Zaklínači hadů

Určitě nejatraktivnější podívanou ze všech indických kejklířů nabízejí zaklínači hadů. Jejich strhující vystoupení, při kterém kobry půvabně tančí, jako by byly vedeny zvukem píšťaly svého pána, nenechá nikoho na pochybách, že fakíři mají nad svými nebezpečnými plazy naprostou moc. Nabízí se tedy otázka, jak to vlastně dělají.

V této galerii je 7 obrázků. Zobraz celou galerii

Zaklínači hadů, neboli hadaři jsou vesměs příslušníci nejnižších kast. Nemají stálý domov, putují od města k městu a předvádějí, co umějí. V Indii není mnoho lidí, které by jejich produkce zajímala. A ještě méně je těch, kteří by za ni dobře zaplatili. Proto se dnes stále více hadařů soustřeďuje kolem vyhlášených turistických atrakcí a za tučný bakšiš se nechává fotografovat od cizinců.

Big kobra!

Některé slavné památky v Dillí a Ágře si kvůli nim turista nemůže ani v klidu prohlédnout. Stále totiž má nejméně tři v patách a ze všech stran se ozývá jejich naléhavé volání: „Hallo sir! Kobra! Hallo! Very good foto! Big kobra!“

Cestovatel, který vyzve některého z nich, ať tedy ukáže, co umí, je většinou zklamán. Mnoho toho totiž obvykle není. Černovousý fakír v červeném turbanu odklopí víko koše, zašermuje nad překvapeným hadem párkrát píšťalou a to je vše. „Big kobra“ měří nanejvýš půldruhého metru.

Ovšem ne všichni indičtí hadaři jsou takový břídilové. Mnohokrát jsem měl možnost sledovat na vlastní oči skutečně strhující vystoupení, při kterém kobry půvabně tančily a se svým pánem se na konci představení před zraky užaslých diváků políbily. Zkrátka většina zaklínačů hadů své nebezpečné plazy naprosto ovládá. A jak to dělají?

Píšťala nebo karabáč?

O tom už bylo napsáno hodně. Většinou však samé nesmysly. A nemá myslím cenu je zde vyvracet. Tvrzením, že hadaři mají magické schopnosti nebo že hady jednoduše hypnotizují ani hloupostem o tom, jak si podomácku pěstují imunitu na jejich jed, už snad dnes stejně nikdo nevěří. Pravda o hadařích je přitom zcela prostá. Jejich umění je totiž založeno na strachu kobry z baňaté píšťaly, jež se vyrábí z plodu kalabašového stromu (a ne z vydlabané dýně či kokosové skořápky, jak se můžeme dočíst v některých cestopisech). Píšťale se říká pungi a každý had je jí od začátku své kariéry bit, co se do něj vejde. Hadaři jí obvykle ještě nastavují tenkou kovovou tyčkou, aby lépe splňovala svůj účel. Pungi je tedy vlastně karabáč a až potom hudební nástroj.

Nebezpečný polibek

Zná-li člověk tuto skutečnost, pak se mu vystoupení hadaře jeví úplně jinak. Když hadař zvedne víko koše, tak kobra netančí - i když zkušený fakír to umí zařídit tak, že to tak opravdu vypadá. Kobra se ve skutečnosti pokouší utéct a je jí v tom bráněno píšťalou. Tu had neustále pečlivě sleduje a na každý její pohyb reaguje úhybným manévrem, obávaje se rány. Stejně však občas nějakou i během vystoupení dostane, když se přeci jen nebezpečně přiblíží k hadařovu tělu. Ovšem nikdo z diváků si toho obvykle nevšimne.

Jak však vysvětlit tu část vystoupení, při níž si někteří zaklínači hadů dávají kobru s doširoka rozevřenou kápí těsně k obličeji a předstírají, že ji líbají? To je tak trochu záhada. Pravdu má snad teorie, jež říká, že tento trik lze provést, až když je kobra hodně unavená. A určitě mají pravdu ti, kteří tvrdí, že tento trik občas nevyjde. Nejvíce hadařů bývá prý totiž uštknuto právě do rtu nebo obličeje.

Podvodníci a hazardéři

Ne všichni zaklínači hadů však riskují při své práci život. Většina z nich totiž kobrám jedové zuby trhá. To se však musí dělat pravidelně, neboť zuby kobrám opět dorůstají.

Spekulace některých „znalců Indie“ o tom, že hadaři nešvindlují, jelikož ani nemohou, protože had bez zubů je jak vykleštěný býk, sotva se vleče a k vystupování se nehodí, nebo že po vytrhnutí zubů v krátké době hyne, nejsou pravdivé. Naprostá většina kober, jež jsem v Indii viděl, měla stoprocentně zuby vytrhané a přesto byly všechny čilé až dost a na umření nevypadala žádná z nich. Někteří fakíři, s nimiž jsem se setkal, dokonce ani nepředstírali, že jsou jejich kobry nebezpečné, a nechali se přede mnou od syčících bezzubých nestvůr kousat.

Také se nejspíš mýlí ti, kdož tvrdí, že hadaři hadům vymačkávají ze zubů jed. Proč by se ti, jenž z opatrnosti či nešikovnosti podvádějí, každodenně uchylovali k této poměrně riskantní operaci s nepříliš spolehlivým výsledkem, když mohou hadovy zuby jednoduše vylomit?

Skutečně jen málo zaklínačů hadů vystupuje s kobrami nezbavenými jedových zubů. Jejich vystoupení se dnes vidí už jen vzácně. Od hadaře vyžadují maximální soustředění, pevné nervy a bleskurychlé reakce. Jakákoliv chyba je chybou poslední. Nejen známý brejlovec, ale i všechny ostatní druhy indických kober jsou smrtelně jedovaté. Vždy se však najdou lidé ochotní podstoupit největší riziko.

Smrt starého fakíra

Ale ani špásování s bezzubou kobrou není úplně bez rizika. Svědčí o tom dost výmluvně tragédie, ke které došlo před několika lety nedaleko Šáhdžáhanpůru ve státě Uttarpradéš.

Jednomu starému zkušenému hadaři tam kousek za městem utekla přes noc ze špatně uzavřeného koše kobra, jíž z opatrnosti nedlouho předtím odstranil jedové zuby. Nebylo to poprvé a starého muže to nijak nevyvedlo z míry. Věděl, že uprchlík nebude daleko.

Kobra bez zubů je prakticky neškodná, a tak mu při jejím hledání ochotně asistovalo několik vesničanů pracujících na blízkém poli. Ale kobru ne a ne objevit. Šedovlasý fakír pomalu ztrácel naději, že získá zdroj své obživy zpět. Kobru nakonec po dlouhém hledání spatřilo jedno odrostlejší děvče. Vyplašený plaz se před ním bleskurychle skryl mezi kořeny statného banijánu, dívka si však pamatovala kam. Křikem přivolala starého hadaře, ten si tam pro něj ledabyle sáhl a v nevelké štěrbině snadno nahmatal kulaté tělo dvoumetrového brejlovce. Na jeho obličeji se však neobjevil vítězný úsměv, ale zkřivila jej do obludné podoby hrůza. Had, kterého vzal do ruky, nebyl totiž ten jeho a smrtelně jej uštkl.

Tragédie krásné tanečnice

V Indii koluje i mnoho dalších podivných historek o tragédiích a neštěstích , které postihly fakíry nebo jejich rodiny. Z nich se zdá, že nemálo smrtelných uštknutí je následek záměrné výměny plazů v rámci konkurenčního boje. Jedna vypráví o potulném klanu zaklínačů hadů z Rádžasthánu, jejichž produkce byla svého času pověstná po celé zemi.

Zlatým hřebem programu bylo vystoupení nejkrásnější dcery hadaře, jíž se při tanci ovíjel kolem těla cvičený had - kobra nezvyklých rozměrů. Něco podobného tu ještě nebylo! Podobné kousky se sice předváděly, ale nikdy ne s nervózní a těžko zvladatelnou kobrou.

Vystoupení probíhalo standardně tak, že dívka odklopila nádobu s hadem, nádherně zpívala a tanečními kroky ustupovala před stále se přibližujícím plazem, jež se co chvíli vztyčil a hrozivě rozevřel svou kápi. Poté, co takto oba obkroužili několikrát jeviště, obtočila unavená kobra tělo strnulé tanečnice. Ta ji poté zručně uchopila těsně pod hlavou a za pomoci silných bratrů zavřela zpět pod víko koše.

Osudné představení však mělo zcela jiný průběh. Jen co byla kobra vypuštěna ze svého vězení, podnikla proti tanečnici nečekaně prudký výpad a ta hrůzou pronikavě vykřikla. Také diváci rychle poznali, že něco není v pořádku a většina se dala v panice na útěk. Než stačily dívce přijít na pomoc ostatní členové rodiny, had ji bleskurychle dostihnul a několikrát uštknul. Krátce na to v bolestech zemřela.

Had zabiják byl nakonec ubit bambusovými holemi a ukázalo se, že dívce někdo kobru cvičenou (a patrně i bezzubou) vyměnil za v přírodě čerstvě odchyceného plaza. Nejspíš některá ze závistivých kolegyň či nějaká sokyně v lásce. Viníka se vypátrat nikdy nepodařilo.

S krajtou kolem krku

Nejméně odvážní a zruční hadaři nepoužívají jedovaté hady vůbec. Do pusy nebo za šaty si strkají syčící a kroutící se neškodné druhy malých hadů a neznalým divákům tvrdí, že jde o prudce jedovaté plazy. Pokud však nahlédnete s atlasem v ruce do jejich košů s klubky údajně nebezpečných hadů , nikdy zde nenajdete například prudce jedovatou zmiji řetízkovou (Vipera russeli) ani jiné smrtelně jedovaté plazy indického subkontinentu.

Oblíbeným plazem mnoha fakírů se stala v poslední době zejména neškodná avšak hrozivě vypadající krajta (Python). Tento největší indický škrtič dorůstá délky mnoha metrů a svým tlustým flekatým tělem připomíná laikům mnohem známější anakondu. Neklade na chovatele velké nároky, neboť ho stačí nakrmit jednou za mnoho týdnů či dokonce měsíců. Jeho mohutné tělo je navíc nesmírně fotogenické, což majiteli usnadňuje obživu. Vždyť který turista by si nechtěl z exotické dovolené přivést momentku s obávaným tropickým škrtičem na vlastním krku.

Mungo vždy vítězí

K tomu, aby divákům nabídli atraktivní podívanou slouží hadařům, kteří nechtějí riskovat vlastní kůži, také pomocník zvaný lidově mungo a odborně promyka. Tento nevelký savec tak trochu připomínající naši kunu či tchoře je od přírody vybaven neobvyklou vášní pro lov hadů, kteří tvoří hlavní část jeho potravy. Díky své mrštnosti a rafinovanosti dokáže přemoci i plazy mnohem větší a těžší než je sám. A právě toho hadaři využívají, když chtějí obecenstvu nabídnout dramatické představení.

Kejklíř, který pracuje s mungem má obvykle dva koše. V jednom je zavřena vyhladovělá promyka a v druhém klubko hadů určených k zápasu. Fakír před obecenstvem oba koše otevře a před munga položí svíjící se užovku dlouhou přes dva metry, která svými rozměry budí respekt, ale je přitom naprosto neškodná. Malý čtvernožec obvykle ani chvíli nezaváhá a vrhne se hada, který je desetkrát větší než on, a zakousne ho v několika minutách.

Pro solventní klientelu se vzácněji nabízí i mnohem zajímavější divadlo, při kterém mungo zápasí s prudce jedovatou zmijí nebo dokonce statným brejlovcem. Tehdy se musí mít malý lovec velmi na pozoru, ale tím jen vynikne jeho příslovečná obratnost i odvaha. Ze souboje nakonec vyjde vždy jako vítěz.

Uctívání hadů

Zvláštní řemeslo zaklínačů hadů má zřejmě velmi dlouhou tradici. Hadi byli v Indii uctívání odnepaměti a živých plazů se používalo při mnoha náboženských obřadech či magických rituálech. V mnoha částech země je hadům přisuzována kouzelná moc nebo božská podstata dodnes. Domorodci nosí k jejich úkrytům oběti, obvykle misku s mlékem a hrst máčené rýže – ačkoliv by zbožňovanému plazu byla určitě mnohem milejším soustem myš nebo žába. V některých venkovských oblastech se dokonce každoročně konají velké festivaly zasvěcené kobrám, na které venkované přinášejí plné pytle těchto plazů, aby je pak po skončení slavnosti znovu vypustili do polí. Uctíváním kobry je známá především jihoindická vesnice Shirala. Tam se koná vždy v červenci náboženský festival Naga Panchami, při kterém místní zemědělci předvádějí s nebezpečnými plazy úplné divy.

V Indii žije několik druhů kober. Největší z nich je kobra královská, která při své délce až čtyři a půl metru je nejdelším jedovatým hadem na světě. Živí se převážně jinými jedovatými hady a je poměrně vzácná. Mnohem běžnější je známá a neméně nebezpečná kobra brýlatá neboli brejlovec (druh kobry s charakteristickým obrazcem na rozevřené kápi). Kromě kober představují velké nebezpečí zvláště zmije.

Ve volné přírodě se člověk s hady příliš často nesetká, přestože jsou všude velmi hojní. Většina druhů se vydává na lov až po setmění a před sluncem se skrývá pod kameny nebo ve starých termitích hnízdech. Jak vám potvrdí každý Ind, hadi nejsou žádnou vzácností ani ve městech, která jsou plná jejich přirozené potravy - hlodavců. K uštknutí lidí nedochází příliš často, ale pokud k němu již dojde, pak bývají následky obvykle tragické.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017