Zapomenuté paláce maharádžů

Málokterá země je pro nás tak exotická jako Indie. A není divu. Jen opravdu těžko si lze představit kout světa, který by se tak odlišoval od všeho, co známe z domova. Jedno má však přeci jen naše rodná hrouda a s touto vzdálenou asijskou zemí společné. Indie je stejně jako Česká republika zemí plnou nádherných středověkých zámků a hradů.

Džunglí zarůstající paláce v Órčhe zatím turisté navštěvují jen zřídka. Podél řeky Betvy stojí torza mnoha starých hinduistických chrámů. Órčha bývala sídlem bohatých a statečných bundélských Rádžpútů. Paláce v Orčhe se svou velkolepostí vyrovnají známějším stavbám Velkých Mughalů. Bída dnešních obyvatel Órčhy ostře kontrastuje s velkolepostí dávno opuštěných paláců. Okna paláců zakrývají ozdobné mříže vytesané z jednoho kusu kamene. Starobylé chrámy pomalu pohlcuje bujná vegetace.

V této galerii je 7 obrázků. Zobraz celou galerii

Nejznámější jsou masivní paláce z červeného pískovce, které nechali postavit Velcí Mughalové v Ágře a Dillí. V Indii ovšem leží stranou od zavedených turistických cest mnoho jiných a (přinejmenším stejně krásných) možná i daleko krásnějších hradů, zámků a pevností. Zůstávají zapomenuty, protože nikdy nehrály v dějinách země žádnou důležitou úlohu a byly postaveny v odlehlých državách málo známých rádžů. Několik takových zámků stojí v křovinaté džungli nedaleko města Džánsí.

Nejpůsobivější je patrně už tři staletí opuštěný palácový komplex u malebné vesničky Órčha. Roku 1531 sem přestěhoval svůj dvůr rádžpútský vládce Rudra Pratáp z rodu Bundélů. A nutno poznamenat, že si místo pro své sídlo dovedl vybrat. Mohutné paláce na hřebenu skalnatého ostrohu obtékaného ze tří stran řekou Bétvou působí dodnes dojmem nepřístupnosti a nedobytnosti.

Sláva a úpadek Órčhy

Bundélové byli pravověrní hinduisté z vysoké kasty, ctili své bohy, ale snažili se dobře vycházet i s muslimy, kteří v té době Indii ovládali. A pro Velké Mughaly byly nepochybně zajímavými partnery. Měli jim totiž co nabídnout. Byli bohatí, vzdělaní a rozuměli umění. To byla kombinace, jež se u tehdejší venkovské šlechty vyskytovala jen vzácně.

Zlatý věk Órčhy nastal na přelomu 16. a 17. století, kdy místní vládci patřili k prominentům mughalských císařů. Pro Velkého Mughala Džahangíra tu postavili Bundelové dokonce výstavný palác, aby měl kde přebývat, pokud by se je rozhodl poctít svou návštěvou. Mnohapatrovou rezidenci s osmi velkolepými pavilony, navzájem propojenými visutými verandami, císař využil pouze jednou při krátkém pobytu roku 1606. O pár let později nastoupil na trůn v Ágře nový panovník a rádžové z Órčhy upadli v nemilost.

Stavby v Órčhe jsou podivnou syntézou tradiční hinduistické architektury a muslimského slohu, který přinesli do Indie perští umělci, a jenž dal později osobitý šarm slavnému Tádž Mahalu. Všechny paláce mají složitý půdorys a uvnitř připomínají bludiště. Jsou stejně mohutné jako stavby mughalské, ale méně strohé. Nekonečná spleť zdobených altánků, baňatých věžiček a okýnek zastíněných kamennou mříží ohromí dokonalou propracovaností každého detailu.

Stavitelé Órčhy pamatovali i na pohodlí slonů, velbloudů a dalších hospodářských zvířat. Klenuté stáje byly prostorné, světlé a vzdušné. Dnešním chudým obyvatelům vesnice, kteří žijí v malých temných chatrčích, se po podobném přepychu ani nezdá.

Celkem stojí v Órčhe trosky tří zámků. Největší budovou je Rádž Mahál, kde se uchovalo několik vzácných nástěnných maleb s náboženskou tématikou. Ze všech paláců je nádherný výhled do kraje.

Bundélové spoléhali nejen na svou silnou armádu, ale i na přízeň bohů. V okolí paláců nechali postavit desítky chrámů – snad se báli aby nezapomněli na žádného boha z početného hinduistického panteonu. Z některých svatyní zbyly už jen zchátralé věže trčící z džungle. Mnoho jich však dodnes přitahují zbožné poutníky z celé země. Největší obřady se konají pravidelně za úplňku ve svatostánku zasvěceném bohu Rámovi, je považováno za jedno z vtělení samotného Krišny.

Statečný princ

Opuštěné paláce v Órčhe obestírá mnoho starých pověstí. Hrdiny příběhů jsou bývalý rádžové, kteří jistou dobu psali spolu s Velkými Mughaly dějiny Indie. Vypráví se o jejich válečných triumfech a pohádkovém bohatství. Oslavovány jsou často také jejich neobyčejně odvážné a lstivé manželky. V těžkých dobách, kdy Órčhu obléhala nepřátelská muslimská vojska, dokázaly prý tyto ženy cizí vojevůdce obloudit a zažehnat nebezpečí.

Nejznámější pověst však vypráví o mladém nešťastném princi, který byl zamilován do krásné rání - manželky vládce, který byl zároveň jeho bratrem. Ten o této tajné lásce něco tušil a nesmírně žárlil. K odhalení nevěry své ženy se rozhodl zvolit lest. Nečekaně se vrátil z daleké cesty, aby mohl manželku přistihnout s milencem. Ale usvědčit se mu ji nepodařilo. Královna totiž během jeho nepřítomnosti slib věrnosti neporušila. Přesto manželce poručil přichystat jídlo, dát do něj jed, a předložit je bratrovi. Poslechla, ale svého milence tajně varovala. Ten však neutekl, aby se zachránil, jak mu radila. Rozhodl se otrávený pokrm sníst. Tím prokázal královninu nevinu a zachránil její čest.

Statečný princ je v Órčhe dodnes uctíván. Postavili mu zde dokonce pomník a místní umělci stále vyrábějí malé bronzové sošky hrdiny, který pro čest a lásku své milé neváhal obětoval život.

Neurození nájemníci

Asi 80 kilometrů od Órčhy leží při železniční trati z Džánsí do Ágry nevelká osada Datia, u níž nalezneme další pozoruhodnou skupinu chátrajících zámků. Kdysi si zde nechal postavit své vedlejší sídlo rádža Bír Singh Déo, ale nikdy v něm nebydlel. Vzbouřil se totiž proti mocnému císaři Šáhdžahánovi, který právě nastoupil na trůn. Ale špatně připravené povstání bylo rychle rozdrceno a rádža přišel navždy o své bohatství a moc. Do nového paláce nikdy ani nevstoupil.

Tak se stalo, že rezidence v Datii zůstala od samého začátku pustá a prázdná. Nájemníky dostala až o mnoho století později. Bylo to krátce po vzniku samostatné Indie v roce 1947, když se v jejích okázalých halách usadily stovky ubohých hinduistických uprchlíků z Pákistánu.

Dnes už patří palác zas jen sovám a netopýrům. Lidé z blízké vesnice do něj jen zřídkakdy vkročí, neboť věří, že v jeho pavučinami ověšených síních rejdí zlí duchové.

Atrakce hradu Gwálijar

Výlet k zapomenutým palácům v okolí Džánsí lze snadno spojit s návštěvou monumentální pevnosti Gwálijar (Gwalior), která leží přímo poblíž železniční trasy z Ágry. Palácový komplex tvořený šlechtickými rezidencemi, okázalými branami a starobylými hinduistickými chrámy, se táhne v délce tří kilometrů po hřebeni pískovcové skály na sever od stejnojmenného města. Jedná se o možná nejúchvatnější citadelu v celé severní Indii.

Nahoru k pevnostním hradbám vedou dvě cesty. První se serpentinovitě kroutí po západních svazích údolí Urvahi a míjí několik kamenných džinistických soch a svatyní. Druhá, poněkud méně náročná trasa, stoupá po severovýchodním okraji skalnaté hory.

Místní specialitou je téměř hodinová show, která se koná každý den po setmění před jedním z chrámů na hradním nádvoří. Domorodý vypravěč, který ovládá angličtinu, popisuje za zvuků indické hudby zajímavé momenty z historie této památky a při tom jej doprovází působivá hra různobarevných světelných efektů.

Legendami asi nejvíce opředenou místní památkou je dvoupatrový Gadžuri Mahal (Gujuri Mahal), který nechal postavit vládce Mánsinh Tomar pro svou milovanou rání Mrignajání, když byla ještě prostou a chudou venkovskou dívkou. Jedna stará místní love-story vypráví, že rádža byl naprosto uchvácen nádherně hnědýma očima této venkovské dívky, hned poté co ji poprvé spatřil při jedné své lovecké výpravě, jak zápasí se dvěma vodními buvoly najednou. Děvče však nechtělo o svatbě ani slyšet, dokud rádža nepřivede do nového paláce vodu ze studny z její gudžurské vesnice, která je zdrojem její nadlidské síly. Po několika dalších peripetiích, které se v různých podáních liší, však nakonec přeci jen byla svatba. Dnes je palác Gadžuri Mahal sídlem archeologického muzea.

Rání z Džánsí

Zajímavá pevnost stojí i v samotném Džánsí. Toto město bývalo bezvýznamnou osadou, dokud tu nenechal vybudovat v roce 1613 jeden z rádžů z Órčhy první hrad. Za návštěvu stojí především kvůli nádherné vyhlídce, která se naskýtá z vysokých hradeb. Dobrodružný nádech dodávají výletu na tuto památku tlupy zlomyslných opic, pro něž je největším potěšením ukrást turistům svačinu, ale nepohrdnou ani fotoaparátem.

Pevnost sehrála v minulosti významnou úlohu při jednom z největších protibritských povstání. Když místní rádža zemřel v roce 1853 bez mužského potomka, britská koloniální zpráva využila kontroverzního zákona o „propadnutí majetku“ (principle of lapse) a převzala kontrolu nad městem.

Krátce nato přerostl odpor domorodců proti tomuto řešení do otevřené vzpoury, v jejímž čele stála legendární hrdinka Rání z Džánsí. Vlastním jménem se tato pozoruhodná žena jmenovala Lakšmí Báí. Narodila se jako dcera významného bráhmana (muže z nejvyšší kasty) a stala se ženou vládce Gangadhára z Džánsí. Nikdy však neměla žádné děti, čehož Britové využili a donutili ji i s adoptovaným dítětem opustit palác. Statečná rání se ovšem nevzdala a rozhodla o trůn začala bojovat. Roku 1857 stanula včele mohutného vojska, které tvořilo na pět set afghánsko-paštúnských bojovníků. Znovu obsadila pevnost v Džánsí a dokázala ji po sedmnáct dní bránit proti britské přesile.

Poté co Britové znovu překonali hradby, rozhořela se strašlivá bitva muže proti muži, která podle některých svědectví trvala nepřetržitě po celé tři dny. Koloniální velmoc nakonec zvítězila, ale za cenu ztráty pěti tisíc vojáků. Královně se podařilo proklouznout z obklíčení a s nevlastním synem přivázaným na zádech seskočila na koni z hradeb a uprchnula do nedalekého Gwálijaru. Tam dala dohromady další osvobozeneckou armádu, ale vzápětí padla v boji „přestrojená za muže, třímajíce meč oběma rukama, s uzdou koně v zubech“. Alespoň tak to popisují všechny indické ódy na tuto slavnou ženu. V této heroické póze můžeme také dodnes vidět její sochy o zobrazení po celé severní Indii. Tam se totiž stala pro dějepisce i řadové domorodce jakousi indickou Johankou z Arku, mučednicí, jež stála na počátku boje, který nakonec vedl k vyhnání koloniálních vládců a osvobození celého subkontinentu.

Informace na cestu

Ubytování: V Džánsí i Gwálijaru naleznete množství hotelů všech kategorií. Jednoduchý dvoulůžkový pokoj se spol. WC a koupelnou pořídíte za 5 - 10 EUR, čistý dvoulůžkový pokoj s klimatizací a vlastní koupelnou od 20 EUR. Několik hotelů a společných ubytoven je i přímo v Órčhe a Datii. Pokud si příliš nezakládáte na hygieně, můžete v některých místních chrámech přespat zdarma spolu s domorodými poutníky.

Doprava: Výchozím bodem k návštěvě Órčhy a Datii je Džánsí, kam z Ágry dojedete vlakem za 4 hod. K dopravě do 18 km vzdálené Órčhy lze použít taxi (10 EUR) nebo motorovou rikšu (2 EUR). Do 50 km vzdálené obce Datia mužete dojet vlakem (1-2 EUR). Vydáte-li se z Ágry do Órčhy na jednodenní výlet pronajatým autem s anglicky mluvícím průvodcem, počítejte s cenou od 80 EUR. Gwálijar je největší zastávkou na železniční trati spojující Ágru a Džánsí.

Vhodná doba pro cestu: Órčha je nejkrásnější během letního období dešťů (červenec, srpen, září), kdy je okolní džungle svěže zelená a plná květů. Záplavy v tuto část země zpravidla nepostihují. Nemáte-li rádi vedro, vydejte se sem na podzim. Největší vedra panují v Órčhe koncem jara, což je asi nejhorší doba pro cestování.

Bezpečnost: Okolí Džánsí leží v nekonfliktní části země. Při pohybu mimo vyšlapané cesty je v džungli třeba dávat pozor na poměrně hojné hady. Riziko uštknutí významně vzrůstá po setmění. Na některých místech lze narazit na dotěrné opice, jejichž agresivitu jen povzbudí, pokud je začnete krmit.

Ostatní: Česká ambasáda sídlí v Dillí na Adrese: Embassy of the Czech Republic, 50/M Niti Marg, Chanakyapuri, New Delhi, tel.: 0091/11/611 03 18, 611 03 82 (úřední hod.: po-čt 10.00-12.00 indického času) MZ doporučuje českým občanům, aby se dobrovolně po příjezdu do země telefonicky zaregistrovali a oznámili, do kterých oblastí hodlají cestovat, což může pomoci v případě jakýchkoli krizových situacích se s nimi spojit. Další konzuláty jsou v Kalkatě a Bombaji.

Očkování: Pro vstup do země není povinné. Hygienické stanice doporučují pro cestu do Indie očkování minimálně proti infekční žloutence, meningitidě a břišnímu tyfu (celkem asi 3000 Kč) Za úvahu stojí též očkování proti vzteklině a užívání antimalarik.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017