli okolí města Dogubayazit, viděli jsme Ishak Pasha Palace, kráter po dopadu meteoritu, místo údajného přistání Noemovy archy. Vykoupali jsme se v termálních lázních i v jezeře Van. Vůdce Sefer Tokdemir vystupoval velice profesionálně, byl vstřícný vůči našim požadavkům. Tuto agenturu doporučuji jako veice spolehlivou.

Diashow Aljaska 2017