Z Hříměždic na Guadalcanal

Guadalcanal - tuny šrotu na břehu ale hlavně pod vodou. Kromě možnosti potápění máte i spoustu příležitostí uhnat si malárii nebo aspoň úžeh.

pokus o nahození motoru amerického Wildcatu válečné muzeum na Guadalcanalu řízení v pilotní kabině bombardéru B-17 některé věci ve skladištích potopených lodí se nedají přehlédnout postranní vchod do vraku Toa Maru vytvořený zásahem bomby na smetišti dějin se pro chlapce vždy najde pár zajímavých hraček lodní lampy na vraku Bonegi 1

Bylo to ještě v dávnověku československého potápění, když jsme seděli zmrzlí u táboráku na břehu zatopeného Hříměždického lomu a do noci vyřvávali čundrácké písničky. Mezi nimi také jednu o amerických námořnících, co plují do bitvy na ostrov s podivným jménem Guadalcanal. Tehdy nás vůbec nenapadlo, že se tam jednou ponoříme pod hladinu a navštívíme vraky lodí a letadel, co tam zanechali oni námořníci a jejich kolegové z pozemních sil a letectva. Pípou v hříměždické hospodě proteklo ještě mnoho hektolitrů piva, než jsme vypustili první bublinu tam na druhé straně světa. Museli jsme použít lstivého úskoku k vytracení se do zahraniční ciziny, zapojit se do budování kapitalismu a nechat se příjemně zbídačovat u firmy Sea Hornet v Sydney na východním pobřeží vzdálené Austrálie. Uplynulo více než 6 let od okamžiku, kdy jsem v konstrukci Aquacentra uzamkl naposledy svůj psací stůl a klíč upustil do kanálu ve Vodičkově ulici č. 6, Praha 1, PSČ 110 00.

Měli jsme za sebou šest hodin letu z věčně zeleného Sydney, když nám pilot oznámil, abychom se nestrachovali, že na Guadalcanalu je od posledního tajfunu k dispozici jen poloviční délka ranveje a že se bude tedy více brzdit. Ocenil by, kdybychom se nejen pevně připoutali, ale sejmuli si i brýle a drželi se sedadel před námi. Motory zřejmě běžely na zpětný chod už při přibližovacím manévru a brždění popsal Jirka slovy: "Von to prd do zdi!" Viseli jsme v pásech s větším přetížením, než bylo běžné i na Bajkonuru. Hanka jen tiše zasténala: "Božínku, kdybych byla nevzala kramle, mohla jsem teď sedět na pohodlné židli v oddělení práce a mezd v Elektropodniku, Praha 7, Bubenské nábřeží č. I , PSČ 170 00." Zsinalý Boeing 737 stál tři metry od buldozeru na Hendersonově letišti na Guadalcanalu v souostroví Šalomounových ostrovů.

Osm kilometrů odsud se rozkládá šest ulic, které tvoří hlavní město zvané Honiara. Ta vznikla po válce ze skladišť z vlnitého plechu, která tu zanechala americká armáda. Dnes jsou tu i tři poloprázdné hotely. V největším z nich je potápěčské středisko, které zajišťuje potápění na blízké vraky. Služba naprosto perfektní. Přenášení potápěčských láhví a opasků se zátěží je vyhrazeno domorodcům. Na nás bílých kůžích je, abychom se s tím pak odpotáceli do korálového moře o teplotě 28-32°C.

Kromě účastníků dávných bojů a potápěčů na Šalomounovy ostrovy prakticky nikdo nejezdí. Turisti tam jsou - a asi dlouho zůstanou - zcela neznámou věcí. Na ostrovech není nikde pitná voda, protože všechny řeky pramení v bažinách v džunglích. Domorodci jsou proti tomu imunní, ale my, zhýčkáni chlorovanou a fluorovanou směsí, bychom asi rychle podlehli. Denní i noční teploty jsou přes 30°C, časté tajfuny, několik typů malárie a téměř každý den tropické spršky. Jediná trafika s dvěma pohledy tištěnými zřejmě na Podkarpatské Rusi kolem roku 1927. Tedy věci lákající turisty asi stejně jako návštěva infekčního pavilonu v Indii.

Většina vraků leží v pobřežních mělčinách, a tak, když nás mikrobus vyklopil v háji kokosových palem, měli jsme to k prvnímu vraku asi 60 metrů Říká se mu Bonegi I podle blízkého mysu. V patách průvodce jsme propluli palubou do vnitřku této asi 180 metrů dlouhé japonské zásobovací lodi. Prostorná skladiště se střídala s úzkými chodbami a v hloubce 20 metrů jsem se marně pokoušel rozsvítit svítilnu. Pár okamžiků jsem měl radost, že konečně selhala vychvalovaná západní technika, než jsem si vzpomněl, že jsem do ní vložil kus papíru, abych zabránil náhodnému rozsvícení během dopravy. V hloubce 40 metrů jsme vyplavali kolem gigantického motoru zpět na palubu. Tam v hlavni kanónu se na nás šklebila ochočená muréna.

Z vraků se nemá nic brát, ale průvodci se vždy jako naschvál dívají na opačnou stranu, než kde si houf jejich svěřenců plní kapsy záchranných vest drobnými suvenýry od pěchotní munice až po láhve od saké. Ostatně je v jejich zájmu, aby potápěči byli spokojeni s ponorem po všech stránkách. Dvě hodiny po vynoření jsme opět hnáni do vody, tentokrát na vrak létající pevnosti B-17, která ukončila let v patnáctimetrové hloubce. V pilotní kabině lze ještě pohybovat zařízením a ve střelecké věži kulomety. Když se po půl hodině vracíme na hladinu. jsou všichni spokojeni. Já, že mi zase nenateklo do kamery, Jirka a ostatní, že zachránili, co se dalo, a průvodce, že je nás stejně jako před ponorem.

Další den probíhá podobně: nejprve hlubší ponor na vrak japonské lodi Ruiniu, která je pokryta chuchvalci ryb. Potom přestávka, kdy si jdeme prohlédnout válečné muzeum. To sestává z kusu vymýcené džungle, kam stáhli z okolí letadla, kanóny a nevybuchlou munici. Uprostřed je velká hromada zbraní a vojenské výstroje. Kdysi to prý mělo i střechu, ale poslední tajfun ji odklidil. Hanku jsme přesvědčili, aby vlezla do kabiny rozstřílené dvoutrupové stíhačky P-38. Když si roztrhla šaty o kus duralového plechu, poznamenala zvýšeným hlasem: "Božínku, jsemť to ale husa. Tohle by se mi nemohlo stát, kdybych teď seděla na školení civilní obrany v Praze 2, Ječná 12, PSČ 120 00." Po muzeu zpátky do vody na vrak Bonegi 2, který částečně vyčnívá nad hladinu. Japonský kapitán s lodí najel na mělčinu, protože věděl, že jakmile se rozední, americká letadla z Hendersonova letiště mu ji udělají volně průchozí z kterékoliv strany. To se také stalo, ale přesto z ní japonští vojáci vyložili značnou část cenného nákladu. Ten jim pak zničili na pláži.

Další den opouštíme Honiaru, kde v parku a na ulicích stojí místo pomníků různých velikánů nebo sádrových trpaslíků pestře natřené kanóny a kulomety. Na Hendersonově letišti už čeká podivný letoun, který nás má odvézt na ostrov Gizo v severních Šalamounech. Gizo leží asi 400 kilometrů na severozápad od Guadalcanalu. Úmorné vedro nás žene do útrob malého proudového letounu, kde tušíme klimatizaci. Ta skutečné fungovala - na rozdíl od palubní vysílačky, kterou se pilotům nepovedlo uvést do chodu ani když si přečetli návod k obsluze. Za hodinu sehnali jinou, ale objevil se zase zádrhel na podvozku. Hanka znejistěla a bylo vidět, že by raději cinkala kostkami ledu ve sklence uprostřed bazénu na 6 Burne Avenue, Dee Why, N.S.W. 2099 Australia. Za další hodinu se podařilo hned napotřetí zavřít i dveře letounu a vznesli jsme se kupředu. Průměr trupu nepřesahoval 1,5 metru a byl plně obsazen šestnácti cestujícími. Po hodině letu nad křiklavě modrým mořem a korálovými lagunami letoun dosedl na ostrov, který se skutečně jmenuje Munda. Je to poslední letiště, které má zpevněný povrch, byť to bylo provedeno troškou asfaltu za války. Letištní budova je zbytkem nějakého muničního skladiště. Místo oken a dveří jen hranaté otvory ve zdi. Ve stínu palem stojí hračka podobná letadlu, jež je určena pro ty otrlce, kteří si umínili dostat se na Gizo. Zatímco pilot přečerpává ručně ze sudu benzín, váží zřízenci nás 6 cestujících i se zavazadly na váze na brambory. Dohromady i s pilotem nesmíte vážit víc než 800 kilogramů. Nepovedlo se, a tak zde 3 kufry zůstávají až do příštího letu, který se uskuteční až za 4 dny. Hanka, na kterou vyšlo nejmenší sedadlo, jen tiše pípla: "Nebylo by nám lépe v elektrické tramvaji č. 26 v Praze-Liboci, PSČ 160 00?"

Protože na Gizu není 80 metrů rovného terénu, přistáváme na sousedním ostrůvku. Pak nás motorové kánoe domorodců dopravily konečně k cíli. Ručně postavený hotýlek má ale dobře zásobený bar a velký kompresor na plnění potápěčských láhví. Na stropech žluté ještěrky s přísavkami na nohou, které údajně chytají komáry přenášející malárii. Zde poblíže Giza se nachází jeden z nejhezčích vraků celého Tichomoří. Je to japonská transportní lad Toa Maru, ležící v hloubce 15 - 45 metrů. Byla zasažena dvěma bombami, které udělaly nepořádek na palubě, a jedním torpédem, jež vytvořilo vchod z boku o průměru asi 8 metrů. Loď leží nakloněna na pravém boku se skladišti naplněnými tak, jak je naložili před padesáti lety v Japonsku. Tisíce tun válečného materiálu vyplňují všechny prostory Toa Maru. Na palubu vyhřezly i dva tanky. Jsou tu také láhve od saké, japonské to kořauky. Podle množství láhví musely být jednotky japonského císařství žíznivější než pracující lid v hospodě U žebráka.

Před ponorem nám ukázal průvodce na nákresu lodi, co v které části vraku je, a jak se tam dostat. Na kolenou nás zapřísahal, abychom se nezdržovali hlouběji než 30 metrů a jedno naše oko si přilepili na ukazatel tlaku vzduchu v láhvi. Všechny ponory musí být bezdekompresní, protože nejbližší dekompresní komora je až v Austrálii. To je z Toa Maru něco přes 5000 kilometrů, a jak víme ze základního kurzu potápění, v této vzdálenosti je nám platná asi jako dvířka u vany.

Po pádu do vody se před námi objevuje silueta obrovské lodi ležící na písčitém dně. Při viditelnosti asi 20 metrů proplouváme mezi jejími stožáry a míříme na palubu a do jejích skladišť. Zatímco ostatní ozařují loď a její náklad blesky svých fotoaparátů, točím zde "barevný" film svou kamerou. Z nepochopitelných důvodů nepoužívám pod vodou filmové světlo, takže film bude opět hýřit pouze modrou barvou.

Protože náš průvodce zná své pappenheimské, poučil nás před ponorem, že z vraku se nemá nic brát. Pokud by se nám stalo, tedy čistě omylem, že by nám zapadly do kapsy záchranné vesty ostré náboje, přesvědčme se, že mají uvolněnou kulku. Což jde velice snadno a sám ním to na vraku předvede. Jinak by totiž mohlo dojít při vynoření se na hladinu k drobné nepříjemnosti. Do nábojů se totiž za těch více než 40 let přece jen dostala voda. takže tlak uvnitř nábojnice se vyrovnal s okolním tlakem, jenž v našem případě bude činit zhruba 250 kPa. Na hladině, kde tento tlak postrádáme, dojde pak k roztržení nábojnice a následnému nákupu nové vesty, případně k ošetření zdravotnickým personálem. Dívkám, které by nebyly schopny kulku uvolnit, doporučuje se soustředit na nebrání japonského nádobí, které naleznou za druhým schodištěm vlevo.

Proplouvali jsme loď různými směry a vyháněli tak z vraku hejna ryb, které jsou zde zřejmě přihlášeny k trvalému pobytu. Byl mezi nimi i malý žralok, který z nás byl dost nervózní, asi viděl takové obludy poprvé. Byl jsem si téměř jist, že se nejedná o žádný nebezpečný druh, ovšem v žádném případě jsem jej nehodlal zdržovat. Po opuštění skladiště jsem podrobil prohlídce okolí převráceného tanku a sebral jsem rezavou věc. Byla to japonská signální pistole, ale již ve skutečně zuboženém stavu. Ukázal jsem ji našemu podvodnímu průvodci. Ten mi s díky pokynul a zastrčil ji do své záchranné vesty. Od té doby mě už z dálky zdravil a vždy mě pouštěl do vody jako prvního. Měl jsem mu asi nabídnout i ten převrácený tank. Při dalších ponorech navštěvujeme několik letadel. Přímo před hotelem leží v hloubce 15 metrů japonský hydroplán. Je otočen plováky nahoru a kabina je, možná i s pilotem, zaražena hluboko v písku. Byla zde mizerná viditelnost a kolem letounu stále kroužily velké ploché ryby zvané zde batfish. Jirka otevřel velice snadno dveře pumovnice, pak tam po zádech ulehl a dveře za sebou opatrně přivřel. Nevím, co jej k tomu vedlo, snad chtěl jednou svým vnoučatům vyprávět: "To já, když byl jednou zavřenej v pumovnici hydroplánu..." Myslím, že si vnoučata budou významně ťukat na čelo a považovat to za pohádku.

Mezi hotelem a prodejnou potravin leží v pouhých pěti metrech japonská stíhačka Zero. Zadní část trupu s kormidly je uražená, takže lze snadno vplout do trupu a tlačit před sebou množství jedovatých perutýnů. Z obou křídel jsou vyrvány kulomety, za něž platí sběratelé horentní sumy. Jako obvykle usedl Jirka do pilotní kabiny a snad v duchu prožíval souboj s americkými Corsairy, a nechtěl mě tam pustit, dokud mu nedojde benzín. Jasně jsem slyšel, jak do automatiky určí, a v zatáčce snížil otáčky. Potápění s ním není jednoduché, chce to mít hroší kůži.

Dalším letounem je americká stíhačka Wildcat, která odpočívá v hloubce 10 metrů a je vzdálena asi 20 minut plavby od hotelu. Je prakticky v neporušeném stavu. Pilot s ní pravděpodobně dosedl na hladinu se zataženým podvozkem, otevřel kabinu a odplaval. Stíhačka pak volně klesla na písčité dno. V pilotní kabině lze pohybovat všemi pákami i pedály, a dokonce i zaskleným krytem kabiny. Pouze u kormidel zmizel plátěný potah. Myslím, že je jen otázkou času, kdy nějaký sběratel letoun vyzdvihne a zrestauruje. Zevrubně jsme prohlédli kabinu, zda tam nezůstaly nějaké osobní věci pilota, ale buďto to vzal sebou, nebo se toho ujali potápěči, co zde byli před námi.

Zatímco jsme věnovali veškerou svou pozornost letounu, nastřílel náš průvodce několik větších ryb. Ty jsme pak opékali na nejbližším neobydleném ostrůvku. Nechutnaly špatně, ale do čabajky měly hodně daleko. Na vzdálenějším útesu jsme -pak ještě navštívili vrak menší japonské lodi. Byla značně porostlá korály a náš průvodce nám řekl, že z ní asi před půl rokem, vyndali krabici se suchary nebo sušenkami, které byly zabaleny v celofánu. Neumím si představit recept na takto trvanlivé sušenky, které vydržely v tropickém moři padesát let. Snad nahradili mouku cementem.Poblíž vraku je malý ostrůvek nazývaný Plum Pudding Island, na kterém se zachránil mladý poručík John F. Kennedy, když jeho dělový člun byl rozpůlen japonským torpédoborcem. Od místa srážky plaval na ostrůvek několik hodin a táhl i zraněného kamaráda. Později to dotáhl dost vysoko.

Dny plynou a stále se vracíme na Toa Maru. Podle větru a přílivu se také mění viditelnost pod vodou a jednoho rána rozeznáváme její palubu už při oblékání na člunu. Viditelnost odhadujeme na 40 metrů a před koncem ponoru nás musí průvodce z vraku vyhánět. Nejzajímavější věci objevíme vždy, když už máme v láhvích skoro vakuum. Jirka má úsměv od ucha k uchu, že by se mu do úst vešly 3 dýchací automatiky. Nalezl vojenskou polnici silně porostlou korály. V tomto případě se v něm ozvalo všechno kladné, co mu vštípila do duše soudružka učitelka při hodinách občanské výchovy v devítiletce v Praze 9, Novoborská 2, PSČ 190 00. Jistě vzal v úvahu také hmotnost celého nástroje a trubku zanechal na jasně viditelném místě na palubě. A všechny kolem na to upozorňoval. Při příštím ponoru po polnici nebylo ani vidu ani slechu. Průvodce to diplomaticky přičítal vodním proudům.

Faktem však zůstává, že když nás před zpátečním letem na Guadalcanal znovu odvažovali na váze na brambory, byly kufry znatelně těžší. Dokonce tak, že nás pár muselo na ostrově zůstat. Pilot ale slíbil, že se dotáže šéfa, zda by pro nás nemohl ještě jednou zaletět. Šéf byl lidumil a let povolil. Byl to ovšem let v Austrálii nazývaný "Milk Run" neboli svážení mléka, kdy se přistává v každé vesnici. Zde sice nesbíral mléko, spíše rozvážel poštu nebo se jen tak poptal na zdraví. Přistávali jsme na ostrůvcích, z nichž většina měla místo letiště jen kousek vykácené džungle. Při jednom nalétávacím manévru na malý ostrůvek jsme se domnívali, že pilot pouze žertuje. Na ostrůvku nebyl ani ten vysekaný pruh. Přistál do vysokého kopce ve vesnici, kde rozehnal slepice. Tam jsme letadlo ručně otočili a zatlačili mezi chýše, čímž získal dalších asi 8 metrů k rozjezdu s kopce. Jak se mu podařilo vzlétnout, to jsem neviděl. Měl jsem zavřené oči a tiše jsem spustil: "Otče náš, jenž jsi na nebesích..." Od Hanky jsem jen zaslechl jakési zkomolené směrovací číslo. Při přistání na tajfunem zdevastovaném letišti na Guadalcanalu, jsme se cítili bezpečněji než v dolní části Václavského náměstí před setměním. Skok zpátky do Austrálie, skrze dvě tropické bouře, byl už jen nedělní procházkou.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-z-hrimezdic-na-guadalcanal.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-z-hrimezdic-na-guadalcanal.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Potápění v Pacifiku. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017