Zanzibar

Zanzibar - to slovo zní prostě exoticky. Dříve se Zanzibaru říkalo Ostrov koření. Také tu byl jeden z největších trhů na otroky v celé Africe. A pak má Zanzibar pověst turistického ráje. Návštěvu Zanzibaru jsme tedy během naší africké cesty prostě nemohli vynechat.

Cestou na Zanzibar jsme z trajektu zahlédli skákající velrybu (pravděpodobně keporkak). Pepř v přírodní podobě. A tohle je hřebíček. Výběr koření v turistických obchůdcích je nepřeberný. A hezky to vypadá! Nabídka v pouliční rybí restauraci. Na špejlích jsou ryby, jen to červené je humr. V druhé řadě chobotnice. A spousta dalších dobrot! Pěkný pavouk rodu Nephilla (velký asi jako rozevřená mužská dlaň). Katedrála ve Stone Townu. Stojí na místě bývalého trhu s otroky. To v prvním patře je naše indická hospůdka na nábřeží, do které jsme chodili na pivo. Bez otravného pouličního nadháněče bychom to nikdy nenašli. Stone Town směrem od moře. Prodavač rambutanů (moc dobré ovoce).

V této galerii je 18 obrázků. Zobraz celou galerii

Nejdřív opět pár zeměpisných a historických údajů, jak je mým dobrým zvykem. Tak především - co to je vlastně Zanzibar? Tento název má totiž celkem tři významy. Za prvé je to název ostrova, za druhé je to název hlavního města tohoto ostrova a za třetí je to také název autonomího území.

Zanzibar má totiž v rámci Sjednocené republiky Tanzanie (anglicky United Republic of Tanzania, svahilsky Jamhuri ya Muungano wa Tanzania) autonomní postavení. Toto autonomní území zahrnuje nejen ostrov Zanzibar, ale i nedaleký ostrov Pemba. Název Tanzanie vznikl složením názvů dvou území - Tanganiky a Zanzibaru. Obě země získaly nezávislost na Velké Britániii v 60. letech 20. století. Tanganika (před první světovou válkou patřila Němcům, pak ji obsadili Britové) získala nezávislost v roce 1961, Zanzibar v roce 1963 a v roce 1964 se obě území sloučila a vytvořila Tanzanii.

Samotný ostrov Zanzibar (svahilsky Unguja) má rozlohu 1658 km2, Pemba má 984 km2. V roce 2004 měly oba ostrovy dohromady přibližně 1070000 obyvatel. Někdy se tvrdí, že Tanzanie je federace, to však neodpovídá realitě. Ve skutečnosti je Zanzibar autonomním státem v rámci Tanzanie. Má vlastní hlavu státu (prezidenta), vlastní vlajku a vlastní parlament (Sněmovnu reprezentantů - zasedá v ní 50 poslanců). Pevninská Tanganika podobné orgány nemá, existují úřady pouze zanzibarské a pak tanzanské („federální“). Postavení Zanzibaru je tedy podobné jako postavení autonomních republik v Rusku a dalších zemích bývalého SSSR.

Autonomní stát Zanzibar se administrativně dělí do 5 krajů - 3 leží na ostrově Zanzibar a dva na ostrově Pemba. Úředními jazyky na Zanzibaru, stejně jako v celé Tanzanii, jsou svahilština (kiswahili) a angličtina, široce používána je ovšem na Zanzibaru i neúřední arabština. Souvisí to s náboženstvím - velkou většinu obyvatelstva Zanzibaru tvoří muslimové. Hlavními ekonomickými odvětvími na Zanzibaru jsou turistický ruch, pěstování koření (pepř, skořice, muškátový oříšek, hřebíček), pěstování palem raffia a tradiční rybolov.

Historie Zanzibaru

Od 8. století začali Zanzibar prozkoumávat arabští obchodníci, kteří se zde začali usazovat. Arabové s sebou také přinesli islám. Smíšením arabského a černošského obyvatelstva vznikla svérázná svahilská kultura. Svahilština, jazyk, který je úřední nejen v Tanzanii, ale i v Keni a Ugandě, vznikla syntézou domorodých (bantuských) nářečí s arabštinou, perštinou a později i portugalštinou a angličtinou.

Zanzibar, stejně jako další města ve východní Africe, bohatnul především díky rozsáhlému obchodu s Indií. Poté, co Portugalec Vasco da Gama objevil v roce 1498 cestu do Indie kolem Afriky, obchod s Indií ovládli Portugalci. Koncem 17. století však Portugalci ztratili svoje državy v Africe severně od Mosambiku a Zanzibar se dostal pod nadvládu ománského sultána, pod kterou spadal až do konce 19. století. Zanzibar se stal v této době nejen centrem, kde se obchodovalo s kořením (největší význam měl hřebíček) a se slonovinou, ale také s otroky. Ve 2. polovině 19. století však vzrůstal tlak evropských koloniálních mocností - Německa, které ovládlo pevninskou Tanganiku a Velké Británie. Ta nejdříve přinutila sultána, aby zakázal obchod s otroky a pak sultanát přímo ovládla - v roce 1890 se Zanzibar stal britským protektorátem. Zároveň Zanzibar ztratil území, která mu kdysi patřila na pevnině - rozebrali si je Němci (Tanganika) a Britové (Keňa).

Na samotný ostrov si dělali nárok i Němci, nakonec ale souhlasili s výměnou ostrova za ostrov - Británie se vzdala ostrova Helgoland, který jí do té doby patřil (leží však kousek od německých břehů) a Němci pro změnu souhlasili, aby Zanzibar získali Britové. Během britského protektorátu vládnul na Zanzibaru nadále dědičný sultán, ale zároveň zde sídlil zmocněnec (místodržící) Velké Británie, který na něj dohlížel. Tento stav trval až do roku 1963. Tehdy (10.12.1963) místní sultán vyhlásil nezávislost na Velké Británii. Moc dlouho se z ní ale neradoval, protože o měsíc později (12.4.1964) byl svržen a 26.4.1964 se Zanzibar spojil s Tanganikou a vytvořil nový stát, Tanzanii, jejíž součástí je dodnes.

Vzhůru na Zanzibar!

Na Zanzibaru jsme celkem strávili 4 dny. Po absolvování prohlídky několika národních parků, výstupu na nejvyšší činnou sopku Afriky a shlédnutí Viktoriiných vodopádů, jsme brali pobyt na Zanzibaru jak příjemnou relaxaci. Pro Pepu, Marušku a Jardu byl Zanzibar zároveň konečná jejich pobytu v Africe, my s Honzou jsme pak v „odpočinkovém“ programu pokračovali ještě na pobřeží Keni.

Odpočinek jsme nutně potřebovali. Před cestou na Zanzibar jsme totiž absolvovali přesun autobusy po trase Livingstone (Zambie) - Lusaka (půldenní přestávka) - Dar es Salaam, což je nějakých 2500 - 3000 kilometrů (asi jako z Prahy do Lisabonu). Do Dar es Salaamu jsme přijeli před půlnocí a byli jsme rádi, že jsme našli hotel a zalehli. Ráno jsme se stačili najíst a dojít do přístavu, kde jsme koupili lístky na loď. Loď vyjela v poledne. Už předtím jsme dost dlouho z paluby pozorovali, jak zástupy pestře oděných černochů a černošek nastupují na loď i s velkým množstvím zavazadel.

Jelikož jsme „muzungové“ (běloši), jeli jsme automaticky nejlepší (a nejdražší) třídou - tj. seděli jsme na horní palubě spolu s dalšími muzungy-turisty a s lépe situovanými černochy. Vlastně to ani čistí černoši nejsou. Jsou to typičtí Svahilci, míšenci černochů a Arabů. Pleť mají spíše černou, ale trochu svělejší a mají jiné rysy než černoši v africkém vnitrozemí. Cestu nám zpestřila velryba, která se zničehonic objevila na levoboku a několikrát efektně vyskočila z vody.

Cesta lodí na ostrov trvala 4 hodiny. Přistáli jsme přímo v přístavu Zanzibar. Věděli jsme samozřejmě, že Zanzibar má autonomii, ale vstup na ostrov spíše připomínal příjezd do nezávislého státu. Při výstupu z lodi jsme prošli normálním celním odbavením. Tanzanské vízum zde sice platí, do pasu jsme ale ještě pro jistotu dostali další, tentokrát zanzibarské razítko.

Rovnou řeknu, že jsme pobývali pouze na ostrově Zanzibar, Pembu jsme nenavštívili. Ubytovali jsme se ve staré čtvrti města Zanzibar, která nese celkem přiléhavě název Stone Town (Kamenné Město). Chvíli nám trvalo, než jsme našli volný hotel. V srpnu je tu totiž hlavní turistická sezóna a hodně hotelů bylo plných. Trochu jsme bloudili v klikatých uličkách Stone Townu a neustále odháněli dotěrné nadháněče, kteří nás chtěli zavést zrovna do „jejich“ hotelu (samozřejmě že pak dostanou nějakou provizi). Většinou pomůže jejich ignorování, ale jeden byl opravdu neodbytný a i když jsme na něj byli dost drsní, nenechal se odradit a pořád šel s námi. Nakonec jsme se ale ubytovali, najedli a bylo dobře. I když druhý den jsme našli levnější a hezčí hotel, do kterého jsme se přesunuli.

Stone Town

Název „Kamenné město“ je opravdu výstižný. Jedná se o změť uliček, někdy dosti úzkých. Kolikrát jsme v nich slušně bloudili a teprve třetí den se mi podařilo se jakž takž orientovat. Stone Town ovšem není nijak obrovský, takže pokud zrovna nepospícháte, je bloudění někdy celkem zábavné. Nikdy nevíte, kde se vynoříte, nikdy ale nezabloudíte moc daleko.

Stone Town je v průvodcích vychvalován, takže jsem čekal, že bude o dost hezčí. Upřímně řečeno, až na několik zajímavých budov moc krásy nepobral. Krása Stone Townu netkví ani tak v jedinečnosti architektury, jako spíše v atmosféře. V ulicích to žije. Je tu samozřejmě spousty turistů (Zanzibar je asi nejturističtějším místem Tanzanie, vedle národních parků a Kilimandžára), spoustu obchůdků s klasickými turistickými cetkami a také sem tam nějaký otrava, co vás chce někam zavést či něco vám prodat, ale stejně jsem měl pocit, že turistika ještě nestačila zničit charakter města a že kdyby jednoho dne všichni turisté zmizeli, ráz města by se moc nezměnil.

Ve Stone Townu je několik výraznějších pamětihodností. Především je tu katedrála, která se rozkládá na místě bývalého trhu s otroky. Poblíž katedrály stojí památník (sochy otroků s okovy). Po pravdě řečeno, katedrála se mi nelíbila a ničím mě nezaujala. Někde ve městě je také domek, kde se na narodil asi nejslavnější zdejší rodák, zpěvák Freddie Mercury. Ten jsem bohužel neviděl. Honzovi se ho podařilo nakonec najít, ale byla to práce téměř detektivní a ani místní obyvatelé většinou neví, který dům to vlastně je. Není ani nijak nápadně označen.

Celkově tedy pamětihodnosti nic moc, ale atmosféru Stone Townu poznáte nejlépe tak, že bloudíte v jeho uličkách. Všude je spoustu lidí. Ženy jsou převážně zahalené šátky, i muži jsou většinou oblečeni tradičně muslimsky (většinou mají na hlavě fezy). Řekl bych, že místní lidé jsou dost pohlední. Pak jsou také všude prodavači, krámky, restaurace. Vaří tu moc dobře - oblíbili jsme si zejména jednu indickou restauraci nedaleko našeho hotelu.

Nejzajímavější je to ovšem kolem pobřeží. Je tu například sultánův palác, asi nejhezčí budova ve městě. Uvnitř je muzeum (nenavštívili jsme). Na nábřeží můžete sledovat místní plachetnice. Některé vozí turisty na nedaleké ostrovy, ale většinou se jedná o lodě místních rybářů. Na nábřeží se nám také podařilo najít „hospodu“. Patřila také Indům, ale do téhle jsme nechodili na jídlo, nýbrž na pivo. První večer ve městě nám trvalo asi 2 hodiny, než jsme našli tuhle oázu, do níž jsme se pak každý večer vraceli.

Na Zanzibaru se totiž jako v muslimské zemi normálně vůbec volně neprodává alkohol! Nesmí se popíjet na veřejnosti a neprodává se ani v obchodech. Pivo či jiný alkohol je k dostání pouze v restauracích pro turisty. Pokud jsme ovšem vyloučili luxusní hotely, které značně překračovaly naše finanční možnosti, bylo nalezení normální „hospůdky“ značně obtížné. Nás sem zavedl ten nejotravnější ze všech otravných nadháněčů, když jsme před tím obešli asi půl Stone Townu, aniž jsme na pivo narazili (aneb drzost a cílevědomost se evidentně vyplácí - otrava nakonec dostal svou provizi). Tahleta indická „hospůdka“ na nábřeží se stala jakousi naší základnou. Přes den jsme se často po městě courali každý zvlášť a večer jsme se tu sešli a dali jsme si pivo. Pivo měli dobré, vychlazené, lahvové - střídali jsme značky Serengeti, Safari, Kilimanjaro a Tusker. Místní Indové byli celkem přátelští. Sami pivo nepijí, protože majitel se řadí k nejvyšší, brahmánské kastě. Indové jsou všude v Keni a v Tanzanii nepřehlédnutelní. Není jich mnoho, ale jsou velice schopní a většinou ovládají krámky, restaurace, obchod a podobně. Přišli sem v dobách, kdy tyto africké země i Indie patřily Velké Británii a už zde zůstali.

A teď to hlavní - dvě věci, které se mi ve Stone Townu líbily daleko nejvíc a které si za žádnou cenu nesmíte nechat ujít. Obojí souvisí s rybami.

První atrakce je rybí trh. Poprvé jsem sem zabloudil víceméně náhodou, po druhé už zcela plánovitě. Zajděte sem co nejdřív ráno. Trh je na nábřeží, poblíž přístavu, kde kotví turistické trajekty. Je to opravdu kouzelná podívaná. Tenhle trh není pro turisty, ale pro místní. Postává tu mnoho prodavačů ryb i dalších mořských potvor - k mání jsou například chobotnice. Moc turistů jsme tu kupodivu nepotkali a přitom trh má skvělou atmosféru. Ryby se prodávají buď pod střechou v jakési malé tržnici, nebo venku na volných prostranstvích. Prodavači mají prostě před sebou na zemi či na malých pultech hromady ryb a prodávají. Cenovky se nevedou, místní asi vědí, co kolik stojí. Nejlepší kousky se však vydražují v jakési aukci! Chlapík například držel nad hlavou malého žraloka a ostatní licitovali. Vítěz si pak žraloka odnesl. Moc pěkná podívaná a pro každého, kdo rád fotí, úplný ráj. Místní mě ani moc nevnímali a tak jsem fotil, fotil a fotil…

Druhou atrakcí byla rybí restaurace pod širým nebem. Kolem sultánova paláce normálně chodí přes den turisté a panuje běžný uliční shon. Ale večer, po setmění, zaplní jednu uličku prodavači pečených ryb. Přiznám se, že i když ryby normálně jím, nijak zvlášť je nevyhledávám a raději si dám kus hovězí či vepřové flákoty. Ale ryby na Zanzibaru byly neskutečně dobré. Prodavači dělají špízy z rybích filetů (žádné kosti!) - na špejlích je maso a zelenina. A můžete si vybrat, jestli chcete tuňáka, barakudu nebo jinou rybu (kingfish, redsnap - ani nevím, jak se to řekne česky). Špíz Vám pokapou citronem nebo třeba chilli omáčkou. Je to strašně dobré! A také si můžete dát pečené chobotnice, humra, krevety a další mořské potvory. Zvláště chobotnice byly moc dobré. Chodili jsme sem každý večer na večeři a nemohli jsme se nabažit. A jestli ještě někdy pojedu na Zanzibar, tak hlavní důvod budou asi tyhle rybí dobroty. Pro mě osobně snad největší zážitek z celého Zanzibaru!

Spice Tour

Netrávili jsme však celé dny pouze ve Stone Townu, nýbrž jezdili jsme na výlety. Byli jsme na Zanzibaru 4 celé dny a absolvovali jsme 4 zhruba půldenní výlety. Na večer jsme se pak vraceli do Stone Townu, kde jsme jednak bydleli, a pak hlavně tu na nás čekala rybí večeře a po ní pivo u Indů!

První den jsme absolvovali Spice Tour. Absolvovat Spice Tour je pro každého návštěvníka Zanzibaru prostě povinnost. Protože jet na „Ostrov koření“ a přitom to koření ani nevidět, to je jaksi neomluvitelné. Hned po obědě nás objednané auto vyzvedlo přímo v našem hotelu. Nejdřív jsme jeli k ruinám sultánova paláce z 19. století. Ty byly celkem nezajímavé. Pak jsme popojeli asi 10-15 kilometrů od Stone Townu do nějaké vesnice. A zde nás zavedli do takové mírně zarostlé zahrady. A naši domorodí průvodci nám ukázali všechny možné i nemožné druhy koření a plodů, které zde rostou. Některé z nich jsem nikdy neviděl a o některých jsem dokonce ani nikdy neslyšel. V téhle „botanické zahradě“ rostlo snad všechno.

Spoustu těch koření doma běžně používáme, přitom ale vlastně ani nevíme, jak vypadají. Tak například jsem netušil, že pepřovník je liána. A víte jak vypadá kurkuma? Pro ty co nevědí, co to je kurkuma - ta je základní surovinou pro výrobu kari koření. Kari ovšem nemusí být pouze žluté, ale také červené, zelené či hnědé - podle dalších ingrediencí, co se do něj namíchají. Z dalších koření a plodin, co jsem stačil zaznamenat (a sem tam i ochutnat), jsme viděli kokosovou palmu, hřebíček (nejdůležitější vývozní artikl ze všech druhů místních koření), vanilku, kardamom (v arabských zemích ho rádi přidávají třeba do kávy), rambutan (moc dobré ovoce), durian (smradlavé ovoce, o kterém se tvrdí, že je velmi lahodné - podle mě platí jen první půlka věty - smrdí opravdu dost), papáju, kakaovník, kávovník, skořicovník, muškátový oříšek, grapefruit, citrónovou trávu (lemongrass - voní podobně jak citrónová šťáva, ale je to tráva a vyrábí se z ní například kosmetické přípravky), rýži, custard apple (nebo tak nějak - nikdy jsem o tomhle ovoci ani neslyšel, ale je moc dobré, nevím, k čemu bych to chuťově přirovnal), lipstick tree (plod vypadá trochu jako rambutan, ale nejí se to, používá se to jako barvivo a když si nabarvíte pusu, vypadá to jako rtěnka), jackfruit, jamy, kasavu, chlebovník, banánovník… A to přísahám, že jsem spoustu věcí nevyjmenoval, protože si je nepamatuji.

Exkurze to byla velmi poučná a zajímavá, zvláště když byla spojena s degustací výše uvedených pochutin. A ještě nám místní hošík každému upletl z nějaké rostliny pěknou čepici. Jen jsme na konci exkurze museli odolat mírnému nátlaku, abychom si koupili zdejší koření. Bylo na místní poměry docela předražené. Ale těch barev - koukněte se na fotku!

Plavání s delfíny

Na Zanzibaru se tedy určitě nudit nebudete. Pořád je tu co dělat! Druhý den jsme pro změnu jeli na výlet za delfíny. Tentokrát to byl výlet skoro na celý den. Ráno nás vyzvedli v hotelu a dovezli nás do Kizimkazi, což je takové menší letovisko na jihu ostrova, asi 50 kilometrů od Stone Townu.

Tady nás vyhodili rovnou u pláže. Půjčili nám šnorchl, ploutve a brýle a posadili nás do člunu s motorem. Celý výlet trval asi 2 hodiny. Nejdřív jsme jeli po klidných vodách okolní laguny, pak jsme ale vyjeli dál na moře a tady už byly docela vlny. A také delfíni! Viděl jsem předtím delfína jen jednou v životě, tady jich ale bylo spousty. A také spousty jiných turistických člunů, bohužel. Hlavním účelem výletu je plavání s delfíny. To znamená, že si nasadíte potápěčskou výstroj a čekáte, až delfíni poplavou kolem vaší lodi. A pak skočíte do vody a plavete za nimi. Když máte štěstí, můžete se jich i dotknout! Což se mi nepoštěstilo, ale Jardovi ano. Delfíni jsou bohužel vcelku pochopitelně lehce otrávení, že je všude kolem tolik lidí, a tak se většinou ponoří až na dno, kde je odhadem hloubka tak 20 metrů. A tam v klidu vegetují, protože vědí, že vy se se šnorchlem do takové hloubky nepotopíte.

Vaše šance ovšem samozřejmě spočívá v tom, že delfín je savec stejně jako vy a tak se taky musí občas vynořit a nadechnout. Při jednom pokusu jsem plaval za hejnem asi 20 delfínů a přiblížil jsem se tak na 1-2 metry. Scházel mi kousíček! I tak to ale byl zážitek, zvláště když jsem ještě kousek od sebe zahlédl malého, sotva metrového žraloka. Vypadal velmi roztomile. Když v obrovské vzdálenosti od nás navíc vyskočil z vody keporkak, mohli jsme s uspokojením konstatovat, že jsme dnes viděli v akci ryby, velrybu, parybu a hlavně delfíny, což je taky skoro ryba (biologové prominou…). A další ryba už na nás čekala na břehu. V ceně výletu byl i oběd a byla, jak jinak, ryba. Red snapper se to jmenuje a bylo to moc dobré, s rýží a ovocem.

Kendwa - pláže, pláže, pláže

Nejsem zrovna člověk, který by se rád vyvaloval na pláži. Jednak na to nemám postavu a sebevědomí, hlavně mě to ale tak po půl dni přestane bavit. Jako v Kendwa. To je letovisko na severu ostrova. Jeli jsme sem autobusem asi 40 kilometrů. Došli jsme na nádhernou pláž! Krásný písek, teplé moře, palmy. Mezi tím se procházejí krásné Evropanky (a sem tam také nějaký Evropan) v plavkách. Na pláži jsou také hřiště a restaurace. Když jsme tam došli, připadal jsem si jako v ráji. Ale jako obvykle mě to tak po třech hodinách přestalo bavit. Nicméně pokud patříte k těm, kteří za nejlepší dovolenou považují mnohadenní ležení na pláži, tak na Zanzibaru budete šťastní - pláží je tu spousty.

Prison Island

Poslední, čtvrtý den na ostrově - a čtvrtý výlet! Tentokrát jsme se nechali dovézt na nedaleký ostrůvek Prison Island. Jak název napovídá, mělo tu být původně vězení. Ale nakonec nebyla věznice ani uvedena do provozu. Dnes je ostrov v soukromém vlastnictví, ale jezdí sem davy turistů. Musí se ovšem zaplatit vstup. Hlavní atrakcí tu jsou želvy obrovské. Volně v přírodě žijí jenom na relativně nedalekých Seychelách.

Zde žijí ve velkém výběhu a byly sem darovány jako dar seychelské vlády. Takže taková malá zoologická, ale rozdíl je v tom, že na rozdíl od zoologické zahrady se turisté prochází přímo mezi želvami a také můžete želvy krmit. Dostanete nějaké zelené listí a tím je krmíte. Což je velmi zábavné. Želvy připomínají nesmírně pomalé tanky. Jsou neohrabané, ale při přesunu za potravou je nic nedokáže zastavit. Nevím, kolik taková želva váží, ale určitě hodně, tak jsem si raději dával pozor, aby mi při krmení nestoupla na nohu. Želvy také při krmení celkem bezohledně lezou jedna přes druhou. Celé to připomíná nějaký zpomalený film.

Obešli jsme také celý ostrůvek. Viděli jsme velikánského pavouka křižáka (z rodu Nephilla - to ve mně vždycky oživí vzpomínky na legendární seriál „Pavouk Nephilla“, který kdysi vycházel v časopisu Ohníček - jestlipak ho někdo pamatujete?). A také jsme si zašnorchlovali. U břehu to nestálo za nic (ve vodě nebylo kromě velikých hvězdic nic k vidění) a navíc jsem se málem utopil, protože tu byl docela silný proud, který mě celkem nepozorovaně odnesl kus od břehu. Nakonec jsem se ale proti tomu proudu na břeh přece jenom prodral. Pak nás odvezli lodí kousek na moře a tam to bylo na šnorchlování pěkné. Nebylo tu tedy moc ryb, ale spousty hezkých korálů.

Poslední den večer se nám ze Zanzibaru vůbec nechtělo. Ale tři z nás letěli příští den z Dar es Salaamu domů a my s Honzou jsme měli ještě namířeno na pobřeží Keni. Ještě jsme si dali poslední vynikající pouliční rybí večeři, ještě jsme si naposledy u Indů dali pivo. A večer, ve 22:00, jsme vyjeli trajektem směr pevnina, Dar es Salaam. Sbohem, Zanzibare, bylo nám tu fajn!

Zanzibar - praktické informace

Kursy v létě 2008: 1 USD = 16 Kč, 1 EUR = 25 Kč, 1 USD = 1,130 tanzanských šilinků - dále TS, takže orientačně jsme počítali 1000 TS = 15 Kč

Poznámka k cenám obecně: na Zanzibaru se dá téměř všechno (ubytování, výlety, útrata v restauraci, suvenýry) platit v dolarech, takž pokud byste byli jenom zde, nemuseli byste si ani měnit tanzanské šilinky, jedině snad abyste měli pár drobných. Není dobré si vyměňovat moc peněz, protože když platíte přímo dolary, je to o něco výhodnější! My ale měli tanzanských šilinků hromadu a potřebovali jsme je utratit, takže dolary jsme moc nepoužívali.

Výlety (placené u cestovky)

Spice Tour - půldenní výlet - 12000 TS na osobu.

Delfíní výlet - výlet na celý den - v osm ráno jsme vyjeli a ve čtyři odpoledne jsme se vrátili. Cestovce jsme platili 30 USD na osobu. V ceně je doprava, oběd a samotná plavba lodí za delfíny. Na místě pak ještě musíte zaplatit 5000 TS za půjčení šnorchlu, brýlí a ploutví.

Prison Island - půldenní výlet, 16 USD za osobu. 8 USD jsme za loď, která nás hodila na ostrov a zpět, 4 USD je půjčovné za šnorchl, brýle a ploutve a 4 USD se platí na ostrově za vstup.

Co se týče cen výletů, zkuste smlouvat, ale moc to nejde. Ve městě je mračna cestovek, zájezdy Vám také dohodí prakticky v jakékoliv restauraci (tak například výlet na Prison Island jsme kupovali v „naší“ hospůdce u Indů). Ceny zájezdů jsou většinou v kancelářích a restauracích vyvěšené a pevné.

Doprava

trajekt Dar es Salaam - Zanzibar - 20 USD na osobu. Plavba z Dar es Salaamu na Zanzibar trvala 4 hodiny, plavba zpět kupodivu déle (nějakou dobu jsme stáli před přístavem v Dar es Salaamu, ale nevím jak dlouho, protože jsem to prochrápal - spali jsme v kajutě na zemi na karimatce - žádný luxus, ale vyspal jsem se dobře).

autobus Stone Town - Kendwa - 40 kilometrů, 2000 TS na osobu. Autobus kupodivu nebyl ani moc plný (což nelze v žádném případě říct o řadě jiných afrických autobusů).

matatu (dodávka) - Kendwa - Stone Town - tím jsme jeli zpátky. Vzdálenost stejná (40 kilometrů), cena 3000 TS na osobu (matatu jsou dražší než busy, protože poberou méně lidí). Není problém kdekoli na ostrově stopnout matatu - mávnete a jedete. Problém je ovšem někdy se do toho matatu narvat (zvláště když je Vás pět…).

auto (půjčení) - chtěli jsme si auto půjčit, ale nepodařilo se nám to! Pepa měl řidičák, ale nejdřív musel vyběhat nějaké další povolení. A když to konečně vyběhal, tak nám přivezli malilinké auto, kam by se sotva narvali 4 lidé. A nás bylo pět. Tak jsme se na to vybodli, poděkovali jsme a jeli autobusem.

Ubytování

Kupodivu na Zanzibaru nebylo zase tak draho, jak jsme se obávali. Spíše byl první den problém sehnat v hotelu vůbec volné místo. Ale podařilo se.

hotel Annex of Abdall Guest House - 15000 TS na osobu (za jednu osobu v trojlůžáku).

hotel Flamingo - 12000 TS (za jednu osobu v trojlůžáku). Tady jsme se chtěli ubytovat už první den, ale neměli místo. Levnější a hezčí hotel než prvně jmenovaný. Na střeše se dá hezky vysedávat a relaxovat. Tenhle hotýlek doporučuji. Jinak je ale ve Stone Townu hotýlků spousty.

Jídlo a pití

pivo v hospodě (u Indů) - 2,000 TS (dvanáctka lahvová, výborné - vůbec, v Africe není takový výběr piv jako u nás, ale chutnalo nám v podstatě všude).

limonáda - 500 TS (v restauraci nebo i v krámku na ulici, vychlazená)

jídlo v indické restauraci Lukmaan restaurant - 3000 TS - levná restaurace (stravovali se tu hlavně místní), ale vaří tu moc dobře. Za 3000 TS jsem si dal 2x chapati (arabský chleba - placka), limonádu, zelí a hovězí s rýží. Druhý den jsem měl pro změnu biryání ngombe (hovězí s rýží), Pepsi colu a čaj. Jídlo opět skvělé a celé to stálo 2800 TS.

rybí špízy (na ulici) - 1000 - 1500 TS za jednu špejli (smlouvat!). Abyste se najedli, musíte si dát špízy tak tři. Jsou neskutečně dobré! A skvělé byly také chobotnice (kus chobotnice 2000 - 3000 TS). Humr (3000 TS) mě naopak zase tolik chuťově nezaujal, ryby byly lepší. Jak říkám, nikdy jsem jídla z ryb a mořských potvor nevyhledával, ale tady jsem se po nich mohl utlouct! Kdo neochutnal, nebyl na Zanzibaru! A k pití si můžete dát třeba šťávu lisovanou přímo na místě z cukrové třtiny a smíchanou s citronovou šťávou (0,5 litru - 1000 TS). Dražší než limonáda, ale chuťově výborné.

Různé

internet - 1000 - 1500 TS na hodinu. Někdy velmi rychlý, někdy ne…

tričko - 10000 TS. Tohle tričko (či spíše dres) v tanzanských národních barvách jsem asi získal hodně levně, protože jsem zpočátku opravdu neměl zájem, ale hošík-prodejce byl neodbytný, tak se mi (snad) podařilo usmlouvat dobrou cenu. Ale kdo ví, třeba se dá usmlouvat i lepší cena.

pohled - 500 TS. Jedno z mála míst v Africe, kde mají docela pěkné pohledy (a kde vůbec mají pohledy!).

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-zanzibar.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-zanzibar.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Afrika 2008. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017